Mimosmluvní odpovědnost – Vyšetřování OLAF – Tisková zpráva – Zpracování osobních údajů – Presumpce neviny – Zásada řádné správy – Povinnost řádné péče – Důvěrnost vyšetřování OLAF – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Příčinná souvislost – Újma

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu) 1. října 2025 ( *1 ) „Mimosmluvní odpovědnost – Vyšetřování OLAF – Tisková zpráva – Zpracování osobních údajů – Presumpce neviny – Zásada řádné správy – Povinnost řádné péče – Důvěrnost vyšetřování OLAF – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Příčinná souvislost – Újma“ Ve věci T‑384/20 RENV, OC, zástupci: I. Ktenidis a P. Yatagantzidis, advokáti, žalobkyně, proti Evropské komisi, zástupci: T. Adamopoulos, J. Baquero Cruz, F. Blanc a A. Bouchagiar, jako zmocněnci, žalované, TRIBUNÁL (třetí senát), při poradách ve složení: P. Škvařilová-Pelzl, předsedkyně, I. Nõmm a R. Meyer (zpravodaj), soudci, za soudní kancelář: S. Spyropoulos, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení, po jednání konaném dne 10. března 2025, vydává tento Rozsudek 1 Žalobou podanou na základě článku 268 SFEU se žalobkyně, OC, domáhá náhrady újmy, která jí údajně vznikla v důsledku zveřejnění tiskové zprávy Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) (dále jen „sporná tisková zpráva“) ze dne 5. května 2020 v rozsahu, v němž v ní bylo protiprávně zacházeno s jejími osobními údaji a šířila o ní nepravdivé informace. I. Skutečnosti předcházející sporu A. Skutečnosti předcházející žalobě 2 Žalobkyně, řecká státní příslušnice, je univerzitní výzkumná pracovnice v oblastech nanotechnologických aplikací, ukládání energie a biomedicíny. 3 V roce 2007 předložila Evropské radě pro výzkum návrh na provedení výzkumu. 4 Dne 30. září 2008 podepsaly Komise Evropských společenství a jedna z řeckých univerzit (dále jen „dotčená řecká univerzita“) grantovou dohodu (dále jen „dohoda“) týkající se projektu. 5 Dohoda stanovila maximální výši grantu 1128400 eur na realizaci projektu, který byl poskytnut zapojené řecké univerzitě jakožto hlavnímu příjemci, žalobkyni jako hlavní výzkumné pracovnici, jakož i dalšímu výzkumnému ústavu. Projekt byl realizován v laboratoři této řecké univerzity, kterou vedl otec žalobkyně. 6 Zapojená řecká univerzita vykázala po dokončení projektu u Výkonné agentury Evropské rady pro výzkum (ERCEA), která nahradila Komisi jakožto smluvní stranu, výdaje v celkové výši 1116189,21 eura, zahrnující personální výdaje ve výši 255219,37 eura, jakož i částku 15020,54 eura z titulu cestovních výdajů. Na základě dohody požadovala proplacení této částky. 7 Po následném finančním auditu učinila ERCEA závěr, že personální výdaje ve výši 245525,43 eura nelze uznat, a rozhodla se tuto částku po dotyčné řecké univerzitě vymáhat, přičemž za tímto účelem vydala výzvu k úhradě. 8 Vzhledem k tomu, že ERCEA rovněž informovala OLAF o výsledcích svého auditu, rozhodl generální ředitel tohoto úřadu dne 29. května 2015 v souladu s článkem 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013 o vyšetřování prováděném OLAF a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999 (Úř. věst. 2013, L 248, s. 1) o zahájení vyšetřování případných nesrovnalostí nebo možných podvodů při realizaci projektu. 9 V rámci tohoto vyšetřování OLAF mj. zaslal ve dnech 6. a 7. března 2019 dotazníky 18 zahraničním výzkumným pracovníkům, aby od nich získal upřesnění ohledně jejich účasti na projektu a o odměnách z ní plynoucích, na něž ovšem odpovědělo pouze deset z nich. 10 Ve své závěrečné zprávě o vyšetřování ze dne 11. listopadu 2019 uvedl OLAF několik zjištění. Na jejich základě doporučil ERCEA, aby přijala vhodná opatření k získání částek považovaných za neoprávněně vyplacené od dotčené řecké univerzity. A dále předal tuto zprávu vnitrostátním soudním orgánům a doporučil jim zahájit řízení pro podvod, jakož i pro padělání a používání padělaných dokumentů proti žalobkyni, jejímu otci a určitým zaměstnancům dotčené řecké univerzity. 11 Dne 5. května 2020 zveřejnil OLAF na svých internetových stránkách spornou tiskovou zprávu. B. Ke zrušenému rozsudku 12 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 16. června 2020 podala žalobkyně žalobu na základě článku 268 SFEU, kterou se domáhala, aby byla Komisi uložena náhrada nemajetkové újmy, kterou jí údajně způsobila sporná tisková zpráva. 13 Na podporu žaloby žalobkyně tvrdí, že OLAF zveřejněním této tiskové zprávy hrubě porušil ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst. 2018, L 295, s. 39), zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013, povinnost zachovávat důvěrnost vyšetřování stanovenou v čl. 10 odst. 5 posledně uvedeného nařízení, právo na řádnou správu uvedené v článku 41 Listiny, jakož i zásadu proporcionality. 14 V rozsudku ze dne 4. května 2022, OC v. Komise (T‑384/20, nezveřejněný, dále jen „zrušený rozsudek“, EU:T:2022:273), měl Tribunál mj. za to, že žalobkyně nebyla schopna prokázat, že se OLAF dopustil dostatečně závažného porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013. Konkrétně rozhodl, že prokázání porušení zásady presumpce neviny předpokládá, že osoba, která se dovolává takového porušení, může být veřejností identifikována nebo identifikovatelná jako pachatel trestného činu předtím, než je její vina s konečnou platností prokázána soudem. Žalobkyně přitom nebyla schopna prokázat, že sporná tisková zpráva umožnila sama o sobě, ale rovněž za pomoci prostředků, o nichž bylo možné důvodně předpokládat, že je použijí někteří z jejích čtenářů, identifikovat její osobu ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725. 15 Kromě toho Tribunál rozhodl, že OLAF nelze vytýkat, že nejednal s náležitou péčí a opatrností, jelikož sporná tisková zpráva věrně, obecně, neutrálně a nestranně reprodukovala závěry, ke kterým OLAF dospěl při svém vyšetřování, přičemž tento úřad dbal na to, aby v tomto ohledu neodhalovala příliš podrobností. Tento závěr Tribunálu se opíral zejména o konstatování, že OLAF tím, že v pátém pododstavci sporné tiskové zprávy použil výraz „žádný z výzkumných pracovníků nevěděl“ k označení „určitých výzkumných pracovníků“, nezveřejnil nepřesné informace, které by zkreslovaly závěry jeho závěrečné zprávy. 16 Tribunál dospěl k závěru, že jelikož žalobkyně nebyla schopna prokázat protiprávní jednání OLAF, musela být její žaloba zamítnuta v plném rozsahu, aniž by bylo třeba zkoumat, zda byly splněny ostatní z uvedených podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie. C. K rozsudku o kasačním opravném prostředku 17 Dnes 14. července 2022 podala žalobkyně na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie kasační opravný prostředek, znějící na zrušení zrušeného rozsudku. Na podporu tohoto kasačního opravného prostředku vznesla tři důvody. První z nich vycházel z nesprávného výkladu pojmu „identifikovatelná fyzická osoba“ ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725, druhý z nesprávného výkladu čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013 a čl. 48 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), týkajícího se rozsahu presumpce neviny a třetí ze zkreslení důkazů v souvislosti s porušením článku 41 Listiny, týkajícího se práva na řádnou správu. 18 Rozsudkem ze dne 7. března 2024, OC v. Komise (C‑479/22 P, dále jen rozsudek o kasačním opravném prostředku, EU:C:2024:215), Soudní dvůr vyhověl prvním dvěma důvodům kasačního opravného prostředku, jakož i části jeho třetího důvodu. Zejména rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při právní kvalifikaci skutečností, které mu byly předloženy, když rozhodl, že identifikátory uvedené ve sporné tiskové zprávě rozumně neumožňovaly žalobkyni identifikovat. Rovněž měl za to, že Tribunál nesprávně rozhodl, že informace obsažené ve sporné tiskové zprávě nespadají pod pojem „osobní údaje“ uvedený v čl. 3 bodě 1 nařízení 2018/1725 a toto nařízení se v daném případě nepoužije. Soudní dvůr z toho vyvodil, že se Tribunál rovněž dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že jelikož žalobkyně nebyla v této tiskové zprávě identifikována nebo identifikovatelná, nemohla prokázat porušení presumpce své neviny. Soudní dvůr nadto vyhověl třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, ovšem pouze v rozsahu, v němž Tribunál zamítl výtku žalobkyně založenou na porušení práva na řádnou správu, pokud šlo o pátý pododstavec sporné tiskové zprávy. 19 Soudní dvůr proto zrušil zrušený rozsudek v rozsahu, v němž jím Tribunál zamítl návrhová žádání znějící na to, aby byla Komisi uložena náhrada újmy vyplývající z toho, že OLAF porušil povinnosti, které pro něj vyplývají z nařízení 2018/1725, zásadu presumpce neviny a právo na řádnou správu, a vrátil věc Tribunálu. II. Návrhová žádání účastníků řízení 20 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – uložil Komisi, aby jí zaplatila částku 1,1 milionu eur z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou do této doby utrpěla, – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 21 Komise navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl jako neopodstatněnou, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. III. Právní otázky 22 Článek 340 druhý pododstavec SFEU stanoví, že Unie nahradí v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu své funkce. Z toho vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie a uplatnění práva na náhradu způsobené újmy závisí na splnění tří podmínek, a sice protiprávnosti jednání vytýkaného unijním orgánům, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou (viz rozsudek ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, EU:C:2008:476, bod 106 a citovaná judikatura). 23 Tyto tři podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU jsou kumulativní. Není-li jedna z těchto podmínek splněna, musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu, aniž by bylo nezbytné zkoumat ostatní podmínky (viz rozsudek ze dne 17. února 2017, Novar v. EUIPO,T‑726/14, EU:T:2017:99, bod 26 a citovaná judikatura). 24 Žalobkyně v projednávané věci tvrdí, že všechny tři podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU, vyžadované judikaturou připomenutou v bodě 22 výše, jsou splněny. 25 Tribunál bude nejprve zkoumat podmínku týkající se protiprávnosti jednání vytýkaného OLAF. A. K údajným porušením unijního práva 1.   Úvodní poznámky 26 Tato první podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie je splněna, pokud se vytýkané jednání dotýká právní normy, jejímž účelem je přiznat práva jednotlivcům, a současně je porušení této právní normy dostatečně závažné (viz rozsudek ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 42 a citovaná judikatura). 27 Právní norma tak přiznává práva jednotlivcům, pokud jim poskytuje výhodu, kterou lze kvalifikovat jako nabyté právo, slouží k ochraně jejich zájmů nebo jim přiznává práva, jejichž obsah může být dostatečně identifikován (viz rozsudek ze dne 9. února 2022, QI a další v. Komise a ECB, T‑868/16, EU:T:2022:58, bod 90 a citovaná judikatura). 28 Mimoto, pro zjištění, zda je porušení dostatečně závažné, je třeba určit, zda dotčený unijní orgán závažným a zjevným způsobem překročil meze své posuzovací pravomoci (viz rozsudek ze dne 4. července 2000, Bergaderm a Goupil v. Komise, C‑352/98 P, EU:C:2000:361, bod 43 a citovaná judikatura). Je tedy třeba zohlednit prostor pro uvážení, kterým tento orgán disponuje. Pokud tedy unijní orgán disponuje jen značně omezeným, nebo dokonce žádným prostorem pro uvážení, může být prosté porušení unijního práva považováno za dostatečně závažné (viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise, T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384, bod 49 a citovaná judikatura). 29 Za tímto účelem přísluší unijnímu soudu, aby zohlednil složitost situace, obtížnost posouzení nebo výkladu ustanovení, která mají být použita, stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, jakož i úmyslnost nebo neomluvitelnost pochybení, ke kterému došlo (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. dubna 2017, Veřejný ochránce práv v. Staelen, C‑337/15 P, EU:C:2017:256, bod 41 a citovaná judikatura, a ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada,T‑341/07, EU:T:2011:687, bod 40 a citovaná judikatura). 30 Právě ve světle těchto úvah je třeba zkoumat jednotlivé výtky uplatňované žalobkyní. 31 Ta v podstatě tvrdí, že OLAF zveřejněním sporné tiskové zprávy hrubě porušil povinnosti, které pro něj vyplývají z nařízení 2018/1725 a č. 883/2013, jakož i zásadu presumpce neviny a právo na řádnou správu. Komise má za to, že tyto výtky jsou neopodstatněné. 32 Úvodem je třeba upřesnit, že žalobkyně ve své žalobě rovněž tvrdila, že OLAF hrubě porušil zásadu proporcionality, jelikož nelze mít za to, že uvedení nepravdivých a lživých nebo důvěrných informací ve sporné tiskové zprávě je vhodné nebo nezbytné pro účely informování veřejnosti. Tribunál za účelem zamítnutí její žaloby v bodech 181 až 187 zrušeného rozsudku zamítl tuto výtku jako neopodstatněnou. 33 Bod 1 výroku rozsudku o kasačním opravném prostředku uvádí, že zrušený rozsudek se zrušuje v rozsahu, v němž jím Tribunál zamítl návrhová žádání znějící na to, aby byla Komisi uložena náhrada újmy vyplývající z toho, že OLAF porušil povinnosti, které pro něj vyplývají z nařízení 2018/1725, zásadu presumpce neviny a právo na řádnou správu. Soudní dvůr tím částečně zrušil zrušený rozsudek. 34 Na základě tohoto rozhodnutí Soudního dvora a vrácení věci Tribunálu musí posledně uvedený soud podle článku 191 svého jednacího řádu na základě rozsudku o kasačním opravném prostředku znovu rozhodnout o všech žalobních důvodech znějících na zrušení, předložených žalobkyní, s výjimkou částí výroku, které nebyly Soudním dvorem zrušeny, jakož i úvah, které představují nezbytný základ uvedených částí, neboť tyto části se staly pravomocnými (viz rozsudek ze dne 26. ledna 2022, Intel Corporation v. Komise, T‑286/09 RENV, EU:T:2022:19, bod 80 a citovaná judikatura). 35 Z toho plyne, že body 181 až 187 zrušeného rozsudku zakládají překážku věci rozsouzené, takže Tribunál není povinen znovu rozhodnout o výtce vycházející z porušení zásady proporcionality. 2.   Ke zveřejnění osobních údajů 36 Žalobkyně OLAF v podstatě vytýká, že zveřejnil spornou tiskovou zprávu, která obsahuje informace a osobní údaje, které umožňují ji snadno identifikovat, a sice její státní příslušnost, pohlaví, informaci o jejím nízkém věku, skutečnost, že její otec pracoval na dotčené řecké univerzitě, jakož i výši poskytnutého grantu, ačkoli takové informace nebyly podstatné, a mohly být tedy vynechány. 37 Žalobkyně tvrdí, že OLAF tak porušil články 4 a 5 nařízení 2018/1725 tím, že do sporné tiskové zprávy zahrnul řadu údajů umožňujících ji identifikovat. 38 Komise má za to, že tato výtka je neopodstatněná. 39 Bez dalšího je třeba upřesnit, že články 4 až 6 nařízení 2018/1725 přiznávají práva jednotlivcům. Je proto třeba nejprve určit, zda OLAF zveřejněním sporné tiskové zprávy porušil tato ustanovení, a následně zkoumat, zda je toto porušení dostatečně závažné. 1)   K existenci protiprávního zpracování osobních údajů 40 Podle žalobkyně zaprvé není splněna žádná z podmínek vyžadovaných v článku 5 nařízení 2018/1725, jelikož zveřejnění sporných informací nelze v žádném případě považovat za nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je OLAF pověřen, jak stanoví odst. 1 písm. a) tohoto článku. Stejně tak zpracování provedené OLAF není odůvodněno žádným z ustanovení uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. b) až e) tohoto nařízení, jelikož zaprvé není odůvodněno jakoukoliv právní povinností, které by OLAF podléhal, ani životně důležitým zájmem žalobkyně, a zadruhé neexistuje jakákoliv smlouva s žalobkyní ani její souhlas. 41 Kromě toho žalobkyně tvrdí, že Tribunál bude muset zkoumat, zda s ohledem na cíle vyšetřování, jak byly formulovány v rozhodnutí Komise 1999/352/ES, ESUO, Euratom ze dne 28. dubna 1999 o zřízení OLAF (Úř. věst. 1999, L 136, s. 20; Zvl. vyd. 01/03, s. 110) a v nařízení č. 883/2013, OLAF tím, že sepsal a zveřejnil spornou tiskovou zprávu, nejenže překročil své pravomoci, ale rovněž porušil zásadu svěření pravomocí orgánům, která je zakotvena v čl. 5 odst. 1 a 2 SEU. Na základě rozsudku ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise (T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384), má za to, že je třeba rozlišovat mezi informováním veřejnosti jako pravomocí OLAF a zájmem na informování veřejnosti. Žalobkyně dodává, že z nařízení č. 883/2013 nevyplývá, že informování veřejnosti představuje hlavní činnost OLAF. Jedná se spíše o zcela druhotný cíl. 42 Zadruhé žalobkyně v podstatě tvrdí, že OLAF použil její osobní údaje shromážděné v rámci vyšetřování k účelům, a sice k informování veřejnosti, odlišných od těch, které odůvodňovaly jejich shromáždění, tedy zjišťování nesrovnalostí a případů podvodu. 43 Toto zahrnutí osobních údajů do sporné tiskové zprávy představuje další zpracování těchto údajů shromážděných pro účely závěrečné zprávy OLAF a porušuje čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725. Mimoto OLAF porušil svou povinnost informovat žalobkyni o dalším zpracování jejích osobních údajů v souladu s čl. 15 odst. 3 nařízení 2018/1725. 44 Kromě toho žalobkyně v podstatě tvrdí, že OLAF porušil článek 6 nařízení 2018/1725 tím, že nezohlednil povahu osobních údajů. 45 Komise v prvé řadě tvrdí, že zveřejnění sporné tiskové zprávy představovalo podle čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení 2018/1725 zákonné zpracování. Informování veřejnosti správním orgánem o jeho činnostech, zejména zveřejňováním tiskových zpráv, je totiž úkolem prováděným ve veřejném zájmu či při výkonu veřejné moci, kterým je unijní orgán nebo subjekt pověřen, ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725. Tato činnost je zjevným uplatněním zásady otevřenosti vůči občanské společnosti stanovené v článku 15 SFEU. 46 Komise zdůrazňuje, že sporná tisková zpráva obsahuje pouze přiměřené a relevantní informace omezené na to, co je nezbytné ke splnění povinnosti informovat co nejpřesněji veřejnost s přihlédnutím k zájmům žalobkyně na základě povinnosti legality, objektivity a transparentnosti uložené čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725. Upřesňuje, že bez informací uvedených ve sporné tiskové zprávě by pravděpodobnost, že obsah této zprávy bude převzat sdělovacími prostředky, byla nižší, čímž by bylo ohroženo dosažení sledovaného cíle. 47 Ve druhé řadě Komise tvrdí, že OLAF neprovedl další zpracování osobních údajů žalobkyně ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725, neboť informování veřejnosti je součástí jeho hlavní činnosti a je jednou z pravomoci přiznaných ustanovením čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013. OLAF tedy nebyl povinen informovat žalobkyni o zpracování jejích osobních údajů v souladu s čl. 15 odst. 3 nařízení 2018/1725. 48 Úvodem je třeba připomenout, že z rozsudku o kasačním opravném prostředku vyplývá, že žalobkyně musí být považována za fyzickou osobu, kterou lze identifikovat nepřímo ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725. Mimoto zveřejnění tiskové zprávy OLAF spadá pod pojem „zpracování osobních údajů“ ve smyslu čl. 3 bodu 3 tohoto nařízení (rozsudek ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise, T‑259/03, nezveřejněný, EU:T:2007:254, bod 222). Uvedené nařízení se tedy v projednávané věci použije. i) K článku 4 odst. 1 písm. a) a článku 5 nařízení 2018/1725 49 Článek 4 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725 stanoví, že osobní údaje musí být ve vztahu k subjektu údajů zpracovávány korektně a zákonným a transparentním způsobem. 50 V tomto ohledu čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení 2018/1725 stanoví, že zpracování je zákonné pouze tehdy, pokud je nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je unijní orgán nebo subjekt pověřen, nebo je nezbytné pro splnění právní povinnosti, která se na správce vztahuje, a jen v tomto rozsahu. Bod 20 odůvodnění uvedeného nařízení upřesňuje, že osobní údaje by měly být přiměřené, relevantní a omezené na to, co je nezbytné z hlediska účelů, pro které jsou zpracovávány. 51 Kromě toho z judikatury vyplývá, že unijní orgán nebo subjekt mohou zveřejňovat tiskové zprávy nebo jinak komunikovat s veřejností, a to i v případě, že neexistuje předpis, který by je výslovně zmocňoval tak učinit. Informování veřejnosti správním orgánem o jeho činnostech, zejména zveřejňováním tiskových zpráv, může být totiž považováno za činnost doplňující jeho hlavní správní činnost (rozsudek ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise, T‑259/03, nezveřejněný, EU:T:2007:254, bod 218). 52 Z toho plyne, že informování veřejnosti o činnostech OLAF, zejména prostřednictvím zveřejňování tiskových zpráv, spadá pod úkol plněný ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je tento úřad pověřen, ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725. 53 Tento závěr není argumenty předloženými žalobkyní zpochybněn. 54 Je pravda, že v bodě 175 rozsudku ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise (T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384), měl Tribunál, pokud šlo o tiskovou konferenci svolanou generálním ředitelem OLAF, za to, že tento ředitel OLAF měl „zájem“ spočívající v „co nejpřesnějším informování veřejnosti o opatřeních učiněných v souvislosti s případnými nedostatky nebo podvody“. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, však použití výrazu „zájem“ namísto výrazu „pravomoc“ nelze vykládat tak, že od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost již informování veřejnosti do pravomoci OLAF nespadá. V kontextu uvedeného rozsudku totiž použití výrazu „zájem“ neodkazovalo na pravomoc OLAF informovat veřejnost prostřednictvím tiskových zpráv, ale odkazovalo na vyvažování, které bylo třeba provést mezi zájmy žalobkyně a zájmy OLAF při sdělování určitých informací na dotčené tiskové konferenci. 55 Stejně tak je pravda, že čl. 5 odst. 2 nařízení 2018/1725 stanoví, že základ pro zpracování podle odst. 1 písm. a) a b) uvedeného článku „musí být stanoven právem Unie“. 56 Požadavek stanovený v čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725 však musí být vykládán ve světle bodu 22 odůvodnění tohoto nařízení, z něhož vyplývá, že zpracování osobních údajů unijními orgány a subjekty za účelem plnění úkolů veřejného zájmu zahrnuje zpracování osobních údajů nezbytných pro řízení a fungování těchto orgánů a subjektů. S ohledem na čl. 15 odst. 1 SFEU a zásadu otevřenosti, která platí pro unijní orgány a subjekty, je přitom informování veřejnosti správním orgánem o svých činnostech, zejména zveřejňováním tiskových zpráv, součástí fungování těchto orgánů a subjektů. 57 Nelze tudíž mít za to, že OLAF překročil své pravomoci tím, že zveřejnil tiskovou zprávu, aniž by tím však byl dotčen aspekt, zda OLAF dodržel své povinnosti, zejména v oblasti zpracování osobních údajů, při vypracovávání této tiskové zprávy (rozsudek ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise, T‑259/03, nezveřejněný, EU:T:2007:254, bod 219). 58 Je tedy třeba ještě určit, zda zveřejnění věku žalobkyně, její státní příslušnosti, pohlaví, skutečnosti, že její otec pracoval na dotčené řecké univerzitě, a výše grantu představuje zpracování osobních údajů, které je součástí úkolu prováděného ve veřejném zájmu ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725. 59 Takové informace přitom nejenže umožňují identifikaci žalobkyně, ale mimoto nejsou s výjimkou výše poskytnutého grantu nezbytné k tomu, aby bylo možné sdělit skutečnosti, které jsou jí vytýkány na základě vyšetřování OLAF. Věk, pohlaví, státní příslušnost nebo příbuzenský vztah žalobkyně totiž neměly na dotčené skutečnosti žádný vliv a jejich uvedení není v žádném případě součástí úkolu informovat veřejnost o činnostech OLAF. 60 Mimoto Komise tím, že tvrdí, že bez informací uvedených ve sporné tiskové zprávě by byla pravděpodobnost, že obsah této zprávy bude převzat sdělovacími prostředky, nižší, implicitně připouští, že zmínka o skutečnostech uvedených v bodě 59 výše, které se týkají soukromého života žalobkyně a mají pouze čistě podružný význam, nemá sama o sobě za cíl informovat veřejnost o úloze OLAF v boji proti podvodům. Z různých článků zveřejněných ve sdělovacích prostředcích ostatně plyne, že uvedení těchto informací vyvolalo zájem sdělovacích prostředků pouze co do okolností, za nichž k údajnému podvodu došlo, a osoby žalobkyně. Neumožnila vzbudit zájem sdělovacích prostředků o vyšetřování OLAF, a zejména o důležitost přístupu k bankovním záznamům pro boj proti podvodům, což je skutečnost, kterou hodlal ředitel OLAF zdůraznit. 61 Zveřejnění uvedených údajů tudíž představuje protiprávní zpracování ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) a čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725. 62 Pokud jde o výši grantu poskytnutého na projekt, ta představuje objektivní informaci, která veřejnost užitečně informuje o výši dotčených částek z unijního rozpočtu. Kromě toho na rozdíl od tvrzení žalobkyně uvedení této částky na začátku sporné tiskové zprávy neklamalo čtenáře, pokud šlo o rozsah „podvodu“. Naopak, z uvedené tiskové zprávy dostatečně jasně vyplývá, že výše grantu sice činila 1,1 milionu eur, ovšem doporučení OLAF vyzývala ERCEA, aby požadovala navrácení přibližně 190000 eur, „tedy části grantu údajně vyplaceného mezinárodním výzkumným pracovníkům“. ii) K článku 4 odst. 1 písm. b) a článku 6 nařízení 2018/1725 63 Článek 4 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 stanoví, že osobní údaje musí být shromažďovány pro určité, výslovně vyjádřené a legitimní účely a nesmí být dále zpracovávány způsobem, který je s těmito účely neslučitelný. 64 Toto ustanovení musí být vykládáno ve světle bodu 25 odůvodnění nařízení. Uvedený bod totiž zejména uvádí, že zpracování osobních údajů pro jiné účely, než jsou ty, pro které byly osobní údaje původně shromážděny, by mělo být povoleno pouze v případě, kdy je slučitelné s účely, pro které byly osobní údaje původně shromážděny. V takovém případě není třeba právní základ odlišný od toho, který umožnil toto shromáždění. Další zpracování pro účely archivace ve veřejném zájmu, pro účely vědeckého či historického výzkumu nebo pro statistické účely by mělo být považováno za slučitelnou zákonnou operaci zpracování. 65 Uvedený bod odůvodnění dále upřesňuje, že s cílem zjistit, zda je účel dalšího zpracování slučitelný s účelem, pro který byly osobní údaje původně shromážděny, by měl správce, po splnění všech požadavků na zákonnost původního zpracování, vzít v úvahu kritéria vyjmenovaná v čl. 6 písm. a) až e) nařízení 2018/1725. 66 Článek 6 písm. a) až e) nařízení 2018/1725, nadepsaný „Zpracování pro jiný slučitelný účel“, v podstatě stanoví, že pokud zpracování údajů pro jiný účel, než pro který byly shromážděny, není založeno na unijním právu, které v demokratické společnosti představuje nutné a přiměřené opatření k zajištění cílů uvedených v čl. 25 odst. 1 nařízení 2018/1725, je třeba zjistit, zda je toto zpracování slučitelné s účely, pro něž byly osobní údaje původně shromážděny, mimo jiné zohledněním jakékoliv vazby mezi těmito účely a účely zamýšleného dalšího zpracování, kontextu, v němž byly tyto údaje shromážděny, zejména pokud jde o vztah mezi subjekty údajů a správcem, povahy osobních údajů, zejména zda jsou zpracovávány údaje týkající se odsouzení v trestních věcech a trestných činů, důsledků zamýšleného dalšího zpracování pro subjekty údajů a existence vhodných záruk, mezi něž může patřit pseudonymizace. 67 V projednávané věci byly osobní údaje žalobkyně shromážděny v rámci vyšetřování vedeného OLAF pro určitý účel, který odpovídá poslání tohoto úřadu spočívajícímu v boji proti podvodům. Nebyly shromážděny za účelem zveřejnění sporné tiskové zprávy, která odpovídá sice souvisejícímu, avšak odlišnému účelu, a sice informování veřejnosti o činnostech OLAF. 68 V souladu s obvyklým smyslem výrazu „další“ v běžném jazyce představuje každé zpracování osobních údajů, které následuje po původním zpracování, chápaném jako původní shromáždění těchto údajů, „další“ zpracování uvedených údajů bez ohledu na svůj účel (rozsudek ze dne 20. října 2022, Digi,C‑77/21, EU:C:2022:805, bod 31). Zveřejnění sporné tiskové zprávy musí být proto považováno za další zpracování ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725, jehož slučitelnost s účely, pro které byly osobní údaje původně shromážděny, je třeba ověřit. 69 V tomto ohledu žalobkyně v podstatě tvrdí, že OLAF porušil článek 6 nařízení 2018/1725 tím, že nezohlednil „trestní“ povahu osobních údajů. 70 Především je třeba uvést, že zveřejnění sporné tiskové zprávy neodpovídá zpracování osobních údajů prováděnému za účelem, pro který žalobkyně souhlasila se shromážděním svých údajů, nebo za účelem založeným na unijním právu, které v demokratické společnosti představuje nutné a přiměřené opatření k zajištění cílů uvedených v čl. 25 odst. 1 nařízení 2018/1725. 71 Dále existuje vazba mezi účely, pro které byly osobní údaje shromážděny, a účely dalšího zpracování ve smyslu čl. 6 písm. a) tohoto nařízení. Jak totiž bylo uvedeno výše, zveřejnění tiskové zprávy OLAF představuje činnost doplňující hlavní činnost tohoto úřadu. 72 Stejně tak lze mít s ohledem na tuto doplňkovou povahu na základě čl. 6 písm. b) nařízení 2018/1725 za to, že kontext, v němž byly osobní údaje žalobkyně shromážděny, vykazuje určitou blízkost s kontextem, ve kterém byly dále zpracovány, zejména pokud jde o vztah žalobkyně se správcem, kterým je OLAF. 73 Nelze však mít za to, že OLAF zohlednil povahu osobních údajů ve smyslu čl. 6 písm. c) nařízení 2018/1725, zejména když umožňují identifikaci žalobkyně v souvislosti s údajnými protiprávními jednáními spadajícími do oblasti trestního práva. 74 Stejně tak s ohledem na tvrzení směřující proti žalobkyni a na základě obsahu novinových článků, které vyšly po zveřejnění sporné tiskové zprávy, OLAF dostatečně nezohlednil možné důsledky dalšího zpracování pro žalobkyni ve smyslu čl. 6 písm. d) nařízení 2018/1725. 75 Konečně z rozsudku o kasačním opravném prostředku vyplývá, že OLAF dostatečně nezohlednil existenci vhodných záruk ve smyslu čl. 6 písm. e) nařízení 2018/1725. OLAF totiž sice neodhalil totožnost žalobkyně, avšak zpracování osobních údajů provedené ve sporné tiskové zprávě umožnilo veřejnosti její identifikaci. 76 S ohledem na vše výše uvedené je třeba mít za to, že zveřejněním sporné tiskové zprávy se OLAF dopustil protiprávního zpracování osobních údajů žalobkyně, které je v rozporu s čl. 4 odst. 1 písm. a) a čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725, jakož i dalšího zpracování těchto údajů, které je v rozporu s čl. 4 odst. 1 písm. b) a čl. 6 písm. c) až e) tohoto nařízení. 2)   K existenci dostatečně závažného porušení 77 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že OLAF nemá jakýkoliv prostor pro uvážení, jelikož ustanovení nařízení 2018/1725 zavádí kogentní pravidla. 78 Komise tvrdí, že unijní orgány mají určitý prostor pro uvážení při určování, do jaké míry může být zpracování osobních údajů nezbytné ke splnění úkolu, který je svěřen veřejným orgánům. V žádném případě podle Komise nelze tvrdit, že tvrzené porušení představuje neomluvitelnou chybu. I kdyby bylo prokázáno, jednalo by se o nedostatek obezřetnosti, takže by nebylo možné tvrdit, že k němu došlo úmyslně. 79 I za předpokladu, že by OLAF měl v souladu s tvrzením Komise určitý prostor pro uvážení pro účely použití čl. 4 odst. 1 písm. a) a b), čl. 5 odst. 1 písm. a) a čl. 6 písm. c) až e) nařízení 2018/1725, je nutno konstatovat, že tato ustanovení závažně a zjevně porušil tím, že ve sporné tiskové zprávě zveřejnil státní příslušnost a věk žalobkyně a zmínil působení jejího otce na dotčené řecké univerzitě. 80 Porušená ustanovení totiž nejsou nejasná ani v tomto ohledu nevyvolávají zvláštní výkladové nebo posuzovací obtíže. Konkrétně zmínka Komise o tom, že bez informací uvedených ve sporné tiskové zprávě by byla pravděpodobnost, že obsah této zprávy by byl převzat sdělovacími prostředky, nižší, umožňuje nejen vyloučit jakoukoli omluvitelnost pochybení, ke kterému došlo, ale nadto představuje znak úmyslnosti. 81 Z toho plyne, že zveřejněním sporné tiskové zprávy se OLAF dopustil protiprávního zpracování osobních údajů žalobkyně, které je v rozporu s čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení 2018/1725 a které představuje dostatečně závažné porušení, které může založit mimosmluvní odpovědnost Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU. 3.   K porušení zásad presumpce neviny a řádného výkonu spravedlnosti 82 Úvodem je třeba zdůraznit, že i když se žalobkyně dovolává dvou odlišných právních základů, míří nicméně na tytéž skutkové okolnosti. a)   K porušení zásady presumpce neviny uvedené v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013 a povinnosti dodržovat důvěrnost vyšetřování uvedené v čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 i) K porušení zásady presumpce neviny a důvěrnosti vyšetřování 83 Žalobkyně tvrdí, že OLAF hrubě porušil její právo na presumpci neviny zakotvené v čl. 48 odst. 1 Listiny a čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013. OLAF vydal tiskovou zprávu, která zaprvé obsahovala osobní údaje umožňující žalobkyni identifikovat a zadruhé byla formulována podjatě, některé skutečnosti byly vynechány a obsahovala nepřesná skutková zjištění, která byla v rozporu se závěry jeho závěrečné zprávy, a zkreslil tato zjištění tak, aby se veřejnosti jevila vinnou podvodem spáchaným na všech výzkumných pracovnících, zatímco vyšetřování na vnitrostátní úrovni stále probíhalo. 84 Mimoto tvrdí, že čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 přiznává práva jednotlivcům, jelikož se jedná o kogentní ustanovení, které OLAF ukládá dodržovat určité povinnosti, aby byla zajištěna legitimní práva subjektů údajů v souladu s bodem 25 odůvodnění nařízení. 85 Komise v podstatě tvrdí, že OLAF závěry své závěrečné zprávy nikterak nezkreslil, neboť provedl stručné a přesné vylíčení zjištěných skutečností, aniž provedl jakoukoli právní kvalifikaci a vyjádřil jakýkoliv názor na vinu nebo nevinu žalobkyně. Ke sporné tiskové zprávě je navíc připojen podrobný popis úkolu, kterým byl OLAF pověřen, který jasně uvádí, že tento úkol spočívá ve vyšetřování případů podvodu a ve vydávání doporučení příslušným vnitrostátním orgánům při jejich rozhodování o vině dotčených osob. Nebylo tedy prokázáno jakékoliv porušení zásady presumpce neviny. – Úvodní poznámky 86 Úvodem je třeba připomenout, že z rozsudku o kasačním opravném prostředku vyplývá, že žalobkyně je na základě skutečností uvedených ve sporné tiskové zprávě přinejmenším nepřímo identifikovatelná, což představuje nezbytný předpoklad zkoumání případného porušení zásady presumpce neviny. 87 Tato zásada, která je základním právem, uvedeným v čl. 6 odst. 2 EÚLP a čl. 48 odst. 1 Listiny, mimoto přiznává jednotlivcům práva, jejichž dodržování zajišťují unijní soudy (viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise, T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384, bod 168 a citovaná judikatura). 88 V tomto ohledu čl. 6 odst. 2 EÚLP zaručuje každému, že nebude označen za viníka trestného činu ani s ním nebude jako s viníkem zacházeno, dokud jeho vina nebude soudně prokázána. Presumpce neviny je porušena prohlášeními či rozhodnutími, která odrážejí dojem, že osoba je vinna, která vedou veřejnost k přesvědčení o její vině nebo která předjímají posouzení skutkového stavu příslušným soudem (viz rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 210 a citovaná judikatura). 89 Článek 6 odst. 2 EÚLP nemůže, s ohledem na článek 10 EÚLP, který zaručuje svobodu projevu, zabránit orgánům veřejné správy v tom, aby informovaly veřejnost o probíhajícím vyšetřování trestného činu, vyžaduje však, aby tak činily s veškerou diskrétností a zdrženlivostí, které vyžaduje respektování presumpce neviny (viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise, T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384, bod 173 a citovaná judikatura). 90 Pokud jde konkrétně o OLAF, čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013 v podstatě stanoví, že tento úřad v rámci svého vyšetřování shromažďuje důkazy ve prospěch i v neprospěch dotčené osoby při dodržení zásady presumpce neviny. Článek 10 odst. 5 tohoto nařízení upřesňuje, že generální ředitel úřadu musí zajistit, aby veškeré informace byly veřejnosti poskytovány v souladu se zásadami stanovenými v uvedeném článku a v čl. 9 odst. 1 téhož nařízení. V tomto ohledu bylo rozhodnuto, že logickým důsledkem zásady presumpce neviny je povinnost zachovávat důvěrnost, kterou OLAF ukládá článek 10 nařízení č. 883/2013 a z níž rovněž plynou práva jednotlivcům, kteří jsou vyšetřováním OLAF dotčeni, neboť mohou oprávněně očekávat, že při vyšetřování, která se jich týkají, budou dodržována jejich základní práva (viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise, T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384, bod 169 a citovaná judikatura). 91 Již bylo rozhodnuto, že dodržování zásady presumpce neviny nebrání tomu, aby unijní orgán v zájmu co možná nejpřesnějšího informování veřejnosti o opatřeních provedených v souvislosti s případnými nedostatky nebo podvody oznámil hlavní závěry závěrečné zprávy úřadu OLAF týkající se člena daného orgánu. Tomuto úřadu však přísluší, aby tak učinil za použití vyvážených a přiměřených výrazů a v zásadě věcným způsobem (obdobně viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2022, KN v. Parlament, T‑401/21, EU:T:2022:736, bod 67 a citovaná judikatura). 92 Z toho vyplývá, že OLAF nelze vytýkat, že porušil zásadu presumpce neviny a důvěrnost vyšetřování pouze tím, že informoval veřejnost o závěrech formulovaných ve své závěrečné zprávě, včetně doporučení určených vnitrostátním orgánům, přestože tato doporučení ještě s konečnou platností vinu dotčené osoby nepředjímají. 93 Pro posouzení, zda došlo k porušení zásady presumpce neviny, je však třeba zohlednit volbu výrazů použitých ve sporné tiskové zprávě s přihlédnutím ke skutečnému smyslu předmětných prohlášení, a nikoli jejich doslovnému znění, jakož i zvláštním okolnostem, za kterých byla formulována (obdobně viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2022, KN v. Parlament, T‑401/21, EU:T:2022:736, body 69 a 73, jakož i citovaná judikatura). 94 Ve světle těchto úvah je třeba určit, zda OLAF tím, že zveřejnil spornou tiskovou zprávu, porušil čl. 9 odst. 1 a čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013, a poté určit, zda je toto porušení dostatečně závažné. – K tvrzeným porušením 95 Zaprvé ve třetím pododstavci sporné tiskové zprávy je zmíněna skutečnost, že založené bankovní účty měly „mnoho majitelů“, aniž bylo upřesněno, že dotčení výzkumní pracovníci byli sami spolumajiteli těchto účtů. Žalobkyně z toho vyvozuje, že OLAF úmyslně vyvolával dojem, že byla jako jediná schopna uvedené účty spravovat, a to bez vědomí těchto pracovníků. 96 V tomto ohledu stačí konstatovat, že ve sporné tiskové zprávě je rovněž uvedeno, že „žádný [z kontaktovaných výzkumných pracovníků] nevěděl o bankovních účtech založených na jejich jména“ a tito pracovníci byli „spolumajiteli“ uvedených účtů. Uvedený argument tedy nemůže obstát. 97 Zadruhé žalobkyně OLAF vytýká, že ve čtvrtém pododstavci sporné tiskové zprávy naznačil, že se pokusila bránit řádnému průběhu vyšetřování, zejména tím, že kontaktovala výzkumné pracovníky, kteří se účastnili projektu. 98 V tomto ohledu je třeba odkázat na bod 85 rozsudku o kasačním opravném prostředku, ve kterém Soudní dvůr odmítl argument žalobkyně směřující k určení, že Tribunál zkreslil závěry závěrečné zprávy OLAF, tím, že rozhodl, že z této zprávy vyplývá, že OLAF během svého vyšetřování konstatoval, že žalobkyně opakovaně kontaktovala některé výzkumné pracovníky a toto jednání považoval za překážku svého vyšetřování. Tento argument je tudíž třeba odmítnout. 99 Zatřetí žalobkyně OLAF vytýká, že ve druhé větě pátého pododstavce sporné tiskové zprávy zmínil, že prováděla výběry hotovosti nebo „převáděla značné částky na svůj osobní účet“. OLAF přitom mimo jiné neupřesnil, že ve své závěrečné zprávě připustil, že na bankovní účty uvedené výzkumnými pracovníky byla převedena významná částka a další částky zůstávaly po celou dobu na účtech těchto pracovníků. 100 Takové tvrzení přitom plyne ze skutkového zjištění, které odpovídá závěrům, k nimž OLAF dospěl ve své závěrečné zprávě. Z posledního pododstavce sporné tiskové zprávy totiž vyplývá, že ERCEA byla vyzvána k vrácení přibližně 190000 eur. 101 Mimo to, jak zdůrazňuje Komise, z nařízení č. 883/2013 nelze vyvodit jakoukoliv povinnost OLAF uvést v tiskové zprávě informace svědčící ve prospěch žalobkyně. 102 Z toho plyne, že v tomto kontextu nelze mít za to, že absence vysvětlení, pokud šlo o určité výběry a převody provedené žalobkyní, porušuje zásadu presumpce neviny. 103 Začtvrté má žalobkyně za to, že porušení zásady presumpce neviny je závažné, jelikož závěry závěrečné zprávy OLAF týkající se odpovědí poskytnutých výzkumnými pracovníky, kteří se účastnili projektu, neodpovídají skutečnosti a jsou v rozporu s novými poznatky. 104 V tomto ohledu stačí konstatovat, že tento argument ve skutečnosti směřuje ke kritice závěrečné zprávy OLAF, a nikoli sporné tiskové zprávy. Předmětem projednávané žaloby je přitom pouze posledně uvedená zpráva, jak tvrdí Komise a připouští žalobkyně. Tento argument tedy musí být odmítnut. 105 Navíc je třeba uvést, že podle čl. 10 odst. 3 a čl. 11 odst. 3 až 6 nařízení č. 883/2013 jsou zprávy vypracované OLAF v rámci jeho vyšetřování v zásadě důvěrné a jejich účelem je poskytnout vnitrostátním a unijním orgánům informace a důkazy, které jim umožní posoudit vhodnost přijetí opatření na úrovni Unie nebo zahájení trestního stíhání vnitrostátními soudními orgány. 106 Z toho vyplývá, že závěrečná zpráva OLAF může žalobkyni způsobit újmu buď nepřímo, po jejím předání a přijetí rozhodnutí Komise nebo vnitrostátního orgánu, které by bylo založeno na informacích obsažených v této zprávě, nebo přímo, po zveřejnění uvedené zprávy nebo její části. Jedinou újmou, která by mohla vyplývat přímo z této zprávy, je tedy ta, která by byla způsobena takovým zveřejněním [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2023, IMG v. Komise, T‑752/20, EU:T:2023:366, bod 36 (nezveřejněný)]. 107 V projednávané věci nemají různé chyby a nepřesnosti, kterými je závěrečná zpráva OLAF stižena, jakoukoliv souvislost se zveřejněním sporné tiskové zprávy, neboť se týkají vedení vyšetřování a vypracování uvedené zprávy. Tvrzená pochybení, za předpokladu, že byla prokázána, tudíž nemají dostatečně přímou souvislost s žalobkyní uplatňovanou újmou. 108 Zapáté žalobkyně OLAF vytýká, že kvalifikoval její jednání jako „podvod“. Zejména tvrdí, že čtvrtý pododstavec sporné tiskové zprávy je formulován tak, že naznačuje, že měla v úmyslu dopustit se „podvodu“ tím, že si přivlastní finanční prostředky výzkumných pracovníků účastnících se projektu. V tomto ohledu připomíná, že OLAF je v souladu s čl. 11 odst. 1 druhou větou nařízení č. 883/2013 povinen provést předběžnou právní kvalifikaci zjištěných skutečností, tato kvalifikace však musí figurovat v závěrečné zprávě o vyšetřování, a nikoli v tiskové zprávě. 109 Tribunál již judikoval, že Komise tím, že tiskovou zprávou, která byla volně přístupná veřejnosti, vzbudila dojem, že se žalobce podílel na zpronevěrách, jednala v rozporu se zásadou presumpce neviny a poškodila jeho pověst a čest (rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 403). 110 Je přitom nutno konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, použití výrazu „podvod“ je výsledkem právní kvalifikace skutkových okolností a plyne z něj vina žalobkyně. 111 Mimoto, v rozporu s tvrzením Komise, skutečnost, že ke sporné tiskové zprávě byl připojen popis vyšetřovací role OLAF upřesňující, že o vině žalobkyně musí rozhodnout příslušné vnitrostátní orgány, nemůže stačit k odstranění dojmu viny vyvolaného použitím výrazu „podvod“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 308). Skutečnost, že ve sporné tiskové zprávě není uveden druh řízení (trestněprávní, správní nebo jiné) doporučeného vnitrostátním orgánům, je rovněž irelevantní. 112 Kromě toho je třeba uvést, že žalobkyně OLAF rovněž vytýká, že v pátém pododstavci sporné tiskové zprávy uvedl, že žádný z výzkumných pracovníků nevěděl, že žalobkyně měla k projektu vazbu, a nebyl informován o tom, že byl na jeho jméno založen bankovní účet. Stejně tak jsou podle ní nepravdivá a nepřesná tvrzení ředitele OLAF, uvedená v šestém pododstavci této zprávy, podle kterých „jména výzkumných pracovníků jednajících v dobré víře byla zneužita v rámci pokusu o podvod“. Závěrečná zpráva OLAF totiž jasně uvádí, že „deset výzkumných pracovníků […] potvrdilo, že se projektu účastnili […]“. 113 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr rozhodl, že Tribunál zkreslil závěry závěrečné zprávy OLAF, když rozhodl, že OLAF v pátém pododstavci sporné tiskové zprávy nezveřejnil nepřesné informace. 114 Aniž je dotčen aspekt, zda toto zveřejnění nepřesných informací představuje porušení povinnosti řádné péče, které musí OLAF dostát, to, zda se jednalo o „všechny výzkumné pracovníky“, nebo o „deset výzkumných pracovníků“, není určující pro prokázání viny žalobkyně. Taková informace však tím, že zdůrazňuje počet dotčených osob, posiluje vyznění o vině žalobkyně, které vyplývá z použití výrazu „podvod“. 115 Z toho plyne, že použití uvedeného výrazu v tomto kontextu není přiměřené ve smyslu judikatury uvedené v bodě 91 výše. 116 Stejně tak kvalifikace jednání žalobkyně jako „podvodu“ jde nad rámec v zásadě faktického popisu závěrů závěrečné zprávy OLAF. Ta totiž zmiňuje „nesrovnalosti“ a kvalifikuje některé skutky jako podvod z hlediska řeckého trestního práva za použití podmiňovacího způsobu („would appear“ v anglickém jazyce a „φαίνεται να“ v řečtině). 117 S ohledem na vše výše uvedené je třeba mít za to, že OLAF použitím výrazu „podvod“ porušil zásadu presumpce neviny zaručenou v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013, jakož i v jeho čl. 10 odst. 5. ii) K existenci dostatečně závažného porušení 118 Pro určení, zda porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 představuje dostatečně závažné porušení, je třeba určit prostor pro uvážení, kterým orgány disponují. 119 V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že OLAF žádný takový prostor nemá. Komise naopak tvrdí, že OLAF určitý prostor pro uvážení má. Opírá se přitom o bod 129 rozsudku ze dne 4. října 2006, Tillack v. Komise (T‑193/04, EU:T:2006:292), ve kterém Tribunál rozhodl, že s ohledem na autonomii přiznanou OLAF nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném OLAF (Úř. věst. 1999, L 136, s. 1; Zvl. vyd. 01/03, s. 91), které bylo v té době použitelné, a na cíl obecného zájmu informovat veřejnost tiskovými zprávami je třeba mít za to, že OLAF má prostor pro uvážení, pokud jde o vhodnost a obsah sdělení týkajících se jeho vyšetřování. 120 OLAF přitom sice má určitý prostor pro uvážení, pokud jde o vhodnost a obsah tiskových zpráv, ten se však omezuje na dodržování základních práv dotčených osob. Jak již Tribunál rozhodl, pokud jde o její povinnost respektovat presumpci neviny, nemá Komise v tomto ohledu žádný prostor pro posouzení (rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, body 219 a 314). V každém případě a za předpokladu, že OLAF prostorem pro uvážení disponuje, je nutno konstatovat, že použití výrazu „podvod“ ve sporné tiskové zprávě představuje závažné a zjevné porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013. 121 Předně tato ustanovení nejsou nejasná ani nevyvolávají zvláštní obtíže při výkladu nebo posouzení. A dále nelze toto pochybení považovat za omluvitelné. Jedná se totiž o kvalifikaci skutečností vytýkaných žalobkyni, která jde nad rámec pouhého faktického popisu závěrů formulovaných v závěrečné zprávě OLAF a je součástí jeho komunikační strategie, kterou lze považovat za nesvědčící o zdrženlivosti, která se očekává od unijní instituce. 122 Použití výrazu „podvod“ ve sporné tiskové zprávě proto představuje dostatečně závažné porušení zásady presumpce neviny zaručené v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013, jakož i v jeho čl. 10 odst. 5, které může v souladu s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU založit odpovědnost Unie. b)   K porušení práva na řádnou správu, uvedeného v článku 41 Listiny a čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 123 Žalobkyně tvrdí, že OLAF hrubě porušil právo na řádnou správu, zakotvené v článku 41 Listiny. Upřesňuje, že toto právo přiznává práva jednotlivcům prostřednictvím souboru kogentních pravidel nebo zákazů. 124 Žalobkyně má zejména za to, že OLAF tím, že v tisku zveřejnil citlivé, či dokonce lživé informace o vyšetřování a umožnil široké veřejnosti mít v průběhu vyšetřování přístup k důvěrným informacím, porušil povinnost řádné péče, jakož i povinnost nestrannosti, rovněž uvedenou v čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013, které jsou obě vyjádřením práva na řádnou správu. 125 Komise tvrdí, že zásada řádné správy práva jednotlivcům nepřiznává, s výjimkou případů, kdy je výrazem zvláštních práv, a žalobkyně nebyla schopna prokázat porušení některého z práv vyjadřujících tuto zásadu. i) K porušení zásady řádné správy 126 Úvodem je třeba připomenout, že zásada řádné správy nepřiznává sama o sobě práva jednotlivcům, s výjimkou případu, kdy je projevem zvláštních práv, jako je právo na to, aby o záležitostech jednotlivců bylo rozhodováno nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě, právo být vyslechnut, právo na přístup ke spisu a právo na odůvodnění rozhodnutí, ve smyslu článku 41 Listiny (viz rozsudek ze dne 4. října 2006, Tillack v. Komise, T‑193/04, EU:T:2006:292, bod 127 a citovaná judikatura). Tak je tomu i v případě povinnosti řádné péče, která souvisí se zásadou řádné správy a ukládá příslušnému orgánu, aby pečlivě a nestranně posoudil všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu [rozsudky ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise, C‑47/07 P, EU:C:2008:726, bod 91, a ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise, T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384, bod 200]. 127 Tato povinnost se uplatňuje obecně na jednání správních orgánů v jejich vztazích s veřejností. Má za následek, že unijní správa musí jednat s péčí a opatrností [rozsudky ze dne 16. prosince 2008, Masdar (UK) v. Komise, C‑47/07 P, EU:C:2008:726, body 92 a 93, a ze dne 30. dubna 2019, UPF v. Komise,T‑747/17, EU:T:2019:271, bod 160]. 128 Mimoto je třeba připomenout, že čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 stanoví, že generální ředitel OLAF zajistí, aby byly veškeré informace veřejnosti poskytovány neutrálním a nestranným způsobem a při zveřejňování byla dodržena důvěrnost vyšetřování a soulad se zásadami stanovenými v čl. 9 odst. 1 tohoto nařízení, mezi něž patří objektivní a nestranné vedení vyšetřování. 129 Článek 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 ukládá povinnost neutrálního a nestranného informování veřejnosti, která může být podřazena povinností řádné péče uvedené v bodech 126 a 127 výše. A dále odkazuje na povinnost nestrannosti OLAF v rámci vyšetřování. Ta není předmětem projednávané žaloby, kterým je vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie za zveřejnění sporné tiskové zprávy, a nikoli za vyšetřování vedené OLAF. 130 Mimoto čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 zaručuje důvěrnost vyšetřování. V tomto ohledu bylo rozhodnuto, že z povinnosti zachovávat důvěrnost rovněž plynou práva těm jednotlivcům, kteří jsou dotčeni vyšetřováním OLAF, neboť mohou oprávněně očekávat, že při vyšetřování, která se jich týkají, budou dodržována jejich základní práva. Stejně tak mají jednotlivci právo dovolávat se zásady řádné správy, která zahrnuje právo na to, aby záležitosti každého byly vyřizovány při zachování důvěrnosti (rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 218). 131 Právě ve světle těchto úvah je třeba zkoumat jednotlivé argumenty vznesené žalobkyní. 132 V prvé řadě, žalobkyně se v podstatě dovolává porušení povinnosti řádné péče ze strany OLAF, které spočívalo ve zpřístupnění lživých informací. 133 Zaprvé tvrdí, že ve třetím pododstavci sporné tiskové zprávy je zmíněna skutečnost, že založené bankovní účty měly „mnoho majitelů“, aniž bylo upřesněno, že dotčení výzkumní pracovníci byli sami spolumajiteli těchto účtů. 134 Stačí konstatovat, že v dané zprávě je rovněž uvedeno, že „žádný [z kontaktovaných výzkumných pracovníků] nevěděl o bankovních účtech založených na jejich jména“ a tito pracovníci byli „spolumajiteli“ uvedených účtů. Tento argument tedy nemůže obstát. 135 Zadruhé žalobkyně OLAF vytýká, že ve čtvrtém pododstavci sporné tiskové zprávy naznačil, že se pokusila bránit řádnému průběhu vyšetřování, zejména tím, že kontaktovala výzkumné pracovníky, kteří se účastnili projektu. 136 V tomto ohledu je třeba odkázat na bod 85 rozsudku o kasačním opravném prostředku, ve kterém Soudní dvůr odmítl argument žalobkyně směřující k určení, že Tribunál zkreslil závěry závěrečné zprávy OLAF tím, že rozhodl, že z této zprávy vyplývá, že OLAF během svého vyšetřování konstatoval, že žalobkyně opakovaně kontaktovala některé výzkumné pracovníky a toto jednání považoval za překážku svého vyšetřování. Tento argument tudíž musí být odmítnut. 137 Zatřetí má žalobkyně za to, že závěry závěrečné zprávy OLAF týkající se odpovědí poskytnutých výzkumnými pracovníky, kteří se účastnili projektu, neodpovídají skutečnosti a jsou v rozporu s novými poznatky. Tento argument musí být odmítnut z důvodů obdobných důvodům uvedeným v bodech 103 až 107 výše. 138 Začtvrté žalobkyně OLAF vytýká, že v pátém pododstavci sporné tiskové zprávy uvedl, že žádný z výzkumných pracovníků nevěděl, že jejich jména byla spojována s projektem, a nebyli informováni o tom, že na jejich jméno byl založen bankovní účet. Stejně tak jsou podle ní nepravdivá a nepřesná tvrzení ředitele OLAF, uvedená v šestém pododstavci této zprávy, podle kterých „jména výzkumných pracovníků jednajících v dobré víře byla zneužita v rámci pokusu o podvod“. Závěrečná zpráva OLAF totiž jasně uvádí, že „deset výzkumných pracovníků […] potvrdilo, že se projektu účastnili“. 139 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr rozhodl, že Tribunál zkreslil závěry závěrečné zprávy OLAF tím, že rozhodl, že OLAF v pátém pododstavci sporné tiskové zprávy nezveřejnil nepřesné informace. 140 Je tedy nutno konstatovat, že OLAF nejednal s péčí a opatrností, když v pátém pododstavci sporné tiskové zprávy uvedl, že „žádný z těchto výzkumných pracovníků nevěděl, že jejich jména byla spojována s projektem, ani o bankovních účtech založených na jejich jméno nebo o sebemenší platbě v jejich prospěch“. Z bodu 2.2.3.2 závěrečné zprávy OLAF totiž vyplývá, že všech deset výzkumných pracovníků, kteří úřadu odpověděli, „potvrdilo, že se projektu účastnili“, a pouze „někteří výzkumní pracovníci nepotvrdili ani výdaje, které [dotčená řecká univerzita] vykázala jejich jménem, ani vlastnictví řeckého bankovního účtu“. 141 Je třeba ostatně uvést, že ve shrnutí závěrečné zprávy OLAF není nijak odkazováno na to, zda výzkumní pracovníci věděli, že jejich jméno bylo spojeno s projektem. Naopak se tam uvádí, že „šetření prokázala, že někteří výzkumní pracovníci nevěděli o existenci souvisejících bankovních účtů ani o odměně, kterou si [dotčená řecká univerzita] nechala v jejich prospěch vyplatit ERCEA“. OLAF tedy ve své tiskové zprávě vědomě zveličil některé skutečnosti, přičemž tak učinil i ve vztahu ke shrnutí závěrečné zprávy, které nutně nezrcadlí veškeré nuance této zprávy. 142 Z toho vyplývá, že OLAF nedostál své povinnosti řádné péče tím, že v pátém pododstavci sporné tiskové zprávy zveřejnil nepřesné informace. 143 Ve druhé řadě žalobkyně tvrdí, že OLAF v rozporu s čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 zveřejnil důvěrné údaje z vyšetřování. Sporná tisková zpráva totiž zmiňuje existenci údajných pokusů mařit vyšetřování, což je důvěrná informace. Mimoto uvedená zpráva ve svém posledním odstavci odhaluje existenci doporučení, která OLAF vydal pro vnitrostátní orgány a jež měla zůstat důvěrná. 144 Pokud jde o zmínku ve čtvrtém pododstavci sporné tiskové zprávy o krocích k maření řádného průběhu vyšetřování, z bodu 85 rozsudku o kasačním opravném prostředku vyplývá, že Tribunál se nedopustil zkreslení, když rozhodl, že ze závěrečné zprávy OLAF vyplývá, že žalobkyně během vyšetřování opakovaně kontaktovala některé výzkumné pracovníky, a považoval toto jednání za překážku jeho vyšetřování. OLAF tak neutrálním způsobem uvedl skutečnosti zjištěné v průběhu svého vyšetřování, které jsou uvedeny v jeho závěrečné zprávě. Tento argument je tudíž třeba odmítnout. 145 Pokud jde o zmínku o doporučeních, která OLAF vydal pro vnitrostátní orgány, je třeba upřesnit, že údajné porušení zásady důvěrnosti vyšetřování je zde zkoumáno v kontextu toho, že je uplatňováno ve spojení se zásadou řádné správy, zaručenou v článku 41 Listiny, a nikoli ve spojení se zásadou presumpce neviny, jelikož tato výtka již byla posouzena zejména v bodě 92 výše. 146 V tomto konkrétním rámci je třeba mít za to, že zákaz narušit důvěrnost vyšetřování zveřejněním informací, uvedený v čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013, je porušen pouze tehdy, pokud toto zveřejnění ohrožuje průběh vyšetřování vedeného OLAF. 147 V projednávaném případě přitom z bodů 7 až 11 výše vyplývá, že vyšetřování OLAF bylo skončeno, závěrečná zpráva byla vypracována a doporučení byla příslušným vnitrostátním orgánům adresována před zveřejněním sporné tiskové zprávy. Zmínku o těchto doporučeních v této tiskové zprávě tudíž nelze považovat za narušení řádného průběhu vyšetřování. 148 Z toho plyne, že tento argument je třeba odmítnout. 149 Ve třetí řadě žalobkyně tvrdí, že OLAF tím, že v tiskové zprávě uvedl pouze důkazy v její neprospěch, neprokázal neutralitu a objektivitu, které musí dodržovat na základě práva na řádnou správu a čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013. 150 V tomto ohledu žalobkyně OLAF vytýká, že ve druhé větě pátého pododstavce sporné tiskové zprávy zmínil, že prováděla výběry hotovosti nebo „převáděla značné částky na svůj osobní účet“. OLAF přitom mimo jiné neupřesnil, že ve své závěrečné zprávě připustil, že na bankovní účty uvedené výzkumnými pracovníky byla převedena významná částka a další částky zůstávaly po celou dobu na účtech těchto pracovníků. 151 Žalobkyně, která se opírá zejména o vyjádření ředitele OLAF uvedená v šestém pododstavci sporné tiskové zprávy, podle kterých „jména výzkumných pracovníků jednajících v dobré víře byla zneužita v rámci pokusu o podvod“, rovněž tvrdí, že do sporné tiskové zprávy se promítá podjatost v informování veřejnosti s cílem je označit ji za vinnou. 152 Komise tvrdí, že sporná tisková zpráva není shrnutím závěrečné zprávy o vyšetřování ani dokumentem, který musí odrážet stanovisko zúčastněných stran. Kromě toho žalobkyně jasně neuvádí, jaké skutečnosti hovořící v její prospěch měly být v tiskové zprávě uvedeny. Komise má tak za to, že OLAF zjevně a závažně neporušil svou povinnost nestrannosti, a to ze subjektivního ani z objektivního hlediska. 153 Pokud jde o zmínku ve druhé větě pátého pododstavce sporné tiskové zprávy o výběrech hotovosti nebo převodech „značných částek na její osobní účet“, je třeba mít za to, že takové tvrzení spočívá v neutrálním uvedení skutkových okolností, které odpovídají závěrům, k nimž OLAF dospěl ve své závěrečné zprávě. 154 Mimo to, jak zdůrazňuje Komise, z nařízení č. 883/2013 nelze vyvodit jakoukoliv povinnost OLAF uvést v tiskové zprávě informace ve prospěch žalobkyně. Absenci vysvětlení ohledně určitých výběrů a převodů provedených žalobkyní tak nelze považovat za projev nedostatku řádné péče OLAF. 155 Jak však bylo zmíněno v bodě 128 výše, čl. 10 odst. 5 uvedeného nařízení ukládá generálnímu řediteli OLAF povinnost neutrality a nestrannosti při zveřejňování jakýchkoliv informací. 156 Použití výrazu „podvod“ přitom představuje porušení této povinnosti. Na rozdíl od tvrzení Komise totiž tento výraz není pouhým faktickým popisem prvků vyšetřování. Je výrazem právní kvalifikace skutečností, která u čtenáře sporné tiskové zprávy vyvolává dojem o vině dotčené osoby. 157 V tomto ohledu jsou z důvodů obdobných těm, které jsou uvedeny v bodě 111 výše, skutečnost, že ke sporné tiskové zprávě byl připojen popis vyšetřovací role OLAF upřesňující, že o vině žalobkyně musí rozhodnout příslušné vnitrostátní orgány, jakož i skutečnost, že ve sporné tiskové zprávě není uveden druh řízení (trestněprávní, správní nebo jiné) doporučeného vnitrostátním orgánům, irelevantní. 158 Je proto třeba mít za to, že OLAF nedostál své povinnosti neutrality a nestrannosti stanovené v čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 a zaručené v čl. 41 odst. 1 Listiny. 159 S ohledem na vše výše uvedené je třeba mít za to, že OLAF zveřejněním sporné tiskové zprávy porušil povinnost řádné péče, jakož i povinnost neutrality a nestrannosti, zaručené v článku 41 Listiny. ii) K existenci dostatečně závažného porušení 160 Pro určení, zda porušení povinnosti řádné péče, kterou má OLAF, jakož i povinnosti neutrality a nestrannosti uvedené v čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013, které jsou obě zaručeny v čl. 41 odst. 1 Listiny, představuje dostatečně závažné porušení, je třeba určit prostor pro uvážení, kterým tento úřad disponuje. 161 V tomto ohledu nemají podle žalobkyně unijní orgány jakýkoliv prostor pro uvážení, popřípadě zde disponují obzvláště omezeným prostorem, takže pouhé porušení práva na řádnou správu umožňuje konstatovat existenci dostatečně závažného porušení. Zveřejňuje-li nepravdivé a lživé informace, které však prezentuje jako svá zjištění, nelze přitom mít za to, že OLAF využívá svého prostoru pro uvážení. 162 Komise zdůrazňuje, že porušení povinnosti řádné péče nemůže automaticky představovat protiprávní jednání způsobilé založit odpovědnost Unie. K tomu je nezbytné prokázat zjevné a závažné překročení mezí posuzovací pravomoci dotyčné správy a přihlédnout ke kontextu a všem skutečnostem charakterizujícím dotčenou situaci. 163 Ve svém vyjádření po vrácení věci Komise dodává, že nepřesné znění pátého pododstavce sporné tiskové zprávy nelze pro omluvitelnost tohoto pochybení považovat za překročení mezí posuzovací pravomoci. Toto mělo podle ní pouze malý vliv na přesné celkové vyznění všech ostatních, důležitějších, skutečností uvedených ve sporné tiskové zprávě, jak Tribunál s konečnou platností potvrdil. 164 Je třeba připomenout, že k závěru o dostatečně závažném porušení povinnosti správy postupovat s řádnou péčí je nezbytné prokázat, že tato správa tím, že nejednala s veškerou požadovanou péčí a opatrností, zjevně a závažně překročila meze, které má její posuzovací pravomoc v kontextu výkonu jejích pravomocí. Za tímto účelem je nutné zohlednit, vždy s ohledem na uvedený kontext, všechny skutečnosti charakterizující dotčenou situaci, mezi něž patří zejména zjevná povaha nedostatku řádné péče, který správa prokázala, jeho omluvitelnost či neomluvitelnost, nebo nesprávnost a nepřiměřenost závěrů vyvozených z jí vedeného přezkumu (viz rozsudek ze dne 4. dubna 2017, Veřejný ochránce práv v. Staelen, C‑337/15 P, EU:C:2017:256, bod 41 a citovaná judikatura). 165 Bez ohledu na prostor pro uvážení, kterým OLAF disponuje při vypracovávání svých tiskových zpráv, jsou v projednávané věci meze takového prostoru nutně překročeny, pokud tento úřad zveřejňuje nejen neúplné nebo nepřesné, ale rovněž zjevně nesprávné informace. Vzhledem ke zjevnosti nedostatku řádné péče nelze toto porušení považovat za omluvitelné. 166 Z toho plyne, že věcná chyba obsažená v pátém pododstavci sporné tiskové zprávy představuje dostatečně závažné porušení povinnosti řádné péče náležející OLAF, které může založit jeho odpovědnost podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU. 167 Totéž platí pro použití výrazu „podvod“ ve sporné tiskové zprávě. 168 V tomto ohledu Komise tvrdí, že OLAF má určitý prostor pro uvážení. Opírá se přitom o bod 129 rozsudku ze dne 4. října 2006, Tillack v. Komise (T‑193/04, EU:T:2006:292), v němž Tribunál rozhodl, že s ohledem na autonomii přiznanou OLAF nařízením č. 1073/1999 a na cíl obecného zájmu informovat veřejnost tiskovými zprávami je třeba mít za to, že OLAF má prostor pro uvážení, pokud jde o vhodnost a obsah sdělení týkajících se jeho vyšetřování. 169 OLAF zajisté určitý prostor, pokud jde o vhodnost a obsah tiskových zpráv, má, ten je však ohraničen povinností dodržovat základní práva dotčených osob (obdobně viz rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, body 219 a 314). 170 Každopádně i za předpokladu, že OLAF určitým prostorem pro uvážení disponuje, je nutno konstatovat, že použití výrazu „podvod“ ve sporné tiskové zprávě představuje závažné a zjevné porušení povinnosti neutrality a nestrannosti uvedené v čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013 a zakotvené v čl. 41 odst. 1 Listiny. 171 Předně tato ustanovení nejsou nejasná ani nevyvolávají zvláštní obtíže při výkladu nebo posouzení. A dále nelze toto pochybení považovat za omluvitelné. Použití tohoto výrazu jde totiž nad rámec pouhé faktické prezentace činnosti OLAF a závěrů formulovaných v jeho závěrečné zprávě. Jeho cílem je kvalifikovat skutečnosti vytýkané žalobkyni, a nemůže tedy být pouhým pochybením z nepozornosti nebo chybou v psaní. 172 Použití výrazu „podvod“ ve sporné tiskové zprávě proto představuje dostatečně závažné porušení povinnosti neutrality a nestrannosti náležející OLAF, které může založit jeho odpovědnost podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU. 173 Ze všeho výše uvedeného zaprvé vyplývá, že zveřejněním sporné tiskové zprávy se OLAF dopustil protiprávního zpracování osobních údajů žalobkyně, a porušil tak dostatečně závažným způsobem čl. 4 odst. 1 písm. a) a b), čl. 5 odst. 1 písm. a), jakož i čl. 6 písm. c) až e) nařízení 2018/1725. Zadruhé OLAF dostatečně závažným způsobem porušil zásadu presumpce neviny zaručenou v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013, jakož i v jeho čl. 10 odst. 5. Zatřetí OLAF dostatečně závažným způsobem porušil svou povinnost řádné péče, jakož i povinnost neutrality a nestrannosti uvedenou v čl. 10 odst. 5 nařízení č. 883/2013, které jsou obě zakotveny v čl. 41 odst. 1 Listiny. B. K tvrzené újmě a příčinné souvislosti 174 Pokud jde o tvrzenou újmu, žalobkyně uplatňuje různé újmy způsobené zveřejněním sporné tiskové zprávy ze strany OLAF, které lze rozdělit do tří skupin, a sice nemajetkovou újmu související s poškozením její cti a dobré pověsti, nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do její profesní kariéry, jakož i újmu související se zhoršením jejího zdravotního stavu. 175 Komise zpochybňuje jejich reálnost, neboť skutečnost a určitost žalobkyní uplatňovaných újem nejsou dostatečně prokázány a tyto újmy nemohou být výlučně důsledkem sporné tiskové zprávy. Žalobkyně totiž jasně nedefinuje jejich povahu a opírá se téměř výlučně o hypotetické skutečnosti. 176 Komise má zejména za to, že sporná tisková zpráva je anonymní, nezveřejňuje osobní údaje žalobkyně a neobsahuje žádné chybné údaje. Nemohla jí tedy způsobit újmu. 177 Mimoto Komise zdůrazňuje, že žalobkyně měla jednat tak, aby svoji újmu, která má vícero příčin, omezila, zejména tím, že by konala ve vztahu ke třetím osobám a požádala o anonymizaci věci před Tribunálem. Kromě toho žalobkyně předkládá přehnaný a svévolný výpočet jednotlivých újem. 178 Pokud jde o příčinnou souvislost, žalobkyně tvrdí, že existuje přímá příčinná souvislost mezi zveřejněním sporné tiskové zprávy a újmou, kterou utrpěla. Její nemajetková újma totiž plyne přímo ze zveřejnění osobních údajů v uvedené tiskové zprávě, které umožnilo novinářům, jakož i jejímu sociálnímu a profesnímu okolí, aby ji identifikovali, a z poskytnutí nepravdivých a lživých informací, které poškodily její čest a pověst tím, že jí činily vinnou v očích veřejnosti. Navíc všechny tyto újmy přímo souvisejí s rozrušením a psychickými zkouškami, kterými žalobkyně prošla. 179 Komise tvrdí, že žalobkyně neprokázala, že tvrzená újma dostatečně přímo vyplývá z protiprávního jednání OLAF. Příčinná souvislost byla každopádně narušena chováním žalobkyně, neboť tato měla mimo jiné požádat o anonymizaci věci před Tribunálem, a jednáním třetích osob, které ji identifikovaly pomocí doplňujících skutečností a spojily si ji se spornou tiskovou zprávou. Rovněž uvádí, že důkazy předložené žalobkyní se týkají způsobu řízení projektu nebo obsahu publikací třetích osob, ale nikoli sporné tiskové zprávy. 180 Článek 65 nařízení 2018/1725 stanoví, že každý, kdo utrpěl hmotnou nebo nehmotnou újmu v důsledku porušení nařízení, má právo obdržet náhradu utrpěné újmy za podmínek stanovených ve Smlouvách, mj. v čl. 340 druhém pododstavci SFEU. 181 V tomto ohledu je třeba bez dalšího upřesnit, že pouhé porušení ustanovení nařízení 2018/1725 nepostačuje k přiznání práva na náhradu újmy [obdobně viz rozsudek ze dne 4. května 2023, Österreichische Post (Nehmotná újma související se zpracováním osobních údajů), C‑300/21, EU:C:2023:370, bod 42]. 182 Pokud jde o podmínku týkající se újmy, je třeba připomenout, že žaloba musí obsahovat údaje umožňující identifikovat tvrzenou újmu a posoudit její povahu a rozsah. Tento požadavek se vztahuje i na nemajetkovou újmu (viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise, T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384, bod 221 a citovaná judikatura). 183 Mimoto újma, jejíž náhrada je požadována v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie, musí být skutečná a určitá, což přísluší prokázat žalobci. Je tedy na něm, aby předložil přesvědčivé důkazy o existenci i rozsahu újmy, kterou uplatňuje (viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise, T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384, bod 222 a citovaná judikatura). 184 Příčinná souvislost vyžadovaná v čl. 340 druhém pododstavci SFEU předpokládá dostatečně přímou souvislost mezi jednáním správních orgánů a škodou. Je na žalobci, aby předložil důkaz o existenci takové příčinné souvislosti (viz rozsudek ze dne 6. června 2019, Dalli v. Komise, T‑399/17, nezveřejněný, EU:T:2019:384, bod 223 a citovaná judikatura). 185 V zásadě lze v případě, že škoda má více příčin, použít dvě teorie příčinné souvislosti, a sice teorii „rovnocennosti podmínek“ a teorii „přiměřené příčinnosti“. V unijním právu převládá druhá teorie. Unijní soud totiž rozhodl, že Unii lze činit odpovědnou pouze za újmu, která dostatečně přímo vyplývá z protiprávního jednání dotčeného správního orgánu (viz rozsudek ze dne 24. října 2000, Fresh Marine v. Komise,T‑178/98, EU:T:2000:240, bod 118 a citovaná judikatura) a žalobce musí prokázat, že bez pochybení by nedošlo ke vzniku utrpěné újmy a toto pochybení bylo její rozhodující příčinou (viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise, T‑401/11 P-RENV-RX, EU:T:2017:874, bod 67 a citovaná judikatura). 186 Pojetí, podle kterého k existenci příčinné souvislosti postačuje, aby protiprávní jednání představovalo nezbytnou podmínku vzniku škody v tom smyslu, že by škoda nevznikla, kdyby k tomuto jednání nedošlo, tak neodpovídá pojetí převládajícímu v unijním právu. Odpovědnost Unie je totiž omezena na škody, které přímo či dostatečně přímo vyplývají z protiprávního jednání dotčeného správního orgánu, což mimo jiné vylučuje, aby se uvedená odpovědnost vztahovala na škody, jež jsou pouze vzdáleným důsledkem tohoto jednání (viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise, T‑401/11 P-RENV-RX, EU:T:2017:874, bod 69 a citovaná judikatura). 187 Judikatura upřednostňuje použití teorie přiměřené příčinnosti, použití teorie rovnocennosti podmínek však kategoricky nevylučuje. Umožňuje pouze konstatovat, že stálo-li pochybení, kterého se správní orgán dopustil, daleko od vzniklé škody a soud konstatoval, že byla narušena příčinná souvislost, je aplikace teorie rovnocennosti podmínek vyloučena. Naopak v případě, kdy škoda vyplývá přímo nebo dostatečně přímo z pochybení správního orgánu, a tedy v případě, kdy toto pochybení není vzdáleno od škody natolik, aby způsobovalo narušení příčinné souvislosti, může unijní soud teorii rovnocennosti podmínek aplikovat (rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise, T‑401/11 P-RENV-RX, EU:T:2017:874, bod 70). 188 Právě ve světle těchto úvah je třeba zkoumat jednotlivé žalobkyní uplatňované újmy, které mohou být seskupeny do tří skupin. 1.   K nemajetkové újmě související s poškozením cti a dobré pověsti žalobkyně 189 Žalobkyně tvrdí, že zveřejnění osobních údajů umožnilo novinářům a všem čtenářům, aby ji snadno identifikovali, a učinilo ji tedy v očích jejího sociálního a profesního okolí podezřelou, jelikož naznačovalo, že je vinna. Má za to, že tato újma byla umocněna skutečností, že sporná tisková zpráva byla vyhotovena v anglickém jazyce, jehož znalost je nejvíce rozšířena. 190 Konkrétně žalobkyně zaprvé uplatňuje zvláště závažnou nemajetkovou újmu, zejména s ohledem na její mezinárodní renomé. Tuto nemajetkovou újmu odhaduje na 100000 eur. 191 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že šíření nepravdivých a lživých informací a pejorativní tón uplatňovaný ve vztahu k ní způsobily nenapravitelný zásah do její dobré pověsti. Jedná se zejména o uvedení částky 1,1 milionu eur v nadpisu sporné tiskové zprávy, které naznačuje, že údajný podvod dosahuje této výše. Tuto nemajetkovou újmu odhaduje na 350000 eur. 192 Co se týče žalobkyní tvrzené nemajetkové újmy, Tribunál již rozhodl, že Komise tím, že tiskovou zprávou, která byla volně přístupná veřejnosti, vzbudila dojem, že se žalobce podílel na zpronevěrách, jednala v rozporu se zásadou presumpce neviny a poškodila jeho pověst a čest (rozsudek ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:257, bod 403). 193 V projednávané věci OLAF poškodil dobrou pověst žalobkyně. Protiprávní zpracování osobních údajů totiž činí žalobkyni identifikovatelnou. A dále použití výrazu „podvod“ a nepřesné informace v tiskové zprávě předjímají její vinu. 194 Je třeba rovněž dodat, že nemajetková újma, kterou subjekt práva utrpěl v důsledku protiprávního zpracování svých osobních údajů, v zásadě nezávisí na jeho společenském postavení a funkcích, které zastával. Obecná známost osoby přitom může být brána v úvahu, pouze pokud dopady, které mělo zveřejnění informací o ní zejména v tisku, byly větší, než by tomu bylo v případě běžného subjektu práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise, T‑259/03, nezveřejněný, EU:T:2007:254, bod 301). 195 Žalobkyně, která se až do zveřejnění sporné tiskové zprávy mohla chlubit pozoruhodnou akademickou kariérou, má přitom ve vědeckém prostředí, v němž se pohybuje, mezinárodní renomé, což Komise nezpochybňuje. Sporná tisková zpráva proto mohla vyvolat zájem jiných než lokálních specializovaných sdělovacích prostředků, a to tím spíše, že byla zveřejněna v anglickém jazyce. Kromě toho tyto skutečnosti mohly znásobit dopad této tiskové zprávy ve vědecké obci, která byla přímo spojena s výzkumným projektem vedeným žalobkyní, a tedy i rozsah vzniklé újmy. 196 Pokud jde o příčinnou souvislost mezi uplatňovanou nemajetkovou újmou a porušeními unijního práva, kterých se dopustil OLAF, je nutno konstatovat, že újma vyplývá přímo z porušení přičitatelných OLAF, která vedla k tomu, že osobní údaje žalobkyně a obvinění z podvodu, která se jí týkala, jakož i nepřesné informace o zjištěních obsažených ve zprávě OLAF, byly veřejně šířeny s veškerou vahou, která se pojí k tiskové zprávě unijní instituce. 197 Je však třeba určit, zda, jak tvrdí Komise, tato přímá příčinná souvislost byla přetržena jednáním třetích osob, v projednávaném případě novinářů, kteří zveřejnili články v tisku. 198 V tomto ohledu je třeba zaprvé odmítnout jako irelevantní argument Komise, podle kterého byla příčinná souvislost přetržena jednáním žalobkyně, neboť nepožádala Tribunál o anonymizaci projednávané věci. Na tom, zda o ni žalobkyně požádala, totiž příliš nezáleží, jelikož z rozsudku o kasačním opravném prostředku jasně vyplývá, že žalobkyně byla identifikovatelná na základě informací obsažených ve sporné tiskové zprávě. Újma tedy v okamžiku vyhlášení uvedeného rozsudku již vznikla. 199 Zadruhé za okolností, kdy důvěrná informace týkající se vyšetřování OLAF byla přímo či nepřímo předána novináři, bylo rozhodnuto, že tento únik musí být považován nejen za sine qua non příčinu škody způsobené zveřejněním této informace, ale rovněž za její dostatečně přímou příčinu. Lze tak mít za to, že jednání novináře spočívající ve zveřejnění této informace příčinnou souvislost nepřerušilo, jelikož takové zveřejnění bylo v okamžiku, kdy došlo k úniku informací, vysoce pravděpodobné, a to tím spíše, že žalobce byl části veřejnosti znám na základě své profesní činnosti (rozsudek ze dne 12. září 2007, Nikolaou v. Komise, T‑259/03, nezveřejněný, EU:T:2007:254, bod 320). 200 V projednávané věci protiprávní zpracování osobních údajů umožňující identifikaci žalobkyně, porušení zásady presumpce neviny, zejména použitím výrazu „podvod“, a nedostatek nestrannosti, neutrality a řádné péče OLAF představují nejen příčinu sine qua non poškození dobré pověsti žalobkyně, ale rovněž jeho přímou příčinu. Novinové články pouze podpořily šíření informací uvedených ve sporné tiskové zprávě. Příslušné články jsou ostatně pozdějšího data než uvedená tisková zpráva. 201 Lze tak sice mít za to, že novinové články zveřejněné v návaznosti na tuto zprávu umocnily poškození dobré pověsti žalobkyně, avšak přispěly tím pouze k nemajetkové újmě vyplývající přímo ze zveřejnění sporné tiskové zprávy ze strany OLAF. Nelze tedy mít za to, že by příčinná souvislost byla přetržena samostatným jednáním třetích osob. 202 S ohledem na vše výše uvedené je třeba mít za to, že žalobkyně prokázala existenci nemajetkové újmy spočívající v poškození své pověsti a cti, které plyne z dostatečně závažných porušení unijního práva, kterých se OLAF dopustil zveřejněním sporné tiskové zprávy. 2.   K nemajetkové újmě související se zásahem do profesní kariéry žalobkyně 203 Žalobkyně se v podstatě dovolává újmy způsobené její současné profesní situaci a ohrožení její kariéry. 204 Podle Komise žalobkyně neprokázala skutečnou a určitou újmu na její profesní situaci, ale uvádí pouze důvody, které nesouvisejí se spornou tiskovou zprávou nebo jsou čistě hypotetické. Stejně tak se žalobkyně dovolává pouze čistě hypotetických důvodů k doložení údajné újmy na své profesní kariéře. 205 Zaprvé má žalobkyně za to, že sporná tisková zpráva způsobila zvláště závažnou újmu její profesní situaci, neboť vedla k přerušení kariérního postupu nejrůznějšího druhu a narušuje její profesní vztahy. 206 Žalobkyně zejména tvrdí, že na své univerzitě na Floridě (Spojené státy americké) byla vyzvána, aby si o činnostech dotovaných Unií pohovořila s osobou odpovědnou za otázky profesní bezúhonnosti. Rovněž vysvětluje, že vytýkané skutečnosti v rozsahu, v němž mohou být kvalifikovány jako trestný čin, představují důvod k propuštění. Kromě toho žalobkyně tvrdí, že sporná tisková zpráva škodí jejímu postavení profesorky u studentů. Tuto nemajetkovou újmu odhaduje na 300000 eur. 207 Ve svých písemnostech však žalobkyně uvádí pouze založení spisu za účelem povýšení, avšak jasně nevysvětluje, v čem sporná tisková zpráva postup povyšování ohrozila. Opírá se nanejvýš o pohovor s osobou odpovědnou za otázky profesní bezúhonnosti na své univerzitě, aniž z toho vyvozuje jakékoli důsledky. V odpovědi na ústní otázku položenou na jednání k přednesu řečí bylo Tribunálu pouze vysvětleno, že její kandidatura „nebyla úspěšná“, aniž byly uvedeny důvody. 208 Z toho plyne, že žalobkyně tvrdí, že nepovýšení na místo stálého profesora na Floridské univerzitě vyplývá ze zveřejnění sporné tiskové zprávy, aniž o tom předložila důkaz. Je tudíž třeba mít za to, že žalobkyně neprokázala dostatečně přímou příčinnou souvislost mezi neúspěchem v povyšovacím řízení a zveřejněním sporné tiskové zprávy. 209 Mimoto uváděné riziko propuštění musí být považováno za čistě hypotetické. Žalobkyně totiž ve svých písemnostech uvádí pouze tvrzení, aniž se opírá o jakýkoliv konkrétní důkaz. A dále v odpovědi na ústní otázku položenou na jednání k přednesu řečí bylo Tribunálu sděleno, že žalobkyně Floridskou univerzitou propuštěna nebyla. Stále zde zastává místo pomocné profesorky, které měla i před zveřejněním sporné tiskové zprávy. 210 Zadruhé má žalobkyně za to, že OLAF ohrozil vývoj její kariéry a její profesní růst, neboť poškození její dobré pověsti zasahuje do jejích každodenních úkolů a vztahů, což jí zabránilo v realizaci různých akademických projektů, zejména pro nedostatek financí. Uvádí mimo jiné zpětvzetí oficiální nabídky na místo profesora a ukončení pokročilých jednání s úřadem řeckého státního tajemníka pro výzkum a technologie. Žalobkyně odhaduje tuto škodu na 200000 eur. 211 Pokud jde o údajné obtíže, s nimiž se setkala při své výzkumné činnosti, zejména její obtíže s financováním, z dokumentů předložených žalobkyní nevyplývá, že by tato újma byla skutečná a určitá. Například předložený e-mail je vyjádřením podpory otci žalobkyně. 212 Pokud jde o jednání s úřadem řeckého státního tajemníka pro výzkum a technologie o vytvoření interdisciplinárního centra nových technologií a založení továrny na recyklaci kovového lithia, žalobkyně neprokázala existenci tvrzené újmy. Z předloženého e-mailu totiž vyplývá pouze to, že státní správa je znepokojena újmou, kterou tvrzení OLAF znamenají pro pověst žalobkyně, ale rovněž pro univerzitu a výbor řeckých výzkumných pracovníků, a žalobkyni ukládá, aby rychle „celou záležitost osvětlila“. 213 Co se však týče zpětvzetí oficiální nabídky na místo profesorky na americké Embry-Riddle Aeronautical University, z e-mailů předložených žalobkyní jasně vyplývá, že jí byla učiněna oficiální nabídka, ale ta že byla v důsledku „tvrzení OLAF“ stažena. 214 Výrazem „tvrzení“ je přitom implicitně, ale nutně poukazováno na protiprávní zpracování osobních údajů žalobkyně, které umožnilo její identifikaci, jakož i porušení zásady presumpce neviny a nedostatek nestrannosti, neutrality a řádné péče OLAF při vypracovávání sporné tiskové zprávy, které mohly vést potenciální zaměstnavatele k pochybnostem o její bezúhonnosti. 215 V odpověď na organizační procesní opatření žalobkyně upřesnila, že pracovní místo zastávané v rozhodné době bylo místem zastupující pomocné profesorky na Floridské univerzitě. Její smlouva byla každoročně obnovována. Její roční mzda činila 108150 amerických dolarů (USD). Ta pokrývala období 9 měsíců, přičemž za letní tři měsíce nebyla pobírána žádná další odměna. Poskytla rovněž dokumenty prokazující, že předmětem formalizované nabídky Embry-Riddle Aeronautical University, která se nakonec nerealizovala, bylo místo stálé profesorky, které odpovídá nejvyššímu pracovnímu zařazení na této americké univerzitě. Z těchto dokumentů rovněž vyplývá, že navrhovaný roční plat činil 135000 USD, plus doplňková odměna 37500 USD za letní období. Měla mít rovněž k dispozici „prostředky na osobní výdaje“ ve výši 50000 USD. 216 Žalobkyně tudíž prokázala existenci nemajetkové újmy vyplývající ze zpětvzetí oficiální nabídky na místo stálé profesorky na plný úvazek, která má původ v dostatečně závažných porušeních unijního práva, kterých se OLAF dopustil zveřejněním sporné tiskové zprávy. 3.   K újmě související se zdravotním stavem žalobkyně 217 Žalobkyně tvrdí, že újma spojená se zveřejněním sporné tiskové zprávy jí způsobila vážné psychické problémy, které se projevují hlubokou depresí a emocionální zátěží, jakož i značnými obavami, stresem a nespavostí, jak o tom svědčí lékařská potvrzení a posudky. Tuto nemajetkovou újmu odhaduje na 150000 eur. 218 Podle Komise nejsou psychické problémy žalobkyně dostatečně prokázány k tomu, aby mohla být konstatována skutečná a určitá újma, kterou v žádném případě nelze přičítat sporné tiskové zprávě, ale byla by způsobena jednáním třetích osob, zapojením žalobkyně do vyšetřování OLAF a případným trestním stíháním. 219 Žalobkyně předložila lékařská potvrzení dokládající značně zhoršený zdravotní stav, který vyžaduje užívání léků a pravidelné kontroly. Je rovněž doloženo, že přímou příčinou tohoto zdravotního stavu je zveřejnění sporné tiskové zprávy. 220 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že lékařská potvrzení předložená žalobkyní implicitně, ale nezbytně míří proti protiprávnímu zpracování osobních údajů, které umožnilo identifikaci žalobkyně, porušení zásady presumpce neviny, zejména použitím výrazu „podvod“, a nedostatku nestrannosti, neutrality a řádné péče OLAF při vypracovávání sporné tiskové zprávy. 221 A dále z lékařského potvrzení vystaveného dne 20. října 2020 vyplývá, že žalobkyně trpí „intenzivními psychofyzickými problémy, které se objevily po zveřejnění [sporné] tiskové zprávy“. Jsou zmiňovány zejména depresivní myšlenky, panické ataky s intenzivním stresem, snížení koncentrace, pískání v uších (tinnitus), nespavost, bolest hlavy, jakož i anorexie, která vedla ke snížení hmotnosti o více než deset kilogramů za tři měsíce. 222 Žalobkyně tak prokázala existenci újmy související se svým zdravotním stavem, která byla vyvolána dostatečně závažnými porušeními unijního práva, kterých se OLAF dopustil zveřejněním sporné tiskové zprávy. 223 Nelze však vyloučit, že vyšetřování OLAF, závěry, k nimž tento úřad dospěl, jakož i zahájení stíhání vnitrostátními orgány rovněž přispěly ke zhoršení jejího zdravotního stavu. 224 Stejně tak z poznatků, kterými Tribunál disponuje, vyplývá, že novinové články, zejména ty, které zveřejnil jeden „bloger“, žalobkyni jmenovaly a silně kritizovaly její údajné jednání, či dokonce ji obecně kritizovaly jako osobu. Rovněž spornou tiskovou zprávu nesprávně citovaly, když tvrdily, že „ukradla“ celou dotaci poskytnutou na projekt, tedy 1,1 milionu eur. Tyto články tudíž mohly rovněž přispět ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně. 225 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že jednání v rozporu s právem, kterých se OLAF dopustil, a sice protiprávní zpracování osobních údajů žalobkyně umožňující její identifikaci, porušení zásady presumpce neviny, zejména použitím výrazu „podvod“, a nedostatek nestrannosti, neutrality a řádné péče při vyhotovování sporné tiskové zprávy, způsobily žalobkyni tři různé újmy. 226 Zaprvé žalobkyně prokázala existenci nemajetkové újmy spočívající v poškození její pověsti a cti, jelikož sporná tisková zpráva, tak jak byla OLAF vyhotovena, mohla u jejích spolupracovníků předjímat její vinu. Újmy o to větší, že tato zpráva byla vyhotovena v anglickém jazyce a vzhledem k tomu, že žalobkyně má ve vědeckém prostředí mezinárodní renomé, uvedená zpráva upoutala pozornost i jiných než lokálních specializovaných sdělovacích prostředků. 227 Zadruhé žalobkyně prokázala existenci nemajetkové újmy související se zásahem do její profesní kariéry v důsledku zveřejnění sporné tiskové zprávy. Ta plyne ze zpětvzetí oficiální nabídky na místo stálé profesorky na plný úvazek, která by jí umožnila zastávat prestižní pracovní místo v akademické sféře. 228 Zatřetí prokázala existenci újmy související s jejím zdravotním stavem, a to jak fyzickým, tak psychickým, který vyžaduje užívání léků a pravidelné lékařské kontroly. 229 S ohledem na všechny zvláštní okolnosti věci je třeba stanovit výši náhrady přiznávané žalobkyni z titulu jednotlivých újem ex aequo et bono na 50000 eur. K nákladům řízení 230 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (třetí senát), rozhodl takto: 1) Evropské komisi se ukládá povinnost zaplatit OC částku 50000 eur. 2) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení. Škvařilová-Pelzl Nõmm Meyer Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 1. října 2025. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: řečtina.