Státní podpory – Oblast Zona Franca da Madeira – Režim podpor zavedený Portugalskem – Rozhodnutí, kterým se určuje neslučitelnost režimu s rozhodnutími C(2007) 3037 final a C(2013) 4043 final, jimiž byl tento režim prohlášen za neslučitelný s vnitřním trhem a jimiž se nařizuje vrácení podpor vyplacených na jeho základě – Pojem ‚existující podpora‘ ve smyslu článku 1 písm. b) bodu ii) nařízení (EU) 2015/1589 – Navrácení – Legitimní očekávání – Právní jistota – Volný pohyb služeb – Svoboda usazování – Volný pohyb pracovníků

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu) 6. listopadu 2024 ( *1 ) „Státní podpory – Oblast Zona Franca da Madeira – Režim podpor zavedený Portugalskem – Rozhodnutí, kterým se určuje neslučitelnost režimu s rozhodnutími C(2007) 3037 final a C(2013) 4043 final, jimiž byl tento režim prohlášen za neslučitelný s vnitřním trhem a jimiž se nařizuje vrácení podpor vyplacených na jeho základě – Pojem ‚existující podpora‘ ve smyslu článku 1 písm. b) bodu ii) nařízení (EU) 2015/1589 – Navrácení – Legitimní očekávání – Právní jistota – Volný pohyb služeb – Svoboda usazování – Volný pohyb pracovníků“ Ve věcech T‑713/22 a T‑720/22, Portumo – Madeira – Montagem e Manutenção de Tubaria, SA (Zona Franca da Madeira), se sídlem ve Funchalu (Portugalsko), Ponticelli – Consultadoria Técnica, SA (Zona Franca da Madeira), se sídlem ve Funchalu, Ponticelli Angoil – Serviços Para a Indústria Petrolífera, SA (Zona Franca da Madeira), se sídlem ve Funchalu, zástupci: M. Muñoz Pérez a P. Casillas Vázquez, advokáti, žalobkyně ve věci T‑713/22, Nova Ship Invest, Unipessoal, Lda (Zona Franca da Madeira), se sídlem ve Funchalu, zástupci: M. Muñoz Pérez a P. Casillas Vázquez, žalobkyně ve věci T‑720/22, proti Evropské komisi, zástupci: I. Barcew a P. Caro de Sousa, jako zmocněnci, žalované, TRIBUNÁL (pátý senát), ve složení: J. Svenningsen, předseda, J. Martín y Pérez de Nanclares a M. Stancu (zpravodajka), soudci, za soudní kancelář: L. Ramette, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména k rozhodnutím ze dne 16. ledna 2023 o nepřerušení řízení do vydání rozhodnutí Soudního dvora, jímž bude ukončeno řízení ve věci, v níž byl mezitím vydán rozsudek ze dne 4. července 2024, Portugalsko v. Komise (Zona Franca da Madeira) (C‑736/22 P, nezveřejněný, EU:C:2024:579), po jednání konaném dne 21. února 2024, vydává tento Rozsudek 1 Žalobami podanými na základě článku 263 SFEU se žalobkyně Portumo – Madeira – Montagem e Manutenção de Tubaria, SA (Zona Franca da Madeira), Ponticelli – Consultadoria Técnica, SA (Zona Franca da Madeira) a Ponticelli Angoil – Serviços Para a Indústria Petrolífera, SA (Zona Franca da Madeira), jakož i Nova Ship Invest, Unipessoal, Lda (Zona Franca da Madeira) domáhají zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2022/1414 ze dne 4. prosince 2020 o režimu podpory SA.21259 (2018/C) (ex 2018/NN) poskytnuté Portugalskem oblasti (Zona Franca da Madeira – ZFM) – režim III (Úř. věst. 2022, L 217, s. 49, dále jen „napadené rozhodnutí“). Skutečnosti předcházející sporu 2 Režim oblasti Zona Franca da Madeira (dále jen „ZFM“) má formu různých daňových výhod poskytnutých v rámci Centro Internacional de Negócios da Madeira (mezinárodní obchodní centrum Madeiry), Registo Internacional de Navios da Madeira (mezinárodní námořní rejstřík Madeiry) a Zona Franca Industrial (průmyslová zóna volného obchodu). 3 Tento režim byl poprvé schválen v roce 1987 rozhodnutím Komise ze dne 27. května 1987 vydaným ve věci N 204/86 [SG(87) D/6736] jakožto regionální podpora slučitelná s jednotným trhem. Prodloužení jeho platnosti bylo následně schváleno rozhodnutím Komise ze dne 27. ledna 1992 ve věci E 13/91 [SG(92) D/1118] a poté rozhodnutím Komise ze dne 3. února 1995 vydaným ve věci E 19/94 [SG(95) D/1287]. 4 Režim, který jej nahradil (dále jen „režim II“), byl schválen rozhodnutím Komise ze dne 11. prosince 2002 ve věci N 222A/01 (dále jen „rozhodnutí z roku 2002“). 5 Na základě pokynů k vnitrostátní regionální podpoře na období 2007–2013 (Úř. věst. 2006, C 54, s. 13, dále jen „pokyny z roku 2007“) byl rozhodnutím Komise ze dne 27. června 2007 vydaným ve věci N 421/2006 (dále jen „rozhodnutí z roku 2007“) schválen třetí režim (dále jen „režim III“) na období od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2013. Komise tento režim schválila jako provozní podporu slučitelnou s vnitřním trhem, která podporuje regionální rozvoj a diverzifikaci hospodářské struktury ostrova Madeira jakožto nejvzdálenějšího regionu ve smyslu čl. 299 odst. 2 ES (nyní článek 349 SFEU). 6 Režim III má formu snížení daně z příjmu právnických osob (dále jen „DPPO“) ze zisků z činností fakticky i fyzicky vykonávaných na Madeiře (3 % od roku 2007 do roku 2009, 4 % od roku 2010 do roku 2012 a 5 % od roku 2013 do roku 2020), osvobození od obecních a místních daní, jakož i osvobození od daně z převodu nemovitosti při založení podniku v oblasti ZFM až do maximálních výší podpory založených na maximálních stropech základu daně pro roční základ daně příjemců. Tyto stropy jsou stanoveny v závislosti na počtu pracovních míst, která příjemce každý daňový rok zachoval. Za určitých podmínek mohou společnosti registrované v průmyslové zóně volného obchodu v rámci režimu ZFM využívat dalšího 50% snížení DPPO. 7 Přístup k režimu III byl omezen na činnosti, které byly uvedeny na seznamu obsaženém v rozhodnutí z roku 2007. Navíc veškeré činnosti zahrnující finanční zprostředkování, pojištění a pomocné finanční činnosti a činnosti související s pojištěním, jakož i veškeré činnosti související se „službami v rámci dané skupiny“ (koordinační centra, pokladna a distribuční střediska) byly jakožto „služby poskytované zejména podnikům“ vyloučeny z působnosti režimu III. 8 Pozměněné znění režimu III bylo schváleno rozhodnutím Komise ze dne 2. července 2013 ve věci SA.34160 (2011/N) (dále jen „rozhodnutí z roku 2013“) na období od 1. ledna do 31. prosince 2013. Tato změna zachovává stejné podmínky, jako jsou podmínky stanovené režimem III, s výhradou 36,7% zvýšení maximálních stropů základu daně, na který se vztahuje snížení DPPO. 9 Následně bylo rozhodnutím Komise ze dne 26. listopadu 2013 ve věci SA.37668 (2013/N) schváleno prodloužení platnosti upraveného režimu III do 30. června 2014. Prodloužení platnosti uvedeného režimu do konce roku 2014 bylo schváleno rozhodnutím Komise ze dne 8. května 2014 vydaným ve věci SA.38586 (2014/N). 10 Dne 12. března 2015 zahájila Komise na základě čl. 108 odst. 1 SFEU a čl. 17 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 SFEU (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), dohled nad režimem III pro roky 2012 a 2013. 11 Dopisem ze dne 6. července 2018 informovala Komise Portugalskou republiku o svém rozhodnutí zahájit ohledně režimu III formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU (Úř. věst. 2019, C 101, s. 7, dále jen „rozhodnutí o zahájení formálního řízení“). 12 Toto řízení bylo zahájeno z důvodu pochybností Komise o uplatňování osvobození od daně na příjmy pocházející z činností prováděných fakticky i fyzicky v autonomní oblasti Madeira (dále jen „AOM“) a o souvislosti mezi výší podpory a vytvářením či zachováním pracovních míst na Madeiře. 13 Na konci uvedeného řízení přijala Komise napadené rozhodnutí, jehož výrok zní takto: „Článek 1 Režim podpory ‚Zona Franca da Madeira (ZFM) – Režim III‘, v rozsahu, v němž byl realizován Portugalskem v rozporu s rozhodnutím [z roku 2007] a s rozhodnutím [z roku 2013], byl Portugalskem zaveden protiprávně v rozporu s čl. 108 odst. 3 [SFEU] a je neslučitelný s vnitřním trhem. Článek 2 Jednotlivá podpora poskytnutá na základě režimu uvedeného v článku 1 nepředstavuje podporu, pokud v době poskytnutí splňuje podmínky stanovené v nařízení přijatém podle článku 2 nařízení (EU) 2015/1588 a platném v době poskytnutí podpory. Článek 3 Jednotlivá podpora poskytnutá v rámci režimu uvedeného v článku 1, která v době poskytnutí splňovala podmínky stanovené v rozhodnutích uvedených v článku 1 nebo stanovených v nařízení přijatém na základě článku 1 nařízení […] 2015/1588, je slučitelná s vnitřním trhem do výše maximální intenzity podpory vztahující se na daný druh podpory. Článek 4 1.   Portugalsko získá zpět od příjemců neslučitelnou podporu poskytnutou v rámci režimu uvedeného v článku 1. […] 4.   S účinkem ode dne oznámení tohoto rozhodnutí zruší Portugalsko režim neslučitelné podpory v rozsahu uvedeném v článku 1 a zruší veškeré nevyplacené platby podpory. Článek 5 1.   Vrácení podpory poskytnuté v rámci režimu uvedeného v článku 1 je okamžité a účinné. 2.   Portugalsko zajistí, aby toto rozhodnutí bylo provedeno do osmi měsíců ode dne jeho oznámení. […]“ Návrhová žádání účastnic řízení 14 Žalobkyně v podstatě navrhují, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí; – podpůrně zrušil čl. 4 odst. 1 napadeného rozhodnutí a příkaz k navrácení podpory obsažený v tomto ustanovení; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 15 Komise navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl; – uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení. Právní otázky 16 Po vyslechnutí účastnic řízení rozhodl Tribunál, v souladu s čl. 68 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, o spojení věcí T‑713/22 a T‑720/22 pro účely tohoto rozsudku. 17 Na podporu své žaloby předkládají žalobkyně čtyři žalobní důvody vycházející v podstatě z nesprávných právních posouzení, kterých se dopustila Komise tím, že měla za to, že režim III byl Portugalskou republikou realizován v rozporu s rozhodnutími z roku 2007 a 2013, pokyny z roku 2007 a čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, jakož i tím, že použila výklad podmínek pro přístup k uvedenému režimu, který je restriktivní a v rozporu s články 21, 45, 49, 54 a 56 SFEU (první žalobní důvod), z nesprávného právního posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že přezkum slučitelnosti režimu III nebyl proveden přímo a výlučně na základě čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, vychází z nesprávného výkladu pokynů z roku 2007 v rozporu s tímto ustanovením a porušuje zásady volného pohybu občanů a pracovníků, svobody usazování, volného pohybu služeb (druhý žalobní důvod) a z protiprávnosti příkazu k navrácení podpory uvedeného v čl. 4 odst. 1 napadeného rozhodnutí (třetí a čtvrtý žalobní důvod). K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, jehož se dopustila Komise tím, že měla za to, že režim III byl Portugalskou republikou realizován v rozporu s rozhodnutími z roku 2007 a 2013, pokyny z roku 2007 a čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, jakož i tím, že použila výklad podmínek pro přístup k uvedenému režimu, který je restriktivní a v rozporu s články 21, 45, 49, 54 a 56 SFEU K předmětu prvního žalobního důvodu 18 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že portugalské orgány správně vyložily a provedly režim III, který byl schválen Komisí v rozhodnutích z roku 2007 a 2013, a že se tudíž Komise dopustila nesprávného právního posouzení tím, že měla za to, že portugalské orgány v rámci provádění uvedeného režimu neuplatnily správně podmínku týkající se původu zisků, na které se vztahuje snížení DPPO, a dále podmínku týkající se vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM, které byly obě zavedeny režimem II. Žalobkyně mají mimo jiné za to, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když měla za to, že portugalské orgány nezavedly řádné a účinné daňové kontroly k ověření toho, zda příjemci dodržují tyto dvě podmínky. 19 V tomto ohledu je třeba připomenout, že domnívá-li se žalobkyně, že Komise měla nesprávně za to, že podmínky vyplácení jednotlivých podpor v rámci předem schváleného režimu podpor nejsou v souladu s tímto předchozím schválením, je třeba její argumentaci chápat tak, že kritizuje skutečnost, že Komise odmítla přiznat uvedeným podporám právní kvalifikaci jako „existující podpora“ ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu ii) nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 SFEU (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9), a sice jako režim podpory nebo jednotlivé podpory schválené Komisí nebo Radou Evropské unie [rozsudek ze dne 21. září 2022, Portugalsko v. Komise (Svobodné pásmo Madeiry), T‑95/21, EU:T:2022:567, bod 100]. 20 První žalobní důvod je proto třeba chápat tak, že v podstatě směřuje ke zpochybnění skutečnosti, že Komise v bodech 150 až 180 a 228 odůvodnění, jakož i v článku 1 napadeného rozhodnutí nekvalifikovala režim III, tak jak byl zaveden, jako „existující podporu“ ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu ii) nařízení 2015/1589, jehož slučitelnost měla být posuzována v rámci průběžného zkoumání existujících režimů podpor stanoveného v čl. 108 odst. 1 SFEU, ale v bodě 180 odůvodnění napadeného rozhodnutí jej kvalifikovala jako „protiprávní podporu“, a tudíž jako „novou podporu“ ve smyslu čl. 1 písm. c) nařízení 2015/1589, v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU. K opodstatněnosti prvního žalobního důvodu 21 Pokud jde v první řadě o podmínku týkající se původu zisků, na které se vztahuje snížení DPPO, žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení při výkladu této podmínky, když měla za to, že činnosti vykonávané mimo území AOM společnostmi registrovanými v oblasti ZFM nemohly mít prospěch ze snížení DPPO. Tento výklad výrazu „činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře“ uvedený Komisí v napadeném rozhodnutí je příliš restriktivní a je v rozporu s obvyklým smyslem tohoto výrazu při jeho použití v rámci daňového režimu, jakož i kontextem a cíli sledovanými právní úpravou, jejíž je součástí. Takový výklad by byl kromě toho v rozporu s články 49 a 56 SFEU, jelikož zavádí omezení svobody usazování a volného pohybu služeb, která nejsou vhodná ani přiměřená k dosažení cíle sledovaného rozhodnutími z roku 2007 a 2013. 22 Zaprvé se žalobkyně domnívají, že výklad výrazu „činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře“ musí zohlednit rozsah tohoto výrazu v oblasti mezinárodního zdanění, zejména v akčním plánu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) proti erozi základu daně a přesouvání zisku, jakož i v obecných zásadách pro posouzení opatření v rámci uvedeného akčního plánu. V této oblasti je přitom široce přijímáno, že příjmy z činnosti vykonávané subjektem jsou přičitatelné místu daňové rezidence nebo místu skutečného vedení subjektu za podmínky, že tam vykonává podstatnou činnost. 23 Zadruhé, pokud jde o kontext, ve kterém byl použit výraz „činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře“, žalobkyně uvádějí, že v případě takových regionálních provozních podpor, jako je režim III, pokyny z roku 2007 na rozdíl od regionálních investičních podpor nestanoví výslovnou spojitost mezi činnostmi způsobilými pro podporu a zeměpisnou oblastí dotčeného regionu. 24 Zatřetí, pokud jde o cíle sledované právní úpravou, jejíž součástí je tento výraz, žalobci tvrdí, že čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU podmiňuje přípustnost regionálních podpor pro nejvzdálenější regiony pouze tím, že přispívají k jejich rozvoji bez ohledu na otázku vyrovnání dodatečných nákladů plynoucích z odlehlosti uvedených regionů. Kromě toho restriktivní výklad výrazu „činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře“ by byl v rozporu s užitečným účinkem rozhodnutí z roku 2007 a s cílem sledovaným tímto rozhodnutím, jelikož by existovala celá řada činností, které ač jsou v tomto rozhodnutí uvedeny jako činnosti, na které se může vztahovat režim III, by v praxi nemohly tomuto režimu podléhat. 25 Začtvrté žalobkyně tvrdí, že výklad výrazu „činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře“, který uvedla Komise v napadeném rozhodnutí, s sebou nese omezení svobody usazování a volného pohybu služeb, která jsou v rozporu s články 49 a 56 SFEU, jelikož odrazuje subjekty zaregistrované v oblasti ZFM od výkonu činností mimo území AOM. Taková omezení přitom nejsou vhodná ani přiměřená k dosažení cíle, který mají sledovat rozhodnutí z roku 2007 a 2013, tedy cíle přispět k hospodářskému rozvoji AOM. 26 Pokud jde ve druhé řadě o podmínku vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM, žalobkyně tvrdí, že se Komise při výkladu této podmínky dopustila několika nesprávných právních posouzení. 27 Zaprvé žalobkyně Komisi vytýkají, že měla v napadeném rozhodnutí za to, že za účelem výpočtu počtu vytvořených či zachovaných pracovních míst pro každého příjemce režimu III měly portugalské orgány použít metodiku definice pracovních míst v „přepočtu na plné pracovní úvazky“ (FTE) a v „ročních pracovních jednotkách“ (RPJ). 28 Při neexistenci definice pojmu „pracovní místo“ v rozhodnutích z roku 2007 a 2013 měl být smysl uvedeného výrazu chápán v souladu s jeho obvyklým významem, a sice tak, že odkazuje na jakýkoli druh pracovněprávního vztahu, který z daňového hlediska zakládá povinnost platit příspěvky na sociální zabezpečení a provádět srážky ze mzdy bez ohledu na investici času, kterou uvedený vztah předpokládá, a tedy nezávisle na ekvivalentu vykonané práce v RPJ. Takový obvyklý význam je kromě toho v souladu s kontextem rozhodnutí z roku 2007 a 2013, jakož i s jejich cílem, tedy přispívat k hospodářskému rozvoji AOM. Žalobkyně mimoto uvádějí, že vzhledem k neexistenci jednotného pojmu na úrovni Evropské unie mohly portugalské orgány platně použít pojem „pracovní místo“ ve smyslu portugalského práva, který představoval jasné a objektivní kritérium pro určení, zda příjemci vytvořili pracovní místa. Konečně vytvoření nebo zachování pracovních míst na území AOM představuje podle žalobkyň pouze vedlejší cíl k primárnímu cíli režimu III, kterým je přispívat k hospodářskému rozvoji tohoto regionu. 29 Zadruhé žalobkyně zpochybňují posouzení Komise, podle kterého musí být za účelem ověření řádného uplatnění podmínky týkající se vytvoření či zachování pracovních míst zohledněna pouze pracovní místa vytvořená a zachovaná na území AOM, přičemž tvrdí, že takové posouzení je v rozporu se zásadami volného pohybu, zejména s volným pohybem pracovníků, jak jsou stanoveny v článcích 21 a 45 SFEU, jelikož ztěžuje možnost, že by pracovník zaměstnaný společností usazenou v oblasti ZFM mohl pobývat a vykonávat výdělečnou činnost jinde než na území AOM, nebo že by taková společnost mohla zaměstnávat pracovníky, kteří v tomto regionu nepobývají nebo nechtějí pobývat. 30 Zatřetí společnost Nova Ship Invest, Unipessoal (Zona Franca da Madeira) dodává, že společnosti spravující podíly (dále jen „SGPS“) nepodléhají podmínce vytvoření a zachování pracovních míst na území AOM, takže se Komise v napadeném rozhodnutí dopustila nesprávného právního posouzení, když při analýze dodržení této podmínky neprokázala sebemenší omezení ve vztahu ke společnostem, které jsou příjemci podpory. 31 Pokud jde v třetí řadě o daňové kontroly prováděné portugalskými orgány za účelem ověření řádného uplatňování podmínek týkajících se zaprvé původu zisků, na které se vztahuje snížení DPPO, a zadruhé vytvoření nebo zachování pracovních míst na území AOM, žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když měla v napadeném rozhodnutí za to, že provedené daňové kontroly neumožnily ověřit, zda příjemci dodrželi tyto dvě podmínky pro přístup k režimu III. 32 Komise s touto argumentací nesouhlasí. – K podmínce týkající se původu zisků, na které se vztahuje snížení DPPO 33 Argumentace žalobkyň vyžaduje určení toho, zda navzdory znění režimu III, jakož i rozhodnutí z roku 2007 a 2013, která podmiňují poskytnutí schválených podpor tím, že zisky společností zaregistrovaných v oblasti ZFM pocházejí z činností „fakticky i fyzicky vykonávaných na Madeiře“, mohly portugalské orgány, aniž porušily tato rozhodnutí, poskytnout podpory stanovené tímto režimem rovněž na zisky pocházející z činností vykonávaných mimo území AOM. 34 Podle ustálené judikatury je v tomto ohledu třeba význam a dosah pojmů, které unijní právo nijak nedefinuje, určit v souladu s jejich obvyklým smyslem, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém jsou použity, a k cílům, které sleduje právní úprava, jejíž jsou součástí (viz rozsudek ze dne 27. ledna 2022, Zinātnes parks, C‑347/20, EU:C:2022:59, bod 42 a citovaná judikatura). 35 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, výraz „činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře“ v obvyklém smyslu nemůže být přitom vykládán tak, že se vztahuje na činnosti vykonávané mimo území AOM, a to ani společnostmi registrovanými v oblasti ZFM. 36 Takový závěr je podpořen kontextem napadeného rozhodnutí, jakož i cíli sledovanými unijní právní úpravou v oblasti státních podpor, a zejména tou použitelnou na regionální podpory. 37 Z rozhodnutí schvalujících režimy II a III především vyplývá, že v průběhu správních řízení, která vedla k těmto rozhodnutím, se Komise a portugalské orgány stále shodovaly na výkladu výrazu „činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře“. Unijní soud přitom nemůže tuto skutečnost při přesném vymezení působnosti oznámeného režimu podpory opomenout, i když s ní žalobkyně nebyly obeznámeny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 2010, Kahla Thüringen Porzellan v. Komise, C‑537/08 P, EU:C:2010:769, bod 45). 38 Z rozhodnutí z roku 2002 totiž vyplývá, že během správního řízení, které vedlo k tomuto rozhodnutí, portugalské orgány uvedly, že „daňová zvýhodnění jsou omezena na činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře, což umožní vyloučit činnosti, které budou vykonávány mimo Madeiru“. 39 Stejně tak, jak vyplývá z bodu 226 odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise „požádala o zavedení výslovného ustanovení do návrhu zákona, který [Portugalská republika] oznámil[a] dne 28. června 2006, které by stanovilo, že snížení daně bude omezeno na zisky vyplývající z činností vykonávaných na Madeiře“ a Portugalská republika toto ustanovení odmítla zavést z důvodu, že „takové ustanovení není nezbytné, neboť tato skutečnost vyplývá z právního základu režimu ZFM“. 40 Dále, i kdyby znění rozhodnutí z roku 2007 a 2013 mohla být považována za nejednoznačná, musí být vykládána v souladu s jejich právními základy, a sice s čl. 87 odst. 3 písm. a) ES [nyní čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU] a čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, jakož i s pokyny z roku 2007. 41 Všechny výjimky z obecné zásady neslučitelnosti státních podpor s vnitřním trhem stanovené v čl. 107 odst. 1 musí přitom být předmětem striktního výkladu (viz rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Německo v. Komise, C‑277/00, EU:C:2004:238, bod 20 a citovaná judikatura). 42 Navíc, jak správně uvedla Komise v bodech 153 a 154 odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokyny z roku 2007, a konkrétně jejich body 6 a 76, uvádějí, že provozní podporu lze poskytnout v regionech způsobilých k podpoře podle čl. 87 odst. 3 písm. a) ES [nyní čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU], jako je region AOM, jehož statut nejvzdálenějšího regionu je uznán Komisí, za předpokladu, že je oprávněná z hlediska jejího příspěvku k regionálnímu rozvoji a z hlediska jejího charakteru a její výše je úměrná znevýhodněním, která se snaží zmírnit. 43 Jak přitom vyplývá z bodu 156 odůvodnění napadeného rozhodnutí, smyslem regionální provozní podpory pro nejvzdálenější regiony je kompenzace dodatečných nákladů, které společnostem v těchto regionech v důsledku znevýhodnění těchto regionů vznikají, jako jsou znevýhodnění uvedená v bodě 155 odůvodnění napadeného rozhodnutí. To znamená, že k využívání takové provozní podpory musí být způsobilé pouze činnosti ovlivněné znevýhodněními, a tudíž dodatečnými náklady specifickými pro tyto regiony. 44 Z poskytování těchto podpor mohou být vyloučeny činnosti vykonávané mimo uvedené regiony, které z tohoto důvodu nejsou těmito dodatečnými náklady dotčeny, a to i když jsou vykonávány společnostmi usazenými v týchž regionech. 45 Konečně, jak Komise správně uvedla v bodě 157 odůvodnění napadeného rozhodnutí, posouzení slučitelnosti režimu III v rozhodnutí z roku 2007 bylo provedeno na základě dodatečných nákladů vzniklých podnikům vykonávajícím činnost na území AOM, a nikoliv mimo něj. 46 Z bodů 44 až 53 rozhodnutí z roku 2007 totiž vyplývá, že se Komise opírala o studii poskytnutou portugalskými orgány, která vyčíslila „dodatečné náklady vynaložené soukromým sektorem na území [AOM]“. Navíc zohledněnými dodatečnými náklady, tedy zejména náklady na dopravu, zásoby, lidské zdroje, financování nebo uvádění na trh, jsou ty, kterým jsou vystaveny činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na území AOM, a nikoliv činnosti vykonávané mimo toto území společnostmi registrovanými v tomto regionu. V poslední řadě je toto zjištění potvrzeno skutečností, že v bodě 48 odůvodnění rozhodnutí z roku 2007 Komise vyjádřila dotčené dodatečné náklady procentním podílem samotné hrubé přidané hodnoty soukromého sektoru nebo samotného hrubého domácího produktu regionu AOM. 47 Kromě toho, že nemá žádnou oporu ve znění a kontextu rozhodnutí z roku 2007 a 2013, se široký výklad výrazu „činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře“ podporovaný žalobkyněmi v důsledku toho jeví být v rozporu nejen s cíli sledovanými čl. 87 odst. 3 písm. a) ES a čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, které sloužily jako právní základ pro rozhodnutí z roku 2007 a 2013, ale rovněž s pokyny z roku 2007. 48 V tomto ohledu skutečnost, že výklad Komise se může, jak tvrdí žalobkyně, lišit od výkladu uvedeného v akčním plánu OECD proti erozi základu daně a přesouvání zisku a konkrétně v obecných zásadách pro posouzení opatření v rámci uvedeného plánu, nemůže tento závěr změnit. 49 I když Komise může zohlednit předpisy přijaté v rámci OECD, nemůže jimi být nijak vázána, zejména při uplatňování pravidel Smlouvy o FEU, a konkrétně pravidel týkajících se státních podpor [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. května 2021, Lucembursko a Amazon v. Komise, T‑816/17 a T‑318/18, EU:T:2021:252, bod 154, a stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci État luxembourgeois (Informace o skupině daňových poplatníků), C‑437/19, EU:C:2021:450, bod 67]. 50 Komise tedy mohla dospět v bodě 167 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že režim III, tak jak byl zaveden, pokud jde o podmínku týkající se původu zisků, na které se vztahuje snížení DPPO, je v rozporu s uvedenými rozhodnutími z roku 2007 a 2013, aniž se dopustila nesprávného právního posouzení. 51 Takový závěr nemůže být zpochybněn ani argumentací žalobkyň, podle které Komise tím, že výraz „činnosti fakticky i fyzicky vykonávané na Madeiře“ vyložila tak, že nezahrnuje činnosti vykonávané mimo tento region společnostmi registrovanými v oblasti ZFM, nedostatečně zohlednila skutečnost, že hlavním cílem režimu III jakožto regionální provozní podpory pro nejvzdálenější regiony bylo přispět k hospodářskému rozvoji regionu, přičemž tento příspěvek mohly společnosti získat bez ohledu na místo, kde fyzicky vykonávaly činnosti, nebo porušila zásady svobody usazování a volného pohybu služeb. 52 Zaprvé, pokud jde o tvrzení vycházející z nedostatečného zohlednění údajného cíle režimu III, který jakožto regionální provozní podpora pro nejvzdálenější regiony údajně spočívá především v přispívání k hospodářskému rozvoji těchto regionů, a nikoli v kompenzaci dodatečných nákladů, které společnostem usazeným v těchto regionech vznikly s ohledem na strukturální znevýhodnění těchto regionů, je třeba uvést, že se tímto tvrzením žalobkyně nesnaží zpochybnit posouzení provedené Komisí, pokud jde o neslučitelnost režimu III, tak jak byl zaveden, s rozhodnutími z roku 2007 a 2013, a tudíž ani právní kvalifikaci tohoto režimu jako „nové podpory“ ve smyslu čl. 1 písm. c) nařízení 2015/1589 poskytnuté v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU. 53 Žalobkyně naopak implicitně zpochybňují posouzení slučitelnosti režimu III provedené v rámci rozhodnutí z roku 2007 a 2013, která se stala konečnými, avšak jejich argumentace nemůže být vykládána tak, že vznášejí námitku protiprávnosti uvedených rozhodnutí ve smyslu článku 277 SFEU. 54 V každém případě argumentace žalobkyň vychází z nesprávného předpokladu, podle něhož je cílem režimu III jakožto regionální provozní podpory pro nejvzdálenější region především přispívat k hospodářskému rozvoji AOM a pouze podpůrně kompenzovat dodatečné náklady, které jsou vlastní AOM. 55 Jak již bylo uvedeno v bodech 35 až 47 výše, ze znění rozhodnutí z roku 2007 a 2013, jakož i z cílů unijní právní úpravy v oblasti regionálních státních podpor v nejvzdálenějších regionech, na níž jsou tato rozhodnutí založena, přitom jednoznačně vyplývá, že kompenzace v poměrné výši dodatečných nákladů vlastních AOM představuje ústřední prvek, který vedl Komisi ke konstatování slučitelnosti režimu III. 56 Zadruhé, pokud jde o tvrzení ohledně porušení zásad volného pohybu občanů, svobody usazování a volného pohybu služeb, je třeba uvést, že toto tvrzení nemůže obstát. 57 Vzhledem k tomu, že Tribunál v bodě 47 výše konstatoval, že Komise v napadeném rozhodnutí vyložila podmínku týkající se původu zisků v souladu se zněním a kontextem rozhodnutí z roku 2007 a 2013, ale rovněž v souladu s cíli sledovanými unijní právní úpravou v oblasti státních podpor, žalobkyně v konečném důsledku zpochybňují nikoli výklad této podmínky v napadeném rozhodnutí, ale výklad uvedené podmínky, který Komise použila v rozhodnutích z roku 2007 a 2013 za účelem konstatování slučitelnosti režimu III. 58 Žalobkyně přitom implicitně, ani výslovně nevznesly námitku protiprávnosti rozhodnutí z roku 2007 a 2013. Nevysvětlily totiž, v čem tato dvě rozhodnutí porušují zásady volného pohybu občanů, svobody usazování a volného pohybu služeb. 59 V rozsahu, v němž lze tuto argumentaci chápat tak, že na základě zásad uvedených v bodě 58 výše směřuje ke zpochybnění konstatování neslučitelnosti režimu III, tak jak byl zaveden, bude tato kritika posouzena v bodech 98 až 105 níže v rámci posouzení opodstatněnosti druhého žalobního důvodu vzneseného žalobkyněmi. 60 S ohledem na výše uvedené se Komise nedopustila žádného nesprávného právního posouzení při výkladu podmínky stanovené v rozhodnutích z roku 2007 a 2013, podle které se snížení DPPO stanovená režimem III mohla týkat pouze zisků plynoucích z činností „fakticky i fyzicky vykonávaných na Madeiře“. – K podmínce týkající se vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM 61 Žalobkyně především vytýkají Komisi, že neprávem uložila Portugalské republice povinnost použít metody FTE a RPJ s vyloučením pojmu „pracovní místo“ ve smyslu portugalského práva, nebo že od ní přinejmenším vyžadovala objektivní způsob výpočtu pracovní doby skutečně odpracované každou osobou na pracovním místě zakládajícím nárok na využití režimu III, za účelem ověření dodržení podmínky týkající se vytvoření nebo zachování pracovních míst na území AOM, což je v rozporu s cíli režimu III, jakož i se zásadami volného pohybu. 62 První argument žalobkyň však vychází z nesprávného výkladu napadeného rozhodnutí. 63 Závěr, podle kterého režim III, tak jak byl zaveden, porušuje rozhodnutí z let 2007 a 2013, totiž nevychází ze skutečnosti, že portugalské orgány nepoužily metody FTE a RJP za účelem ověření, zda byla splněna podmínka vytvoření nebo zachování pracovních míst na území AOM. Tento závěr vychází z konstatování uvedeného v bodě 176 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že metoda použitá portugalskými orgány pro výpočet počtu pracovních míst vytvořených nebo zachovaných na území AOM neumožňuje ověřit reálnost a trvalou povahu pracovních míst vykázaných příjemci uvedeného režimu. 64 Tento závěr je přitom právně dostačujícím způsobem podpořen body 28 a 175 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterých na základě metody použité portugalskými orgány představovalo pracovní místo pro účely použití režimu III jakékoliv pracovní místo jakékoliv právní povahy bez ohledu na počet hodin, dnů a měsíců aktivní práce za rok vykázané příjemci, včetně práce na částečný úvazek nebo práce členů představenstva, kteří vykonávají činnost ve více než jedné společnosti, jež je příjemcem režimu III. 65 Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí není založeno na zjištění, že portugalské orgány nepoužily metody FTE a RPJ pro výpočet počtu pracovních míst, musí být argumenty žalobkyň vytýkající Komisi, že neprávem uložila povinnost použít takové metody, odmítnuty. 66 Kromě toho musí být rovněž odmítnut argument žalobkyň, podle něhož Komise nebyla oprávněna za účelem ověření splnění této podmínky uložit Portugalské republice povinnost použít objektivní způsob výpočtu pracovní doby skutečně odpracované každou osobou na pracovním místě zakládajícím nárok na využití režimu III, zejména s ohledem na skutečnost, že vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM představuje pouze vedlejší cíl režimu III. 67 Jak totiž Komise správně uvedla v bodě 169 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z rozhodnutí z roku 2007 (viz zejména bod 64 odůvodnění) a rozhodnutí z roku 2013 (viz zejména bod 28 odůvodnění) výslovně vyplývá, že tato podmínka byla podmínkou pro přístup k režimu III a představovala parametr pro výpočet výše podpory vyplacené na základě režimu ZFM oznámeného Portugalskou republikou a schváleného těmito dvěma rozhodnutími [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2022, Portugalsko v. Komise (Svobodné pásmo Madeiry), T‑95/21, EU:T:2022:567, bod 160]. 68 Kromě toho, jak již bylo uvedeno v bodě 41 výše, výjimky z obecné zásady neslučitelnosti státních podpor s vnitřním trhem uvedené v čl. 107 odst. 1 SFEU musí být vykládány restriktivně. Tento požadavek znamená, že výklad podmínek pro poskytnutí režimu podpory schváleného Komisí nemůže zůstat zcela na uvážení dotyčného členského státu, zejména pod záminkou dodržení zásady institucionální a procesní autonomie. 69 To musí platit tím spíše, že v projednávaném případě nelze platně tvrdit, že by povinnost použít objektivní způsob výpočtu pracovní doby skutečně odpracované každou osobou na pracovním místě zakládajícím nárok na využití režimu III byla v rozporu s portugalským právem. Tato povinnost použít objektivní způsob výpočtu totiž nebrání tomu, aby mohla být zohledněna jakákoli forma pracovněprávního vztahu stanovená portugalským právem. Uvedená povinnost použít takový způsob výpočtu je navíc uložena pouze pro účely posouzení slučitelnosti režimu III a řádného výkonu rozhodnutí z roku 2007 a 2013. 70 Ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 56 a 58 výše, musí být odmítnuto tvrzení, podle něhož je výklad podmínky týkající se vytvoření nebo zachování pracovních míst na území AOM provedený Komisí v rozporu se zásadami volného pohybu občanů a pracovníků. 71 V rozsahu, v němž je třeba tento argument chápat tak, že na základě zásad uvedených v bodě 70 výše směřuje ke zpochybnění konstatování neslučitelnosti režimu III, tak jak byl zaveden, bude tato kritika posouzena v bodech 98 až 105 níže v rámci posouzení opodstatněnosti druhého žalobního důvodu vzneseného žalobkyněmi. 72 Konečně je třeba odmítnout jako irelevantní další argument vznesený společností Nova Ship Invest, Unipessoal (Zona Franca da Madeira), podle kterého se Komise v napadeném rozhodnutí dopustila nesprávného právního posouzení, když při analýze splnění podmínky týkající se vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM neprokázala sebemenší omezení v závislosti na druhu společnosti, která byla příjemcem podpory, ačkoli SGPS takové podmínce nepodléhaly. 73 V tomto ohledu je totiž třeba uvést, že se společnost Nova Ship Invest, Unipessoal (Zona Franca da Madeira) v žalobě omezuje na formulaci takového argumentu, aniž tvrdí, že je sama SGPS. 74 Ačkoliv společnost Nova Ship Invest, Unipessoal (Zona Franca da Madeira) v odpovědi na otázku Tribunálu ohledně této skutečnosti na jednání prohlašovala, že ona sama představuje SGPS, je nutno konstatovat, že nepředložila žádný důkaz, který by mohl takové tvrzení podpořit, přičemž pouze odkázala na přílohu A.3 žaloby, a sice na povolení ze dne 29. prosince 2000 působit v oblasti ZFM udělené společnosti, jejíž je právní nástupkyní a jejíž předmětem činnosti byla zejména správa podílů. 75 Tento dokument však neprokazuje, že výlučným předmětem činnosti společnosti Nova Ship Invest, Unipessoal (Zona Franca da Madeira) je správa podílů, a že tedy představuje SGPS. 76 Komise se tedy nedopustila nesprávného právního posouzení, když měla v bodě 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že režim III, tak jak byl zaveden, porušuje podmínku vytvoření a zachování pracovních míst na území AOM. – K účinnosti daňových kontrol prováděných za účelem ověření řádného použití podmínek týkajících se původu zisků, na které se vztahuje snížení DPPO a vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM 77 Žalobkyně v podstatě vytýkají Komisi, že v napadeném rozhodnutí měla za to, že kontroly prováděné daňovými orgány nebyly vhodné k ověření řádného použití podmínek týkajících se původu zisků, na něž se vztahuje snížení DPPO, a vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM stanovených režimem III. Toto nepřizpůsobení je přímým důsledkem skutečnosti, že portugalské orgány vyložily a uplatnily tyto podmínky v rozporu s rozhodnutími z roku 2007 a 2013, pokyny z roku 2007 a čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, což žalobkyně zpochybňují. 78 V tomto ohledu stačí konstatovat, že Tribunál měl v bodech 60 a 76 výše za to, že výtky Komise týkající se výkladu a uplatnění dvou podmínek uvedených v bodě 77 výše portugalskými orgány jsou opodstatněné. 79 Proto se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení, když v bodě 178 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že daňové kontroly provedené portugalskými orgány u příjemců režimu III, jakož i údaje shromážděné v rámci těchto kontrol neumožňují účinně kontrolovat dodržování podmínek režimu III týkajících se původu zisků, na něž se vztahuje snížení DPPO, a vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM, jelikož uvedené orgány vykládaly nebo uplatňovaly uvedené podmínky pro přístup k režimu III v rozporu s rozhodnutími z roku 2007 a 2013. 80 S ohledem na výše uvedené Komise správně konstatovala, že zavedený režim III nedodržuje několik podmínek vyžadovaných rozhodnutími z roku 2007 a 2013. 81 Vzhledem k tomu, že tento režim byl zaveden v rozporu s rozhodnutími z roku 2007 a 2013, takže byl podstatně změněn oproti režimu schválenému uvedenými rozhodnutími, Komise rovněž správně v bodě 180 odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že se jedná o novou protiprávní podporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Komise v. Itálie, C‑467/15 P, EU:C:2017:799, bod 48). 82 Z toho vyplývá, že první žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný. Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že přezkum slučitelnosti režimu III, tak jak byl zaveden, nebyl proveden přímo a pouze na základě čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, vychází z nesprávného výkladu pokynů z roku 2007 v rozporu s čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU a porušuje zásady volného pohybu občanů a pracovníků, svobody usazování, jakož i volného pohybu služeb 83 V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně vytýkají Komisi, že v napadeném rozhodnutí provedla přezkum slučitelnosti dotčeného režimu podpory nikoli přímo a pouze z hlediska čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU, ale že ve své analýze zohlednila požadavky a podmínky, které byly zavedeny pokyny z roku 2007. Kromě toho se žalobkyně domnívají, že body 191 až 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterých Komise konstatuje neslučitelnost režimu III, tak jak byl zaveden, jsou založeny na nesprávném výkladu pokynů z roku 2007 a jsou kromě toho v rozporu se Smlouvou o FEU, a zejména s jejím čl. 107 odst. 3 písm. a), který podmiňuje slučitelnost regionálních podpor určených k rozvoji nejvzdálenějších regionů pouze tím, že tyto podpory mají napomoci rozvoji uvedených regionů s ohledem na jejich strukturální, hospodářskou a sociální situaci, aniž vyžaduje, aby podpory byly potřebné k vyrovnání znevýhodnění vlastních těmto regionům. 84 Komise s touto argumentací nesouhlasí. 85 Je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že v rámci posouzení slučitelnosti opatření podpory s vnitřním trhem podle čl. 107 odst. 3 SFEU požívá Komise široké posuzovací pravomoci, jejíž výkon zahrnuje komplexní posouzení hospodářského a sociálního charakteru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Freistaat Sachsen v. Komise, C‑654/17 P, EU:C:2019:634, body 79 a 80, jakož i citovaná judikatura). 86 Při výkonu této posuzovací pravomoci může Komise přijímat pokyny za účelem stanovení kritérií, na jejichž základě hodlá posoudit slučitelnost opatření podpory zamýšlených členskými státy s vnitřním trhem (viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Freistaat Sachsen v. Komise, C‑654/17 P, EU:C:2019:634, bod 81 a citovaná judikatura). 87 Komise se přijetím pravidel chování a zveřejněním oznámení, že je použije na případy, na něž se vztahují, sama omezuje při výkonu uvedené posuzovací pravomoci a nemůže se v zásadě od těchto pravidel odchýlit, jinak jí hrozí sankce z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Freistaat Sachsen v. Komise, C‑654/17 P, EU:C:2019:634, bod 82 a citovaná judikatura). 88 Komise se zajisté nemůže prostřednictvím přijetí pravidel chování vzdát výkonu posuzovací pravomoci, kterou jí přiznává čl. 107 odst. 3 SFEU. Přijetí pokynů z roku 2007 tudíž Komisi nezbavilo povinnosti zkoumat konkrétní výjimečné okolnosti, na které členský stát poukáže v konkrétním případě, aby se domáhal přímého použití čl. 107 odst. 3 SFEU (obdobně viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Bayerische Motoren Werke a Freistaat Sachsen v. Komise, C‑654/17 P, EU:C:2019:634, bod 83 a citovaná judikatura). 89 V projednávaném případě, jak bylo konstatováno v bodě 190 odůvodnění napadeného rozhodnutí, se Portugalská republika pro účely posouzení slučitelnosti režimu III, tak jak byl zaveden, neodvolala na výjimečné okolnosti odůvodňující přímé použití čl. 107 odst. 3 SFEU. Kromě toho není zpochybňováno, že režim III jakožto regionální provozní podpora spadá do oblasti působnosti pokynů z roku 2007, takže v souladu s judikaturou citovanou v bodě 87 výše byla Komise povinna řídit se těmito pokyny v rámci posouzení slučitelnosti režimu III, tak jak byl zaveden. 90 Komise se tedy nedopustila nesprávného právního posouzení, když v napadeném rozhodnutí přezkoumala režim III, tak jak byl zaveden, s ohledem na pokyny z roku 2007, a nikoli přímo a pouze na základě čl. 107 odst. 3 SFEU, přičemž tento přezkum mimo jiné provedla v bodech 188 až 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí. 91 Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že by Komise v rámci přezkumu slučitelnosti zavedeného režimu III, který provedla v bodech 181 až 207 odůvodnění napadeného rozhodnutí, porušila unijní právní úpravu v oblasti regionálních státních podpor, konkrétně pokyny z roku 2007 nebo čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU. 92 Pokud jde o pokyny z roku 2007, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a jak již bylo uvedeno v bodě 42 výše, slučitelnost regionálních provozních podpor v nejvzdálenějších regionech není podmíněna pouze tím, že tyto podpory mají napomoci rozvoji uvedených regionů, ale rovněž předpokládá, že jejich výše je úměrná znevýhodněním, která se snaží zmírnit. 93 Jak totiž bylo připomenuto v bodě 43 výše, regionální provozní podpory pro nejvzdálenější regiony byly koncipovány tak, aby kompenzovaly dodatečné náklady, které společnostem v těchto regionech v důsledku znevýhodnění těchto regionů vznikají. 94 Komise přitom v bodech 184 až 186 odůvodnění napadeného rozhodnutí právem uvedla, že použití režimu III, tak jak byl zaveden, nebylo v souladu s podmínkami stanovenými v bodech 76 a 80 pokynů z roku 2007, jejichž legalitu žalobkyně nezpochybnily. 95 Takový závěr nemůže být zpochybněn argumentem žalobkyň, podle něhož čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU podmiňuje slučitelnost regionálních podpor pro nejvzdálenější regiony pouze tím, že tyto podpory mají napomoci rozvoji uvedených regionů, aniž vyžaduje, aby podpory byly potřebné k vyrovnání znevýhodnění vlastních těmto regionům. 96 I když je pravda, že čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU výslovně neuvádí, že podpory pro nejvzdálenější regiony musí být potřebné k vyrovnání znevýhodnění vlastních těmto regionům, nic to nemění na tom, že konstatování slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem – konkrétně těch poskytnutých na základě čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU – ze své podstaty předpokládá, že tato podpora dodržuje zejména obecný požadavek nezbytnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. září 1980, Philip Morris Holland v. Komise, 730/79, EU:C:1980:209, bod 17; ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 78, a ze dne 12. července 2018, Rakousko v. Komise, T‑356/15, EU:T:2018:439, bod 370). 97 Komise přitom v bodech 191 až 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně konstatovala, že režim III, tak jak byl zaveden, nebyl uplatňován tak, aby bojoval proti strukturálním obtížím, s nimiž se mohly společnosti při činnosti na Madeiře skutečně potýkat, a proto nebyl vhodný ani přiměřený cíli společného zájmu, kterým je regionální rozvoj tohoto regionu. 98 Pokud jde o argumenty žalobkyň vycházející z porušení zásad volného pohybu občanů a pracovníků, svobody usazování a volného pohybu služeb, je třeba uvést, že jejich cílem je v podstatě zpochybnit zjištění uvedené v bodě 198 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které Komise učinila na základě čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU ohledně neslučitelnosti režimu III, tak jak byl zaveden, s vnitřním trhem, a to z důvodu, že by toto zjištění mělo za následek ztížení nebo zdražení výkonu uvedených svobod pro společnosti, které byly příjemci tohoto režimu, nebo pro jejich zaměstnance. 99 V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že podpora, která jako taková nebo některými ze svých podmínek porušuje ustanovení nebo obecné zásady unijního práva, nemůže být prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2023, Ryanair v. Komise, C‑209/21 P, EU:C:2023:905, bod 71 a citovaná judikatura). 100 Tato judikatura však pouze znamená, že pokud Komise zamýšlí prohlásit podporu za slučitelnou s vnitřním trhem, musí se ujistit, že toto prohlášení o slučitelnosti, které opravňuje členský stát k poskytnutí dotyčné podpory, nepovede k porušení jiných ustanovení unijního práva, konkrétně zásad volného pohybu. 101 Naproti tomu citovaná judikatura nemůže, jak v podstatě předestírají žalobkyně, uložit Komisi, která se chystá prohlásit podporu za neslučitelnou, a tedy dotyčnému členskému státu zakázat její vyplacení, aby tuto podporu prohlásila za slučitelnou, a tedy povolila její vyplacení z důvodu, že případné rozhodnutí o neslučitelnosti by mělo omezující účinky na společnosti, které jsou příjemci uvedené podpory, ať již tím, že by bránilo jejímu vyplacení, nebo tím, že by uložilo povinnost jejího navrácení. 102 Pokud by tomu bylo jinak, byl by zákaz neslučitelných státních podpor zmařen zásadami volného pohybu občanů a pracovníků, svobody usazování a volného pohybu služeb, a to i přesto, že ustanovení Smlouvy o FEU v oblasti hospodářské soutěže, a konkrétně ustanovení týkající se státních podpor, mají zásadní povahu a jsou výrazem jednoho ze základních poslání svěřených Unii (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Komise v. Itálie, C‑496/09 P, EU:C:2011:740, bod 60). 103 Žalobkyně se tedy nemohou účelně dovolávat zásad volného pohybu občanů a pracovníků, svobody usazování a volného pohybu služeb vůči napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž na základě čl. 107 odst. 3 písm. a) SFEU konstatuje neslučitelnost režimu III, tak jak byl zaveden, a nařizuje navrácení podpory. 104 V každém případě i za předpokladu, že by se těchto zásad – včetně zásad volného pohybu občanů a pracovníků – mohly v projednávaném případě žalobkyně dovolávat a že by napadené rozhodnutí mělo na dovolávané svobody omezující účinek, je nutno konstatovat, že tento omezující účinek je vlastní prohlášení neslučitelnosti zavedeného režimu III a příkazu k navrácení podpory, které jsou obsaženy v napadeném rozhodnutí. 105 Navíc jsou uvedené omezující účinky odůvodněny legitimním cílem a jsou tomuto cíli přiměřené, jak vyplývá z bodu 97 výše. Ostatně konstatování neslučitelnosti režimu III, tak jak byl zaveden, s vnitřním trhem, stejně jako navrácení podpor protiprávně vyplacených na základě tohoto režimu, nebrání společnostem registrovaným v oblasti ZFM usadit se nebo poskytovat služby mimo území AOM, či dokonce zaměstnávat pracovníky, kteří pobývají nebo vykonávají činnost mimo tento region. Jejich cílem je pouze zajistit, aby zisky z činností fakticky i fyzicky vykonávaných mimo území AOM nemohly být zohledněny v základu daně, na který se vztahuje dotčené daňové opatření. 106 Ostatně pokud jde o alternativní režim podpory navržený žalobkyněmi, který je založen na „odstupňování přiměřenosti výše podpory v případech, kdy je činnost generující příjmy vykonávána v jiné zeměpisné oblasti“, je třeba uvést, že podle judikatury Komise nemusí abstraktně rozhodovat o všech myslitelných alternativních opatřeních, neboť i když dotyčný členský stát musí podrobně uvést důvody, které vedly k přijetí dotčeného režimu podpor, zejména pokud jde o přijatá kritéria způsobilosti, není povinen pozitivně prokázat, že žádné jiné představitelné, a tedy již pojmově hypotetické, opatření by neumožnilo zajistit sledovaný cíl lepším způsobem. Nemá-li uvedený členský stát takovou povinnost, nemohou se žalobkyně důvodně domáhat toho, aby Tribunál uložil Komisi, aby nahradila vnitrostátní orgány v tomto úkolu normativního zkoumání za účelem přezkumu jakéhokoli možného alternativního opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. května 2019, Scor v. Komise, T‑135/17, nezveřejněný, EU:T:2019:287, bod 94 a citovaná judikatura). 107 Vzhledem k výše uvedenému je tedy třeba druhý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný. Ke třetímu a čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícím z protiprávnosti příkazu k navrácení podpory uvedeného v čl. 4 odst. 1 napadeného rozhodnutí 108 Třetím a čtvrtým žalobním důvodem, které byly vzneseny podpůrně a jimiž je třeba se zabývat společně, žalobkyně zpochybňují legalitu příkazu k navrácení podpory uvedeného v čl. 4 odst. 1 napadeného rozhodnutí. 109 Argumentace žalobkyň se v podstatě dělí na tři části vycházející z toho, že příkaz k navrácení podpory je zaprvé v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání, zadruhé je v rozporu se zásadou právní jistoty a zatřetí zakládá výši podpory, která má být navrácena, na nevhodné metodě výpočtu. K první části, vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání 110 V rámci této první části žalobkyně tvrdí, že příjemci režimu III, tak jak byl zaveden, neměli žádný důvod se domnívat, že snížení DPPO stanovené tímto režimem závisí na restriktivním výkladu podmínek týkajících se zaprvé původu zisků, na které se vztahuje snížení DPPO, a zadruhé vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM, jelikož tyto dvě podmínky byly nejprve v podobném znění zavedeny v rozhodnutí z roku 2002, aniž bylo upřesněno, že tyto podmínky musí být předmětem zeměpisně omezeného výkladu. Navíc portugalské orgány od jejich zavedení nijak nezměnily výklad dosahu těchto podmínek. Skutečnost, že Komise nepovažovala za potřebné upřesnit význam těchto podmínek při dvojím schválení režimu III, přitom mohla u příjemců vyvolat legitimní očekávání ohledně skutečnosti, že provádění režimu III portugalskými orgány nebylo Komisí považováno za novou státní podporu. 111 Komise s touto argumentací nesouhlasí. 112 Co se týče obecné zásady ochrany legitimního očekávání, je třeba připomenout, že právo se jí dovolávat předpokládá, že zúčastněné straně byla příslušnými unijními orgány poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů (viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 97 a citovaná judikatura). 113 Navíc v oblasti státních podpor je ustálenou judikaturou, že s ohledem na kogentní povahu kontroly tohoto druhu podpor prováděné Komisí na základě článku 108 SFEU se mohou podniky, které jsou příjemci podpory, v zásadě dovolávat legitimního očekávání, že při poskytování podpory byla zachována pravidla, pouze v případě, že podpora byla poskytnuta v souladu s postupem upraveným tímto článkem, a dále s řádnou péčí postupující hospodářský subjekt musí být běžně schopen ujistit se o tom, že tento postup byl dodržen (viz rozsudek ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 98 a citovaná judikatura). 114 V projednávaném případě přitom žalobkyně neprokázaly, pokud jde o podpory vyplacené v rozporu s rozhodnutími z roku 2007 a 2013, které byly z tohoto důvodu poskytnuty v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, že jim Komise poskytla konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění, která jsou rovněž v souladu s použitelnými normami a která by u nich mohla vyvolat legitimní očekávání, jak vyžaduje judikatura. 115 Pokud totiž režim podpory nebyl oznámen Komisi, její údajná nečinnost postrádá význam (rozsudek ze dne 11. listopadu 2004, Demesa a Territorio Histórico de Álava v. Komise, C‑183/02 P a C‑187/02 P, EU:C:2004:701, bod 52; v tomto smyslu viz rovněž usnesení ze dne7. prosince 2017, Aughinish Alumina v. Komise, C‑373/16 P, nezveřejněné, EU:C:2017:953, bod 54). Vzhledem k tomu, že režim III, tak jak byl zaveden, nebyl předem oznámen Komisi, se žalobkyně na podporu své výtky vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání nemohou účelně dovolávat jakékoli nečinnosti ze strany Komise. 116 Rovněž je irelevantní skutečnost, že režim III, tak jak byl oznámen, byl Komisí dvakrát schválen, jelikož tento režim byl prováděn za podmínek podstatně odlišných od podmínek stanovených v návrhu režimu podpory oznámeném Portugalskou republikou. 117 Pokud jde o argument žalobkyň, podle kterého nebylo možné pochopit, že snížení DPPO stanovené tímto režimem závisí na restriktivním výkladu podmínek týkajících se zaprvé původu zisků, na které se vztahuje snížení DPPO, a zadruhé vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM, které byly obě zavedeny režimem II, je třeba zopakovat konstatování učiněné v bodě 47 výše, podle něhož jak znění rozhodnutí z roku 2007 a 2013, tak jejich kontext, ale i cíle sledované právní úpravou použitelnou na regionální podpory, neponechává prostor pro pochybnosti o výkladu podmínky týkající se původu zisků, na které se vztahuje snížení DPPO. 118 Stejně tak, pokud jde o podmínku týkající se vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM, z rozhodnutí z roku 2002, 2007 a 2013 vyplývá, že přístup k daňovým zvýhodněním stanoveným režimem II, na nějž navazuje režim III, byl omezen na společnosti, které vytvořily skutečně novou činnost a splňovaly zvláštní podmínky způsobilosti spočívající na počtu nových pracovních míst vytvořených těmito společnostmi jako trvalá (a během prvních šesti měsíců činnosti) (viz oddíl II rozhodnutí z roku 2002). Maximální výše základu daně, která byla předmětem daňového zvýhodnění na základě DPPO, závisela na počtu pracovních míst vytvořených příjemcem (viz oddíl II rozhodnutí z roku 2002; body 18, 19 a 60 odůvodnění rozhodnutí z roku 2007; body 10 a 11 odůvodnění rozhodnutí z roku 2013). Jakýkoli jiný výklad by měl za následek oddělení intenzity podpory pro společnosti stanovené režimem III od jejich příspěvku k vytvoření skutečně nových činností na území AOM, přestože je tento cíl jednou z podmínek pro přístup k tomuto režimu a posouzení přiměřenosti uvedeného režimu Komisí bylo provedeno s ohledem na tuto podmínku. 119 S ohledem na výše uvedené nelze konstatovat žádné porušení zásady ochrany legitimního očekávání, a první část tedy musí být zamítnuta. Ke druhé části, vycházející z porušení zásady právní jistoty 120 V rámci této druhé části žalobkyně trvají na nedostatku řádné péče a na nečinnosti Komise při kontrole uplatňování režimu ZFM po delší dobu, jelikož se Komise rozhodla zahájit postup dohledu vyžadovaný čl. 108 odst. 1 SFEU až více než osm let po schválení režimu III a více než dva roky po uplynutí jeho původní doby trvání a informovala portugalské orgány o svém záměru zahájit formální vyšetřovací řízení až jedenáct let po schválení uvedeného režimu a více než pět let po uplynutí jeho původní doby trvání. 121 Komise s touto argumentací nesouhlasí. 122 Pokud jde o zásadu právní jistoty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. února 2023, Španělsko a další v. Komise, C‑649/20 P, C‑658/20 P a C‑662/20 P, EU:C:2023:60, bod 83), je třeba uvést, že v oblasti státních podpor jsou argumenty, jejichž cílem je zabránit povinnosti navrácení z důvodu porušení zásady právní jistoty, přijímány pouze za zcela výjimečných okolností [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. dubna 2008, Komise v. Salzgitter, C‑408/04 P, EU:C:2008:236, bod 106, a ze dne 21. září 2022, Portugalsko v. Komise (Svobodné pásmo Madeiry), T‑95/21, EU:T:2022:567, bod 204]. 123 V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že k prokázání porušení zásady právní jistoty je třeba posoudit řadu skutečností, zejména, zda je použitelný právní režim nejasný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2010, Nuova Agricast a Cofra v. Komise, C‑67/09 P, EU:C:2010:607, bod 77), nebo zda je Komise dlouhodobě a bezdůvodně nečinná (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. listopadu 1987, RSV v. Komise, 223/85, EU:C:1987:502, body 14 a 15, a ze dne 22. dubna 2008, Komise v. Salzgitter, C‑408/04 P, EU:C:2008:236, body 106 a 107). 124 V projednávaném případě se žalobkyně na podporu této části nedovolávají žádné nejasnosti použitelného právního režimu. 125 Pokud jde o tvrzení o existenci dlouhého období nečinnosti Komise, které dotyčným společnostem umožňuje dovolávat se zásady právní jistoty, je třeba připomenout, že tento orgán je ve vyšetřovacím řízení týkajícím se státních podpor povinen jednat v přiměřené lhůtě a není oprávněn setrvávat v průběhu předběžného přezkumu v nečinnosti. Je třeba dodat, že přiměřenost délky řízení se posuzuje v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, jako jsou složitost věci a chování účastníků řízení (rozsudek ze dne 13. června 2013, HGA a další v. Komise, C‑630/11 P až C‑633/11 P, EU:C:2013:387, body 81 a 82). 126 Zaprvé, pokud jde o dobu, která uplynula mezi rozhodnutími z roku 2002, 2007 a 2013 na jedné straně a zahájením dohledu nad režimem III dne 12. března 2015, či dokonce rozhodnutím o zahájení formálního řízení, které bylo Portugalské republice doručeno dne 6. července 2018 a zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 15. března 2019, na straně druhé, tuto dobu nelze považovat za nepřiměřenou. 127 Nejprve je totiž třeba uvést, že Komise nebyla v souladu s čl. 13 odst. 2 nařízení č. 659/1999 a čl. 15 odst. 2 nařízení 2015/1589 vázána takovými zvláštními lhůtami, jako jsou lhůty stanovené v kapitole II tohoto nařízení ohledně řízení týkajícího se oznámené podpory (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 20. ledna 2021, KC v. Komise, T‑580/20, nezveřejněné, EU:T:2021:14, bod 26). 128 Pokud jde dále o výkon dohledu týkající se schválených podpor nebo režimů podpor, jako je tomu v projednávaném případě, nelze mít za to, že Komise musí prokázat zvláštní péči, jelikož zásada loajální spolupráce vyjádřená v čl. 4 odst. 3 SEU ukládá členským státům přijmout veškerá vhodná opatření k zajištění působnosti a účinnosti unijního práva. 129 V oblasti státních podpor to zejména znamená, že tyto státy musí dbát na to, aby neprováděly podpory nebo režimy podpor v rozporu s rozhodnutími o schválení, která jim předchází, zvláště pokud Komise a dotyčný členský stát jako v projednávaném případě původně chápou podmínky pro provádění těchto podpor nebo těchto režimů podpor totožně, jak bylo konstatováno v bodech 38 a 39 výše. 130 Konečně s ohledem na popis postupu předcházejícího rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, uvedený v bodech 1 a 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze v projednávaném případě shledat žádnou neodůvodněnou nečinnost Komise během delšího období. 131 Zadruhé, pokud jde o dobu 29 měsíců formálního vyšetřovacího řízení, nelze ji považovat za nepřiměřenou vzhledem k tomu, jak vyplývá z bodů 3 až 9 a 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že se Komise musela zabývat žádostí portugalských orgánů týkající se důvěrnosti rozhodnutí o zahájení tohoto řízení, že musela několikrát požádat tyto orgány o poskytnutí chybějících informací a zabývat se připomínkami velkého počtu zúčastněných stran, které se účastnily řízení. 132 V tomto smyslu se řízení, které vedlo k vydání napadeného rozhodnutí, jasně liší od řízení dotčeného ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 24. listopadu 1987, RSV v. Komise (223/85, EU:C:1987:502), kterého se tedy žalobkyně nemohou právoplatně dovolávat. 133 Ani v souhrnu nelze období předcházející rozhodnutí o zahájení formálního řízení a období následující po tomto rozhodnutí považovat za nepřiměřená, jelikož žalobkyním – jako všem společnostem, které byly příjemci režimu III, tak jak byl zaveden – bylo řádně umožněno seznámit se nejpozději dne 15. března 2019 s rozhodnutím o zahájení formálního řízení prostřednictvím jeho zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie a s riziky navrácení podpory, kterým byly vystaveny. 134 Nelze tedy konstatovat žádné porušení zásady právní jistoty. Druhá část proto musí být zamítnuta. Ke třetí části, vycházející z použití zjevně nepřiměřené metody, pokud jde o výpočet výše podpory, která má být navrácena 135 Ve třetí části se žalobkyně domnívají, že výše podpor, které mají být navráceny, spočívá na zjevně nepřiměřené metodě výpočtu. Žalobkyně tvrdí, že metoda výpočtu počtu vytvořených nebo zachovaných pracovních míst v RPJ nemůže být použita pro určení částek podpor, které mají být navráceny, vzhledem k tomu, že nepředstavuje platnou metodu pro určení skutečného vytvoření pracovních míst, jelikož nevyplývá z žádné právní úpravy zakotvené v unijním právu ani z žádného pravidla stanoveného portugalskými vnitrostátními právními předpisy. 136 Komise s touto argumentací nesouhlasí. 137 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že z bodů 168 až 171 odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě vyplývá, že podmínka vytvoření či zachování pracovních míst na území AOM představuje nejen podmínku pro přístup k režimu III, ale rovněž parametr výpočtu výše podpory, který musí spočívat na objektivní, ověřitelné a osvědčené metodě. Kromě toho posouzení přiměřenosti režimu III ve vztahu k dodatečným nákladům, které měl tento režim kompenzovat, bylo provedeno ve světle této podmínky. 138 Ačkoli tedy rozhodnutí z roku 2007 a 2013 neukládají povinnost použít určitou metodu výpočtu počtu pracovních míst vytvořených či zachovaných na území AOM u každého příjemce, nic to nemění na tom, že tato rozhodnutí vyžadovala použití objektivní metody umožňující ověřit reálnost a trvalou povahu pracovních míst vykázaných příjemci režimu III. 139 Vzhledem k tomu, že metoda použitá portugalskými orgány (viz body 63 až 65 výše) tuto podmínku zjevně nesplňovala a tyto orgány nenavrhly jinou objektivní metodu umožňující ověřit reálnost a trvalou povahu pracovních míst vykázaných příjemci, výhradně za účelem navrácení podpor vyplacených v rámci režimu III, tak jak byl zaveden, Komise v bodě 216 odůvodnění napadeného rozhodnutí požadovala, aby výpočet částky podpory, která má být navrácena, byl proveden v souladu s metodou RPJ. 140 Za těchto okolností nelze požadavek na použití takové metody, což je pouze součástí povinnosti Komise poskytnout dotyčnému členskému státu informace, které mu umožní bez nadměrných obtíží určit výši podpor, které mají být navráceny, považovat za nepřiměřený. 141 Třetí část je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněnou. 142 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout třetí a čtvrtý žalobní důvod, a tudíž zamítnout žalobu jako celek. K nákladům řízení 143 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 144 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (pátý senát) rozhodl takto: 1) Věci T‑713/22 a T‑720/22 se pro účely rozsudku spojují. 2) Žaloby se zamítají. 3) Společnostem Portumo – Madeira – Montagem e Manutenção de Tubaria, SA (Zona Franca da Madeira), Ponticelli – Consultadoria Técnica, SA (Zona Franca da Madeira), Ponticelli Angoil – Serviços Para a Indústria Petrolífera, SA (Zona Franca da Madeira) a Nova Ship Invest, Unipessoal, Lda (Zona Franca da Madeira) se ukládá náhrada nákladů řízení. Svenningsen Martín y Pérez de Nanclares Stancu Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. listopadu 2024. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: portugalština.