Vnitřní trh – Zastupování před EUIPO – Zápis na seznam kvalifikovaných zástupců – Zamítnutí žádosti – Žadatel, který není státním příslušníkem některého z členských států EHP – Výjimka z podmínky státní příslušnosti – Článek 120 odst. 4 písm. b) nařízení (EU) 2017/1001 – Pojem ‚vysoce kvalifikovaný odborník‘ – Zásada právní jistoty – Právo být vyslechnut – Změna rozhodnutí – Nedostatek pravomoci Tribunálu

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého rozšířeného senátu) 25. září 2024 ( *1 ) „Vnitřní trh – Zastupování před EUIPO – Zápis na seznam kvalifikovaných zástupců – Zamítnutí žádosti – Žadatel, který není státním příslušníkem některého z členských států EHP – Výjimka z podmínky státní příslušnosti – Článek 120 odst. 4 písm. b) nařízení (EU) 2017/1001 – Pojem ‚vysoce kvalifikovaný odborník‘ – Zásada právní jistoty – Právo být vyslechnut – Změna rozhodnutí – Nedostatek pravomoci Tribunálu“ Ve věci T‑727/20 RENV, Nigar Kirimova, s bydlištěm v Mnichově (Německo), zástupci: A. Parassina a A. García López, advokáti, žalobkyně, proti Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zástupci: A. Söder, jako zmocněnkyně, žalovanému, TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát), ve složení: A. Marcoulli (zpravodajka), předsedkyně, V. Tomljenović, R. Norkus, W. Valasidis a L. Spangsberg Grønfeldt, soudci, za soudní kancelář: I. Kurme, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení, s přihlédnutím k usnesení ze dne 21. dubna 2023, Kirimova v. EUIPO (C‑306/22 P, nezveřejněné, EU:C:2023:338), po jednání konaném dne 23. února 2024, vydává tento Rozsudek 1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně Nigar Kirimova domáhá zrušení rozhodnutí výkonného ředitele Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) č. ER 93419-2020 ze dne 30. září 2020 týkajícího se žádosti o výjimku, kterou podala na základě čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1) (dále jen „napadené rozhodnutí“). Skutečnosti předcházející sporu 2 Dne 10. října 2019 podala žalobkyně u EUIPO žádost o zápis na seznam kvalifikovaných zástupců vedený tímto úřadem v souladu s článkem 120 nařízení 2017/1001. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je státní příslušnicí Ázerbájdžánské republiky, požádala současně na základě odst. 4 písm. b) tohoto článku o výjimku z požadavku být státním příslušníkem některého z členských států Evropského hospodářského prostoru (EHP) uvedeného v čl. 120 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení. 3 Dopisem ze dne 30. ledna 2020 EUIPO informoval žalobkyni, že její žádost o výjimku je nepřípustná. 4 Dopisy ze dnů 9. a 13. března 2020, které mají v podstatě totožný obsah, předložila žalobkyně vyjádření v odpověď na dopis EUIPO ze dne 30. ledna 2020. 5 Dne 30. září 2020 výkonný ředitel EUIPO napadeným rozhodnutím žádost žalobkyně o výjimku zamítl. Návrhová žádání účastníků řízení 6 Žalobkyně v podstatě navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí; – nařídil EUIPO, aby jí udělil výjimku z požadavku státní příslušnosti; – nařídil EUIPO, aby ji zapsal na seznam kvalifikovaných zástupců; – uložil EUIPO náhradu nákladů řízení. 7 EUIPO navrhuje, aby Tribunál: – zamítl žalobu jako neopodstatněnou, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky Ke druhému a třetímu bodu návrhových žádání žalobkyně 8 EUIPO tvrdí, že Tribunál nemá pravomoc ukládat orgánům nebo institucím Evropské unie příkazy, a že druhý a třetí bod návrhových žádání žalobkyně jsou tedy nepřípustné. EUIPO dodává, že Tribunál nemá pravomoc napadené rozhodnutí změnit, neboť taková pravomoc existuje pouze ve vztahu k rozhodnutím odvolacích senátů. Podle EUIPO použitelný legislativní rámec nestanoví možnost podat proti takovému rozhodnutí, jako je napadené rozhodnutí, odvolání k odvolacímu senátu. 9 Žalobkyně odvětila, že se domáhá toho, aby Tribunál změnil napadené rozhodnutí, a že Tribunál má pravomoc změnit rozhodnutí EUIPO na základě článku 72 nařízení 2017/1001, což je ustanovení, které je v projednávané věci obdobně použitelné, jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. července 2017, Rosenich v. EUIPO (T‑527/14, EU:T:2017:487). Proto, pokud by Tribunál dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno, měl by jej změnit. To vyplývá rovněž z článku 103 nařízení 2017/1001. Navíc výkonný ředitel porušil podle žalobkyně „podstatnou procesní náležitost“, když odepřel žalobkyni možnost podat proti napadenému rozhodnutí odvolání k odvolacímu senátu EUIPO. 10 Ve druhém a třetím bodě návrhových žádání se žalobkyně v žalobě domáhala, aby Tribunál „nařídil EUIPO“, aby jí udělil výjimku z podmínky státní příslušnosti a zapsal ji na seznam kvalifikovaných zástupců. V replice a ve vyjádření po vrácení věci se týmiž body návrhových žádání domáhala, aby Tribunál změnil [napadené] rozhodnutí“ tak, že jí přizná výjimku z podmínky státní příslušnosti a nařídí její zápis na seznam kvalifikovaných zástupců. Přitom i bez ohledu na otázku, zda tímto žalobkyně změnila dosah uvedených bodů návrhových žádání, a přípustnosti takové změny v projednávané věci, stačí uvést, že v obou případech musí být uvedené body návrhových žádání zamítnuty z důvodu nedostatku pravomoci Tribunálu o nich rozhodnout. 11 V první řadě v rozsahu, v němž je třeba na uvedené body návrhových žádání nahlížet tak, že se jimi žalobkyně domáhá, aby Tribunál nařídil EUIPO přijmout určitá opatření, je nutno připomenout, že v rámci přezkumu legality na základě článku 263 SFEU nemá Tribunál pravomoc vydávat příkazy orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, i když se týkají podmínek plnění povinností vyplývajících z jeho rozsudků (viz usnesení ze dne 26. října 1995, Pevasa a Inpesca v. Komise, C‑199/94 P a C‑200/94 P, EU:C:1995:360, bod 24 a citovaná judikatura). Článek 266 SFEU stanoví, že je-li akt zrušen, musí orgán, instituce nebo jiný subjekt, které tento akt vydaly, přijmout opatření vyplývající z rozsudku. 12 V druhé řadě v rozsahu, v němž je třeba na uvedené body návrhových žádání nahlížet tak, že se jimi žalobkyně domáhá, aby Tribunál změnil napadené rozhodnutí, je třeba uvést, že Tribunál nemá pravomoc změnit takové rozhodnutí výkonného ředitele, jako je rozhodnutí přijaté tímto ředitelem na základě čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001. 13 Je bezpochyby pravda, že čl. 72 odst. 3 nařízení 2017/1001 stanoví, že „Tribunál může napadené rozhodnutí zrušit nebo je změnit“. Je však nutno konstatovat, že se uvedené ustanovení týká pouze odvolání proti rozhodnutím odvolacích senátů, a nikoli odvolání proti rozhodnutím výkonného ředitele. Takový výklad vyplývá ze znění článku 72 uvedeného nařízení, který se podle svého odstavce 1 týká pouze „[r]ozhodnutí odvolacího senátu o odvolání“, jakož i ze systematiky kapitoly VII (články 66 až 73) tohoto nařízení, která se týká pouze odvolacích řízení před odvolacími senáty a výsledku těchto řízení. Článek 72 odst. 3 uvedeného nařízení tak nelze vykládat v tom smyslu, že přiznává Tribunálu pravomoc změnit rozhodnutí výkonného ředitele. 14 Argumenty žalobkyně vycházející z rozsudku ze dne 13. července 2017, Rosenich v. EUIPO (T‑527/14, EU:T:2017:487), a z čl. 103 odst. 1 první věty nařízení 2017/1001 nemohou vést k odlišnému výkladu. 15 Zaprvé předmětem věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 13. července 2017, Rosenich v. EUIPO (T‑527/14, EU:T:2017:487), byla žaloba na neplatnost podaná proti rozhodnutí odvolacího senátu, kterým byl zamítnut zápis fyzické osoby na seznam kvalifikovaných zástupců z důvodu, že nesplňovala požadavek stanovený v čl. 93 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1) [nyní čl. 120 odst. 2 písm. b) nařízení 2017/1001]. Naproti tomu předmětem projednávané věci je žaloba na neplatnost podaná proti rozhodnutí výkonného ředitele, kterým bylo žalobkyni odmítnuto přiznat výjimku z požadavku stanoveného v čl. 120 odst. 2 písm. a) nařízení 2017/1001 na základě odst. 4 písm. b) téhož článku, který výslovně svěřuje výkonnému řediteli pravomoc takové rozhodnutí přijmout. Rozhodnutím změněným Tribunálem ve věci, na kterou se odvolává žalobkyně, tak bylo rozhodnutí odvolacího senátu, zatímco napadeným rozhodnutím je rozhodnutí výkonného ředitele, což potvrzuje výklad uvedený v bodě 13 výše. 16 Kromě toho na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, neměla žalobkyně možnost podat proti napadenému rozhodnutí odvolání k odvolacímu senátu. Podle čl. 66 odst. 1 nařízení 2017/1001 vykládaného ve spojení s čl. 159 písm. a) až d) a f) téhož nařízení lze totiž k odvolacímu senátu podat odvolání pouze proti rozhodnutím průzkumových referentů, námitkových oddělení, oddělení pověřeného vedením rejstříku, zrušovacích oddělení a případně jakékoli jiné osoby nebo útvaru jmenovaného výkonným ředitelem za tímto účelem. Stejně tak podle čl. 165 odst. 1 tohoto nařízení vykládaného ve spojení s články 160 až 164 téhož nařízení odvolací senáty rozhodují o odvoláních podaných proti rozhodnutím přijatým průzkumovými referenty, námitkovými odděleními, oddělením pověřeným vedením rejstříku, zrušovacími odděleními a případně jakýmkoli jiným úředníkem nebo jiným subjektem jmenovaným za tímto účelem výkonným ředitelem. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že proti rozhodnutím výkonného ředitele nelze podat odvolání k odvolacím senátům a odvolací senáty nemají pravomoc rozhodovat o odvoláních směřujících proti takovým rozhodnutím. Tomuto závěru neodporují okolnosti věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 13. července 2017, Rosenich v. EUIPO (T‑527/14, EU:T:2017:487), neboť v uvedené věci se rozhodnutí odvolacího senátu zpochybněné před Tribunálem netýkalo odvolání proti rozhodnutí výkonného ředitele, ale jak vyplývá z bodu 14 uvedeného rozsudku, odvolání proti rozhodnutí „ředitele odboru ‚Podpora operací‘ EUIPO, jednajícího jako člen oddělení pro správu ochranných známek a (průmyslových) vzorů a právní otázky“. 17 Zadruhé článek 103 nařízení 2017/1001 upravuje výmaz nebo zrušení rozhodnutí EUIPO a v odst. 1 první větě stanoví, že „[p]okud [EUIPO] provedl zápis v rejstříku nebo vydal rozhodnutí obsahující zjevnou chybu, která je mu přičitatelná, zajistí, aby byl zápis vymazán nebo rozhodnutí zrušeno“. Je nutno konstatovat, že uvedené ustanovení se netýká pravomoci Tribunálu změnit rozhodnutí, a nemůže mu tedy přiznat pravomoc změnit rozhodnutí výkonného ředitele. 18 Druhý a třetí bod návrhových žádání žalobkyně tudíž musí být zamítnuty z důvodu nedostatku pravomoci Tribunálu o nich rozhodnout. K věci samé 19 Na podporu žaloby předkládá žalobkyně pět žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení zásady právní jistoty, druhý z porušení čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001, třetí z porušení zásady řádné správy, čtvrtý z porušení práva být vyslechnut a pátý z nesprávného posouzení důkazů. 20 V projednávané věci považuje Tribunál za vhodné začít přezkumem druhého žalobního důvodu. K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001 21 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že výkonný ředitel porušil čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001 tím, že v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil a použil uvedené ustanovení. Předně požadavek týkající se nutnosti odborné praxe v členském státě oprávnění je v rozporu se základními zásadami Unie. Dále je takový požadavek diskriminační a nepřiměřený ve vztahu k cíli tohoto ustanovení, neboť zkušenosti získané v jednotlivých členských státech musí mít stejnou hodnotu. Konečně přístup výkonného ředitele zbavuje čl. 120 odst. 2 písm. c) uvedeného nařízení jeho podstaty, neboť jeho druhá část stanoví možnost získat oprávnění bez výkonu povolání. 22 EUIPO nejprve namítá, že být kvalifikovaný ve smyslu čl. 120 odst. 2 písm. c) nařízení 2017/1001 neznamená být „vysoce kvalifikovaný“ ve smyslu čl. 120 odst. 4 písm. b) téhož nařízení. Dále podle EUIPO požadavek mít odbornou praxi v členském státě oprávnění neomezuje volný pohyb služeb, neboť žadatel nemusí vykonávat činnost z tohoto území, ale musí se opírat o své vnitrostátní oprávnění ve smyslu čl. 120 odst. 2 písm. c) nařízení 2017/1001. V projednávané věci přitom žalobkyně neprokázala, že se opírala o své irské oprávnění, ani že jej použila. Kromě toho podle EUIPO nejsou pravidla pro získání oprávnění k zastupování v rámci EHP homogenní, takže přístup výkonného ředitele umožňuje ujistit se o vysoké kvalifikaci žadatelů. Konečně v každém případě, i kdyby byl přístup výkonného ředitele nesprávný, v projednávané věci nebyla prokázána žádná odborná praxe k doložení vysoké kvalifikace. 23 Vzhledem k tomu, že tento žalobní důvod vznáší otázku, zda výkonný ředitel porušil čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001, je třeba nejprve připomenout, že toto ustanovení je součástí kapitoly IX uvedeného nařízení, která se týká „řízení“, a konkrétně oddílu 4 týkajícího se „zastupování“. 24 V posledně uvedeném ohledu může být v souladu s čl. 120 odst. 1 písm. a) a b) nařízení 2017/1001 zastupování fyzických nebo právnických osob před EUIPO zajišťováno pouze oprávněným advokátem nebo kvalifikovanými zástupci zapsanými na seznam vedený EUIPO. 25 Podmínky zápisu na seznam kvalifikovaných zástupců vedený EUIPO jsou stanoveny v odst. 2 písm. a), b) a c) téhož článku. Jedná se o tři kumulativní požadavky. Je tak možné zapsat každou fyzickou osobu, která je zaprvé státním příslušníkem některého z členských států EHP (dále jen „požadavek státní příslušnosti“), zadruhé má své místo podnikání nebo místo výkonu zaměstnání v EHP (dále jen „požadavek místa“) a zatřetí je oprávněna zastupovat ve věcech ochranných známek fyzické nebo právnické osoby před Úřadem Beneluxu pro duševní vlastnictví nebo ústředním úřadem průmyslového vlastnictví členského státu EHP (dále jen „požadavek oprávnění“). 26 Odstavec 4 téhož článku stanoví, že výkonný ředitel EUIPO může udělit výjimku z prvního a třetího z uvedených požadavků. Pokud jde konkrétně o požadavek státní příslušnosti, čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001, který je ustanovením, jehož porušení se žalobkyně v projednávané věci dovolává, stanoví, že výkonný ředitel „může“ udělit“ výjimku „v případě vysoce kvalifikovaného odborníka“ za předpokladu, že jsou splněny zbývající dva požadavky. Kromě toho, pokud jde o požadavek oprávnění, který vyžaduje, aby činnost v oblasti zastupování byla vykonávána „pravidelně alespoň po dobu pěti let“, může výkonný ředitel na základě čl. 120 odst. 4 písm. a) uvedeného nařízení udělit výjimku z tohoto pravidelného výkonu, „poskytl-li žadatel důkaz, že získal požadovanou kvalifikaci jiným způsobem“. 27 Je tedy třeba určit, zda – jak uvedl výkonný ředitel v bodě 21 napadeného rozhodnutí – uznání postavení „vysoce kvalifikovaného odborníka“ podle čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001 vyžaduje významnou odbornou praxi v členském státě oprávnění. 28 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že ani nařízení 2017/1001, a dokonce ani nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/625 ze dne 5. března 2018, kterým se doplňuje nařízení 2017/1001 a zrušuje nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/1430 (Úř. věst. 2018, L 104, s. 1), a prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/626 ze dne 5. března 2018, kterým se stanoví prováděcí pravidla k některým ustanovením nařízení 2017/1001 a zrušuje prováděcí nařízení (EU) 2017/1431 (Úř. věst. 2018, L 104, s. 37), pojem „vysoce kvalifikovaný odborník“ nedefinují. Kromě toho není definice uvedeného pojmu obsažena ani v dřívějším nařízení č. 207/2009, do něhož byl tento pojem vložen do jeho čl. 93 odst. 4 písm. b) článkem 1 bodem 87 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2424 ze dne 16. prosince 2015, kterým se mění nařízení č. 207/2009 a nařízení Komise (ES) č. 2868/95, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství, a zrušuje nařízení Komise (ES) č. 2869/95 o poplatcích placených Úřadu pro harmonizaci [na] vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (Úř. věst. 2015, L 341, s. 21). 29 V takovém případě je při výkladu pojmu unijního práva třeba zohlednit nejen znění ustanovení, ve kterém je ho použito, ale rovněž jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jíž je součástí (rozsudek ze dne 24. listopadu 2011, Circul Globus Bucureşti, C‑283/10, EU:C:2011:772, bod 32). 30 Pokud jde o znění a kontext dotčeného ustanovení, je třeba uvést, že pojem „vysoce kvalifikovaný odborník“ se skládá ze tří slov. V běžném smyslu těchto slov název „odborník“ označuje osobu kvalifikovanou v určitém oboru nebo znalce, přídavné jméno „kvalifikovaná“ znamená, že tato osoba má přednosti, schopnosti, dovednosti nebo znalosti k něčemu, a příslovce „vysoce“ označuje zvláště vysoký stupeň této kvalifikace. Zdá se tedy, že uvedený pojem jako celek označuje odborníka, který má zvláště vysoké přednosti, schopnosti, dovednosti nebo znalosti, a to v projednávané věci s ohledem na kontext, jehož je součástí, v oblasti ochranných známek. 31 Z gramatického hlediska se tedy nejeví, že by pojem „vysoce kvalifikovaný odborník“ sám o sobě znamenal omezení podmínek, za nichž dotyčný odborník může získávat přednosti, schopnosti, dovednosti nebo znalosti v oblasti ochranných známek, zejména ve vztahu k určitému místu nebo určitému druhu činnosti. 32 Uvedené ustanovení dále uvádí, že další dva požadavky stanovené v čl. 120 odst. 2 písm. b) a c) nařízení 2017/1001, a sice požadavek místa a požadavek oprávnění, musí být v každém případě splněny, aby mohla být udělena výjimka z požadavku státní příslušnosti. Toto upřesnění obsažené v dotčeném ustanovení tak zdůrazňuje nejen kumulativní povahu tří požadavků stanovených v čl. 120 odst. 2 nařízení 2017/1001, ale i jejich samostatnou povahu. 33 Požadavek oprávnění musí totiž podle podmínek stanovených v čl. 120 odst. 2 písm. c) nařízení 2017/1001 splňovat jak fyzické osoby, které mají státní příslušnost některého z členských států EHP, a splňují tedy požadavek státní příslušnosti, tak fyzické osoby, které nejsou státními příslušníky některého z členských států EHP a žádají o výjimku z požadavku státní příslušnosti z důvodu postavení „vysoce kvalifikovaného odborníka“. 34 Ze znění dotčeného ustanovení a z kontextu, jehož je součástí, tedy vyplývá, že postavení „vysoce kvalifikovaného odborníka“ je nezávislé a doplňkové ve vztahu k požadavku oprávnění a nesouvisí s podmínkami vyžadovanými pro splnění uvedeného požadavku (nebo pro získání výjimky související s uvedeným požadavkem), a konkrétně ani s členským státem, v němž bylo uvedené oprávnění získáno v souladu s jeho vnitrostátní právní úpravou. Obzvláště vysoké přednosti, schopnosti, dovednosti nebo znalosti v oblasti ochranných známek umožňující doložit postavení „vysoce kvalifikovaného odborníka“ tak mohly být získány osobou, která není státním příslušníkem některého z členských států EHP, jak v členském státě EHP, tak ve třetí zemi, před nebo po získání vnitrostátního oprávnění v EHP ve smyslu čl. 120 odst. 2 písm. c) nařízení 2017/1001. 35 Pokud jde o cíle sledované právní úpravou, jejíž je dotčené ustanovení součástí, z bodu 43 odůvodnění nařízení 2017/1001 vyplývá, že pravidla týkající se zastupování před EUIPO musí zajistit hladké, efektivní a účinné fungování systému ochranných známek EU. Stejně tak bod 18 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 připomíná, že uvedená pravidla musí zajistit harmonické a účinné fungování tohoto systému. 36 Naplňování takových cílů v oblasti zastupování v rámci systému ochranných známek Evropské unie přitom nepředpokládá, že by postavení „vysoce kvalifikovaného odborníka“ záviselo na určité odborné zkušenosti v daném členském státě nebo související s daným členským státem. 37 Z hlediska cílů sledovaných pravidly v oblasti zastupování se naopak jeví jako irelevantní, že zvláště vysoké přednosti, schopnosti, dovednosti nebo znalosti odborníka žádajícího o výjimku byly získány v určitém členském státě, spíše než v jiném, či dokonce ve třetí zemi, jelikož žadatel, který nemá státní příslušnost některého z členských států EHP, musí v každém případě rovněž splňovat požadavky místa a oprávnění, které vyžadují vztah k některému z členských států EHP. 38 Z výše uvedeného vyplývá, že požadavek týkající se nutnosti odborné praxe v členském státě oprávnění, který uplatnil výkonný ředitel v napadeném rozhodnutí, vychází z příliš restriktivního a nesprávného výkladu pojmu „vysoce kvalifikovaný odborník“ ve smyslu čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001 tím, že stanoví nezbytnou souvztažnost mezi tímto pojmem a zemí oprávnění ve smyslu čl. 120 odst. 2 písm. c) téhož nařízení. Takový výklad není v souladu s dosahem uvedeného pojmu, jak vyplývá ze znění, kontextu a cílů tohoto pojmu. Žádné z těchto výkladových kritérií totiž neumožňuje vyvodit, že postavení „vysoce kvalifikovaného odborníka“ vyžaduje jako nezbytnou podmínku odbornou praxi – a navíc podstatnou – v členském státě oprávnění. 39 Vzhledem k tomu, že výkonný ředitel příliš restriktivním a nesprávným výkladem pojmu „vysoce kvalifikovaný odborník“ porušil čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001, je tudíž třeba druhému žalobnímu důvodu vyhovět. 40 Je však třeba podotknout, že jak tvrdí EUIPO před Tribunálem, napadené rozhodnutí se nezakládá pouze na údajné neexistenci odborné praxe v členském státě oprávnění, jak byla konstatována v bodě 21 uvedeného rozhodnutí. Jak vyplývá z bodů 20 a 22 tohoto rozhodnutí, je totiž založeno i na údajně celkově příliš nízké úrovni důkazů předložených žalobkyní, které neumožňují dovodit, že je „vysoce“ kvalifikovaným odborníkem, zatímco výkonný ředitel připustil, že je kvalifikovaným odborníkem. Napadené rozhodnutí se tedy v podstatě opírá o dva odlišné a samostatné základy týkající se zaprvé místa odborné praxe a zadruhé úrovně odborné kvalifikace doložené důkazy. Z toho vyplývá, že porušení čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001, kterého se dopustil výkonný ředitel, pokud jde o místo odborné praxe, nemůže jako takové vést k určení protiprávnosti tohoto rozhodnutí jako celku, jelikož toto porušení nemá vliv na odůvodnění uvedeného rozhodnutí týkající se úrovně odborné kvalifikace. 41 Tribunál tedy považuje za vhodné zkoumat první žalobní důvod. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady právní jistoty 42 Žalobkyně tvrdí, že výkonný ředitel porušil zásadu právní jistoty tím, že na její žádost o výjimku použil se zpětnou účinností metodické pokyny týkající se průzkumu prováděného EUIPO uvedené v čl. 153 odst. 1 písm. l) nařízení 2017/1001 (dále jen „metodické pokyny EUIPO“) z roku 2020, které v době podání této žádosti nebyly v platnosti. Odpověď žalobkyně ze dnů 9. a 13. března 2020 nebyla novou žádostí a jedinou žádostí žalobkyně byla žádost ze dne 10. října 2019. Použitelnými metodickými pokyny EUIPO byly tedy pokyny platné v době podání této žádosti, a sice pokyny z roku 2017, které nevyžadovaly odbornou praxi v členském státě oprávnění. Není správné tvrdit, že metodické pokyny EUIPO z roku 2020 obsahují pouze doplňující podrobnosti k metodickým pokynům z roku 2017 a nezměnily výklad legislativních požadavků, jelikož výkonný ředitel uplatnil přístup, který není uveden v právní úpravě. 43 EUIPO namítá, že odpověď žalobkyně ze dnů 9. a 13. března 2020 nepovažoval za novou žádost. Zdůrazňuje, že požadavek být „vysoce kvalifikovaný odborník“ byl „vložen do [nařízení 2017/1001] poslední legislativní reformou z roku 2017“, kterou [n]ormotvůrce tedy zavedl přísnější kritérium“, aby přiznal výjimku z podmínky státní příslušnosti, oproti nařízení č. 207/2009, které odkazovalo pouze na „zvláštní okolnosti“. Metodické pokyny EUIPO z roku 2020 se omezují na stanovení doplňujících podrobností a nemění legislativní požadavky. EUIPO uvádí, že všechny žádosti podané na základě nařízení 2017/1001 byly posuzovány stejně. Konečně podle EUIPO, pokud měla žalobkyně pochybnosti o dokumentech, které měly být předloženy, měla jej kontaktovat. – Úvodní poznámky k použitelným právním zásadám 44 Zásada právní jistoty, která je jednou z obecných zásad unijního práva a jejímž logickým důsledkem je zásada ochrany legitimního očekávání, vyžaduje, aby právní normy byly jasné, přesné a s předvídatelnými účinky, tak aby se dotčené osoby mohly orientovat v právních stavech a vztazích, které vyplývají z unijního právního řádu (rozsudky ze dne 8. prosince 2011, Francie Télécom v. Komise, C‑81/10 P, EU:C:2011:811, bod 100, a ze dne 9. října 2014, Traum, C‑492/13, EU:C:2014:2267, bod 28). 45 Zásada právní jistoty nevyžaduje, aby nedošlo k legislativním změnám. Jednotlivec tak nemůže spoléhat na to, že nedojde ke změně těchto pravidel, ale může pouze zpochybnit způsob provedení takové změny (rozsudek ze dne 7. června 2005, VEMW a další, C‑17/03, EU:C:2005:362, bod 81). 46 Pokud jde konkrétně o časovou působnost právních norem, podle judikatury platí, že i když právní základ aktu a použitelná procesní pravidla musí být platné v okamžiku přijetí tohoto aktu, dodržování zásad, jimiž se řídí časová působnost právního předpisu, jakož i požadavky týkající se zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, vyžadují použití hmotněprávních pravidel platných v době rozhodné z hlediska skutkového stavu, i když tato pravidla již nejsou platná v okamžiku přijetí dotčeného aktu unijním orgánem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. června 2016, Komise v. McBride a další, C‑361/14 P, EU:C:2016:434, bod 40 a citovaná judikatura, a ze dne 15. března 2018, Deichmann, C‑256/16, EU:C:2018:187, bod 76). 47 Pokud jde o metodické pokyny EUIPO, z jejich úvodní části vyplývá, že se jedná o dokument přijatý rozhodnutím výkonného ředitele, jehož cílem je reflektovat praxi EUIPO v oblasti ochranných známek prostřednictvím její kodifikace. Z rozhodnutí výkonného ředitele, kterými se přijímají metodické pokyny EUIPO, vyplývá, že jsou přijímány na základě čl. 157 odst. 4 písm. a) nařízení 2017/1001, který svěřuje výkonnému řediteli pravomoc „přijímat všechna opatření nezbytná pro fungování [EUIPO], včetně vydávání interních správních pokynů a zveřejňování oznámení“, a v souladu s čl. 153 odst. 1 písm. l) téhož nařízení, který výslovně stanoví, že správní rada EUIPO musí být „konzultována před přijetím směrnic [EUIPO]“. Kromě toho jsou uvedená rozhodnutí zveřejněna v Úředním věstníku EUIPO uvedeném v čl. 116 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení a stanoví datum vstupu metodických pokynů EUIPO „v platnost“. 48 Z judikatury vyplývá, že metodické pokyny EUIPO, i když nejsou závazné, představují referenční zdroj praxe EUIPO. Tyto metodické pokyny představují kodifikaci postupu, který má sám EUIPO v úmyslu přijmout, takže s výhradou jejich souladu s ustanoveními vyšší právní síly z nich vyplývá vlastní omezení EUIPO v rozsahu, v němž mu přísluší dodržovat pravidla, která si sám stanovil [viz rozsudek ze dne 8. června 2022, Muschaweck v. EUIPO – Conze (UM), T‑293/21, EU:T:2022:345, body 38 a 39 a citovaná judikatura]. 49 V posledně uvedeném ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, pokud jde o interní opatření přijatá správou Unie, že tato opatření sice nemohou být kvalifikována jako „právní pravidla“, která správa musí v každém případě dodržovat, představují však informativní pravidla chování pro praxi, jež má být sledována a od nichž se správa může v konkrétním případě odklonit pouze tehdy, uvede-li důvody, které jsou slučitelné se zásadou rovného zacházení. Dotčený orgán se přijetím takových pravidel chování a zveřejněním oznámení, že je napříště použije na případy jimi dotčené, omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci a nemůže se od těchto pravidel odchýlit, aniž by byl případně sankcionován z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, body 209 a 211). 50 Z výše uvedeného vyplývá, že v takovém případě, o jaký se jedná v projednávané věci, přísluší výkonnému řediteli dodržovat případná relevantní pravidla chování uvedená v metodických pokynech EUIPO pro použití čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001 a dodržovat za tímto účelem zásady upravující časovou působnost těchto pravidel chování v souladu se zásadou právní jistoty. Vzhledem k tomu, že taková pravidla chování, jako jsou pravidla obsažená v metodických pokynech EUIPO, i když nejsou závazná, mohou přispět k zajištění transparentnosti, předvídatelnosti a právní jistoty ohledně jednání EUIPO (obdobně viz rozsudky ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise, C‑310/99, EU:C:2002:143, bod 52, a ze dne 12. února 2014, Beco v. Komise, T‑81/12, EU:T:2014:71, bod 70), nelze připustit, aby jejich použití bylo v rozporu s takovými obecnými právními zásadami, jako je právě zásada právní jistoty, pokud jde konkrétně o jejich časovou působnost. 51 Je pravda, že v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 49 výše nelze vyloučit, že se výkonný ředitel může v konkrétním případě odchýlit od uvedených pravidel chování tím, že předloží odůvodnění zohledňující zásadu rovného zacházení. Stejně tak vzhledem k tomu, že tato pravidla chování sama omezují pouze administrativu, která je přijala, nemohou v daném případě žadateli bránit v tom, aby prokázal postavení „vysoce kvalifikovaného odborníka“ na základě jiných skutečností, než jsou skutečnosti, které případně vyplývají z praxe výkonného ředitele uvedené v metodických pokynech EUIPO. 52 Ve světle těchto zásad je tedy třeba zkoumat, zda v napadeném rozhodnutí výkonný ředitel v rozporu se zásadou právní jistoty zaprvé nesprávně určil datum žádosti žalobkyně o výjimku a zadruhé nesprávně použil na tuto žádost metodické pokyny EUIPO, které k tomuto datu nebyly v platnosti. – Uplatnění na projednávanou věc 53 Zaprvé, pokud jde o datum, kdy žalobkyně podala žádost o výjimku, z bodu 1 napadeného rozhodnutí vyplývá, že výkonný ředitel měl za to, že žalobkyně podala úplnou žádost o výjimku dne 9. března 2020. Z bodu 4 napadeného rozhodnutí konkrétně vyplývá, že podle výkonného ředitele podala žalobkyně v návaznosti na dopis EUIPO ze dne 30. ledna 2020, který odpověděl na žádost o výjimku původně podanou dne 10. října 2019, „novou žádost“ dne 9. března 2020, a že tento den je tudíž datem podání žádosti. 54 Je přitom nutno konstatovat, že uvedené procesní údaje uvedené v napadeném rozhodnutí jsou zčásti nesprávné. Z písemností předložených před Tribunálem totiž vyplývá, že žalobkyně podala žádost o výjimku dne 10. října 2019 a dopisy ze dne 9. a 13. března 2020 nepodala novou žádost o výjimku, ale pouze odpověděla na dopis EUIPO ze dne 30. ledna 2020. Jedinou žádostí o výjimku podanou žalobkyní byla tedy žádost ze dne 10. října 2019 a důkazy na podporu této žádosti byly předloženy jak v příloze uvedené žádosti, tak v příloze dopisů ze dnů 9. a 13. března 2020. 55 Z toho vyplývá – jak správně tvrdí žalobkyně – že výkonný ředitel měl nesprávně za to, že její žádost o výjimku byla podána dne 9. března 2020, jelikož byla podána dne 10. října 2019. 56 Zadruhé, pokud jde o metodické pokyny EUIPO použitelné na žádost žalobkyně, je třeba uvést následující. 57 V první řadě je třeba podoktnout, že v okamžiku podání uvedené žádosti dne 10. října 2019 byly metodické pokyny EUIPO z roku 2017, jež byly přijaty dne 22. září 2017, v platnosti od 1. října 2017, což je rovněž datum, od kterého se použije nařízení 2017/1001 v souladu s jeho čl. 212 druhým pododstavcem. Naproti tomu metodické pokyny EUIPO z roku 2020 byly přijaty výkonným ředitelem dne 12. prosince 2019 a vstoupily v platnost dne 1. února 2020. Tyto pokyny byly tedy platné v době přijetí napadeného rozhodnutí výkonným ředitelem dne 20. září 2020. 58 V druhé řadě je třeba podotknout, že údaje uvedené v metodických pokynech EUIPO z roku 2017 a v pokynech z roku 2020 o praxi výkonného ředitele při posuzování žádostí o výjimku z požadavku státní příslušnosti podle čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001 se značně liší. 59 Zaprvé část A oddíl 5 bod 2.3.4 metodických pokynů EUIPO z roku 2017, týkající se výjimky z požadavku státní příslušnosti, pouze uvádí, že uvedená výjimka může být udělena za „zvláštních okolností“. 60 Zadruhé část A oddíl 5 bod 2.3.4 metodických pokynů EUIPO z roku 2020 naproti tomu poté, co rovněž uvádí, že uvedená výjimka může být udělena za „zvláštních okolností“ a jedná se o „výjimečné okolnosti“, dále konkrétně pro výjimku z požadavku státní příslušnosti upřesňuje toto: „Tato právní podmínka, že se musí jednat o ‚vysoce kvalifikovaného profesionála [odborníka]‘, vyžaduje přinejmenším, a aniž by to samo o sobě bylo dostačující, aby žadatel prokázal (pomocí podpůrných důkazů), že jeho odborná praxe: – se týká konkrétně ochranné známky […], – byla konkrétně získána ‚jednáním jako zástupce‘ ve věcech ochranných známek […], – se týká konkrétního portfolia ochranných známek […], – byla prováděna na vlastní odpovědnost a na základě vlastní pravomoci, – byla získána v členském státě EHP, kde je žadatel v současné době oprávněn zastupovat […] ve smyslu čl. 120 odst. 2 písm. c) [nařízení 2017/1001], – překračuje minimální požadavek na dobu pěti let […], pokud je právo zastupovat založené na zkušenostech a nikoli na kvalifikaci. Následující okolnosti by samy o sobě nebyly považovány za prokázání toho, že žadatel je ‚vysoce kvalifikovaným profesionálem [odborníkem]‘ pro účely osvobození od požadavku státní příslušnosti EHP. Avšak za předpokladu, že jsou splněny výše uvedené požadavky, lze je zvážit při celkovém hodnocení všech příslušných faktorů: – zkušenosti v oblastech souvisejících s právy duševního vlastnictví jinými, než jsou ochranné známky a (průmyslové) vzory […]; – formální kvalifikace […]; – zkušenosti získané pod dohledem, za pomoci ostatních, jako součást týmu atd.; – publikace, výzkum nebo články v uznávaných recenzovaných časopisech nebo odborných publikacích, autorství knih, zkušenosti v oblasti vzdělávání o duševním vlastnictví.“ 61 Jinými slovy, metodické pokyny EUIPO z roku 2020 uvádějí šest kumulativních minimálních požadavků týkajících se odborné praxe, jejichž prokázání je ověřováno výkonným ředitelem v rámci jeho posouzení, jakož i čtyři okolnosti, které nejsou samy o sobě výkonným ředitelem považovány za dostatečné, ale mohou být zohledněny, jsou-li uvedené požadavky splněny. 62 Metodické pokyny EUIPO z roku 2020 tak obsahují prvky posuzování žádostí o výjimku z podmínky státní příslušnosti, které nebyly uvedeny v metodických pokynech EUIPO z roku 2017, a představují tedy novou a restriktivnější praxi výkonného ředitele oproti praxi uvedené v metodických pokynech EUIPO z roku 2017. Pokud jde o argument EUIPO, že metodické pokyny EUIPO z roku 2020 nezměnily praxi výkonného ředitele, která byla stejná podle dřívějších metodických pokynů EUIPO z roku 2017, stačí uvést, že takový argument není nijak podložen, stejně jako není nijak podložen argument, že všechny žádosti podané na základě nařízení 2017/1001 byly posuzovány stejně. 63 Je tedy nutno konstatovat, že rozdílné údaje obsažené v pokynech EUIPO z let 2017 a 2020 o praxi výkonného ředitele při posuzování žádostí o výjimku z požadavku státní příslušnosti mohou mít značný dopad nejen na posuzování žádosti o výjimku výkonným ředitelem, ale i na obsah takové žádosti, či dokonce na rozhodnutí podat uvedenou žádost. Aniž je dotčena možnost žadatele prokázat, že má postavení „vysoce kvalifikovaného odborníka“ na základě jiných skutečností, než jsou ty uvedené v těchto metodických pokynech v souladu s bodem 51 výše, uvedené údaje žadatelům umožňují případně předvídat, na základě jakých skutečností bude žádost o výjimku moci být posuzována výkonným ředitelem. Z tohoto hlediska má přitom prokázání skutečnosti, že určitá osoba má postavení „vysoce kvalifikovaného odborníka“ s ohledem na „výjimečné okolnosti“, zahrnující splnění šesti kumulativních minimálních požadavků týkajících se odborné praxe ve smyslu metodických pokynů EUIPO z roku 2020, zjevně odlišný dosah od prokázání téhož postavení pouze s ohledem na „zvláštní okolnosti“ relevantní ve smyslu metodických pokynů EUIPO z roku 2017. 64 V třetí řadě je třeba podotknout, že i když výkonný ředitel v napadeném rozhodnutí formálně neupřesnil použité metodické pokyny EUIPO, v bodě 14 uvedeného rozhodnutí výslovně převzal požadavky a okolnosti uvedené v metodických pokynech EUIPO z roku 2020 (připomenuté v bodě 60 výše) a v bodě 15 tohoto rozhodnutí uvedl, že žádost a důkazy žalobkyně musí být posouzeny ve světle těchto úvah. V bodě 20 napadeného rozhodnutí tak výkonný ředitel uvedl, že žalobkyni nemůže být udělena výjimka ve smyslu vysvětlení obsažených v uvedeném bodě 14. Kromě toho v bodě 23 napadeného rozhodnutí výkonný ředitel připomněl, že bod 14 téhož rozhodnutí definuje požadavky a okolnosti pro získání výjimky, a uvedl, že nové metodické pokyny EUIPO z roku 2020 nezměnily praxi uplatňovanou v době, kdy byly v platnosti metodické pokyny EUIPO z roku 2017, přičemž jediným rozdílem je, že nové metodické pokyny poskytují dodatečné podrobnosti, aby poskytli lepší vodítka jak pro žadatele, tak EUIPO. 65 Z napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že výkonný ředitel posoudil žádost žalobkyně o výjimku z hlediska údajů obsažených v pokynech EUIPO z roku 2020. 66 Podle judikatury připomenuté v bodech 44 a 46 výše přitom platí, že při posuzování žádosti o výjimku musí být použita pravidla chování platná v době rozhodné z hlediska skutkového stavu, tedy ke dni podání uvedené žádosti, a nikoli pravidla platná ke dni přijetí napadeného rozhodnutí. V projednávané věci nebyly ke dni podání uvedené žádosti metodické pokyny EUIPO z roku 2020 platné, a dokonce ani nebyly ještě přijaty, a pokyny platnými k tomuto datu byly pokyny z roku 2017. Nebylo ostatně nijak prokázáno, že by nové metodické pokyny EUIPO z roku 2020 nezměnily praxi výkonného ředitele uplatňovanou v době, kdy byly v platnosti metodické pokyny EUIPO z roku 2017. 67 S ohledem na skutečnosti zkoumané v bodech 57 až 66 výše z toho vyplývá, že výkonný ředitel posoudil žádost žalobkyně o výjimku podle pravidel chování uvedených v metodických pokynech EUIPO z roku 2020, které nebyly ke dni podání uvedené žádosti v platnosti, čímž porušil zásadu právní jistoty, takže žalobkyně nemohla předvídat, že její žádost bude posuzována podle těchto pravidel, nových a restriktivnějších oproti pravidlům obsaženým v metodických pokynech EUIPO z roku 2017. 68 Vzhledem k tomu, že výkonný ředitel porušil zásadu právní jistoty tím, že posoudil žádost žalobkyně o výjimku podanou na základě čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení 2017/1001 podle pravidel chování, která nebyla ke dni podání této žádosti v platnosti, je třeba prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět a na tomto základě napadené rozhodnutí zrušit. 69 Tribunál však považuje za vhodné zkoumat též čtvrtý žalobní důvod. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva být vyslechnut 70 Žalobkyně, která se opírá o články 94 a 97 nařízení 2017/1001, tvrdí, že v příloze žádosti o výjimku ze dne 10. října 2019 předložila doklady, jejichž cílem bylo prokázat, že je vysoce kvalifikovaným odborníkem, a EUIPO v odpovědi ze dne 30. ledna 2020 uvedl, že jí výjimka nebude udělena pouze proto, že vykonává činnost v jiném členském státě (Německo), než je členský stát, v němž byla k jejímu výkonu oprávněna (Irsko). Ve svých odpovědích ze dnů 9. a 13. března 2020 tak odpověděla pouze na námitku týkající se „místa“ výkonu činnosti. Žalobkyně dodává, že na dopis ze dne 30. ledna 2020 odpověděla z vlastního podnětu. V uvedeném dopise EUIPO namítal nepřípustnost žádosti založenou na jediné námitce týkající se místa činnosti a nevznesl žádnou jinou námitku či otázku, a to ani ohledně důkazu, že žalobkyně je vysoce kvalifikovaným odborníkem. Žalobkyně poznamenává, že se ve své odpovědi ze dnů 9. a 13. března 2020 omezila na odpověď na to, co se zdálo být problémem přípustnosti její žádosti, ale že kdyby byla vyzvána, aby poskytla více podrobností o své kvalifikaci, poskytla by je. 71 EUIPO odvětil, že žalobkyně mohla předložit vyjádření a důkazy, které byly zohledněny. Dále vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo přijato na základě její žádosti a důkazů, které předložila, žalobkyně nemůže tvrdit, že před přijetím rozhodnutí, jehož je sama původcem, nebyla vyslechnuta. EUIPO dodává, že je obtížné pochopit, co žalobkyni bránilo v tom, aby předložila všechny důkazy, které měla k dispozici k prokázání, že je vysoce kvalifikovaným odborníkem. – Úvodní poznámky k použitelným právním zásadám 72 Je třeba předeslat, že článek 97 nařízení 2017/1001, kterého se dovolává žalobkyně, je zcela irelevantní, pokud jde o její právo být vyslechnuta, jelikož upravuje pravomoc oddělení EUIPO přijmout důkazní prostředky. 73 Naproti tomu podle čl. 94 odst. 1 druhé věty nařízení 2017/1001 mohou být rozhodnutí EUIPO založena pouze na důvodech nebo důkazech, ke kterým měli účastníci možnost se vyjádřit. 74 Toto ustanovení představuje zvláštní uplatnění obecné zásady ochrany práva na obhajobu, která je mimoto zakotvena v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie, podle níž musí být osobám, jejichž zájmy jsou dotčeny rozhodnutími orgánů veřejné správy, umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko [rozsudek ze dne 21. dubna 2021, Hasbro v. EUIPO – Kreativni Dogadaji (MONOPOLY), T‑663/19, EU:T:2021:211, bod 119]. 75 Právo být vyslechnut stanovené v článku 94 nařízení 2017/1001 se vztahuje na všechny skutkové a právní okolnosti, které jsou základem aktu rozhodnutí, ale nikoli na konečné stanovisko, které správní orgán zamýšlí přijmout (rozsudek ze dne 21. dubna 2021, MONOPOLY, T‑663/19, EU:T:2021:211, bod 120). 76 Uvedené právo zaručuje každému možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení před přijetím každého rozhodnutí, které by se mohlo nepříznivě dotknout jeho zájmů (rozsudek ze dne 4. dubna 2019, OZ v. EIB,C‑558/17 P, EU:C:2019:289, bod 53). 77 Toto právo musí být dodrženo bez ohledu na povahu správního řízení, které vede k přijetí individuálního opatření, a to i když to použitelná právní úprava nestanoví. Tak je tomu zejména v případě, kdy administrativa zamýšlí přijmout rozhodnutí na žádost podanou určitou osobou z vlastního podnětu (rozsudek ze dne 23. září 2020, EU v. Komise, T‑338/19, EU:T:2020:430, body 48 a 50). 78 Podle judikatury porušení práva být vyslechnut způsobuje zrušení rozhodnutí přijatého na konci dotčeného správního řízení pouze tehdy, kdyby v případě neexistence této vady mohlo toto řízení vést k jinému výsledku. V tomto ohledu nelze žalobci, který se dovolává porušení práva být vyslechnut, uložit, aby prokázal, že by dotčené rozhodnutí mělo odlišný obsah, ale pouze to, že taková hypotéza není zcela vyloučena (rozsudky ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, body 105 a 106, a ze dne 12. července 2023, IFIC Holding v. Komise, T‑8/21, EU:T:2023:387, body 123 a 124). 79 Posouzení této otázky musí být mimoto provedeno podle skutkových a právních okolností specifických pro každý případ (rozsudky ze dne 18. června 2020, Komise v. RQ, C‑831/18 P, EU:C:2020:481, bod 107, a ze dne 12. července 2023, IFIC Holding v. Komise, T‑8/21, EU:T:2023:387, bod 125). – Shrnutí souvislostí 80 V žádosti ze dne 10. října 2019 požádala žalobkyně o výjimku z požadavku státní příslušnosti, když prohlásila, že je vysoce kvalifikovaným odborníkem. Jak vyplývá ze zaškrtnutých políček pod písmeny d), g) a h) oddílu 2 formuláře žádosti, žalobkyně se opřela o své „zkušenosti získané pod dohledem, za pomoci ostatních, jako součást týmu atd.“, „formální kvalifikaci“ a o „publikace, výzkum nebo články v uznávaných recenzovaných časopisech nebo odborných publikacích, autorství knih, zkušenosti v oblasti vzdělávání o duševním vlastnictví atd.“. 81 Za tímto účelem žalobkyně v příloze žádosti o výjimku předložila tři důkazy: výňatek ze své pracovní smlouvy, diplom o studiu a výňatek z třetího vydání knihy v oblasti duševního vlastnictví publikovaného v roce 2015. 82 V dopise ze dne 30. ledna 2020 EUIPO nejprve uvedl, že žalobkyně musí prokázat svou odbornou praxi v členském státě oprávnění, tedy v Irsku; dále, že až na osvědčení vydané irským úřadem pro duševní vlastnictví uvádějící, že je zapsána v rejstříku zástupců v oblasti ochranných známek, žalobkyně nepředložila žádný dodatečný důkaz k prokázání, že je v Irsku vysoce kvalifikovaným odborníkem, neboť ostatní důkazy se týkaly Německa a Nizozemska (názvy těchto tří zemí jsou všechny uvedeny tučným písmem), a konečně, že žádost o výjimku byla tedy nepřípustná, neboť neobsahovala požadované důkazy. Kromě toho dopis uváděl, že žalobkyně může kdykoli podat novou žádost, a pro informaci uvedl výtah ze znění budoucích metodických pokynů EUIPO z roku 2020 (včetně části uvedené v bodě 60 výše). 83 V dopisech ze dnů 9. a 13. března 2020 žalobkyně tvrdila, že metodické pokyny EUIPO z roku 2017 nevyžadují, aby byla odborná praxe získána v členském státě oprávnění, že se na její situaci neměly použít nové metodické pokyny EUIPO z roku 2020, že nesouhlasí s požadavkem uvedeným v posledně zmíněných metodických pokynech mít odbornou praxi v členském státě oprávnění a nad rámec otázek týkajících se unijního práva pracovala i na otázkách týkajících se ochranných známek souvisejících s Irskem. 84 Za tímto účelem žalobkyně v příloze dopisů ze dnů 9. a 13. března 2020 předložila tři důkazní prostředky: snímek obrazovky z rejstříku irských zástupců v oblasti ochranných známek, jakož i osvědčení o jejím zápisu do tohoto rejstříku, dopis od bývalého zaměstnavatele a dopis od německé akademické instituce týkající se její mentorské činnosti. 85 V napadeném rozhodnutí výkonný ředitel po posouzení důkazů předložených žalobkyní (body 17 až 19) nejprve uvedl, že ačkoli tyto důkazy vzaty jako celek umožňují dovodit, že žalobkyně je kvalifikovaným odborníkem, neumožňují dospět k závěru, že je „vysoce“ kvalifikovaná (bod 20). Výkonný ředitel dále uvedl, že žalobkyně neprokázala podstatnou odbornou praxi v Irsku a předložené důkazy v žádném případě neumožňují prokázat ani to, že byla vysoce kvalifikovaná v Německu nebo v Nizozemsku (bod 21). Konečně výkonný ředitel uvedl, že i když důkazy prokazují, že žalobkyně je oprávněna jednat před irským úřadem pro duševní vlastnictví v oblasti ochranných známek, neprokazují, že žalobkyně zašla nad rámec tohoto minimálního požadavku, a neumožňují tedy dovodit, že je v Irsku nebo v jakémkoli jiném státě vysoce kvalifikovaným odborníkem (bod 22). – K existenci procesní vady 86 V první řadě je v rozsahu, v němž napadené rozhodnutí zamítá žádost o výjimku z požadavku státní příslušnosti podanou žalobkyní pro účely jejího zápisu na seznam kvalifikovaných zástupců, nutno konstatovat, že toto rozhodnutí je aktem s individuální působností, který nepříznivě zasahuje do zájmů žalobkyně. V souladu s judikaturou připomenutou v bodech 76 a 77 výše byl tedy výkonný ředitel povinen vyslechnout žalobkyni před přijetím napadeného rozhodnutí. Argumenty EUIPO směřující k naznačení, že výkonný ředitel takovou povinnost neměl z důvodu, že napadené rozhodnutí bylo přijato v návaznosti na žádost samotné žalobkyně, tedy musí být odmítnuty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2020, EU v. Komise, T‑338/19, EU:T:2020:430, bod 50). 87 V druhé řadě je nutno konstatovat, že v návaznosti na žádost žalobkyně o výjimku jí EUIPO předal dopis ze dne 30. ledna 2020, na který žalobkyně odpověděla dopisy ze dnů 9. a 13. března 2020. To však nutně neznamená, že žalobkyni bylo umožněno vyjádřit své stanovisko „užitečným a účinným způsobem“, jak vyžaduje judikatura připomenutá v bodě 76 výše. 88 Zaprvé, jak vyplývá z písemností předložených před Tribunálem, dopis EUIPO ze dne 30. ledna 2020 totiž žalobkyni neposkytl žádný údaj o samotné povaze tohoto dopisu ani o průběhu posuzování její žádosti o výjimku, ani nevyzval žalobkyni, aby předložila případné vyjádření k námitkám vzneseným EUIPO. Je ostatně nesporné, že žalobkyně odpověděla na tento dopis z vlastního podnětu dopisy ze dnů 9. a 13. března 2020. 89 Zadruhé, jak vyplývá z bodu 82 výše a z písemností předložených před Tribunálem, dopis ze dne 30. ledna 2020 obsahoval závěr, že žádost žalobkyně o výjimku je „nepřípustná“ z důvodu neexistence důkazů předložených na její podporu. Tento dopis zejména upřesňoval, že žalobkyně musí získat odbornou praxi v členském státě oprávnění, tedy v daném případě v Irsku, a že až na osvědčení vydané irským úřadem pro duševní vlastnictví nebyl předložen žádný jiný důkaz k prokázání, že je vysoce kvalifikovaným odborníkem „v Irsku“, neboť ostatní předložené důkazy se týkaly Německa a Nizozemska. Kromě toho názvy těchto tří zemí byly v uvedeném dopise uvedeny tučným písmem, což přispělo ke zdůraznění klíčové povahy země, které se týkalo prokázání žalobkyně, pro EUIPO. 90 Žalobkyně tak v dopisech ze dnů 9. a 13. března 2020 odpověděla na námitku vznesenou EUIPO, když zpochybnila relevanci požadavku týkajícího se nezbytnosti zkušenosti v členském státě oprávnění a předložila důkazy týkající se jejích činností souvisejících s Irskem. 91 Napadené rozhodnutí přitom již neodkazuje na žádnou „nepřípustnost“ žádosti, ale meritorně odmítá přiznat žalobkyni požadovanou výjimku, přičemž v bodě 21 vychází nejen z neexistence důkazů majících vztah k Irsku, ale rovněž, v bodech 20 a 22, z neexistence důkazů umožňujících dovodit, že žalobkyně je „vysoce“ kvalifikovaná, zatímco výkonný ředitel připustil, že žalobkyně je kvalifikovaným odborníkem. Jak totiž vyplývá z bodů 20 až 22 napadeného rozhodnutí, námitka související s místem odborné praxe je nyní podkladem pouze pro část odůvodnění výkonného ředitele uvedeného v napadeném rozhodnutí, které je rovněž a především založeno na celkově příliš nízké úrovni předložených důkazů, které podle výkonného ředitele neumožňují dovodit, že žalobkyně, i když je kvalifikovaná, je „vysoce“ kvalifikovaná. 92 Je tedy nutno konstatovat, že s ohledem na rozdíl mezi námitkami uvedenými v dopise ze dne 30. ledna 2020 a námitkami použitými výkonným ředitelem v napadeném rozhodnutí výkonný ředitel neumožnil žalobkyni v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí tohoto rozhodnutí, užitečným a účinným způsobem zaujmout stanovisko k celkově příliš nízké úrovni předložených důkazů, a případně vysvětlit, proč tyto důkazy prokazují, že byla nejen kvalifikovaná, ale také vysoce kvalifikovaná. Naopak dopis ze dne 30. ledna 2020 namísto toho, aby umožnil žalobkyni užitečným a účinným způsobem zaujmout stanovisko v tomto ohledu, vedl žalobkyni k tomu, aby se zaměřila na jediný aspekt, a to zemi odborné praxe, který měl v napadeném rozhodnutí omezený dosah. 93 Z výše uvedeného vyplývá, že výkonný ředitel v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, žalobkyni řádně nevyslechl, a proto porušil její právo být vyslechnuta. – K důsledkům procesní vady 94 Pokud jde o důsledky, které je třeba vyvodit ze zjištění učiněného v bodě 93 výše, je třeba v souladu s judikaturou připomenutou v bodech 78 a 79 výše určit, zda s ohledem na zvláštní skutkové a právní okolnosti projednávané věci žalobkyně dostatečně prokázala, že v případě neexistence uvedené procesní vady není zcela vyloučena hypotéza, že napadené rozhodnutí mohlo mít jiný obsah. 95 V tomto ohledu je třeba uvést, že v písemnostech předložených před Tribunálem žalobkyně opakovaně odkázala na důkazy, které mohla předložit výkonnému řediteli, kdyby byla vyslechnuta v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí. Kromě toho žalobkyně z důvodu, že nemohla tyto důkazy výkonnému řediteli předložit, předložila takové důkazy před Tribunálem v příloze žaloby, repliky a vyjádření po vrácení věci. 96 Úvodem je třeba posoudit přípustnost důkazů předložených žalobkyní před Tribunálem, kterou EUIPO zpochybňuje. EUIPO totiž tvrdí, že důkazy předložené žalobkyní v přílohách A.11, A.15, A.18 až A.22 a A.24 až A.28 žaloby, v přílohách C.1 až C.5 repliky a v přílohách E.1 až E.3 vyjádření po vrácení věci jsou nepřípustné, neboť byly předloženy poprvé až před Tribunálem. Žalobkyně naproti tomu odvětila, že uvedené důkazy jsou přípustné, neboť neměla příležitost být vyslechnuta, a měla možnost je poprvé předložit teprve před Tribunálem. 97 Vzhledem k tomu, že cílem uvedených příloh je poskytnout informaci o důkazech, které by žalobkyně mohla předložit výkonnému řediteli, kdyby byla vyslechnuta, musí být námitka EUIPO zamítnuta. Uvedené přílohy totiž nesměřují k tomu, aby Tribunál namísto výkonného ředitele znovu posoudil žádost žalobkyně na základě důkazů, které výkonný ředitel neměl k dispozici, ale jejich cílem je pouze podpořit žalobní důvod vycházející z porušení práva žalobkyně být vyslechnuta. 98 Z takové perspektivy tak musí být důkazy, jejichž přípustnost EUIPO zpochybňuje a které jsou uvedeny v bodě 96 výše, považovány za přípustné. Kromě toho totéž platí pro přílohy A.17 a A.29 žaloby, kterých se námitka EUIPO netýká. 99 Je tedy třeba zkoumat, zda argumenty žalobkyně vycházející z uvedených důkazů umožňují prokázat, že kdyby byla vyslechnuta, není zcela vyloučeno, že by řízení mohlo mít jiný výsledek. 100 V tomto ohledu je třeba bez dalšího uvést, že na první pohled se jeví, že několik těchto důkazů je v rámci takového přezkumu irelevantní, jelikož se patrně jedná o důkazy týkající se činností žalobkyně po vydání napadeného rozhodnutí (přílohy C.1 až C.3 a C.5 repliky a přílohy E.1 až E.3 vyjádření po vrácení věci), důkazy, které se netýkají přímo žalobkyně (přílohy A.18, A.22 a A.24 žaloby a příloha C.4 repliky) nebo důkazy, které se netýkají práva ochranných známek (přílohy A.25 a A.29 žaloby). 101 Naproti tomu nelze zcela vyloučit, že ostatní důkazy, na které žalobkyně odkazuje v přílohách A.11, A.15, A.17, A.19 až A.21 a A.26 až A.28 žaloby, by jí umožnily, kdyby byla vyslechnuta v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, předložit více důkazů souvisejících s kvalifikací uvedenou v bodě 80 výše, která podle ní vyplývala z práce vykonané u jejího bývalého zaměstnavatele, z jejího studia a z jejích výzkumných, publikačních a vzdělávacích činností. 102 Ačkoli jsou některými z uvedených důkazů dopisy sepsané po přijetí napadeného rozhodnutí (přílohy A.15, A.20 a A.21) a nedatovaný životopis (příloha A.11), na první pohled se zdá, že se týkají činností žalobkyně před přijetím napadeného rozhodnutí, a proto nelze vyloučit, že kdyby byla vyslechnuta v průběhu řízení, které vedlo k přijetí tohoto rozhodnutí, žalobkyně by rovněž mohla si takové důkazy opatřit dříve a předložit je výkonnému řediteli. 103 Je tedy třeba uvést, že argumenty a důkazy předložené před Tribunálem umožňují dovodit, že kdyby byla žalobkyně vyslechnuta v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí, hypotézu, že by výsledek tohoto řízení mohl být jiný, pokud jde zejména o posouzení úrovně její odborné kvalifikace, nelze zcela vyloučit, přičemž je třeba připomenout, že provedení takového posouzení nepřísluší Tribunálu, ale pouze výkonnému řediteli. 104 Čtvrtému žalobnímu důvodu je tedy třeba vyhovět a rovněž na tomto základě napadené rozhodnutí zrušit, aniž je třeba zkoumat třetí a pátý žalobní důvod. K nákladům řízení 105 Podle článku 219 jednacího řádu Tribunálu rozhoduje Tribunál v rozhodnutích vydaných po zrušení jeho rozhodnutí a vrácení věci o nákladech souvisejících s řízeními zahájenými před ním a s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem. 106 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 107 Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a EUIPO neměl v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní v řízeních před Tribunálem a v řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (druhý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Rozhodnutí výkonného ředitele Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) č. ER 93419-2020 ze dne 30. září 2020 týkající se žádosti o výjimku, kterou podala Nigar Kirimova na základě čl. 120 odst. 4 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie, se zrušuje. 2) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3) EUIPO se ukládá náhrada nákladů řízení před Tribunálem a před Soudním dvorem. Marcoulli Tomljenović Norkus Valasidis Spangsberg Grønfeldt Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. září 2024. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.