Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí SRB o výpočtu příspěvků předem na rok 2016 – Povinnost uvést odůvodnění – Právo být vyslechnut – Zásada právní jistoty – Právo na účinnou soudní ochranu – Zásada zákazu zpětné účinnosti – Námitka protiprávnosti

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého rozšířeného senátu) 9. dubna 2025 ( *1 ) „Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí SRB o výpočtu příspěvků předem na rok 2016 – Povinnost uvést odůvodnění – Právo být vyslechnut – Zásada právní jistoty – Právo na účinnou soudní ochranu – Zásada zákazu zpětné účinnosti – Námitka protiprávnosti“ Ve věci T‑336/20, Hypo Vorarlberg Bank AG, se sídlem v Bregenzu (Rakousko), zástupci: G. Eisenberger, A. Brenneis a J. Holzmann, advokáti, žalobkyně, proti Jednotnému výboru pro řešení krizí (SRB), zástupci: D. Ceran a C. Flynn, jako zmocněnci, ve spolupráci s: B. Meyring, T. Klupsch a S. Ianc, advokáti, žalovanému, podporovanému: Evropským parlamentem, zástupci: L. Visaggio, J. Etienne a G. Bartram, jako zmocněnci, Radou Evropské unie, zástupci: J. Bauerschmidt a E. d’Ursel, jako zmocněnci, a Evropskou komisí, zástupci: D. Triantafyllou a A. Steiblytė, jako zmocněnci, vedlejšími účastníky řízení, TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát), ve složení: A. Kornezov, předseda, D. Petrlík, K. Kecsmár (zpravodaj), S. Kingston a L. Spangsberg Grønfeldt, soudci, za soudní kancelář: S. Jund, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení, po jednání konaném dne 27. června 2024, vydává tento Rozsudek ( 1 ) 1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Hypo Vorarlberg Bank AG, domáhá zrušení rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) SRB/ES/2022/79 ze dne 7. prosince 2022, kterým bylo zrušeno rozhodnutí SRB SRB/ES/2020/16 ze dne 19. března 2020 o výpočtu příspěvků předem na rok 2016 společností Banco Cooperativo Español, SA, Hypo Vorarlberg Bank AG (dříve Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank AG) a Portigon AG do Jednotného fondu pro řešení krizí, a kterým byly vypočteny jejich příspěvky předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „napadené rozhodnutí“) v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí týká žalobkyně. I. Skutečnosti předcházející sporu 2 Žalobkyně je úvěrovou institucí se sídlem v Rakousku. 3 SRB svým rozhodnutím SRB/ES/SRF/2016/06 ze dne 15. dubna 2016 o příspěvcích předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí stanovil v souladu s čl. 70 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1), pro instituce, na něž se vztahuje článek 2 ve spojení s čl. 67 odst. 4 tohoto nařízení (dále jen „instituce“), včetně žalobkyně, příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF) (dále jen „příspěvky předem“) na rok 2016 (dále jen „příspěvkové období 2016“). 4 SRB svým rozhodnutím SRB/ES/SRF/2016/13 ze dne 20. května 2016 týkajícím se úpravy příspěvků předem na příspěvkové období 2016 do SRF, kterým se doplňuje rozhodnutí SRB/ES/SRF/2016/06, opravil výpočet příspěvků předem institucí na příspěvkové období 2016. 5 Dne 19. března 2020 SRB přijal rozhodnutí SRB/ES/2020/16 (dále jen „rozhodnutí ze dne 19. března 2020“), kterým nahradil rozhodnutí uvedená v bodech 3 a 4 výše (dále jen „původní rozhodnutí“). Podle bodů 7 a 8 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. března 2020 bylo jeho cílem napravit procesní vady a nedostatek odůvodnění původních rozhodnutí, které Tribunál konstatoval v rozsudcích ze dne 28. listopadu 2019, Banco Cooperativo Español v. SRB (T‑323/16, EU:T:2019:822), ze dne 28. listopadu 2019, Hypo Vorarlberg Bank v. SRB (T‑377/16, T‑645/16 a T‑809/16, EU:T:2019:823), a ze dne 28. listopadu 2019, Portigon v. SRB (T‑365/16, EU:T:2019:824), kterými byla zrušena původní rozhodnutí týkající se mimo jiné žalobkyně. 6 Dne 7. prosince 2022 přijal SRB napadené rozhodnutí, kterým zrušil a nahradil rozhodnutí ze dne 19. března 2020. Podle bodů 19 až 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo jeho cílem napravit nedostatek odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. března 2020, který SRB konstatoval v návaznosti na rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB (C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601), jakož i usnesení ze dne 3. března 2022, SRB v. Portigon a Komise (C‑664/20 P, nezveřejněné, EU:C:2022:161), a ze dne 3. března 2022, SRB v. Hypo Vorarlberg Bank (C‑663/20 P, nezveřejněné, EU:C:2022:162), která se týkají výpočtu příspěvků předem na příspěvkové období 2017. 7 Dne 20. prosince 2022 Finanzmarktaufsichtsbehörde (FMA, orgán pro dohled nad finančními trhy, Rakousko), který je vnitrostátním orgánem příslušným k řešení krizí ve smyslu čl. 3 odst. 1 bodu 3 nařízení č. 806/2014, žalobkyni oznámil napadené rozhodnutí. II. Napadené rozhodnutí 8 Napadené rozhodnutí zahrnuje hlavní část, která je, pokud jde o žalobkyni, doplněna čtyřmi přílohami. 9 Hlavní část napadeného rozhodnutí popisuje v oddílech 3 až 10 postup stanovení příspěvků předem na příspěvkové období 2016, který se vztahuje na všechny instituce. 10 Konkrétně v oddíle 6 napadeného rozhodnutí stanovil SRB roční cílovou úroveň uvedenou v článku 4 prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/81 ze dne 19. prosince 2014, kterým se stanoví jednotné podmínky uplatňování nařízení č. 806/2014, pokud jde o příspěvky předem do Jednotného fondu řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 15, s. 1), pro příspěvkové období 2016 (dále jen „roční cílová úroveň“). 11 SRB vysvětlil, že tuto roční cílovou úroveň stanovil ve výši jedné osminy z 1,05 % hodnoty pojištěných vkladů počítané na konci roku za všechny instituce v roce 2015, která byla získána na základě údajů vykázaných institucemi v souladu s čl. 14 odst. 2 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 11, s. 44). 12 V oddíle 7 napadeného rozhodnutí popsal SRB metodiku pro výpočet příspěvků předem pro příspěvkové období 2016. V tomto ohledu v bodě 95 odůvodnění uvedeného rozhodnutí upřesnil, že pro toto období bylo 60 % příspěvků předem vypočteno na „vnitrostátním základě“, tedy na základě údajů vykázaných institucemi povolenými na území dotyčného zúčastněného členského státu (dále jen „vnitrostátní základ“) v souladu s článkem 103 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190) a v souladu s článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Zbývající část příspěvků předem (tedy 40 %) byla vypočtena na „základě údajů bankovní unie“, tedy na základě údajů vykázaných všemi institucemi povolenými na území všech členských států, které se účastní Jednotného mechanismu pro řešení krizí (SRM) (dále jen „unijní základ“ a „zúčastněné členské státy“) v souladu s články 69 a 70 nařízení č. 806/2014 a článkem 4 prováděcího nařízení 2015/81. 13 SRB kromě toho vypočítal příspěvky předem od institucí, jako je žalobkyně, v následujících hlavních fázích. 14 V první fázi výpočtu příspěvků předem SRB vypočítal v souladu s čl. 70 odst. 2 druhým pododstavcem písm. a) nařízení č. 806/2014 základní roční příspěvek každé instituce, který je úměrný podílu celkové hodnoty závazků, bez započtení kapitálu a po odečtení pojištěných vkladů, na úhrnných závazcích dotyčné instituce, bez započtení kapitálu a po odečtení pojištěných vkladů všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států. V souladu s čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odečetl SRB některé druhy závazků od čistých závazků instituce, které se musí zohlednit při stanovení tohoto příspěvku. 15 Ve druhé fázi výpočtu příspěvku předem provedl SRB úpravu základního ročního příspěvku v poměru k rizikovému profilu dotyčné instituce v souladu s čl. 70 odst. 2 druhým pododstavcem písm. b) nařízení č. 806/2014. Tento rizikový profil vyhodnotil na základě čtyř souborů ukazatelů rizik uvedených v článku 6 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, které sestávají z jednotlivých ukazatelů rizika. Za účelem rozdělení institucí podle úrovně rizika stanovil SRB nejprve pro každý ukazatel rizika použitý pro příspěvkové období 2016 intervaly (koše), do nichž byly instituce rozděleny v souladu s bodem 3 oddílu nazvaného „Krok 2“ přílohy I tohoto nařízení v přenesené pravomoci. Institucím patřícím do stejného intervalu byla pro daný ukazatel rizika přiřazena společná hodnota, tzv. „diskretizovaná hodnota“. Kombinací diskretizovaných hodnot pro každý ukazatel rizika vypočítal SRB „multiplikátor pro úpravu příspěvku podle rizikového profilu“ dotyčné instituce (dále jen „multiplikátor pro úpravu příspěvku“). Vynásobením základního ročního příspěvku této instituce multiplikátorem pro úpravu příspěvku získal SRB „základní roční příspěvek upravený podle rizikového profilu“ uvedené instituce. 16 Poté SRB sečetl všechny základní roční příspěvky upravené podle rizikových profilů, aby získal „společného jmenovatele“, který byl použit pro výpočet podílu na roční cílové úrovni, který měla každá instituce uhradit. 17 Nakonec SRB vypočítal příspěvek předem, který měla uhradit každá instituce, tak, že roční cílovou úroveň rozdělil mezi všechny instituce na základě poměru mezi na jedné straně základním ročním příspěvkem upraveným podle rizikového profilu a na straně druhé společným jmenovatelem. 18 Příloha I napadeného rozhodnutí obsahuje individuální výkaz žalobkyně, který obsahuje výsledky výpočtu jejího příspěvku předem (dále jen „individuální výkaz“). Tento výkaz uvádí výši základního ročního příspěvku žalobkyně, jakož i hodnotu jejího multiplikátoru pro úpravu příspěvku, jak na unijním základě, tak na vnitrostátním základě, a u každého ukazatele rizika uvádí číslo intervalu, do kterého byla žalobkyně přiřazena. Kromě toho uvádí individuální výkaz údaje, které slouží k výpočtu příspěvků předem všech dotyčných institucí a které SRB určil sečtením nebo kombinací individuálních údajů všech těchto institucí. Konečně tento výkaz obsahuje údaje vykázané žalobkyní ve formuláři pro vykazování údajů a použité pro výpočet jejího příspěvku předem. 19 Příloha II napadeného rozhodnutí obsahuje v souhrnné a agregované formě statistické údaje, které se týkají výpočtu příspěvků předem pro každý zúčastněný členský stát. Tato příloha uvádí zejména celkovou výši příspěvků předem, které musí dotyčné instituce hradit za každý z těchto členských států. Uvedená příloha dále uvádí pro každý ukazatel rizika počet intervalů, počet institucí patřících do každého z intervalů, jakož i minimální a maximální hodnoty těchto intervalů. U intervalů týkajících se vnitrostátního základu jsou tyto hodnoty z důvodu důvěrnosti sníženy nebo zvýšeny o nahodilou částku, avšak původní rozdělení institucí zůstává zachováno. 20 Příloha IIIb napadeného rozhodnutí zkoumá připomínky předložené žalobkyní v rámci konzultačního postupu, který vedl SRB v období od 24. října do 8. listopadu 2022 před přijetím napadeného rozhodnutí. III. Návrhová žádání účastníků řízení 21 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí včetně jeho příloh v rozsahu, v němž se týká žalobkyně; – uložil SRB náhradu veškerých nákladů řízení a podpůrně v každém případě náhradu nákladů řízení vynaložených v souvislosti s rozhodnutím ze dne 19. března 2020. 22 SRB navrhuje, aby Tribunál: – odmítl úpravy žaloby zčásti jako nepřípustné a zamítl žalobu v plném rozsahu jako neopodstatněnou; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení; – podpůrně, pokud by se Tribunál domníval, že napadené rozhodnutí nemělo být přijato se zpětnou účinností, zrušil toto rozhodnutí pouze v tomto rozsahu nebo zrušil pouze jeho článek 4 a v ostatních ohledech ho potvrdil; – ještě podpůrněji, v případě zrušení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu, zachoval účinky uvedeného rozhodnutí až do jeho nahrazení nebo alespoň po dobu šesti měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci. 23 Evropský parlament, Rada Evropské unie a Evropská komise navrhují, aby Tribunál: – žalobu zamítl; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. IV. Právní otázky 24 V žalobě uplatnila žalobkyně čtyři žalobní důvody proti rozhodnutí ze dne 19. března 2020. V rámci prvního, druhého a třetího žalobního důvodu namítala porušení podstatných formálních náležitostí z důvodu, že toto rozhodnutí nebylo v plném rozsahu oznámeno a nebylo dostatečně odůvodněno, jakož i porušení práva být vyslechnuta. V rámci čtvrtého žalobního důvodu vznesla žalobkyně námitku protiprávnosti nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 a podpůrně námitky protiprávnosti směrnice 2014/59 a nařízení č. 806/2014. 25 V návrhu na úpravu žaloby podaném na základě článku 86 jednacího řádu Tribunálu vznáší žalobkyně deset žalobních důvodů proti napadenému rozhodnutí: – první žalobní důvod vycházející z porušení čl. 1 druhého pododstavce SEU, článků 15, 296 a 298 SFEU a článků 42 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) z důvodu neoznámení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu; – druhý žalobní důvod vycházející z porušení zásady právní jistoty v důsledku přijetí napadeného rozhodnutí se zpětným účinkem; – třetí žalobní důvod vycházející z toho, že SRB určil roční cílovou úroveň v rozporu s článkem 102 směrnice 2014/59, čl. 69 odst. 1 a 2 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, jakož i článkem 3 a čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, jelikož roční cílová úroveň pro příspěvkové období 2016 je nepřiměřená; – čtvrtý žalobní důvod vycházející z porušení čl. 296 druhého pododstavce SFEU a čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. c) Listiny z důvodu nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí; – pátý žalobní důvod vycházející z porušení podstatných formálních náležitostí a práva na účinnou právní ochranu zakotveného v článku 47 Listiny, jakož i čl. 296 druhého pododstavce SFEU a čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. c) Listiny, zejména z důvodu, že systém příspěvků předem je neprůhledný a napadené rozhodnutí neobsahuje srozumitelné odůvodnění, pokud jde o výkon diskreční pravomoci SRB; – šestý žalobní důvod vycházející z porušení článku 102 směrnice 2014/59, čl. 69 odst. 1 a 2 a čl. 70 odst. 2 a 3 nařízení č. 806/2014, čl. 4 odst. 2, čl. 6 odst. 2 písm. a), čl. 7 odst. 2 písm. a) a čl. 17 odst. 3 a 4 a přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, jakož i zásad účinné soudní ochrany a proporcionality z důvodu, že napadené rozhodnutí neodráží skutkový stav, který existoval v době jeho přijetí; – sedmý žalobní důvod vycházející z porušení čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) Listiny z důvodu nedodržení práva být vyslechnut; – osmý žalobní důvod vycházející z námitky protiprávnosti článků 4 až 7 a 9 a přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, založené na porušení práva na řádnou správu, práva na účinnou soudní ochranu, zásady právní jistoty, článků 16, 17, 20 a 21 Listiny, zásady proporcionality a článku 290 SFEU; – devátý žalobní důvod vycházející z námitky protiprávnosti čl. 8 odst. 1, 4 a 5 prováděcího nařízení 2015/81, založené na porušení čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 ve spojení s čl. 291 odst. 2 SFEU, jakož i námitky protiprávnosti čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014, založené na porušení čl. 291 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 296 druhým pododstavcem SFEU; – desátý žalobní důvod vycházející z námitky protiprávnosti směrnice 2014/59 a nařízení č. 806/2014, založené na porušení čl. 1 druhého pododstavce SEU, článků 15, 296 a 298 SFEU, článků 16, 17, 41, 42 a 47 Listiny, povinnosti uvést odůvodnění a zásady právní jistoty. 26 Nejprve je třeba přezkoumat žalobní důvody, kterými žalobkyně vznáší námitku protiprávnosti, a sice devátý, desátý a osmý žalobní důvod, poté žalobní důvody týkající se přímo legality napadeného rozhodnutí. 27 SRB kromě toho namítá nepřípustnost třetího a devátého žalobního důvodu uvedených v bodě 25 výše z důvodu, že skutečnost, že byly poprvé předloženy v návrhu na úpravu žaloby, je v rozporu s článkem 86 jednacího řádu, a dále některých dalších žalobních důvodů a výtek z důvodu, že nesplňují podmínky stanovené v článku 76 jednacího řádu. Tyto námitky nepřípustnosti budou přezkoumány níže v pořadí uvedeném v bodě 26 výše. A. K námitkám protiprávnosti 1.   K devátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z námitek protiprávnosti nařízení č. 806/2014 a prováděcího nařízení 2015/81 28 V rámci devátého žalobního důvodu, který byl poprvé vznesen v návrhu na úpravu žaloby, vznáší žalobkyně námitky protiprávnosti nařízení č. 806/2014 a prováděcího nařízení 2015/81. Tento žalobní důvod se v podstatě dělí na dvě části: první část vychází z toho, že čl. 8 odst. 1, 4 a 5 prováděcího nařízení 2015/81 nedodržuje meze prováděcích pravomocí stanovené v čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 a v čl. 291 odst. 2 SFEU, a druhá část vychází z toho, že nařízení č. 806/2014 neobsahuje odůvodnění pro rozhodnutí svěřit prováděcí pravomoc podle čl. 70 odst. 7 uvedeného nařízení Radě, a nikoli Komisi, což je v rozporu s čl. 291 odst. 2 SFEU. 29 SRB, podporovaný Radou a Komisí, tvrdí, že tento žalobní důvod musí být odmítnut jako nepřípustný z důvodu, že měl být uplatněn již při podání žaloby týkající se rozhodnutí ze dne 19. března 2020. Podle jeho názoru je okolnost, že byl poprvé zahrnut do návrhu na úpravu žaloby, v rozporu s článkem 86 jednacího řádu. V každém případě má za to, že je třeba ho zamítnout jako neopodstatněný. Kromě toho se podle Parlamentu devátý žalobní důvod opírá o důvody, které jsou nejasné. 30 Na jednání žalobkyně tvrdila, že v návrhu na úpravu žaloby může bez omezení uplatnit jakýkoli nový žalobní důvod, a dále že pokud jde o použití čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, napadené rozhodnutí obsahuje nové skutečnosti oproti rozhodnutí ze dne 19. března 2020, které jí poprvé umožnily posoudit dopad použití tohoto ustanovení na její individuální situaci. 31 Žalobkyně naproti tomu na jednání netvrdila, že napadené rozhodnutí obsahuje nové skutečnosti oproti rozhodnutí ze dne 19. března 2020, pokud jde o použití čl. 8 odst. 4 a 5 prováděcího nařízení 2015/81 a čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014. a)   K přípustnosti 32 Nejprve je třeba zkoumat, zda jak tvrdí žalobkyně, musí být článek 86 jednacího řádu vykládán v tom smyslu, že jí umožňuje bez omezení uplatnit jakýkoli nový žalobní důvod poprvé až v návrhu na úpravu žaloby. 33 V tomto ohledu čl. 86 odst. 1 jednacího řádu ve znění použitelném na návrh na úpravu žaloby podaný v projednávané věci stanoví, že „[j]e-li akt, jehož zrušení je navrhováno, nahrazen nebo změněn jiným aktem se stejným předmětem, může žalobce před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, žalobu upravit tak, že tuto novou skutečnost zohlední“. Návrh na úpravu žaloby musí v případě potřeby obsahovat „upravené žalobní důvody a argumenty“, jak upřesňuje čl. 86 odst. 4 písm. b) uvedeného nařízení. 34 Je třeba připomenout, že podle judikatury se návrhová žádání předložená účastníky řízení vyznačují v zásadě neměnností. Článek 86 jednacího řádu představuje kodifikaci dřívější judikatury týkající se výjimek ze zásady neměnnosti (viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, HX v. Rada, C‑423/16 P, EU:C:2017:848, bod 18 a citovaná judikatura). 35 Soudní dvůr již rozhodl, že článek 86 jednacího řádu musí být jakožto výjimka ze zásady neměnnosti řízení vykládán restriktivně (rozsudek ze dne 20. září 2018, Španělsko v. Komise, C‑114/17 P, EU:C:2018:753, bod 54). 36 Ze znění článku 86 jednacího řádu vyplývá, že toto ustanovení umožňuje žalobci „upravit“ žalobu „s ohledem na novou skutečnost“, kterou představuje nahrazení nebo změna původně napadeného aktu, a za tímto účelem předložit „upravené“ návrhové žádání, jakož i případně „upravené“ žalobní důvody a argumenty. Vzhledem k tomu, že se uvedené ustanovení týká pouze „úpravy“ původní žaloby, je účel takové úpravy omezen na zohlednění nových skutečností souvisejících s nahrazením nebo změnou původně napadeného aktu, a sice zejména nových skutečností uvedených v aktu nahrazujícím nebo měnícím původně napadený akt. Článek 86 jednacího řádu tedy nelze vykládat tak, že umožňuje žalobci vznést poprvé v návrhu na úpravu žaloby jakýkoli nový žalobní důvod, i když mu byly skutkové a právní okolnosti, na kterých spočívá, známy již při podání žaloby a nebyly změněny aktem nahrazujícím nebo měnícím původně napadený akt. 37 Výklad v opačném smyslu zastávaný žalobkyní, podle kterého by mohla poprvé v návrhu na úpravu žaloby uplatnit jakýkoli nový důvod bez jakéhokoli omezení, naráží nejen na znění článku 86 jednacího řádu, ale také na judikaturu citovanou v bodě 35 výše, která vyžaduje striktní výklad článku 86 jednacího řádu. 38 Výklad uvedený v bodě 36 výše je podpořen procesním režimem, kterému podléhá návrh na úpravu žaloby na základě pravidel stanovených v článku 86 jednacího řádu. Z těchto pravidel vyplývá, že úprava žaloby navazuje na stávající řízení, které bylo již vymezeno v návrhu na zahájení řízení. To je prokázáno zejména čl. 86 odst. 6 jednacího řádu, podle kterého písemná část řízení v případě úpravy žaloby zahrnuje pouze jednu výměnu podání. 39 Kromě toho podle čl. 86 odst. 7 jednacího řádu úprava žaloby umožňuje vedlejším účastníkům řízení „doplnit“ své spisy vedlejších účastníků. Toto ustanovení naproti tomu neumožňuje podání nových návrhů na vstup vedlejšího účastníka do řízení v návaznosti na úpravu žaloby. Každý návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení musí být totiž podán ve lhůtě šesti týdnů, která začíná běžet od zveřejnění návrhu na zahájení řízení v souladu s čl. 143 odst. 1 jednacího řádu ve spojení s článkem 79 téhož jednacího řádu, přičemž je třeba upřesnit, že úprava žaloby se nezveřejňuje v Úředním věstníku Evropské unie. Úprava žaloby tedy spadá do řízení, které se vyznačuje neměnností již ustavených účastníků řízení. 40 Výklad uvedený v bodě 36 výše je mimoto potvrzen kontextem právní úpravy zahrnující článek 86 jednacího řádu. Toto ustanovení je spolu s články 84 a 85 součástí téže kapitoly jednacího řádu, nadepsané „Žalobní důvody, důkazy a úpravy žaloby“. I když každý z těchto článků má vlastní působnost, všechny tyto články spadají do téhož kontextu právní úpravy, který v podstatě spočívá v zachování zásady neměnnosti řízení, přičemž stanoví výjimky z této zásady, jejichž rozsah je vymezen striktně. Podle článků 84 a 85 jednacího řádu jsou předkládání nových žalobních důvodů a předkládání důkazů nebo důkazních návrhů v průběhu řízení v zásadě zakázány, nejsou-li řádně odůvodněny. 41 Závěr uvedený v bodě 36 výše je rovněž podpořen teleologickým výkladem článku 86 jednacího řádu, který sleduje cíle řádného výkonu spravedlnosti a hospodárnosti řízení, jelikož umožňuje žalobci, aby v případě nahrazení nebo změny původně napadeného aktu aktem se stejným předmětem pokračoval v řízení, aniž by byl povinen podat novou žalobu k unijnímu soudu (viz rozsudek ze dne 6. března 2024, BSW – management company of BMC holding v. Rada, T‑258/22, nezveřejněný, EU:T:2024:150, bod 52 a citovaná judikatura). 42 Článek 86 jednacího řádu poskytuje žalobci volbu mezi úpravou jeho žaloby na straně jedné a podáním nové žaloby na neplatnost aktu nahrazujícího nebo měnícího původně napadený akt na straně druhé. Pokud se žalobce rozhodne pokračovat v již zahájeném řízení tím, že upraví žalobu na základě článku 86, navazuje na stávající žalobu, která podléhá omezením, jež z toho vyplývají a jež jsou uvedena v bodech 36, 38 a 39 výše, čímž využívá hospodárnosti řízení stanovené tímto ustanovením. Naproti tomu, pokud se žalobce rozhodne podat novou žalobu na neplatnost aktu nahrazujícího nebo měnícího původně napadený akt, nebude podléhat uvedeným omezením, ale vzdá se tím hospodárnosti řízení, na níž se zakládá článek 86 jednacího řádu. 43 Judikatura Soudního dvora rovněž podporuje závěr uvedený v bodě 36 výše. Soudní dvůr již totiž rozhodl, že je na Tribunálu, aby při zkoumání přípustnosti návrhu na úpravu žaloby ověřil, zda akt napadený prostřednictvím úpravy žaloby vykazuje oproti aktu napadenému návrhem na zahájení řízení natolik podstatné rozdíly, že by vyžadovaly úpravu žalobních důvodů a argumentů předložených na podporu návrhu na zahájení řízení (rozsudek ze dne 24. ledna 2019, Haswani v. Rada, C‑313/17 P, EU:C:2019:57, bod 38). Z toho je třeba vyvodit, že rozdíly mezi aktem napadeným návrhem na zahájení řízení a aktem napadeným prostřednictvím úpravy žaloby představují relevantní faktor pro účely posouzení přípustnosti návrhu na úpravu žaloby, a tudíž i přípustnosti žalobních důvodů a argumentů předložených poprvé v takovém návrhu. 44 Výše uvedené úvahy nejsou zpochybněny skutečností, že Tribunál měl příležitost mít za to, že úprava žaloby je procesním úkonem, který je rovnocenný podání návrhu na neplatnost prostřednictvím žaloby [viz usnesení ze dne 18. července 2016, Arbuzov v. Rada, T‑195/16, nezveřejněné, EU:T:2016:445, bod 20 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 16. června 2021, Lucaccioni v. Komise, T‑316/19, EU:T:2021:367, bod 70 (nezveřejněný) a citovaná judikatura]. V uvedeném rozsudku a usnesení byly totiž návrh na úpravu žaloby a původní žaloba považovány za rovnocenné pouze pro účely posouzení formálních a věcných náležitostí, které tyto akty musí splňovat a které vyplývají zejména z článku 76 jednacího řádu, a dále pro účely posouzení případné situace překážky věci zahájené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2022, Saure v. Komise, T‑448/21, nezveřejněný, EU:T:2022:525, bod 20). Naproti tomu nic v uvedených rozhodnutích neumožňuje mít za to, že úprava žaloby je ve všech ostatních ohledech rovnocenná podání nové žaloby. 45 Stejně tak v rozsudku ze dne 24. května 2023, Meta Platforms Ireland v. Komise (T‑452/20, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2023:277, body 29 a 30), Tribunál k přípustnosti bodu návrhových žádání obsaženého v návrhu na úpravu žaloby uvedl, že tento bod návrhových žádání spadá pod bod návrhových žádání, který již byl předložen podpůrně v návrhu na zahájení řízení, a dále že článek 86 jednacího řádu neukládal žalobci povinnost konkrétně vysvětlit důvody, pro které se rozhodl formulovat bod návrhových žádání, který jako takový není uveden v žalobě, ani důvody, pro které nemohl formulovat tento bod návrhových žádání v návrhu na zahájení řízení směřujícím proti původnímu rozhodnutí. Tribunál však tímto nerozhodl, že článek 86 jednacího řádu umožňuje, aby byl jakýkoli nový žalobní důvod předložen bez jakéhokoli omezení poprvé v návrhu na úpravu žaloby. Tribunál pouze konstatoval, že žalobce nebyl povinen v návrhu na úpravu žaloby uvést konkrétní důvody, které jej vedly k úpravě toho či onoho bodu návrhových žádání uvedeného v tomto návrhu. 46 Kromě toho je nutno konstatovat, že žádná z věcí, v nichž byla vydána judikatura citovaná v bodech 44 a 45 výše, se netýkala otázky, zda byl žalobce oprávněn vznést námitku protiprávnosti podle článku 277 SFEU směřující proti aktům s obecnou působností, na jejichž základě bylo přijato jak původně napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí, proti němuž směřuje návrh na úpravu žaloby, poprvé až v tomto návrhu na úpravu žaloby. 47 V tomto ohledu je třeba uvést, že taková námitka protiprávnosti mění základní charakteristiky žaloby na neplatnost v rozsahu, v němž směřuje proti jiným orgánům Unie než žalovanému orgánu, které jsou autory dotčeného aktu s obecnou působností a kterým především přísluší hájit jeho legalitu. Tyto orgány však již nejsou oprávněny podat návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení v této pokročilé fázi řízení (viz bod 39 výše). Přípustnost takových námitek vznesených poprvé v návrhu na úpravu žaloby musí podléhat omezením stanoveným v článku 86 jednacího řádu, jak byly připomenuty v bodě 36 výše, a nemůže být dána bezpodmínečně, neboť jinak by hrozilo, že bude docházet k obecným a systematickým zásahům do práva na obhajobu orgánů, které jsou autory aktu s obecnou působností, na nějž se vztahuje taková námitka. 48 Toto posouzení není zpochybněno skutečností, že autoři aktů, na něž se vztahují tyto námitky protiprávnosti, a sice Parlament a Rada, již byly vedlejšími účastníky řízení v projednávané věci, jelikož se jedná pouze o konjunkturální okolnost, zatímco výklad článku 86 jednacího řádu je právní otázkou. 49 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že článek 86 jednacího řádu neumožňuje žalobci vznést námitku protiprávnosti směřující proti aktu s obecnou působností poprvé až v návrhu na úpravu žaloby, i když mu skutkové a právní okolnosti, o které se námitka opírá, byly známy již při podání žaloby a v aktu nahrazujícím nebo pozměňujícím původně napadený akt nebyly změněny. 50 V projednávané věci žalobkyně vznesla námitky protiprávnosti směřující proti čl. 8 odst. 1, 4 a 5 prováděcího nařízení 2015/81 a čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 až v návrhu na úpravu žaloby. 51 Je tedy třeba přezkoumat, zda skutkové a právní okolnosti, o které se opírají námitky protiprávnosti uvedené v bodě 50 výše, byly žalobkyni známy již při podání žaloby a zda nebyly změněny aktem nahrazujícím nebo měnícím akt, jehož zrušení bylo původně navrhováno. 52 V tomto ohledu již z bodů 31 a 32 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. března 2020, jehož zrušení se žalobkyně domáhala v návrhu na zahájení řízení, vyplývalo, že SRB použil metodiku uvedenou v čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81. 53 V napadeném rozhodnutí SRB převzal v podstatě stejné odůvodnění, jak vyplývá z bodů 94 a 95 odůvodnění tohoto rozhodnutí, aniž změnil jeho podstatu nebo ho doplnil o nové podstatné skutečnosti. 54 V rozsahu, v němž devátý žalobní důvod vychází z námitky protiprávnosti čl. 8 odst. 4 prováděcího nařízení 2015/81, je nutno konstatovat, že SRB na toto ustanovení neodkázal ani v rozhodnutí ze dne 19. března 2020, ani v napadeném rozhodnutí, takže nelze mít za to, že posledně uvedené rozhodnutí přineslo jakoukoli novou skutečnost, pokud jde o použití tohoto ustanovení. 55 V rozsahu, v němž devátý žalobní důvod vychází z námitky protiprávnosti čl. 8 odst. 5 prováděcího nařízení 2015/81, je třeba uvést, že SRB s ohledem na uvedené ustanovení v bodech 113 a 165 odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě převzal stejné důvody, jako jsou důvody uvedené v bodech 58, 64 a 65 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. března 2020. 56 Pokud jde o námitku protiprávnosti čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 vycházející z toho, že toto nařízení neobsahuje odůvodnění rozhodnutí svěřit prováděcí pravomoc Radě, a nikoli Komisi, v rozporu s čl. 291 odst. 2 SFEU, je třeba konstatovat, že čl. 70 odst. 7 uvedeného nařízení není výslovně uveden jako právní základ prováděcího nařízení 2015/81, a to ani v rozhodnutí ze dne 19. března 2020, ani v napadeném rozhodnutí. Kromě toho žádné z těchto dvou rozhodnutí neobsahuje upřesnění povinnosti odůvodnění vyplývající z čl. 291 odst. 2 SFEU, které se žalobkyně dovolává v rámci námitky protiprávnosti. Nelze tedy mít za to, že napadené rozhodnutí v tomto ohledu přineslo jakoukoli novou skutečnost. 57 Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí neodhaluje žádnou novou podstatnou skutečnost, pokud jde o použití a výklad sporných ustanovení. 58 Tento závěr není zpochybněn tvrzením žalobkyně na jednání, podle kterého příloha II napadeného rozhodnutí obsahuje statistické údaje týkající se výpočtu příspěvků předem pro každý zúčastněný členský stát v souhrnné a agregované formě, zatímco takové údaje pro všechny zúčastněné členské státy nebyly uvedeny v rozhodnutí ze dne 19. března 2020. Podle žalobkyně teprve na základě těchto úplných údajů mohla tato pochopit, že podle čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 byly příspěvky předem vypočteny zčásti na vnitrostátním základě a zčásti na unijním základě, a mohla pochopit, jaký dopad to mohlo mít na výpočet jejího individuálního příspěvku. 59 V tomto ohledu přitom stačí uvést, že již z textu rozhodnutí ze dne 19. března 2020 vyplývalo, že dotčené příspěvky předem byly vypočteny na vnitrostátním základě a na unijním základě v poměru 60 % ku 40 %. Dále, jak správně uvedl SRB na jednání, rozhodnutí ze dne 19. března 2020 obsahovalo rovněž přílohu II obsahující částky použité pro výpočet příspěvku předem na vnitrostátním základě a na unijním základě, pokud tyto údaje byly relevantní pro příspěvek předem hrazený žalobkyní. V tomto ohledu je třeba uvést, že tyto částky jsou totožné s částkami uvedenými ve druhém a třetím sloupci strany 1 přílohy II napadeného rozhodnutí, pokud jde o Rakousko a roční cílovou úroveň použitou pro výpočet příspěvku předem na dotčený příspěvkový rok. 60 Pokud jde o ostatní ustanovení, jejichž legalita je zpochybňována v rámci devátého žalobního důvodu, žalobkyně na dotaz položený v tomto ohledu na jednání neuvedla žádnou konkrétní novou skutečnost týkající se jejich použití v napadeném rozhodnutí ve srovnání s jejich použitím v rozhodnutí ze dne 19. března 2020. 61 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že skutkové a právní okolnosti, o které se opírají námitky protiprávnosti, byly známy již při podání žaloby a nebyly v napadeném rozhodnutí změněny. 62 Devátý žalobní důvod musí být tudíž odmítnut jako nepřípustný z důvodu opožděnosti. b)   K uplatnění protiprávnosti nařízení č. 806/2014 a prováděcího nařízení 2015/81 i bez návrhu 63 Na jednání navrhovatelka tvrdila, že devátý žalobní důvod musí být v každém případě považován za nepominutelný důvod, který je Tribunál povinen uplatnit i bez návrhu, jelikož v rozsudku ze dne 29. května 2024, Hypo Vorarlberg Bank v. SRB (Příspěvky předem na rok 2022) (T‑395/22, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2024:333), Tribunál vyhověl námitce protiprávnosti vznesené žalobcem v uvedené věci a směřující proti čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014, a v důsledku toho i proti prováděcímu nařízení 2015/81, jakožto aktu bez právního základu, a dále námitce protiprávnosti vznesené proti čl. 8 odst. 1 písm. g) prováděcího nařízení 2015/81 z důvodu, že Rada tím, že ho přijala, překročila své prováděcí pravomoci. 64 V tomto ohledu je třeba připomenout, že nepoužitelnost ustanovení, která byla zjištěna incidenčně, v rámci námitky protiprávnosti, zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené pouze ve vztahu k účastníkům sporu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. února 1974, Kortner a další v. Rada a další, 15/73 až 33/73, 52/73, 53/73, 57/73 až 109/73, 116/73, 117/73, 123/73, 132/73 a 135/73 až 137/73, nezveřejněný, EU:C:1974:16, bod 36; ze dne 5. října 2000, Rada v. Busacca a další, C‑434/98 P, EU:C:2000:546, bod 26, a ze dne 25. října 2018, KF v. SATCEN,T‑286/15, EU:T:2018:718, bod 157 a citovaná judikatura). 65 Tribunál v rozsudku ze dne 29. května 2024, Hypo Vorarlberg Bank v. SRB (Příspěvky předem na rok 2022) (T‑395/22, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2024:333, body 43 a 86), uvedl, že čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014, prováděcí nařízení 2015/81 a pro úplnost i čl. 8 odst. 1 písm. g) téhož prováděcího nařízení se „v projednávané věci“, tedy ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, nepoužijí. 66 Vznesení námitky protiprávnosti i bez návrhu z důvodu, že v jiné věci Tribunál vyhověl obdobné námitce řádně vznesené jedním z účastníků sporu, by znamenalo porušení článku 277 SFEU, z něhož vyplývá, že nepoužitelnost ustanovení, která byla zjištěna incidenčně, v rámci námitky protiprávnosti, platí pouze inter partes. Opačný výklad, který zastává žalobkyně, by měl za následek, že by tomuto ustanovení byl přiznán širší účinek, než jaký je v něm stanoven, což by bylo v rozporu s judikaturou citovanou v bodě 64 výše. 67 Kromě toho z judikatury zajisté vyplývá, že nedostatek pravomoci autora aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení představuje nepominutelný důvod, který musí být uplatněn i bez návrhu (viz rozsudek ze dne 27. července 2022, RT France v. Rada, T‑125/22, EU:T:2022:483, bod 45 a citovaná judikatura). Tato judikatura se však v projednávané věci nepoužije. Devátý žalobní důvod se totiž netýká případného nedostatku pravomoci autora aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, ale údajného nedostatku pravomoci autora aktu s obecnou působností, na jehož základě byl akt nepříznivě zasahující do právního postavení přijat. 68 Podle judikatury se přitom Tribunál nemůže zabývat bez návrhu otázkou případné protiprávnosti aktu s obecnou působností, na jehož základě byl akt nepříznivě zasahující do právního postavení přijat, neboť rozhodnutí o takové protiprávnosti není nepominutelnou podmínkou řízení (rozsudek ze dne 27. září 2005, Common Market Fertilizers v. Komise, T‑134/03 a T‑135/03, EU:T:2005:339, bod 52). 69 Tribunál tudíž v projednávané věci nemůže bez návrhu konstatovat protiprávnost nařízení č. 806/2014, ani prováděcího nařízení 2015/81. [omissis] B. K žalobním důvodům týkajícím se legality napadeného rozhodnutí [omissis] 1.   Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 102 směrnice 2014/59, čl. 69 odst. 1 a 2 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, jakož i článku 3 a čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, pokud jde o určení roční cílové úrovně 212 Tento žalobní důvod vychází z porušení článku 102 směrnice 2014/59, čl. 69 odst. 1 a 2 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, jakož i článku 3 a čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, jelikož roční cílová úroveň pro příspěvkové období 2016 je podle názoru žalobkyně nepřiměřená. 213 Tento žalobní důvod se v podstatě skládá ze tří výtek. 214 Zaprvé žalobkyně v podstatě tvrdí, že žádné ustanovení použitelného práva neukládá, aby konečná cílová úroveň odpovídala 1 % pojištěných vkladů v roce 2023. 215 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že čl. 69 odst. 1 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 ve spojení s čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 musí být chápány v tom smyslu, že roční cílová úroveň nesmí překročit 1 % pojištěných vkladů v předchozím roce. 216 Zatřetí má žalobkyně za to, že čl. 70 odst. 2 první a čtvrtý pododstavec nařízení č. 806/2014 vyžaduje, aby výše příspěvků předem, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročila 12,5 % konečné cílové úrovně (dále jen „strop ve výši 12,5 %“). Podle žalobkyně přitom z napadeného rozhodnutí vyplývá, že konečná cílová úroveň činí 56 miliard eur. Vzhledem k tomu, že za příspěvkové období 2016 bylo SRB vybráno přibližně 7,01 miliardy eur, byl podle ní překročen strop 12,5 %. 217 SRB namítá nepřípustnost všech tří výtek proto, že skutečnost, že byly poprvé zahrnuty až do návrhu na úpravu žaloby, je v rozporu s článkem 86 jednacího řádu, neboť všechny údaje, o které se opírají, již byly žalobkyni známy nebo byly veřejně známy v okamžiku, kdy podala žalobu. Zpochybňuje rovněž opodstatněnost tohoto žalobního důvodu. a)   K první výtce, vycházející z tvrzení, že žádné ustanovení použitelného práva neukládá, aby konečná cílová úroveň činila 1 % pojištěných vkladů v roce 2023 218 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že SRB určil konečnou cílovou úroveň ve vztahu k výši pojištěných vkladů v roce 2023, ačkoli měl zohlednit pojištěné vklady z roku předcházejícího příspěvkovému období. 219 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 stanoví, že „do konce počátečního období musí dostupné finanční prostředky [SRF] dosáhnout výše nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených ve všech zúčastněných členských státech“. 220 Zaprvé ze znění čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 vyplývá, že datum konce počátečního období není rozhodující pouze pro stanovení data, ke kterému musí dostupné finanční prostředky SRF dosáhnout výše nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech institucí povolených ve všech zúčastněných členských státech, a sice konečné cílové úrovně, ale rovněž pro upřesnění výše těchto vkladů, která musí být zohledněna pro účely výpočtu této cílové úrovně. 221 Dále z přípravných prací k nařízení č. 806/2014 vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, je čl. 69 odst. 1 tohoto nařízení založen na dynamickém přístupu ke konečné cílové úrovni v tom smyslu, že tato úroveň musí být určena s ohledem na výši pojištěných vkladů na konci počátečního období. Komise totiž v bodě 4.3.2 důvodové zprávy ke svému návrhu COM(2013) 520 final ze dne 10. července 2013, který vedl k přijetí uvedeného nařízení, uvedla, že konečná cílová úroveň zůstane dynamická a bude se v případě rozvoje bankovního odvětví zvyšovat. 222 Konečně nutnost zohlednit vývoj hodnoty pojištěných vkladů lze vysvětlit cílem vybrat příspěvky předem, kterým je zajistit na základě pojistného principu, že odvětví finančnictví poskytne dostatečné finanční prostředky pro SRM, tak aby tento mechanismus mohl plnit své úkoly, jak plyne z bodu 41 odůvodnění nařízení č. 806/2014 (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 113). Cílem SRM je v souladu s bodem 12 odůvodnění tohoto nařízení zvýšit stabilitu institucí zúčastněných členských států a zamezit přelévání případných krizí do nezúčastněných členských států. 223 V tomto ohledu z bodu 4.3.2 důvodové zprávy k návrhu COM(2013) 520 final vyplývá, že čím větší bude bankovní odvětví v průběhu času, tím větší finanční prostředky by měly být poskytnuty do SRF. Odhad této velikosti umožňuje předvídat výši finančních prostředků, které by měly být do SRF poskytnuty, aby mohly být v případě krize postihující bankovní odvětví použity k financování nástrojů k řešení krize a zajistit tak jejich účinné uplatňování v souladu s čl. 76 odst. 1 nařízení č. 806/2014 vykládaným ve světle bodu 101 odůvodnění téhož nařízení. 224 V rámci čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 přitom unijní normotvůrce zvolil přístup, podle něhož má hodnota pojištěných vkladů sloužit k odhadu velikosti bankovního odvětví, a tedy k výpočtu finančních prostředků, které musí být poskytnuty do SRF Z tohoto pohledu případné zvýšení hodnoty pojištěných vkladů mezi začátkem a koncem počátečního období odráží nárůst velikosti bankovního odvětví, což vede k navýšení finančních prostředků požadovaných SRF na konci tohoto období. 225 Článek 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 musí být tudíž vykládán v tom smyslu, že výše konečné cílové úrovně stanovená v tomto ustanovení musí být určena s ohledem na výši pojištěných vkladů předpokládanou na konci počátečního období. 226 Z toho vyplývá, že první výtku tohoto žalobního důvodu je třeba zamítnout, aniž je třeba rozhodnout o její přípustnosti. b)   Ke druhé výtce, vycházející z tvrzení, že SRB určil roční cílovou úroveň pro příspěvkové období 2016 na osminu z 1,05 % pojištěných vkladů v předchozím roce 227 Pokud jde o přípustnost druhé výtky, podle níž se SRB dopustil pochybení, když stanovil roční cílovou úroveň pro příspěvkové období 2016 na osminu z 1,05 % pojištěných vkladů za rok předcházející příspěvkovému období 2016, tedy rok 2015, jak z bodu 30 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. března 2020, tak z bodu 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že SRB takový koeficient pro příspěvkové období 2016 použil. 228 S ohledem na výše uvedené je třeba na základě článku 86 jednacího řádu konstatovat, že skutkové a právní okolnosti, o které se opírá tato výtka, byly žalobkyni při podání žaloby známy a v napadeném rozhodnutí nebyly změněny, takže tato výtka musí být považována za nepřípustnou z důvodu opožděnosti. c)   Ke třetí výtce, vycházející z tvrzení, že roční příspěvky za příspěvkové období 2016 překračují strop 12,5 % i) K přípustnosti 229 Podle čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce nařízení č. 806/2014 nesmí příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, překročit ročně 12,5 % konečné cílové úrovně. Aby bylo možné ověřit, zda byl strop ve výši 12,5 % dodržen, bylo nezbytné, aby měla žalobkyně k dispozici informace o výši konečné cílové úrovně. Žádný bod odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. března 2020 však takovou informaci neobsahoval. SRB rovněž nepředložil Tribunálu žádný důkaz o tom, že tato informace vyplývala z veřejně přístupných údajů před podáním žaloby. Naproti tomu v napadeném rozhodnutí byla poprvé v bodě 83 odůvodnění uvedena výše konečné cílové úrovně odhadované během příspěvkového období 2016 s upřesněním, že tato částka činí 56 miliard eur (dále jen „předpokládaná konečná cílová úroveň“). 230 Žalobkyně tedy mohla ověřit, zda byl dodržen strop 12,5 %, a uplatňovat, že došlo k porušení ustanovení uvedeného v bodě 229 výše až na základě této nové skutečnosti, a sice výše předpokládané konečné cílové úrovně, která byla poprvé uvedena v napadeném rozhodnutí. 231 S ohledem na výše uvedené je třeba na základě článku 86 jednacího řádu konstatovat, že skutkové a právní okolnosti, o které se opírá tato výtka, nebyly žalobkyni při podání žaloby známy, takže tato výtka musí být považována za přípustnou. ii) K věci samé 232 Z bodu 48 rozsudku ze dne 10. dubna 2024, Dexia v. SRB (Příspěvky předem na rok 2022) (T‑411/22, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2024:216), vyplývá, že pokud SRB vypočte příspěvky předem na dané příspěvkové období, je povinen v souladu s čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtým pododstavcem nařízení č. 806/2014 zajistit, že výše příspěvků předem, které jsou povinny uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí 12,5 % předpokládané konečné cílové úrovně. Z bodu 38 tohoto rozsudku rovněž vyplývá, že tento strop ve výši 12,5 % je použitelný během počátečního období. 233 Na podporu své argumentace, jejímž cílem je prokázat, že strop ve výši 12,5 % byl během příspěvkového období 2016 dodržen, SRB tvrdí, že částkou, která by měla být zohledněna pro účely tohoto ověření, není částka roční cílové úrovně, ale částka, která vyplývá z úpravy této cílové úrovně a odpovídá součtu příspěvků předem skutečně splatných všemi institucemi povolenými na území všech zúčastněných členských států. Vzhledem k tomu, že posledně uvedená částka činí 6,43 miliardy eur, představuje 11,48 % předpokládané konečné cílové úrovně, takže strop 12,5 % není překročen. 234 V tomto ohledu zaprvé ze znění čl. 70 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 806/2014 vyplývá, že SRB „každoročně“ vypočte jednotlivé příspěvky, aby zajistil, že „příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států“, nepřekročí 12,5 % konečné cílové úrovně“. Podle čtvrtého pododstavce tohoto ustanovení „souhrn příspěvků všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států“ nepřekročí „ročně“ 12,5 % konečné cílové úrovně. 235 Je tedy třeba konstatovat, že pojem „příspěvky, které mají být uhrazeny“ ve smyslu čl. 70 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 806/2014 odkazuje na výši příspěvků, které jsou instituce skutečně povinny platit. Stejně tak pojem „souhrn příspěvků všech institucí“ ve smyslu čtvrtého pododstavce tohoto ustanovení odkazuje na součet jednotlivých příspěvků předem, které je každá instituce skutečně povinna odvést. 236 Zadruhé, pokud jde o kontext, v němž byl přijat čl. 70 odst. 2 první a čtvrtý pododstavec nařízení č. 806/2014, z interinstitucionálního dokumentu 8078/1/14 REV 1 ze dne 27. března 2014, který je součástí přípravných prací k tomuto nařízení, vyplývá, že v průběhu legislativního postupu Rada navrhla roční omezení příspěvků, „které mají být uhrazeny“ všemi institucemi na 10 % konečné cílové úrovně. Stejně tak Parlament a Rada se shodly na zvýšení tohoto stropu na 12,5 %, přičemž trvaly na tom, že jeho dodržování musí být ověřeno s ohledem na příspěvky, „které mají být uhrazeny“ všemi institucemi. Z toho vyplývá, že v průběhu legislativního postupu, který vedl k přijetí uvedeného nařízení, bylo zamýšleno stanovit horní hranici výše příspěvků předem, které měly být skutečně zaplaceny. 237 Tento výklad je potvrzen normativním kontextem čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce nařízení č. 806/2014. Toto ustanovení je totiž bezprostředně následováno čl. 70 odst. 3 tohoto nařízení, jehož referenčním bodem je rovněž výše příspěvků předem, které mají být skutečně uhrazeny. Tento článek stanoví, že část neodvolatelných platebních příslibů, kterou lze institucím poskytnout, nesmí překročit 30 % celkové výše „vybraných příspěvků“, přičemž výpočet těchto příslibů se provádí na základě výše příspěvků předem, které musí instituce skutečně uhradit. 238 Zatřetí je třeba připomenout, že Tribunál již rozhodl, že cílem čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce nařízení č. 806/2014 je stanovit pro každý rok jednotlivě strop výše příspěvků, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států [rozsudek ze dne 10. dubna 2024, Dexia v. SRB (Příspěvky předem na rok 2022), T‑411/22, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2024:216, bod 54]. 239 S ohledem na výše uvedené musí být čl. 70 odst. 2 první a čtvrtý pododstavec nařízení č. 806/2014 vykládán v tom smyslu, že dodržení stropu ve výši 12,5 % musí být ověřeno s ohledem na výši příspěvků předem, které mají být skutečně uhrazeny všemi institucemi povolenými na území všech zúčastněných členských států. 240 V projednávané věci je třeba konstatovat, že i když podle bodu 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí činila výše roční cílové částky 7007654704 eur, částka příspěvků předem, které měly být skutečně uhrazeny uvedenými institucemi za příspěvkové období 2016, činila 6423923918 eur. Tato částka vyplývá z první strany přílohy II napadeného rozhodnutí, z níž rovněž vyplývá, že posledně uvedená částka zohledňuje jak „odpočet příspěvků na rok 2015“, tak „úpravy vyplývající z přepracování a revize v souladu s čl. 17 odst. 3 a 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63“. 241 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí stanovilo výši příspěvků předem, které mají být uhrazeny všemi institucemi povolenými na území všech zúčastněných členských států, ve výši, která nepřekračuje strop 12,5 % předpokládané konečné cílové úrovně v příspěvkovém období 2016, jak je stanoveno v čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtém pododstavci nařízení č. 806/2014. 242 Tento závěr nebyl zpochybněn argumenty vznesenými žalobkyní na jednání. 243 Zaprvé žalobkyně nemůže tvrdit, že příspěvek na rok 2015 představuje zálohu na příspěvek předem na příspěvkové období 2016 nebo „dobropis“, takže by měl být zahrnut do tohoto příspěvku. Příspěvek na rok 2015 byl vybírán členskými státy na základě článku 103 směrnice 2014/59, a tedy před zavedením režimu příspěvků předem nařízením č. 806/2014. Kromě toho nic v tomto nařízení nenasvědčuje tomu, že pro účely použití stropu ve výši 12,5 % je třeba zohlednit takový příspěvek, který byl vybrán před zavedením tohoto systému. 244 Zadruhé žalobkyně nemůže tvrdit, že výklad uvedený v bodech 234 a 235 výše porušuje zásadu rovného zacházení v rozsahu, v němž pouze instituce, které zaplatily příspěvek v roce 2015, mohou využít dodržení stropu ve výši 12,5 %. V tomto ohledu žalobkyně právně dostačujícím způsobem nevysvětlila, zda porušení této zásady vyplývalo z odlišného zacházení se srovnatelnými situacemi nebo ze stejného zacházení s odlišnými situacemi. Kromě toho ze znění čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce nařízení č. 806/2014 vyplývá, že dodržení stropu ve výši 12,5 % se ověřuje celkově s ohledem na příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, takže nemůže nastat situace, kdy je v daném příspěvkovém období u některých institucí dodržen strop a v případě jiných je překročen. 245 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout třetí výtku tohoto žalobního důvodu, jakož i třetí žalobní důvod v plném rozsahu. [omissis] C. Závěry 365 Vzhledem k tomu, že žádný ze žalobních důvodů vznesených žalobkyní není opodstatněný, je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu. [omissis] Z těchto důvodů TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení. Kornezov Petrlík Kecsmár Kingston Spangsberg Grønfeldt Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. dubna 2025. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina. ( 1 ) – Jsou uvedeny pouze body tohoto rozsudku, jejichž zveřejnění Tribunál považuje za účelné.