Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině – Dočasný zákaz vysílání a pozastavení oprávnění vysílat obsah některých sdělovacích prostředků – Dočasný zákaz inzerce výrobků nebo služeb v obsahu vytvořeném nebo vysílaném některými sdělovacími prostředky – Pravomoc Rady – Svoboda projevu a informací – Přiměřenost – Povinnost uvést odůvodnění

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního rozšířeného senátu) 26. března 2025 ( *1 ) „Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině – Dočasný zákaz vysílání a pozastavení oprávnění vysílat obsah některých sdělovacích prostředků – Dočasný zákaz inzerce výrobků nebo služeb v obsahu vytvořeném nebo vysílaném některými sdělovacími prostředky – Pravomoc Rady – Svoboda projevu a informací – Přiměřenost – Povinnost uvést odůvodnění“ Ve věci T‑307/22, A2B Connect BV, se sídlem v Purmerendu (Nizozemsko), BIT BV, se sídlem v Ede (Nizozemsko), Freedom Internet BV, se sídlem v Amsterdamu (Nizozemsko), zástupci: L. Oranje, J. Spauwen a J. van den Brink, advokáti, žalobkyně, proti Radě Evropské unie, zástupce: S. Lejeune, jako zmocněnkyně, žalované, podporované: Estonskou republikou, zástupce: M. Kriisa, jako zmocněnkyně, Lotyšskou republikou, zástupci: J. Davidoviča, K. Pommere a I. Romanovska, jako zmocněnkyně, Litevskou republikou, zástupci: K. Dieninis a V. Kazlauskaitė-Švenčionienė, jako zmocněnci, Evropskou komisí, zástupci: J.-F. Brakeland, C. Giolito, L. Malferrari a M. Carpus Carcea, jako zmocněnci, a Vysokým představitelem Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, zástupci F. Hoffmeister, L. Havas a M. De Almeida Veiga, jako zmocněnci, vedlejšími účastníky řízení, TRIBUNÁL (první rozšířený senát), ve složení: M. van der Woude, předseda, R. Mastroianni (zpravodaj), M. Brkan, I. Gâlea a T. Tóth, soudci, za soudní kancelář: A. Marghelis, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména: – žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 24. května 2022, – návrhu na úpravu žaloby došlému kanceláři Tribunálu dne 29. srpna 2022, – spisům vedlejších účastníků Estonské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Komise a Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku došlým kanceláři Tribunálu dne 6. ledna 2023, po jednání konaném dne 10. července 2024, vydává tento Rozsudek 1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnosti A2B Connect BV, BIT BV a Freedom Internet BV, domáhají zaprvé zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/351 ze dne 1. března 2022, kterým se mění rozhodnutí 2014/512/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2022, L 65, s. 5, dále jen „první napadené rozhodnutí“), a nařízení Rady (EU) 2022/350 ze dne 1. března 2022, kterým se mění nařízení (EU) č. 833/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2022, L 65, s. 1, dále jen „první napadené nařízení“) (dále společně jen „akty ze dne 1. března 2022“), a zadruhé částečného zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/884, ze dne 3. června 2022, kterým se mění rozhodnutí 2014/512/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2022, L 153, s. 128, dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), a nařízení Rady (EU) 2022/879 ze dne 3. června 2022, kterým se mění nařízení (EU) č. 833/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2022, L 153, s. 53, dále jen „druhé napadené nařízení“) (dále jen společně „akty ze dne 3. června 2022“) v rozsahu, v němž se jich tyto akty (dále jen společně „napadené akty“) týkají. Skutečnosti předcházející sporu a skutečnosti, které nastaly po podání žaloby 2 Projednávaná věc se předkládá v souvislosti s omezujícími opatřeními zavedenými Evropskou unií vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny. 3 Žalobkyně jsou provozovateli služeb informační společnosti usazenými v Nizozemsku, kteří se prezentují jako poskytovatelé služeb přístupu k internetu pro jednotlivce, pokud jde o společnost Freedom Internet, a pro podniky, pokud jde o společnosti A2B Connect a BIT. 4 V březnu 2014 Ruská federace protiprávně připojila ke svému území Krym a město Sevastopol (Ukrajina) a od té doby soustavně vykonává destabilizační činnosti na východě Ukrajiny. V reakci na tato jednání Unie zavedla omezující opatření vzhledem k činnostem Ruské federace destabilizujícím situaci na Ukrajině, omezující opatření vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, jakož i omezující opatření v reakci na protiprávní anexi Krymu a města Sevastopol Ruskou federací. 5 Dne 17. března 2014 Rada Evropské unie přijala rozhodnutí 2014/145/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (Úř. věst. 2014, L 78, s. 16), a nařízení (EU) č. 269/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (Úř. věst. 2014, L 78, s. 6). 6 Následně bylo přijato rozhodnutí Rady 2014/512/SZBP ze dne 31. července 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 229, s. 13) za účelem zavedení omezujících opatření cílených na oblast přístupu na kapitálové trhy, obrany, zboží dvojího užití a citlivých technologií, zejména v odvětví energetiky. Vzhledem k tomu, že Rada měla za to, že posledně uvedená opatření spadají do oblasti působnosti Smlouvy o FEU a jejich provádění vyžaduje regulační opatření na úrovni Unie, přijala nařízení (EU) č. 833/2014 ze dne 31. července 2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 229, s. 1), které obsahuje podrobnější ustanovení k uplatňování požadavků uvedených v rozhodnutí 2014/512 jak na úrovni Unie, tak v členských státech. 7 Dne 24. února 2022 oznámil prezident Ruské federace zahájení vojenské operace na Ukrajině a téhož dne zaútočily ruské ozbrojené síly na Ukrajinu na mnoha částech země. 8 Ve stejný den učinil Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (dále jen „vysoký představitel“) prohlášení jménem Unie, v němž odsoudil invazi ozbrojených sil Ruské federace na Ukrajinu, a uvedl, že reakce Unie bude zahrnovat odvětvová i individuální omezující opatření. V závěrech přijatých téhož dne na mimořádném zasedání Evropská rada co nejdůrazněji odsoudila tuto „nevyprovokovanou a neodůvodněnou agresi“ a uvedla, že Ruská federace protiprávními vojenskými akcemi, za které by měla nést odpovědnost, hrubě porušuje mezinárodní právo a zásady Charty Organizace spojených národů, podepsané v San Francisku dne 26. června 1945 (dále jen „Charta Organizace spojených národů“) a ohrožuje evropskou i celosvětovou bezpečnost a stabilitu. 9 V této souvislosti přijala Rada dne 1. března 2022 první napadené rozhodnutí podle článku 29 SEU a první napadené nařízení podle článku 215 SFEU s cílem zakázat soustavné a koordinované propagandistické akce na podporu vojenské agrese Ruské federace vůči Ukrajině, které jsou zaměřeny na občanskou společnost v Unii a sousedních zemích a jsou prováděny prostřednictvím některých sdělovacích prostředků pod stálou přímou či nepřímou kontrolou vedení Ruské federace, neboť takovéto jednání ohrožuje veřejný pořádek a bezpečnost v Unii. 10 Článkem 1 bodem 1 prvního napadeného rozhodnutí byl do rozhodnutí 2014/512 vložen nový článek 4g, který zní následovně: „1.   Provozovatelům se zakazuje vysílat jakýkoli obsah prováděný právnickými osobami, subjekty nebo orgány uvedenými v příloze IX, a to i prostřednictvím přenosu nebo šíření jakýmikoli prostředky, jako jsou kabelové, satelitní, IP-TV, prostřednictvím poskytovatelů internetových služeb, internetové platformy nebo aplikace pro sdílení videonahrávek, ať již nové, nebo předem nainstalované, nebo umožnit jejich vysílání či k němu jinak přispívat. 2.   Veškeré licence či povolení, ujednání o přenosu a distribuci s právnickými osobami, subjekty nebo orgány uvedenými v příloze IX se pozastavují.“ 11 Článkem 1 bodem 1 prvního napadeného nařízení byl do nařízení č. 833/2014 vložen nový článek 2f, který zní následovně: „1.   Provozovatelům se zakazuje vysílat jakýkoli obsah prováděný právnickými osobami, subjekty nebo orgány uvedenými v příloze XV, a to i prostřednictvím přenosu nebo šíření jakýmikoli prostředky, jako jsou kabelové, satelitní, IP-TV, prostřednictvím poskytovatelů internetových služeb, internetové platformy nebo aplikace pro sdílení videonahrávek, ať již nové, nebo předem nainstalované, nebo umožnit jejich vysílání či k němu jinak přispívat. 2.   Veškeré licence či povolení, ujednání o přenosu a distribuci s právnickými osobami, subjekty nebo orgány uvedenými v příloze XV se pozastavují.“ 12 Akty ze dne 1. března 2022 byl doplněn seznam právnických osob, subjektů nebo orgánů, na které se vztahuje zákaz vysílání, jako příloha IX rozhodnutí 2014/512 a jako příloha XV nařízení č. 833/2014 (dále jen „dotčený seznam“). Jména žalobkyň na něm uvedena nebyla. 13 Vzhledem k závažnosti situace na Ukrajině přijala Rada akty ze dne 3. června 2022, tedy na základě článku 29 SEU, druhé napadené rozhodnutí a na základě článku 215 SFEU druhé napadené nařízení. 14 Článek 1 bod 10 druhého napadeného rozhodnutí doplnil do článku 4g rozhodnutí 2014/512 nový odstavec 3, který zní následovně: „3.   Zakazuje se inzerovat výrobky nebo služby v jakémkoli obsahu vytvořeném nebo vysílaném právnickými osobami, subjekty nebo orgány uvedenými v příloze IX, a to i prostřednictvím přenosu nebo šíření jakýmikoli prostředky uvedenými v odstavci 1.“ 15 Článkem 1 bodem 1 druhého napadeného nařízení byl do článku 2f nařízení č. 833/2014 doplněn nový odstavec 3, který má v podstatě stejné znění. 16 Článek 1 bod 14 druhého napadeného rozhodnutí a bod 4 přílohy tohoto rozhodnutí, jakož i článek 1 bod 21 a příloha VI druhého napadeného nařízení dotčený seznam změnily tak, že do něj doplnily názvy tří dalších subjektů, mezi nimiž nejsou uvedeny názvy žalobkyň. Návrhová žádání účastníků řízení 17 Po úpravě žaloby podle článku 86 jednacího řádu Tribunálu žalobkyně navrhují, aby Tribunál: – zrušil napadené akty; – uložil Radě náhradu nákladů řízení. 18 Rada ve svých písemnostech v posledním znění v podstatě navrhuje, aby Tribunál: – odmítl žalobu a návrh na úpravu žaloby jako nepřípustné nebo podpůrně je zamítl jako neopodstatněné; – uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení. 19 Estonská republika, Lotyšská republika, Litevská republika, Evropská komise a vysoký představitel v zásadě navrhují zamítnutí žaloby. Právní otázky 20 Žalobou a úpravou žaloby se žalobkyně domáhají zaprvé zrušení aktů ze dne 1. března 2022 v rozsahu, v němž článek 4g vložený prvním napadeným rozhodnutím do rozhodnutí 2014/512 a článek 2f vložený prvním napadeným nařízením do nařízení č. 833/2014 stanoví v téměř totožném znění zákaz vysílání obsahu pocházejícího ze sdělovacích prostředků, jejichž název je uveden na dotčeném seznamu, a zadruhé zrušení aktů ze dne 3. června 2022 v rozsahu, v němž čl. 4g odst. 3 vložený druhým napadeným rozhodnutím do rozhodnutí 2014/512 a čl. 2f odst. 3 vložený druhým napadeným nařízením do nařízení č. 833/2014 stanoví v téměř totožném znění zákaz inzerce výrobků nebo služeb v obsahu vytvořeném nebo vysílaném sdělovacími prostředky, jejichž název je uveden na dotčeném seznamu. 21 Ač formálně nevznesla námitku podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu, Rada ve svých písemnostech namítá nepřípustnost žaloby z důvodu, že návrh znějící na zrušení aktů ze dne 1. března 2022 nesplňuje kritéria stanovená v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU. Rovněž tvrdí, že návrh na úpravu žaloby je nepřípustný jednak z důvodu, že nesplňuje kritéria uvedená v článku 86 jednacího řádu, a jednak proto, že žalobkyně nemají právní zájem na podání žaloby ani aktivní legitimaci k podání žaloby proti aktům ze dne 3. června 2022. K pravomoci Tribunálu rozhodnout o bodu návrhových žádání znějícím na zrušení napadených rozhodnutí 22 Je třeba i bez návrhu zkoumat, zda jsou návrhová žádání znějící na zrušení prvního a druhého napadeného rozhodnutí (dále jen „napadená rozhodnutí“) předložena k soudu příslušnému k jejich projednání. Vzhledem k tomu, že otázka pravomoci Tribunálu k rozhodnutí sporu je nepominutelnou podmínkou řízení, může ji Tribunál zkoumat v kterékoli fázi řízení, a to i bez návrhu (viz rozsudky ze dne 7. února 2024, Usmanov v. Rada, T‑237/22, nezveřejněný, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2024:56, bod 22 a citovaná judikatura, a ze dne 15. května 2024, Russian Direct Investment Fund v. Rada, T‑235/22, nezveřejněný, EU:T:2024:311, bod 19 a citovaná judikatura). Účastníci řízení byli v tomto ohledu vyslechnuti na jednání v odpovědi na písemnou otázku, která jim byla položena před konáním tohoto jednání. 23 V tomto ohledu je třeba uvést, že napadená rozhodnutí byla přijata na základě článku 29 SEU, který se týká společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). 24 Přestože podle čl. 24 odst. 1 druhého pododstavce poslední věty SEU a čl. 275 prvního pododstavce SFEU Soudní dvůr Evropské unie nemá v zásadě pravomoc, pokud jde o ustanovení o SZBP či akty přijaté na jejich základě, je třeba nicméně připomenout, že ve Smlouvách jsou výslovně stanoveny dvě výjimky z této zásady. Zaprvé se totiž jak v čl. 24 odst. 1 druhém pododstavci poslední větě SEU, tak v čl. 275 druhém pododstavci SFEU stanoví, že Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc kontrolovat dodržování článku 40 SEU. Zadruhé se v čl. 24 odst. 1 druhém pododstavci poslední větě SEU uděluje Soudnímu dvoru Evropské unie pravomoc přezkoumávat legalitu některých rozhodnutí uvedených v čl. 275 druhém pododstavci SFEU. Toto posledně uvedené ustanovení stanoví zase pravomoc unijního soudu rozhodovat o žalobách podaných za podmínek stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, které se týkají přezkumu legality rozhodnutí Rady, která byla přijata na základě ustanovení o SZBP a jimiž se stanovují omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám (viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 60 a citovaná judikatura). 25 Pokud jde o akty přijaté na základě ustanovení týkajících se SZBP, je to právě individuální povaha těchto aktů, která v souladu s čl. 275 druhým pododstavcem SFEU otevírá přístup k unijním soudům (viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 103 a citovaná judikatura). 26 V tomto ohledu je třeba připomenout, že omezující opatření jsou v rozsahu, v němž ukládají určité kategorii obecně a abstraktně určených adresátů, aby prováděla zákazy týkající se činností určitých subjektů, jejichž jména jsou uvedena na seznamech obsažených v jejich přílohách, akty s obecnou působností a zároveň představují individuální rozhodnutí vůči těmto subjektům (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 102 a citovaná judikatura). 27 V projednávané věci zaprvé čl. 4g odst. 1 rozhodnutí 2014/512, který byl vložen čl. 1 bodem 1 prvního napadeného rozhodnutí, stanoví pro „provozovatele zákaz vysílat jakýkoli obsah [prostřednictvím sdělovacích prostředků, jejichž název je uveden na dotčeném seznamu] nebo umožnit jeho vysílání či k němu jinak přispívat“. Zadruhé čl. 4g odst. 3 rozhodnutí 2014/512, který byl vložen čl. 1 bodem 10 druhého napadeného rozhodnutí, stanoví zákaz „inzerovat výrobky nebo služby v jakémkoli obsahu vytvořeném nebo vysílaném [prostřednictvím sdělovacích prostředků, jejichž název je uveden na dotčeném seznamu], a to i prostřednictvím přenosu nebo šíření jakýmikoli prostředky uvedenými v odstavci 1“. 28 Je tedy třeba konstatovat, že napadená rozhodnutí výslovně odkazují na sdělovací prostředky vyjmenované v dotčeném seznamu, jejichž obsah je předmětem zákazů uložených výše uvedenými ustanoveními. Taková opatření se zaměřují na určené sdělovací prostředky a představují ve vztahu k nim omezující opatření vůči právnickým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU. 29 Z judikatury totiž vyplývá, že rozhodnutí, kterým se stanoví omezující opatření, může být považováno za individuální, pokud je dotčená osoba identifikována v textu nebo na seznamu v příloze tohoto rozhodnutí, jinými slovy, pokud je uvedená osoba jmenovitě uvedena v daném rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. května 2024, Russian Direct Investment Fund v. Rada, T‑235/22, nezveřejněný, EU:T:2024:311, bod 25 a citovaná judikatura). 30 Vzhledem k tomu, že jména žalobkyň nejsou uvedena ani v textu rozhodnutí 2014/512 ve znění změn, ani v příloze IX ve znění změn, nepředstavují napadená rozhodnutí omezující opatření vůči žalobkyním (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 104, a ze dne 15. května 2024, Russian Direct Investment Fund v. Rada, T‑235/22, nezveřejněný, EU:T:2024:311, bod 26). Dotčená omezující opatření, která jsou stanovena jak napadenými rozhodnutími, tak prvním a druhým napadeným nařízením (dále jen „napadená nařízení“), je totiž třeba chápat tak, že mají vůči žalobkyním obecnou působnost (viz bod 27 výše) v rozsahu, v němž patří mezi subjekty náležející do obecné a abstraktní kategorie „provozovatelů“, kterým je zakázáno vysílat obsah prováděný „právnickými osobami, subjekty nebo orgány uvedenými v příloze IX“ rozhodnutí 2014/512 ve znění změn, a individuální působnost ve vztahu k těmto osobám, subjektům nebo orgánům. 31 Žalobkyně se tedy nemohou dovolávat individuální povahy dotčených omezujících opatření ve vztahu ke sdělovacím prostředkům identifikovaným v textu rozhodnutí 2014/512, ve znění změn, prostřednictvím výslovného odkazu na dotčený seznam, v němž jsou uvedeny jejich názvy, aby založily pravomoc Tribunálu rozhodovat o jejich žalobách na neplatnost. 32 Z toho vyplývá, že Tribunál nemá pravomoc rozhodovat o legalitě napadených rozhodnutí. 33 Naproti tomu pravomoc Tribunálu není nijak omezena, pokud jde o napadená nařízení, která vzhledem k tomu, že byla přijata na základě článku 215 SFEU, provádějí napadená rozhodnutí přijatá v rámci SZBP. Taková nařízení totiž představují unijní akty přijaté na základě Smlouvy o FEU, ve vztahu k nimž musí unijní soudy v souladu s pravomocemi, které jim jsou na základě Smluv svěřeny, zajišťovat v zásadě úplný přezkum jejich legality (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 106). 34 S ohledem na výše uvedené je třeba rozhodnout pouze o legalitě napadených nařízení. K návrhu na zrušení napadených nařízení K přípustnosti 35 Rada podporovaná Komisí zejména tvrdí, že žalobkyně jakožto poskytovatelé internetových služeb nejsou prvním napadeným nařízením přímo dotčeny, jelikož mají pouze nepřímou povinnost blokovat přístup ke stránkám sdělovacích prostředků, na které se vztahují dotčená omezující opatření. Kromě toho Rada namítá nepřípustnost úpravy žaloby z důvodu, že zaprvé nesplňuje kritéria uvedená v článku 86 jednacího řádu a zadruhé žalobkyně nemají právní zájem na podání žaloby ani aktivní legitimaci k podání žaloby na neplatnost směřující proti druhému napadenému nařízení. Žaloba a úprava žaloby jsou tedy nepřípustné. 36 Žalobkyně tyto argumenty zpochybňují. 37 V tomto ohledu je třeba připomenout, že unijní soud je oprávněn posoudit podle okolností každého případu, zda řádný výkon spravedlnosti odůvodňuje zamítnutí žaloby z meritorního hlediska, aniž předtím rozhodne o její přípustnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2002, Rada v. Boehringer, C‑23/00 P, EU:C:2002:118, body 51 a 52). 38 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je žaloba v každém případě a z důvodů uvedených níže neopodstatněná, je třeba v zájmu hospodárnosti řízení přezkoumat její opodstatněnost, aniž by předtím bylo rozhodnuto o její přípustnosti. K věci samé 39 Na podporu žaloby předkládají žalobkyně tři žalobní důvody, z nichž první vychází z nedostatku pravomoci Rady k přijetí napadených nařízení, druhý z porušení práva na svobodu projevu a informací zakotveného v článku 11 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a třetí z porušení práva na řádnou správu zaručeného v článku 41 Listiny. 40 Nejprve je třeba přezkoumat první žalobní důvod, následně třetí žalobní důvod a nakonec druhý žalobní důvod. – K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku pravomoci Rady k přijetí napadených nařízení 41 Žalobkyně tvrdí, že Rada přijetím napadených nařízení jednala mimo rámec svých pravomocí v oblasti SZBP. Konkrétně tato nařízení nesledují jeden z cílů SZBP, jak jsou uvedeny v dokumentu nazvaném „Pokyny k provádění a vyhodnocování omezujících opatření (sankcí) v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie“, přijatém Radou dne 4. května 2018 (dále jen „pokyny k omezujícím opatřením“). Cílem napadených nařízení je spíše přímo upravit určitý mediální obsah za účelem ochrany občanů Unie před škodlivými dezinformacemi po neomezenou dobu a bez jakékoli vazby na válku na Ukrajině. 42 Podle žalobkyň spadá regulace mediálního obsahu spíše do působnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (Úř. věst. 2010, L 95, s. 1), která zejména přiznává jen vnitrostátním orgánům pravomoc zasáhnout za účelem sankcionování audiovizuální mediální služby za nevhodný redakční obsah. Již před přijetím napadených nařízení totiž šest členských států přijalo opatření na základě uvedené směrnice týkající se škodlivého mediálního obsahu pocházejícího z ruských sdělovacích prostředků. 43 Rada, podporovaná Estonskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Komisí a vysokým představitelem, argumenty žalobkyň zpochybňuje. 44 I když byl v bodě 34 výše učiněn závěr, že je třeba rozhodnout pouze o legalitě napadených nařízení, je nicméně třeba uvést, že podle čl. 215 odst. 2 SFEU může Rada přijmout omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům pouze tehdy, pokud tak stanoví rozhodnutí přijaté podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU. Z toho vyplývá, že předběžnou podmínkou k ověření pravomoci Rady k přijetí napadených nařízení je, že Rada má pravomoc přijmout napadená rozhodnutí, která jí tuto pravomoc svěřují. 45 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 5 SEU Unie ve vztazích s okolním světem zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně svých občanů. Přispívá k míru, bezpečnosti a přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů. 46 Napadená rozhodnutí vycházejí z článku 29 SEU. Toto ustanovení, zařazené do hlavy V kapitoly 2 SEU obsahující „Zvláštní ustanovení o [SZBP]“, přiznává Radě pravomoc „přijím[at] rozhodnutí, která vymezují přístup Unie ke konkrétní otázce zeměpisné nebo tematické povahy“. Podle článku 23 SEU spočívá činnost Unie na mezinárodní scéně podle téže kapitoly na zásadách, sleduje cíle a je prováděna v souladu s obecnými ustanoveními, která jsou obsažena v kapitole 1, jako jsou podle čl. 21 odst. 1 SEU demokracie, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv, úcta k lidské důstojnosti a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva. Článek 24 odst. 1 SEU upřesňuje, že „[p]ravomoc Unie v otázkách [SZBP] se vztahuje na všechny oblasti zahraniční politiky a všechny otázky týkající se bezpečnosti Unie“ (rozsudek ze dne 27. července 2022, RT France v. Rada, T‑125/22, dále jen rozsudek RT France, EU:T:2022:483, bod 49). 47 Z ustanovení článků 21 a 23, čl. 24 odst. 1, článku 25 a čl. 28 odst. 1 prvního pododstavce, jakož i článku 29 SEU ve vzájemné souvislosti podle judikatury vyplývá, že „přístup Unie“ ve smyslu článku 29 SEU představují rozhodnutí, která zaprvé spadají do [SZBP], tak jak je vymezená v čl. 24 odst. 1 SEU, zadruhé se vztahují k „otázce zeměpisné nebo tematické povahy“ a zatřetí nemají povahu „operativní akce“ ve smyslu článku 28 SEU, tj. akce zahrnující civilní nebo vojenské operace vedené jedním nebo více členskými státy mimo Unii (viz rozsudek RT France, bod 50 a citovaná judikatura). 48 Pojem „přístup Unie“ ve smyslu článku 29 SEU tedy umožňuje extenzivní výklad, takže za předpokladu splnění podmínek uvedených výše v bodě 47 lze na základě tohoto článku mimo jiné přijímat nejen programové akty či prostá prohlášení o úmyslu, ale i rozhodnutí stanovící opatření, která mohou přímo změnit právní postavení jednotlivců. To ostatně potvrzuje i znění čl. 275 druhého pododstavce SFEU (viz rozsudek RT France, bod 51 a citovaná judikatura). 49 S ohledem na široký rozsah účelů a cílů SZBP, jak jsou vyjádřeny v čl. 3 odst. 5 SEU a v článku 21 SEU, jakož i ve zvláštních ustanoveních, která se jí týkají, zejména v článcích 23 a 24 SEU, disponuje Rada širokým posuzovacím prostorem při vymezování předmětu omezujících opatření, které Unie přijímá v oblasti SZBP. Radě tedy nelze vytýkat, že měla za to, že v reakci na mezinárodní krizi způsobenou agresí Ruské federace vůči Ukrajině může být mezi vhodná opatření reagující na vážné ohrožení míru na hranicích Unie a na porušení mezinárodního práva rovněž zahrnut zákaz vysílání obsahu některých sdělovacích prostředků financovaných z ruského státního rozpočtu z důvodu, že podporují uvedenou agresi prostřednictvím soustavných a koordinovaných propagandistických akcí zaměřených na občanskou společnost v Unii a sousedních zemích tím, že závažným způsobem zkreslují a manipulují skutečnosti (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 52). Stejně tak v takovém kontextu mohla Rada rovněž na základě ustanovení týkajících se SZBP přijmout zákaz inzerce výrobků nebo služeb v obsahu vytvářeném nebo vysílaném sdělovacími prostředky uvedenými na dotčeném seznamu. 50 Z bodů 8 a 19 odůvodnění prvního, respektive druhého napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že podle posouzení Rady představují tyto činy uvedené v bodě 49 výše významnou a přímou hrozbu pro veřejný pořádek a bezpečnost Unie, což odůvodňuje její zásah v rámci pravomocí, které jí Smlouva o EU přiznává v hlavě V kapitole 2 (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 53). 51 Takové zásahy tedy přímo souvisí s cíli SZBP uvedenými v čl. 21 odst. 2 písm. a) a c) SEU, neboť jejich účelem je chránit hodnoty Unie, její základní zájmy, bezpečnost, nezávislost a celistvost a dále zachovávat mír, předcházet konfliktům a posilovat mezinárodní bezpečnost (viz rozsudek RT France, bod 54 a citovaná judikatura). 52 Pokud jde o cíle sledované Radou, body 4 až 10 odůvodnění prvního napadeného rozhodnutí, jakož i body 4 a 5 a 17 až 20 odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí odkazují na nutnost chránit Unii a její členské státy před dezinformačními a destabilizačními kampaněmi, které by mohly být prováděny sdělovacími prostředky pod kontrolou vedení Ruské federace a ohrožovat veřejný pořádek a bezpečnost Unie v kontextu vojenské agrese proti Ukrajině. Jedná se tedy o veřejné zájmy, které mají chránit evropskou společnost a jsou součástí celkové strategie, jejímž cílem je co nejrychleji ukončit agresi proti Ukrajině (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 55). 53 Vzhledem k tomu, že propaganda a dezinformační kampaně jsou schopny podkopat základy demokratických společností a nedílně patří mezi způsoby vedení moderní války, spadají dotčená omezující opatření rovněž do rámce plnění cílů, které Unii ukládá čl. 3 odst. 1 a 5 SEU (rozsudek RT France, bod 56). 54 Přijetím napadených rozhodnutí tedy Rada vykonala pravomoc svěřenou Unii Smlouvami na základě ustanovení týkajících se SZBP. Tento závěr nemůže být zpochybněn pokyny k omezujícím opatřením, které, jak správně tvrdí Rada, nemohou být v žádném případě vykládány jako omezení uvedené pravomoci. 55 Tento závěr nemůže být zpochybněn ani argumentací, podle které Rada překročila pravomoci, které jí svěřují Smlouvy, tím, že přijala opatření směřující k přímé úpravě určitého mediálního obsahu za účelem ochrany občanů Unie před škodlivými dezinformacemi po neomezenou dobu a bez vazby na válku na Ukrajině. Cílem napadených aktů je totiž uložit omezující opatření v reakci na činnosti a politiku Ruské federace zaměřené na destabilizaci a narušení svrchovanosti a celistvosti Ukrajiny. Žalobkyně tedy nemohou tvrdit, že Rada přijetím uvedených opatření vycházela z ustanovení Smlouvy o EU týkajících se SZBP za účelem regulace obsahu sdělovacích prostředků uvedených v těchto aktech nad rámec kontextu, který se vyznačuje činnostmi a politikami destabilizace Ukrajiny Ruskou federací. 56 Kromě toho totéž platí pro okolnost, které se dovolávají žalobkyně, že pravomoc sankcionovat audiovizuální sdělovací prostředek za nevhodný redakční obsah spadá pouze do pravomoci vnitrostátních regulačních orgánů. Pravomoci Unie, včetně těch, které se týkají SZBP, totiž nelze vyloučit či podmínit existencí nebo výkonem pravomocí, které vnitrostátní právo svěřuje správnímu orgánu. Skutečnost, že vnitrostátní správní orgán má pravomoc přijímat sankce, nevylučuje pravomoc Rady přijmout za konkrétních podmínek omezující opatření, jejichž cílem je dočasně a s možností dalšího posouzení zakázat šíření určitého mediálního obsahu (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 57). 57 Dále je třeba uvést, že pravomoc svěřená vnitrostátním správním orgánům vnitrostátními právními předpisy nesleduje stejné cíle, nevychází ze stejných předpokladů ani hodnot a nemůže zaručit stejné výsledky, jako má jednotný a okamžitý zásah na celém území Unie, jenž lze uskutečnit v rámci SZBP. Je třeba rovněž poznamenat, že napadená rozhodnutí jsou ve svých výrocích určena provozovatelům, kterým zakazují vysílat obsah subjektů uvedených v dotčeném seznamu a inzerovat v obsahu vytvořeném nebo vysílaném uvedenými subjekty jakýmkoli způsobem, včetně prostřednictvím kabelové, satelitní, IP-TV, prostřednictvím poskytovatelů internetových služeb, internetové platformy nebo aplikace pro sdílení videonahrávek, ať již nové, nebo předem nainstalované. Vzhledem k tomu, že se takové zákazy použijí bez ohledu na členský stát, ve kterém jsou uvedení provozovatelé usazeni, a bez ohledu na způsob šíření obsahu, vyplývá z toho, že výsledků sledovaných napadenými rozhodnutími, by nemohlo být dosaženo prostřednictvím vnitrostátních regulačních orgánů, jejichž pravomoc je omezena na území členského státu, o jehož orgány se jedná, a jejichž jakýkoliv zásah by v důsledku toho nemohl mít stejnou účinnost jako opatření obecné povahy přijaté v rámci SZBP (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 58). 58 Konečně, pokud jde o argument vznesený žalobkyněmi, který se v podstatě týká rozdělení vnitřních pravomocí Unie, je třeba konstatovat, že přijetí napadených aktů nemůže být zpochybněno možností Unie zasáhnout v oblasti audiovizuálních služeb na základě jiných kategorií pravomocí upravených Smlouvou o FEU, zejména pravomocí svěřených Unii v oblasti regulace vnitřního trhu na základě čl. 4 odst. 2 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 59). 59 V tomto ohledu stačí připomenout, že podle čl. 40 druhého pododstavce SEU se provádění politik uvedených v článcích 3 až 6 SFEU nesmí dotknout uplatňování postupů a rozsahu pravomocí orgánů, které Smlouvy stanoví pro výkon pravomocí Unie v rámci SZBP 60 Z toho vyplývá, že pravomoci Unie z titulu SZBP a z titulu jiných ustanovení Smlouvy o FEU, jež jsou stanovena v její třetí části týkající se vnitřních politik a činností Unie, se vzájemně nevylučují, ale doplňují, přičemž každá z nich má vlastní oblast působnosti a směřuje k dosažení odlišných cílů (viz rozsudek RT France, bod 61 a citovaná judikatura). 61 Pokud jde o pravomoc Rady přijmout první napadené nařízení, je třeba uvést, že podle čl. 215 odst. 2 SFEU platí, že pokud tak stanoví rozhodnutí přijaté podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU, může Rada přijmout omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům. 62 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci, jak bylo připomenuto v bodě 44 výše, musí být za účelem ověření pravomoci Rady přijmout napadená nařízení nejprve ověřeno, zda Rada měla pravomoc přijmout napadená rozhodnutí, která jí tuto pravomoc přiznávají, je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že Rada mohla platně přijmout napadená rozhodnutí na základě článku 29 SEU, bylo přijetí uvedených nařízení na základě čl. 215 odst. 2 SFEU nezbytné, jak vyplývá z bodů 12 a 28 odůvodnění prvního a druhého napadeného nařízení, k zajištění jednotného provádění dotčených omezujících opatření na území Unie. Vzhledem k tomu, že uvedená opatření mohou být provedena pouze tak, že se provozovatelům zaprvé uloží dočasný zákaz šíření obsahu sdělovacích prostředků vyjmenovaných v dotčeném seznamu a zadruhé zákaz inzerce v obsahu, který tyto subjekty vytváří nebo vysílají, je nutno konstatovat, že jednotného provádění takových zákazů na celém území Unie mohlo být lépe dosaženo na úrovni Unie než na vnitrostátní úrovni (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 63). 63 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba žalobní důvod vycházející z nedostatku pravomoci Rady zamítnout jako neopodstatněný. – Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na řádnou správu zaručeného článkem 41 Listiny 64 V rámci třetího žalobního důvodu se žalobkyně dovolávají porušení práva na řádnou správu zaručeného článkem 41 Listiny v podstatě z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění zakotvené v článku 296 SFEU. 65 Podle žalobkyň Rada porušila povinnost uvést specifické a konkrétní důvody související zejména s kontextem, jakož i závažností a zvláštní naléhavostí situace, pro které měla za to, že je nezbytné přijmout dotčená omezující opatření. Pokud jde o kontext, body odůvodnění napadených nařízení se omezují na uvedení důvodů týkajících se výlučně vysílacích činností sdělovacích prostředků a nezohledňují neutrální úlohu takových „provozovatelů“, jako jsou žalobkyně. Pokud jde o závažnost a naléhavost situace, Rada dostatečně neodůvodnila, proč sdělovací prostředky, jejichž název je uveden na dotčeném seznamu, šířily škodlivou propagandu odůvodňující přijetí dotčených omezujících opatření. 66 Rada nesplnila ani povinnost odůvodnit volbu právního základu použitého v napadených nařízeních, ani povinnost zahrnout do něj podrobné odůvodnění nezbytnosti a přiměřenosti těchto nařízení, jakož i jejich souladu se základními právy. 67 Konečně žalobkyně vytýkají Radě, že nezdokumentovala a nezveřejnila rozhodovací proces, který vedl k přijetí napadených nařízení, což jim zabránilo seznámit se s jeho původem a kontextem. 68 V replice žalobkyně rovněž tvrdí, že úvahy obsažené v rozsudku RT France nemohou být v projednávané věci použity, jelikož nedostatečnost odůvodnění byla v tomto rozsudku posouzena pouze ve vztahu ke společnosti RT France. 69 Rada, podporovaná Estonskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Komisí a vysokým představitelem, argumenty žalobkyň zpochybňuje. 70 Předně je třeba uvést, že navzdory nadpisu tohoto žalobního důvodu, v němž žalobkyně obecně odkazují na porušení práva na řádnou správu zaručeného v článku 41 Listiny, ve skutečnosti tvrdí pouze porušení povinnosti uvést odůvodnění. 71 Podle ustálené judikatury má přitom povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení za cíl poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před soudem Unie, a také umožnit soudu Unie přezkoumat legalitu tohoto aktu (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 102 a citovaná judikatura). 72 Je třeba rovněž připomenout, že odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU a čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů, jakož i zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není zejména požadováno, aby odůvodnění uvádělo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek RT France, bod 103 a citovaná judikatura). 73 Akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn tehdy, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a umožňují jí pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato. Dále platí, že míra podrobnosti odůvodnění aktu musí být přiměřená materiálním možnostem a technickým podmínkám nebo lhůtě, ve které musí být akt vydán (viz rozsudek RT France, bod 104 a citovaná judikatura). 74 S ohledem na tuto judikaturu je třeba rozlišovat podle toho, zda se odůvodnění sporných aktů vztahuje k ustanovením s obecnou působností nebo k ustanovením, která jsou omezujícími opatřeními, která mají, pokud jde o jejich adresáty, charakter individuálního rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2018, Gazprom Neft v. Rada, T‑735/14 a T‑799/14, EU:T:2018:548, bod 114). 75 Pokud jde totiž o ustanovení s obecnou působností, odůvodnění se může omezit na uvedení celkové situace, jež vedla k jejich přijetí, a obecných cílů, o jejichž dosažení tato ustanovení usilují (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 120 a citovaná judikatura, a ze dne 17. září 2020, Rosneft a další v. Rada, C‑732/18 P, EU:C:2020:727, bod 68). 76 Pokud jde naproti tomu o ustanovení, která představují vůči svým adresátům omezující opatření s individuální působností, judikatura upřesnila, že odůvodnění aktu Rady, kterým se ukládá omezující opatření, musí nejen identifikovat právní základ tohoto opatření, ale rovněž uvést specifické a konkrétní důvody, na základě kterých Rada při výkonu diskreční posuzovací pravomoci dospěla k závěru, že se takové opatření musí uplatnit na dotyčnou osobu (viz rozsudek ze dne 13. září 2018, Gazprom Neft v. Rada, T‑735/14 a T‑799/14, EU:T:2018:548, bod 117 a citovaná judikatura). 77 Právě na základě těchto úvah je třeba ověřit, zda Rada splnila povinnost právně dostačujícím způsobem odůvodnit sporná ustanovení. 78 V projednávané věci je třeba uvést, že napadená nařízení ukládající dotčená omezující opatření nemají ve vztahu k žalobkyním individuální působnost (viz bod 30 výše). Cílem těchto opatření je naopak zavést obecný zákaz pro všechny provozovatele vysílat obsah pocházející ze sdělovacích prostředků, které jsou pod stálou přímou či nepřímou kontrolou vedoucích představitelů Ruské federace, jejichž jméno je uvedeno na dotčeném seznamu, a inzerovat v jimi vytvořeném nebo vysílaném obsahu. Proto je třeba posoudit dostatečnost odůvodnění jednak s ohledem na celkovou situaci, která vedla k přijetí sporných ustanovení, a jednak s ohledem na obecné cíle, o jejichž dosažení tato ustanovení usilují (viz bod 75 výše). 79 Je třeba připomenout, že v bodech 112 a 113 rozsudku RT France Tribunál rozhodl, že odůvodnění prvního napadeného nařízení je dostatečné, pokud jde o žalobkyni v této věci, ve vztahu k níž tento akt představoval individuálně určené opatření. Z toho vyplývá, že první napadené nařízení je nutně dostatečně odůvodněno, pokud jde o žalobkyně v projednávané věci, jelikož ve vztahu k nim je toto nařízení aktem s obecnou působností, jehož odůvodnění se může, jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 75 výše, omezit na uvedení celkové situace, jež vedla k přijetí aktů obsahujících dotčená omezující opatření, a obecných cílů, o jejichž dosažení tato opatření usilují. 80 V tomto ohledu, jak již Tribunál uvedl v bodě 107 rozsudku RT France, obecný kontext, který vedl Radu k přijetí dotčených omezujících opatření, je jasně uveden zejména v bodech odůvodnění prvního napadeného nařízení. Bod 4 odůvodnění tohoto nařízení totiž odkazuje na závěry Evropské rady ze dne 24. února 2022 (viz bod 8 výše), v nichž Rada nanejvýš důrazně odsoudila „nevyprovokovanou a neodůvodněnou vojenskou agresi“ Ruské federace vůči Ukrajině, vyzvala k urychlenému vypracování a přijetí dalšího souboru individuálních a hospodářských sankcí a mimo jiné vyzvala Ruskou federaci, aby zastavila dezinformační kampaň. Zadruhé bod 5 odůvodnění tohoto nařízení odkazuje na závěry Rady ze dne 10. května 2021, ve kterých Rada zdůraznila potřebu dále posílit odolnost a schopnost Unie a členských států čelit hybridním hrozbám, včetně dezinformací, a to zejména v případech zahraničního vměšování a ovlivňování. První napadené nařízení uvádí celkovou situaci známou žalobkyním a obecné cíle, o jejichž dosažení usiluje. Totéž platí pro druhé napadené nařízení. Je třeba uvést, že taková odůvodnění vyplývají rovněž z bodů 7 až 11 a 13 odůvodnění druhého napadeného nařízení. 81 Je tedy třeba mít za to, že Rada napadená nařízení dostatečně odůvodnila ve smyslu judikatury uvedené v bodě 75 výše, podle níž není v případě aktů s obecnou působností nutné zkoumat, zda Rada poskytla „specifické a konkrétní důvody“, které vedly k přijetí uvedených aktů. 82 Tento závěr nemůže být argumenty žalobkyň zpochybněn. 83 Zaprvé nelze Radě vytýkat, že dostatečně neodůvodnila posouzení nezbytnosti a přiměřenosti dotčených omezujících opatření, jakož i jejich soulad se základními právy. V tomto ohledu je třeba ve smyslu judikatury uvedené v bodě 72 výše připomenout, že není požadováno, aby odůvodnění specifikovalo všechny relevantní skutkové a právní poznatky. Kromě toho otázka, zda jsou taková opatření vhodná a nezbytná k dosažení jejich cílů, jakož i otázka jejich souladu se základními právy spadá do meritorního přezkumu těchto opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. září 2018, Gazprom Neft v. Rada, T‑735/14 a T‑799/14, EU:T:2018:548, bod 126), přezkumu, který bude proveden níže v rámci druhého žalobního důvodu. 84 Zadruhé argumentace žalobkyň, podle které nezpřístupnění dokumentace týkající se rozhodovacího procesu představuje samo o sobě relevantní okolnost pro účely posouzení, zda Rada splnila povinnost uvést odůvodnění, nemůže obstát. Jak správně zdůrazňuje Rada, unijní právo neukládá žádnou povinnost zpřístupnit uvedenou dokumentaci a skutečnost, že k takovému zpřístupnění nedošlo, není uvedena mezi okolnostmi připomenutými v bodě 72 výše, které jsou relevantní pro posouzení dostatečnosti odůvodnění. 85 Ostatně je třeba uvést, že žalobkyně byly schopny pochopit sporné zákazy, když uvedly důvody, proč taková opatření zpochybňují, a dále správně pochopily, že jsou povinny jednat na základě uvedených opatření, i když nejsou subjekty televizního vysílání. 86 S ohledem na všechno výše uvedené musí být třetí žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný. – K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení svobody projevu a informací 87 Druhým žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že napadená nařízení porušují svobodu projevu a informací zaručenou článkem 11 Listiny, který odpovídá článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). 88 Žalobkyně jsou zejména toho názoru, že dotčená omezující opatření mohou omezit jejich svobodu rozšiřovat informace. 89 V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že jsou povinny provádět extrémně široké prověřování, aby rozpoznaly jakýkoli obsah pocházející od sdělovacích prostředků, jejichž jméno je uvedeno na dotčeném seznamu, nezávisle na platformě, na které se tento obsah objevuje, bez ohledu na osobu, která je původcem jeho zveřejnění, a bez ohledu na účel a kontext, ve kterém byl zveřejněn, což představuje rozsáhlý zásah s ohledem na právo na svobodu projevu a informací. 90 Takto široký zákaz mimoto představuje omezení práva uživatelů služeb žalobkyň rozšiřovat a přijímat informace, které je nedílnou součástí práva na rozšiřování informací, jejichž nositeli jsou žalobkyně. 91 Podle žalobkyň takové omezení svobody projevu a informací nesplňuje podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny, zejména pokud jde o podmínky týkající se toho, že omezení výkonu uvedeného práva je stanoveno zákonem, přiměřené a nezbytné. V tomto ohledu žalobkyně v replice uvádí, že úvahy rozvinuté v rozsudku RT France se nemohou použít mutatis mutandis v projednávané věci, zejména z důvodu „neutrálního postavení“, které mají jako poskytovatelé internetových služeb. 92 Pokud jde konkrétně zaprvé o požadavek, aby dotčená omezující opatření byla stanovena zákonem, žalobkyně mají za to, že tato opatření nejsou dostatečně jasná a předvídatelná. 93 Zadruhé, pokud jde o nezbytnost těchto opatření, žalobkyně se zaprvé domnívají, že Rada nezohlednila skutečnost, že projednávaná věc spadá do oblasti politické diskuse a otázek obecného zájmu, takže by měla být obsahu sdělovacích prostředků, na něž se vztahuje dotčený zákaz, přiznána vysoká úroveň ochrany svobody projevu. 94 Zadruhé žalobkyně vytýkají Radě, že nepodložila tvrzení uvedená v napadených nařízeních, která se v podstatě týkají důvodů a naléhavosti zavedení obecného zákazu vysílání obsahu pocházejícího ze sdělovacích prostředků, jejichž název je uveden na dotčeném seznamu, a inzerce v jimi vytvořeném nebo vysílaném obsahu, jakož i důvodů, proč uvedené sdělovací prostředky hrají „zásadní a rozhodující“ úlohu ve válce na Ukrajině, přičemž upřesňují, jak tyto sdělovací prostředky vážně zkreslují skutečnosti a manipulují s nimi a jaký je dopad nebo účinek jejich činností v rámci Unie. 95 Zatřetí napadená nařízení spočívají v nesprávném výkladu práva na svobodu projevu a informací, neboť dezinformace a propagandu nelze považovat za „protiprávní“ obsah. 96 Začtvrté se Rada ani striktně nezaměřovala na protiprávní obsah subjektů, na které se vztahují dotčená omezující opatření, ale přijala omezení týkající se veškerého obsahu uvedených subjektů bez rozdílu. 97 Konečně žalobkyně zpochybňují účinnost napadených nařízení z důvodu, že nebylo prokázáno, že sporné zákazy umožňují do značné míry zastavit šíření dezinformací týkajících se agrese na Ukrajině. Naopak podle nich je vždy možné získat přístup k obsahu, který je předmětem tohoto zákazu. 98 Zatřetí, pokud jde o nepřiměřenost dotčených omezujících opatření, žalobkyně v podstatě tvrdí, že lze uvažovat o jiných opatřeních než o úplném zákazu vysílání a že tato opatření mohou být v každém případě omezena na oblasti vysílání a služeb videa na vyžádání, spíše než aby byla koncipována tak široce, že by se uvedený zákaz mohl vztahovat na potenciálně značný objem obsahu. Mimoto tato opatření nejsou jasně časově omezena, ale v podstatě představují preventivní a trvalý zákaz. 99 V replice a ve vyjádřeních ke spisům vedlejších účastníků žalobkyně rovněž v podstatě tvrdí, že napadená nařízení nejsou v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 10 EÚLP, zejména pokud jde o procesní záruky a předběžná omezení. 100 Rada, podporovaná Estonskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Komisí a vysokým představitelem, argumenty žalobkyň zpochybňuje. 101 Úvodem je třeba připomenout, že základní práva musí být dodržována při každé činnosti Unie, včetně provádění rozhodnutí přijatých v oblasti SZBP nařízeními založenými na článku 215 SFEU. 102 Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo na svobodu projevu, což zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice. Podle čl. 11 odst. 2 Listiny musí být respektována svoboda a pluralita sdělovacích prostředků. 103 Článek 11 Listiny představuje jeden ze základních pilířů demokratické a pluralitní společnosti a je součástí hodnot, na nichž je podle článku 2 SEU založena Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Tele2 Sverige a Watson a další, C‑203/15 a C‑698/15, EU:C:2016:970, bod 93, a ze dne 23. dubna 2020, Associazione Avvocatura per i diritti LGBTI, C‑507/18, EU:C:2020:289, bod 48). 104 Práva a svobody zakotvené v článku 11 Listiny nejsou absolutními výsadami, ale musí být nahlíženy ve vztahu ke své společenské funkci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, La Quadrature du Net a další, C‑511/18, C‑512/18 a C‑520/18, EU:C:2020:791, bod 120 a citovaná judikatura). 105 Jak vyplývá z vysvětlení k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C‑303, s. 17) a v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny mají práva v ní obsažená stejný smysl a rozsah jako odpovídající práva zaručená EÚLP, avšak nebrání tomu, aby unijní právo poskytovalo širší ochranu [rozsudek ze dne 22. června 2023, K. B. a F. S. (Uplatnění z moci úřední v trestní oblasti), C‑660/21, EU:C:2023:498, bod 41]. 106 Pro účely výkladu článku 11 Listiny je tedy třeba zohlednit odpovídající práva zaručená článkem 10 EÚLP, jak je vykládá Evropský soud pro lidská práva [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. března 2022, Autorité des marchés financiers, C‑302/20, EU:C:2022:190, bod 67, a ze dne 12. ledna 2023, Migracijos departamentas (Důvody pronásledování založené na politických názorech), C‑280/21, EU:C:2023:13, bod 29 a citovaná judikatura]. 107 Z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že článek 10 EÚLP zaručuje každému svobodu projevu a informací a týká se nejen obsahu informací, ale i prostředků jejich šíření, přičemž jakýmkoli omezením těchto prostředků je dotčeno právo přijímat a rozšiřovat informace (viz rozsudek ESLP ze dne 28. září 1999, Öztürk v. Turecko, CE:ECHR:1999:0928JUD002247993, § 49 a citovaná judikatura). 108 V projednávané věci je třeba uvést, že žalobkyně se v podstatě dovolávají zaprvé porušení práva na svobodu rozšiřovat informace a zadruhé práva uživatelů jejich služeb na svobodu přijímat nebo rozšiřovat informace. 109 Zaprvé, pokud jde o tvrzené porušení svobody žalobkyň rozšiřovat informace, je třeba předně uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, okolnost, že mají neutrální úlohu při vysílání obsahu, nebrání tomu, aby se některé úvahy, které Tribunál rozvinul v rozsudku RT France, přenesly na projednávaný případ, pokud tyto úvahy odkazují na dotčená omezující opatření z objektivního hlediska. 110 Přitom i za předpokladu, že by poskytovatele internetových služeb, jako jsou žalobkyně, které se ostatně označují za provozovatele, kteří poskytují přístup k internetu jednotlivcům nebo podnikům, (viz bod 3 výše) bylo možné navzdory uplatnění jejich neutrální úlohy při vysílání obsahu považovat za nositele samostatného práva na svobodu rozšiřovat informace, argumenty žalobkyň nemohou obstát. 111 Za předpokladu, že by dočasný zákaz přispívat k vysílání obsahu sdělovacích prostředků, na něž se vztahují dotčená omezující opatření, uložený prvním napadeným nařízením, a zákaz inzerce výrobků nebo služeb v obsahu vysílaném uvedenými sdělovacími prostředky, uložený druhým napadeným nařízením, mohly představovat zásah do výkonu svobody žalobkyň rozšiřovat informace, je třeba připomenout, že čl. 52 odst. 1 Listiny připouští omezení výkonu práv v ní zakotvených. K tomu, aby byl zásah do svobody projevu v souladu s unijním právem, musí splňovat čtyři podmínky. Zaprvé musí být dotčené omezení „stanoveno zákonem“ v tom smyslu, že orgán Unie přijímající opatření, která mohou omezit svobodu projevu fyzické nebo právnické osoby, musí mít pro své jednání právní základ. Zadruhé musí dotčené omezení respektovat podstatu svobody projevu. Zatřetí musí skutečně odpovídat cíli obecného zájmu, který jako takový Unie uznává. Začtvrté musí být přiměřené. Tyto podmínky se v podstatě shodují s podmínkami stanovenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle které lze zásah do výkonu práva na svobodu projevu považovat za odůvodněný z hlediska čl. 10 odst. 2 EÚLP pouze v případě, že byl „stanoven zákonem“, sleduje jeden nebo více legitimních cílů a je „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení těchto cílů (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, body 143 až 146). 112 Pokud jde o první podmínku, podle níž musí být každé omezení svobody projevu a informací stanoveno zákonem, je třeba uvést, že dotčená omezující opatření jsou stanovena zákonem, neboť jsou obsažena v právních aktech, které jsou mimo jiné obecně použitelné a existují pro ně jasné právní základy v unijním právu. Napadená nařízení byla totiž přijata na základě článku 215 SFEU za účelem provedení napadených rozhodnutí, která byla přijata na základě článku 29 SEU. 113 Je třeba připomenout, že v rozsahu rozumném za okolností daného případu musí být osoba nebo entita, případně s pomocí odborného poradenství, schopna předvídat důsledky, které mohou z určitého aktu vyplývat. Tyto důsledky nemusí být nutně předvídatelné s absolutní jistotou. Sám o sobě není v rozporu s požadavkem předvídatelnosti zákon, který sice přiznává široké posuzovací pravomoci, ale zároveň dostatečně jasně upřesňuje jejich rozsah a podmínky výkonu vzhledem k sledovanému legitimnímu cíli tak, aby byla jednotlivci poskytnuta přiměřená ochrana proti svévoli (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 150 a citovaná judikatura). 114 Pro poskytovatele internetových služeb, díky kterým Ruská federace vysílá obsah ve prospěch vojenské agrese proti Ukrajině vůči Ukrajině, který je přenášen v rámci vysílání televizních a internetových sdělovacích prostředků zcela financovaných z ruského státního rozpočtu, bylo tedy předvídatelné, že se na ně vztahují omezující opatření spočívající v zákazu šíření propagandistické činnosti ve prospěch takové agrese a z tohoto důvodu bude všem provozovatelům uložen zákaz vysílání obsahu pocházejícího z uvedených sdělovacích prostředků, „a to i prostřednictvím přenosu nebo šíření jakýmikoli prostředky, jako jsou […] prostřednictvím poskytovatelů internetových služeb“. To platí tím spíše s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou má Rada při přijímání omezujících opatření, a s ohledem na významnou roli sdělovacích prostředků, především těch audiovizuálních, v současné společnosti (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 151 a citovaná judikatura). 115 Za těchto okolností je třeba podmínku, že omezení svobody projevu a informací musí být stanoveno zákonem, považovat v projednávaném případě za splněnou. 116 Pokud jde o druhou podmínku, týkající se zásahu do podstaty svobody žalobkyň rozšiřovat informace, je třeba uvést, že zákaz vysílání obsahu pocházejícího z určitých sdělovacích prostředků, stejně jako zákaz inzerce v obsahu jimi vytvořeném nebo vysílaném, se týká pouze svobody přijímat nebo rozšiřovat obsah omezeného počtu sdělovacích prostředků. Z toho vyplývá, že tyto zákazy nemohou zasahovat do podstaty svobody, které se dovolávají žalobkyně. 117 Kromě toho ze znění poslední části bodů 10 a 11 odůvodnění prvního a druhého napadeného nařízení, vykládaných ve světle požadavku co nejvíce omezit zásah do svobody projevu a informací, vyplývá, že opatření stanovená těmito nařízeními mohou být zachována, „dokud nebude agrese vůči Ukrajině ukončena“ a dokud „Ruská federace a její přidružené sdělovací prostředky neukončí propagandistické akce proti Unii a jejím členským státům“. Vzhledem k tomu, že se jedná o dvě kumulativní podmínky, platí, že pokud by jedna z nich přestala být plněna, nebyl by již důvod zachovat dotčená omezující opatření (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 155). Nelze tedy tvrdit, jak uvádí žalobkyně, že napadená nařízení mají být uplatňována bez časového omezení předem vymezeného Radou. 118 Skutečnost, že dotčená omezující opatření byla následně zachována, jelikož uvedené podmínky byly stále plněny, nemůže zpochybnit jejich dočasnou a vratnou povahu. Ostatně na rozdíl od toho, co podle všeho tvrdí žalobkyně, taková okolnost nemůže být zohledněna, jelikož legalita napadených nařízení musí být posuzována v závislosti na skutkových a právních okolnostech existujících ke dni, kdy byla přijata (viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 37 a citovaná judikatura). 119 Konečně, pokud jde o argument vycházející z toho, že prověřování obsahu, které jsou žalobkyně povinny provést, by pro ně znamenalo zvýšené množství práce a nákladů, i za předpokladu, že by byl založen na správném výkladu povinnosti vyplývající z článku 2f nařízení č. 833/2014, který byl zaveden prvním napadeným nařízením, je třeba uvést, že tento argument není relevantní v rámci posouzení zásahu do podstaty práva rozšiřovat informace, avšak jak zdůrazňuje Rada, podporovaná Estonskou republikou, Komisí a vysokým představitelem, nanejvýš by mohl poukazovat na případné porušení svobody podnikání, kterého se však žalobkyně nedovolávaly. 120 Pokud jde o zákaz inzerce stanovený v čl. 1 bodě 1 druhého napadeného nařízení, je nutno konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, jeho cílem je v podstatě zakázat podnikům působícím na území Unie nakupovat reklamní plochy na kanálech a na internetových stránkách sdělovacích prostředků, jejichž název je uveden na dotčeném seznamu. Z toho vyplývá, jak zdůrazňuje Rada, že takový zákaz nemůže takovým poskytovatelům internetových služeb, jako jsou žalobkyně, uložit povinnost zabránit jejich uživatelům ve vysílání reklamy v obsahu vytvořeném nebo vysílaném sdělovacími prostředky, na které se vztahují omezující opatření, nebo jednoduše k němu mít přístup. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, totiž ze znění čl. 1 bodu 1 druhého napadeného nařízení jasně vyplývá, že zákaz, který je v něm stanoven, se netýká reklamy na obsah uvedených sdělovacích prostředků, ale ukládá neinzerovat v obsahu jimi vytvořeném nebo vysílaném. 121 Za těchto podmínek nelze mít za to, že sporné zákazy zasahují do podstaty svobody žalobkyň rozšiřovat informace. 122 Pokud jde o třetí podmínku týkající se sledování cíle obecného zájmu, který jako takový Unie uznává, je třeba uvést, že Tribunál rozhodl, že tak jak vyplývá z bodů 5 až 10 odůvodnění prvního napadeného nařízení a z bodů 7 až 11 odůvodnění druhého napadeného nařízení, dotčená omezující opatření sledovala cíl uvedený v čl. 21 odst. 2 písm. a) SEU chránit hodnoty Unie, její základní zájmy, bezpečnost a celistvost, že spadala rovněž do rámce plnění cílů, zejména mírových, které Unii ukládá čl. 3 odst. 1 a 5 SEU, že byla v souladu s cílem uvedeným v čl. 21 odst. 2 písm. c) SEU, kterým je zachovat mír, předcházet konfliktům a posilovat mezinárodní bezpečnost v souladu s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů a konečně v souladu s cílem ukončit válečný stav a porušování mezinárodního humanitárního práva, které válka může způsobit, což odpovídá rovněž cíli obecného zájmu, který je pro mezinárodní společenství prvořadý (viz rozsudek RT France, body 161 až 166 a citovaná judikatura). 123 Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že v projednávané věci je podmínka týkající se sledování cíle obecného zájmu, který jako takový Unie uznává, splněna. 124 Pokud jde o čtvrtou podmínku týkající se přiměřenosti dotčených omezujících opatření, je třeba uvést, že zásada proporcionality vyžaduje, aby omezení práv a svobod zakotvených v Listině, která mohou obsahovat akty unijního práva, nepřekračovala meze toho, co je přiměřené a nezbytné ke splnění sledovaných legitimních cílů nebo potřeby ochrany práv a svobod druhého, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi více vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a nepříznivé následky způsobené tímto opatřením nesmí být nepřiměřené vzhledem k sledovaným cílům (viz rozsudek RT France, bod 168 a citovaná judikatura). 125 V rozsudku RT France Tribunál již rozhodl, že Rada nepochybila, když považovala za nezbytné v souladu s článkem 11 Listiny zabránit formám projevu, které mají odůvodnit a podpořit čin vojenské agrese, k němuž došlo v rozporu s mezinárodním právem a Chartou Organizace spojených národů, a zejména s ohledem na mimořádný kontext projednávaného případu bylo třeba dospět k závěru, že omezení svobody projevu RT France a z podstaty věci ostatních sdělovacích prostředků, kterých se týká sporný zákaz, která mohla dotčená omezující opatření obsahovat, byla přiměřená sledovaným cílům, jelikož byla vhodná a nezbytná (viz rozsudek RT France, body 192 až 213 a citovaná judikatura). Je však nutno konstatovat, že tato analýza přiměřenosti napadených nařízení byla provedena ve vztahu k RT France, která je jedním ze subjektů, na které se dotčená omezující opatření výslovně vztahují. 126 V projednávané věci se naopak taková analýza musí týkat přiměřenosti napadených nařízení ve vztahu k žalobkyním, jelikož se dovolávají porušení vlastního práva na svobodu projevu a informací, konkrétně na svobodu rozšiřovat informace. 127 Nejprve je třeba ověřit, zda jsou dotčená omezující opatření s ohledem na žalobkyně přiměřená k dosažení cílů obecného zájmu sledovaných Unií. V tomto ohledu je třeba mít za to, že Rada mohla mít platně za to, že uvedená omezující opatření, která se vztahují na sdělovací prostředky kontrolované vedením Ruské federace, které se dopouští propagandistických akcí na podporu vojenské invaze na Ukrajinu, mohou chránit veřejný pořádek a bezpečnost Unie a zachovat integritu demokratické diskuse v rámci evropské společnosti, mír a mezinárodní bezpečnost (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 193). 128 Je třeba uvést, že sporné zákazy jsou v rozsahu, v němž spadají do rámce řady omezujících opatření přijatých v návaznosti na vojenskou agresi vůči Ukrajině, rovněž vhodnými opatřeními k dosažení cíle vyvinout maximální tlak na ruské orgány, aby ukončily činnost a politiky destabilizující Ukrajinu, jakož i vojenskou agresi vůči této zemi. 129 Vzhledem k tomu, že cílem dotčených omezujících opatření je zakázat vysílání obsahu pocházejícího ze sdělovacích prostředků kontrolovaných vedoucími představiteli Ruské federace, kteří se dopouští propagandistických akcí na podporu vojenské invaze na Ukrajinu ze strany Ruské federace a jejich jméno je uvedeno na dotčeném seznamu, a dále zakázat inzerci výrobků a služeb v jimi vysílaném obsahu, bylo vhodné, aby stejně jako kterýkoli jiný z prostředků přenosu nebo šíření obsahu Rada zohlednila i poskytovatele internetových služeb, jako jsou žalobkyně, jako provozovatele, kteří mají zajistit provádění uvedených zákazů, a tedy jejich účinnost, na území Unie. Kromě toho je třeba uvést stejně jako Rada, že zákaz inzerce je rovněž vhodný ke zvýšení tlaku na ruské orgány. 130 Okolnost uváděná žalobkyněmi, že dotčená omezující opatření nejsou vhodná, jelikož je stále možné mít přístup na internetovou stránku novin Russia today všude v Unii, nemůže zpochybnit vhodnost sporného zákazu vysílání. Případné obtíže při provádění napadených nařízení totiž nemohou znamenat nepřiměřenost uvedených opatření. 131 Z toho vyplývá, že dotčená omezující opatření jsou vhodná k dosažení cílů obecného zájmu, které Unie sleduje. 132 Pokud jde o nezbytnost omezení, je třeba s ohledem na žalobkyně konstatovat, že sporné zákazy představují obecná opatření, která jsou uložena žalobkyním, stejně jako ostatním poskytovatelům internetových služeb, jakož i dalším provozovatelům informační společnosti. Vzhledem ke zvláštnosti těchto zákazů, které musí být uplatňovány obecně na celém území Unie, byly tyto zákazy ze své podstaty nezbytné k účinnému sledování cílů vlastních dotčeným omezujícím opatřením. 133 Aby byly sporné zákazy dostatečně účinné a vyvolávaly účinky sledované dotčenými omezujícími opatřeními, které se vztahují na sdělovací prostředky pod stálou přímou či nepřímou kontrolou vedení Ruské federace, které zavedly systematickou propagandistickou kampaň na podporu vojenské agrese vůči Ukrajině (rozsudek RT France, body 161 a 162), musely se nutně týkat všech forem vysílání, a to i prostřednictvím „poskytovatelů internetových služeb“, a nemohly být omezeny, jak tvrdí žalobkyně (viz bod 98 výše), na oblast vysílání a služeb videa na vyžádání. Ostatně je třeba uvést, že se žalobkyně nedovolávaly žádného alternativního méně omezujícího opatření, které by umožnilo stejně účinně dosáhnout cílů sledovaných dotčenými opatřeními. 134 Konečně zvážení dotčených zájmů ukazuje, že nevýhody, které jsou spojené se spornými zákazy, nejsou nepřiměřené z hlediska sledovaných cílů. V tomto ohledu může význam cílů sledovaných prvním a druhým napadeným nařízením, které jsou součástí širšího cíle zachování míru a mezinárodní bezpečnosti v souladu s cíli vnější činnosti Unie uvedenými v článku 21 SEU, převážit nad negativními důsledky, a to i značnými, pro některé provozovatele, které nenesou žádnou odpovědnost za situaci, která vedla k přijetí omezujících opatření (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 149 a citovaná judikatura). Kromě toho je třeba připomenout, že se žalobkyně musí omezit na to, že nebudou přispívat k vysílání obsahu pocházejícího z uvedených sdělovacích prostředků, jejichž počet je ostatně velmi omezen. Dotčená omezující opatření nebrání žalobkyním ve výkonu jejich základních práv, a zejména jimi dovolávané svobody rozšiřovat informace, jelikož je jim dovoleno poskytovat uživatelům internetové sítě, s nimiž jsou smluvně vázány, přístup ke všem dalším obsahům. Žalobkyně tudíž neprokázaly, že napadená nařízení nepřiměřeně zasáhla do jejich svobody rozšiřovat informace. 135 S ohledem na všechno výše uvedené je třeba dospět k závěru, že i za předpokladu, že by se žalobkyně mohly dovolávat svobody rozšiřovat informace, jsou omezení této svobody, která mohou dotčená omezující opatření obsahovat, přiměřená, jelikož jsou vhodná, nezbytná a striktně přiměřená sledovaným cílům. 136 Zadruhé, pokud jde o údajné porušení práva na svobodu projevu a informací uživatelů služeb žalobkyň, kterým je bráněno v přístupu k obsahu sdělovacích prostředků, na které se vztahují dotčená omezující opatření, je třeba uvést, že takové právo se týká nejen práva rozšiřovat informace, ale také práva veřejnosti tyto informace přijímat (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 1. prosince 2015, Cengiz a další v. Turecko, CE:ECHR:2015:1201JUD004822610, § 56 a citovaná judikatura). 137 V projednávané věci žalobkyně neuvedly, v jakém rozsahu a především z jakého důvodu by se mohly s ohledem na své postavení poskytovatelů služeb přístupu k internetu, a tedy na svou úlohu „prostého přenosu“ přenášených informací, dovolávat práva na svobodu projevu a informací uživatelů jejich služeb. 138 I kdyby se totiž tito uživatelé, kteří jsou fyzickými nebo právnickými osobami, kterým žalobkyně zajišťují přístup k internetové síti, mohli dovolávat porušení práva na svobodu projevu a informací, a zejména práva na svobodu přijímat informace, nic to nemění na tom, že se žalobkyně nemohou na podporu své žaloby na neplatnost dovolávat práva, jehož nejsou nositeli (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 22. června 2022, Anglo Austrian AAB a Belegging-Maatschappij Far-East v. ECB, T‑797/19, EU:T:2022:389, bod 285, potvrzený v řízení o kasačním opravném prostředku rozsudkem ze dne 12. září 2024, Anglo Austrian AAB v. ECB a Far-East, C‑579/22 P, EU:C:2024:731). Z judikatury totiž vyplývá, že porušení subjektivního práva se může v zásadě dovolávat pouze osoba, jejíž právo bylo údajně porušeno, a nikoli třetí osoby. (obdobně viz rozsudek ze dne 19. září 2019, Zhejiang Jndia Pipeline Industry v. Komise, T‑228/17, EU:T:2019:619, bod 36 a citovaná judikatura). 139 V projednávané věci se žalobkyně omezily na to, že zcela obecně uvedly, že uživatelé jejich služeb nemají k dispozici opravné prostředky před vnitrostátními soudy k tomu, aby se dovolávali porušení práva na přijímání a rozšiřování informací. Žalobkyně však nevysvětlují, z jakého důvodu a na jakém právním základě by se mohly jménem a na účet uvedených uživatelů dovolávat údajného porušení jejich práva v žalobě na neplatnost podané k Tribunálu. 140 Kromě toho tento závěr nemůže být zpochybněn argumentací žalobkyň, podle které jsou právo rozšiřovat informace a právo uživatelů na přijímání a rozšiřování informací, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny, neoddělitelně spjaty. Je totiž třeba uvést, že i za předpokladu, že by se žalobkyně mohly dovolávat vlastního práva rozšiřovat informace, omezení, která mohou dotčená omezující opatření zavést, jsou v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny (viz bod 135 výše). V každém případě je nutno konstatovat, že je-li zásah do práva vysílat obsah zahrnující podporu aktu agrese odůvodněný a přiměřený, platí to tím spíše pro omezení práva veřejnosti přijímat informace pocházející z takového obsahu (v tomto smyslu viz rozsudek RT France, bod 214). 141 Konečně, pokud jde o čl. 11 odst. 2 Listiny, je třeba konstatovat, že se žalobkyně omezily na to, že se ho dovolávaly poprvé na jednání, aniž také upřesnily, z jakého důvodu se toto ustanovení, které se konkrétně týká respektování svobody a plurality sdělovacích prostředků, ať už se jedná o svobodu novinářů nebo redaktorů a mediálních organizací, vztahuje na ně, které nejsou sdělovacími prostředky, ale poskytovateli internetových služeb. 142 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout druhý žalobní důvod, a v důsledku toho i žalobu v plném rozsahu, aniž je nezbytné rozhodnout o přípustnosti dodatečných důkazů předložených žalobkyněmi na základě čl. 85 odst. 3 jednacího řádu. K nákladům řízení 143 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit povinnost nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady řízení vynaložené Radou. 144 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Estonská republika, Lotyšská republika, Litevská republika a Komise, které zase požadovaly uložení náhrady nákladů řízení žalobkyním, proto ponesou vlastní náklady řízení. 145 Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou účastníci uvedení v odstavcích 1 a 2 tohoto článku. V projednávané věci je důvodné rozhodnout, že Vysoký představitel ponese vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (první rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti A2B Connect BV, BIT BV a Freedom Internet BV ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie. 3) Estonská republika, Lotyšská republika, Litevská republika, Evropská komise a Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku ponesou vlastní náklady řízení. van der Woude Mastroianni Brkan Gâlea Tóth Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 26. března 2025. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.