Řízení o předběžné otázce – Daně – Spotřební daně – Další nepřímé daně ze zboží podléhajícího spotřební dani – Článek 1 odst. 2 směrnice 2008/118/ES – Pojem ‚další nepřímá daň‘ – Tarifní příspěvek na služby přenosu a distribuce elektřiny – Přenesení daně na spotřebitele – Přímá a neoddělitelná souvislost mezi daní a spotřebou elektřiny

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (senátu pro předběžné otázky) 28. ledna 2026 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Daně – Spotřební daně – Další nepřímé daně ze zboží podléhajícího spotřební dani – Článek 1 odst. 2 směrnice 2008/118/ES – Pojem ‚další nepřímá daň‘ – Tarifní příspěvek na služby přenosu a distribuce elektřiny – Přenesení daně na spotřebitele – Přímá a neoddělitelná souvislost mezi daní a spotřebou elektřiny“ Ve věci T‑653/24, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Conseil d’État (Státní rada, Francie) ze dne 29. listopadu 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 6. prosince 2024, v řízení Accorinvest, Société générale proti Ministre de l’Économie, des Finances et de la Souveraineté industrielle et numérique, TRIBUNÁL (senát pro předběžné otázky), během porad ve složení: S. Papasavvas, předseda, T. Pynnä (zpravodajka), J. Laitenberger, G. Hesse a I. Dimitrakopoulos, soudci, generální advokátka: M. Brkan, za soudní kancelář: L. Ramette, rada, s přihlédnutím k tomu, že na základě čl. 50b třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie předal Soudní dvůr dne 18. prosince 2024 žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Tribunálu, s přihlédnutím k oblasti uvedené v čl. 50b prvním pododstavci písm. b) statutu Soudního dvora Evropské unie a k tomu, že nevyvstává samostatná otázka ohledně výkladu ve smyslu čl. 50b druhého pododstavce uvedeného statutu, s přihlédnutím k písemné části řízení, po jednání konaném dne 12. září 2025, s ohledem na vyjádření, která předložili: – za Accorinvest a Société générale: S. Espasa Mattei a J.-P. Renaudin, avocats, – za francouzskou vládu: P. Chansou a B. Travard, jako zmocněnkyně, – za Evropskou komisi: M. Björkland a M. Herold, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 29. října 2025, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst. 2009, L 9, s. 12). 2 Tato žádost byla předložena v rámci dvou spojených původních řízení, z nichž první je vedeno mezi společností Accorinvest a ministre de l’Économie, des Finances et de la Souveraineté industrielle et numérique (ministr hospodářství, financí a průmyslové a digitální svrchovanosti, Francie) a druhé mezi společností Société générale a týmž ministrem, ve věci legálnosti zdanění těchto společností podle francouzské právní úpravy z titulu uzavření smluv o přístupu k elektrické síti. Právní rámec Unijní právo 3 Směrnice 2008/118 byla zrušena směrnicí Rady (EU) 2020/262 ze dne 19. prosince 2019, kterou se stanoví obecná úprava spotřebních daní (Úř. věst. 2020, L 58, s. 4). Na skutkový stav sporů v původním řízení se nicméně použije ratione temporis směrnice 2008/118. 4 Článek 1 směrnice 2008/118 stanovil: „1.   Tato směrnice stanoví obecnou úpravu spotřební daně, která se ukládá přímo nebo nepřímo na spotřebu níže uvedeného zboží (dále jen ‚zboží podléhající spotřební dani‘): a) energetické produkty a elektřina, na něž se vztahuje směrnice [Rady] 2003/96/ES [ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (Úř. věst. 2003, L 283, s. 51; Zvl. vyd. 09/01, s. 405)]; [...] 2.   Členské státy mohou ze zboží podléhajícího spotřební dani vybírat ze zvláštních důvodů další nepřímé daně za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla Společenství platná pro spotřební daně nebo pro daň z přidané hodnoty, pokud jde o stanovení základu daně, výpočet daně, vznik daňové povinnosti a kontrolu daně, avšak s výjimkou ustanovení upravujících osvobození od daně. 3.   Členské státy mohou vybírat daně: [...] b) z poskytnutí služeb, včetně těch, která se týkají zboží podléhajícího spotřební dani, jestliže tyto daně nemají povahu daní z obratu. [...]“ Vnitrostátní právo 5 Článek 18 loi no 2004-803, du 9 août 2004, relative au service public de l’électricité et du gaz et aux entreprises électriques et gazières (zákon č. 2004-803 ze dne 9. srpna 2004 o veřejné službě zásobování elektřinou a plynem a o elektrárenských a plynárenských podnicích) (dále jen „zákon ze dne 9. srpna 2004“) stanoví: „I. Ve prospěch Caisse nationale des industries électriques et gazières [Národní fond pro elektrárenský a plynárenský průmysl, Francie] se zavádí tarifní příspěvek na služby přenosu a distribuce elektřiny [...]. II. Tento tarifní příspěvek odvádí: 1. v případě elektřiny: a) provozovatelé veřejných přenosových nebo distribučních sítí, kteří jej vybírají navíc k sazbě za užívání veřejných přenosových nebo distribučních sítí [...] od spotřebitelů [...], s nimiž tito provozovatelé uzavřeli smlouvu o přístupu k síti; b) dodavatelé elektřiny, kteří jej vybírají navíc k prodejní ceně od spotřebitelů [...], pokud tito dodavatelé uzavřeli smlouvu o přístupu k síti [...] za účelem dodávek těmto spotřebitelům; c) dodavatelé elektřiny, kteří jej vybírají navíc k prodejním tarifům [...]; [...] III. Tarifní příspěvek je založen: 1. v případě elektřiny: – na pevné části bez daně ze sazby za užívání veřejných přenosových a distribučních sítí, pokud se tarifní příspěvek odvádí podle odst. II bodu 1 písm. a); – na pevné části bez daně z části týkající se užívání sítí, která je zahrnuta do prodejní ceny elektřiny, pokud se tarifní příspěvek odvádí podle odst. II bodu 1 písm. b); – na pevné části bez daně z části týkající se užívání sítí, která je zahrnuta do regulovaných sazeb pro prodej elektřiny, pokud se tarifní příspěvek odvádí podle odst. II bodu 1 písm. c) [...]. [...] IV. Tarifní příspěvek se odvádí z titulu smluv uzavřených osobami uvedenými v odst. II za poskytování služeb uvedených v odst. I v okamžiku, kdy osoba povinná odvést daň obdrží platbu zálohy či ceny, nebo podle rozhodnutí této osoby v okamžiku vyúčtování plnění; v takovém případě se každopádně odvádí v okamžiku obdržení platby zálohy či ceny, předchází-li tento okamžik okamžiku vyúčtování plnění. [...] VII. Prováděcí pravidla k tomuto článku stanoví nařízení Conseil d’État [(Státní rada)].“ 6 Článek 1 décret no 2005-123, du 14 février 2005, relatif à la contribution tarifaire sur les prestations de transport et de distribution d’électricité et de gaz naturel (nařízení č. 2005-123 ze dne 14. února 2005 o tarifním příspěvku na služby přenosu a distribuce elektřiny a přepravy a distribuce zemního plynu) ve znění použitelném do 31. července 2017 stanovil: „I. Pevná část bez daně ze sazby za užívání veřejných elektrických přenosových a distribučních sítí, uvedená v čl. 18 odst. III bodě 1 zákona ze dne 9. srpna 2004 […], je tvořena součtem následujících položek: – roční složka za provoz definovaná rozhodnutím schvalujícím platné sazby za užívání veřejných elektrických přenosových a distribučních sítí; – roční složka za měření definovaná rozhodnutím schvalujícím platné sazby za užívání veřejných elektrických přenosových a distribučních sítí; – pevná část roční složky za odběr [...]; – pevná část roční složky za doplňkové a nouzové dodávky [...]“ 7 Článek 1 nařízení ze dne 14. února 2005 ve znění použitelném od 1. srpna 2017 stanoví: „[...] pevná část bez daně ze sazby za užívání veřejných elektrických přenosových a distribučních sítí je tvořena součtem složek sazby, které jsou definovány rozhodnutími o platných sazbách za užívání veřejných elektrických přenosových a distribučních sítí a uvedeny v bodech 1 až 4 níže: 1. roční složka za provoz; 2. roční složka za měření; 3. pevná část roční složky za odběr. Tato pevná část je tvořena položkami uvedenými v sazebních vzorcích týkajících se této složky, které jsou závislé na sjednaném příkonu, s vyloučením měsíčních složek za překročení sjednaného příkonu; 4. pevná část roční složky za doplňkové a nouzové dodávky. Tato pevná část je tvořena roční složkou za doplňkové a nouzové dodávky, s vyloučením části energie a měsíčních složek za překročení sjednaného příkonu, pokud jsou nouzové dodávky v jiné napěťové hladině, než v jaké jsou hlavní dodávky.“ 8 Článek 2 nařízení ze dne 14. února 2005 stanoví: „Dodavatel elektřiny, který vybírá tarifní příspěvek podle čl. 18 odst. II bodu 1 písm. b) nebo c) zákona ze dne 9. srpna 2004 […], vypočte pevnou část bez daně z části týkající užívání sítě v rámci prodejní ceny nebo prodejní sazby v souladu s článkem 1.“ 9 Článek L. 341-3 code de l’énergie (energetický zákon) stanoví: „Metody používané pro stanovení sazeb za užívání elektrických přenosových a distribučních sítí stanoví Commission de régulation de l’énergie [(Energetická regulační komise)] [...]“ Spory v původním řízení a předběžné otázky 10 Accorinvest a Société générale jsou dvě společnosti podle francouzského práva, které jakožto koneční spotřebitelé elektřiny odváděly tarifní příspěvek na služby přenosu a distribuce elektřiny (dále jen „tarifní příspěvek na dopravu“). 11 Accorinvest a Société générale se ve dvou samostatných řízeních domáhají, aby tribunal administratif de Paris (správní soud prvního stupně v Paříži, Francie) uložil francouzskému státu povinnost zaplatit jim náhradu škody ve výši odpovídající tarifnímu příspěvku na dopravu, který první z nich odvedla za roky 2016 až 2018 a druhá za roky 2017 a 2018. Na podporu svých návrhů tyto společnosti tvrdily, že uvedený příspěvek má povahu „další nepřímé daně ze zboží podléhajícího spotřební dani“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 a porušuje pravidla zdanění stanovená tímto ustanovením. Usneseními ze dne 26. dubna 2021 předsedkyně prvního oddělení Tribunal administratif de Paris (správní soud prvního stupně v Paříži) tyto návrhy odmítla s odůvodněním, že byly podány soudu, který není příslušný o nich rozhodnout. 12 Cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži, Francie), ke kterému společnosti Accorinvest a Société générale podaly odvolání, tato usnesení zrušil a v rámci své pravomoci rozhodnout ve věci samé jejich návrhy na náhradu škody zamítl s odůvodněním, že mezi tarifním příspěvkem na dopravu a spotřebou elektřiny neexistuje „přímá a neoddělitelná souvislost“ ve smyslu judikatury Soudního dvora, takže tento příspěvek nespadá do působnosti čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118. 13 Accorinvest a Société générale podaly kasační stížnosti ke Conseil d’État (Státní rada, Francie), která je předkládajícím soudem. 14 Předkládající soud poznamenává, že tarifní příspěvek na dopravu je založen na pevné části sazeb za užívání veřejných elektrických sítí, která závisí především na napěťové hladině a příkonu sjednaném v rámci smlouvy o připojení k síti, a nikoli na proměnlivé části těchto sazeb, která jako jediná závisí na množství spotřebované elektřiny. 15 Předkládající soud uvádí, že první žalobní důvod uplatněný společnostmi Accorinvest a Société générale, který vychází ze skutečnosti, že tarifní příspěvek na dopravu je ze zákona přenesen na konečného spotřebitele elektřiny, vyvolává otázku, zda existence zákonného mechanismu přenesení daně ze zboží podléhajícího spotřební dani na konečného spotřebitele sama o sobě znamená existenci přímé a neoddělitelné souvislosti mezi touto daní a spotřebou tohoto zboží, a to i v případě, že je tato daň vypočítávána nezávisle na množství skutečně spotřebovaného produktu. Dále uvádí, že jejich druhý žalobní důvod, který vychází z existence přímé a neoddělitelné souvislosti mezi tímto příspěvkem a spotřebou elektřiny, vyvolává otázku, zda je třeba mít za to, že je taková souvislost dána v případě daně, která je založena výlučně na pevné části sazeb za užívání veřejných elektrických sítí, ale odvádí se z titulu smluv o přístupu k síti uzavřených spotřebiteli nebo jejich dodavateli. Předkládající soud má za to, že tyto otázky, které spadají do výkladu směrnice 2008/118, jsou rozhodující pro vyřešení sporu. 16 Za těchto okolností se Conseil d’État (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky: „1) Musí být ustanovení čl. 1 odst. 2 směrnice [2008/118] vykládána v tom smyslu, že existence zákonného mechanismu přenesení daně na konečného spotřebitele zboží podléhajícího spotřební dani sama o sobě znamená existenci přímé a neoddělitelné souvislosti mezi touto daní a spotřebou tohoto zboží, takže musí být považována za další nepřímou daň ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice [2008/118], a to i v případě, že je tato daň vypočítávána nezávisle na množství skutečně spotřebovaného zboží? 2) Musí být ustanovení čl. 1 odst. 2 směrnice [2008/118] vykládána v tom smyslu, že takové zdanění, jako je tarifní příspěvek na dopravu, který je založen na pevné části sazeb za užívání veřejných elektrických sítí, nikoli však na proměnlivé části těchto sazeb, jež jako jediná závisí na množství spotřebované elektřiny, ale který se odvádí z titulu smluv o přístupu k síti uzavřených spotřebiteli nebo jejich dodavateli, přímo a neoddělitelně souvisí se spotřebou elektřiny, a tudíž je třeba jej považovat za další nepřímou daň ve smyslu těchto ustanovení?“ K návrhu na znovuotevření ústní části řízení 17 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 19. listopadu 2025, tj. po přednesení stanoviska generální advokátky, navrhly společnosti Accorinvest a Société générale znovuotevření ústní části řízení. 18 Accorinvest a Société générale na podporu svého návrhu v podstatě uvádějí, že stanovisko generální advokátky obsahuje argumenty, které nebyly mezi zúčastněnými projednány. Analýza generální advokátky totiž podle nich spočívá na kontextuálním přístupu z hlediska cílů směrnice 2008/118 týkajících se formalit a kontroly, který nebyl zúčastněnými nijak rozebírán v jejich písemnostech ani nebyl předmětem otázek položených na jednání. 19 Je třeba připomenout, že statut Soudního dvora Evropské unie ani jednací řád Tribunálu neumožňují zúčastněným uvedeným v článku 23 tohoto statutu předložit vyjádření v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem. Dále je třeba připomenout, že podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU generální advokát předkládá veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora Evropské unie vyžadují jeho účast. Tribunál není vázán ani tímto stanoviskem, ani důvody, na jejichž základě k němu generální advokát dospěl. Nesouhlas některého ze zúčastněných se stanoviskem generálního advokáta tedy nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, kterými se generální advokát ve stanovisku zabýval (viz rozsudek ze dne 14. března 2024, f6 Cigarettenfabrik, C‑336/22, EU:C:2024:226, bod 25 a citovaná judikatura). 20 Je pravda, že Tribunál může kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení v souladu s článkem 222 svého jednacího řádu, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý ze zúčastněných po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Tribunálu, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi zúčastněnými projednán. 21 V projednávané věci má však Tribunál k dispozici všechny poznatky nezbytné k vydání rozhodnutí a společnosti Accorinvest a Société générale v návrhu na znovuotevření ústní části řízení v projednávané věci nijak neprokázaly, že by projednávaná věc měla být rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi zúčastněnými projednán. Tento návrh mimoto nepoukazuje na žádnou novou skutečnost, jež by mohla mít rozhodující vliv na rozhodnutí, které má Tribunál v této věci vydat. Za těchto podmínek má Tribunál po vyslechnutí generální advokátky za to, že není namístě nařizovat znovuotevření ústní části řízení. K předběžným otázkám K první otázce 22 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 vykládán v tom smyslu, že zákonný mechanismus přenesení daně na konečného spotřebitele elektřiny sám o sobě znamená, že mezi touto daní, která se vypočítá nezávisle na množství skutečně spotřebované elektřiny, a spotřebou elektřiny je dána přímá a neoddělitelná souvislost, takže uvedená daň musí být považována za „další nepřímou daň“ ve smyslu tohoto ustanovení. 23 V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem směrnice 2008/118, jak vyplývá z bodu 2 jejího odůvodnění, je harmonizovat podmínky pro výběr spotřební daně ze zboží, na něž se tato směrnice vztahuje, aby bylo zajištěno řádné fungování vnitřního trhu. 24 Směrnice 2008/118 podle čl. 1 odst. 1 stanoví obecnou úpravu spotřební daně, která se ukládá přímo nebo nepřímo na spotřebu zboží uvedeného v tomto ustanovení, mezi něž patří „energetické produkty a elektřina, na něž se vztahuje směrnice [2003/96]“. 25 Článek 1 odst. 2 směrnice 2008/118, jehož smyslem je zohlednit různorodé daňové tradice členských států v této oblasti a časté využívání nepřímých daní pro účely jiné než rozpočtové politiky, umožňuje členským státům zavést nad rámec minimální spotřební daně další nepřímé daně sledující zvláštní účel (rozsudek ze dne 4. června 2015, Kernkraftwerke Lippe-Ems, C‑5/14, EU:C:2015:354, bod 58). 26 Jakožto ustanovení odchylující se od zásady harmonizace podmínek pro výběr spotřební daně ze zboží, na něž se směrnice 2008/118 vztahuje, musí být čl. 1 odst. 2 této směrnice vykládán restriktivně (viz rozsudek ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail, C‑553/13, EU:C:2015:149, bod 39 a citovaná judikatura). 27 Daň, která není uložena přímo či nepřímo na spotřebu elektřiny ani na spotřebu jiného produktu podléhajícího spotřební dani, nespadá do působnosti směrnice 2008/118 (rozsudek ze dne 20. září 2017, Elecdey Carcelen a další, C‑215/16, C‑216/16, C‑220/16 a C‑221/16, EU:C:2017:705, body 61 až 63). Z judikatury vyplývá, že k tomu, aby byla daň kvalifikována jako další nepřímá daň z elektřiny, musí existovat přímá a neoddělitelná souvislost mezi touto daní a spotřebou elektřiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. června 1999, Braathens, C‑346/97, EU:C:1999:291, bod 23, a ze dne 3. března 2021, Promociones Oliva Park (C‑220/19, EU:C:2021:163, bod 54). 28 Při určování, zda lze zdanění považovat za přímo a neoddělitelně související se spotřebou elektřiny, zohledňuje judikatura různé faktory. 29 V rozsudku ze dne 4. června 2015, Kernkraftwerke Lippe-Ems (C‑5/14, EU:C:2015:354, body 62 až 65), Soudní dvůr dovodil, že neexistuje přímá a neoddělitelná souvislost mezi použitím jaderného paliva zakládajícím povinnost odvést daň, o niž v uvedené věci šlo, a spotřebou elektřiny. Soudní dvůr zohlednil dvě skutečnosti. Zaprvé uvedl, že množství elektřiny vyrobené reaktorem jaderné elektrárny není přímo podmíněno množstvím použitého jaderného paliva, ale může se lišit v závislosti na povaze a vlastnostech použitého paliva a výkonu daného reaktoru, a že zavedená daň může být odváděna z důvodu spuštění samoudržující se řetězové reakce, aniž nutně došlo k vyrobení nebo spotřebování elektřiny. Zadruhé poznamenal, že tato daň není vybírána od spotřebitele, ale od výrobce elektřiny a nemůže být v plné výši přenesena na konečného spotřebitele elektřiny. 30 V rozsudku ze dne 3. března 2021, Promociones Oliva Park (C‑220/19, EU:C:2021:163, body 50, 51, 54 a 58), Soudní dvůr zohlednil zaprvé skutečnost zakládající povinnost odvést dotčenou daň, tj. čistou výrobu elektrické energie, zadruhé skutečnost, že daň nebyla vybírána přímo od spotřebitelů elektřiny, ale od hospodářských subjektů, které ji vyrábějí a dodávají do sítě, a že neexistoval žádný formální mechanismus přenesení daně, a zatřetí skutečnost, že tato daň byla stanovována pouze z titulu postavení subjektu jakožto výrobce elektřiny, a to na základě částečně fixních příjmů poplatníků, a tedy nezávisle na množství elektřiny skutečně vyrobené a dodané do elektrické sítě. Za těchto podmínek dospěl Soudní dvůr k závěru, že mezi touto daní a spotřebou elektřiny neexistovala přímá a neoddělitelná souvislost. 31 Soudní dvůr konečně v rozsudku ze dne 18. ledna 2017, IRCCS – Fondazione Santa Lucia (C‑189/15, EU:C:2017:17, body 30 až 38), při posuzování, zda částky, které podniky platí k financování všeobecných nákladů elektrického systému, představují nepřímé daně, zohlednil čtyři skutečnosti, a sice zaprvé zákonem stanovenou povinnost zaplatit tyto částky, zadruhé účel požadovaných částek, které měly financovat cíle obecného zájmu, zatřetí možnost promítnout uvedené částky do faktur určených konečným spotřebitelům elektřiny a začtvrté skutečnost, že tyto částky souvisely se spotřebovanou elektřinou. 32 Z rozsudků citovaných v bodech 29 až 31 výše vyplývá, jak připomíná generální advokátka v bodě 54 svého stanoviska, že přenesení daně v plné výši na konečného spotřebitele samo o sobě nestačí ke kvalifikaci této daně jako další nepřímé daně, ale že se jedná o jednu ze skutečností, které je třeba při této kvalifikaci zohlednit. 33 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 musí být vykládán v tom smyslu, že existence zákonného mechanismu přenesení daně na konečného spotřebitele elektřiny sama o sobě neznamená, že tato daň, která se vypočítá nezávisle na množství skutečně spotřebované elektřiny, přímo a neoddělitelně souvisí se spotřebou elektřiny a že musí být považována za „další nepřímou daň“ ve smyslu tohoto ustanovení. K druhé otázce 34 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda daň, která se odvádí z titulu smluv o přístupu k elektrické síti uzavřených spotřebiteli nebo jejich dodavateli a jejíž výpočet nezávisí na spotřebě elektřiny, přímo a neoddělitelně souvisí se spotřebou elektřiny, takže musí být považována za „další nepřímou daň“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118. 35 Z bodů 29 až 31 výše vyplývá, že judikatura uvádí několik faktorů, které je třeba zohledňovat při prokazování existence přímé a neoddělitelné souvislosti pro účely kvalifikace daně jako „další nepřímé daně“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118, zejména skutečnost vedoucí ke vzniku daňové povinnosti, způsob jejího výpočtu a její případné přenesení na spotřebitele. 36 V projednávané věci z informací předložených předkládajícím soudem zaprvé vyplývá, že skutečností zakládající povinnost zaplatit poplatek za dopravu je uzavření smlouvy o přístupu k elektrické síti ze strany spotřebitelů elektřiny nebo jejich dodavatelů. Jak zdůrazňuje generální advokátka v bodě 56 svého stanoviska, tato skutečnost zakládající povinnost odvést daň předchází veškeré spotřebě elektřiny. 37 Zadruhé, pokud jde o výpočet tarifního příspěvku za dopravu, z informací, které má Tribunál k dispozici, vyplývá s výhradou ověření těchto skutečností předkládajícím soudem, že tento příspěvek je na základě článků 1 a 2 nařízení ze dne 14. února 2005 založen na roční složce provozu, roční složce měření, pevné části roční složky odběru a pevné části roční složky doplňkových a nouzových dodávek. 38 Předkládající soud upřesňuje, že složky, na kterých je založen tarifní příspěvek za dopravu, nezávisí na spotřebě elektřiny. Konkrétně sice pevná část roční složky za odběr závisí na příkonu sjednaném spotřebitelem a na zvolených tarifních možnostech, nicméně z informací, které má Tribunál k dispozici, vyplývá, že spotřebitel činí volbu na základě odhadu budoucí spotřeby elektřiny bez vazby na skutečnou spotřebu. Z diskuse na jednání vyplynulo, že i když lze tuto volbu spotřebitele změnit, je taková změna platná do budoucna a nevede k vrácení tarifního příspěvku za dopravu, který v minulosti platil na základě sjednání příkonu neodpovídajícího jeho potřebám. Navíc ani kdyby během určité doby nedošlo k vůbec žádné spotřebě elektřiny, nezbavovalo by to spotřebitele povinnosti platit tarifní poplatek za dopravu. 39 Zatřetí, i když je tarifní příspěvek za dopravu přenesen na konečného spotřebitele elektřiny, tato skutečnost sama o sobě nestačí k učinění závěru o existenci přímé a neoddělitelné souvislosti mezi daní a spotřebou elektřiny, jak vyplývá z bodů 29 až 33 výše. 40 S výhradou ověření provedeného předkládajícím soudem ve vztahu ke skutkovým okolnostem a pravidlům vnitrostátního práva, na nichž jsou založeny úvahy uvedené v bodech 36 až 39 výše, je proto třeba konstatovat, že tarifní příspěvek za dopravu nepředstavuje „další nepřímou daň“, která by byla uložena přímo či nepřímo na spotřebu elektřiny ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118. 41 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/118 musí být vykládán v tom smyslu, že daň, která se odvádí z titulu smluv o přístupu k elektrické síti uzavřených spotřebiteli nebo jejich dodavateli a jejíž výpočet nezávisí na množství skutečně spotřebované elektřiny, nespadá pod pojem „další nepřímá daň“ ve smyslu tohoto ustanovení. K nákladům řízení 42 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření před Tribunálem než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (senát pro předběžné otázky) rozhodl takto: 1) Článek 1 odst. 2 směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že existence zákonného mechanismu přenesení daně na konečného spotřebitele elektřiny sama o sobě neznamená, že tato daň, která se vypočítá nezávisle na množství skutečně spotřebované elektřiny, přímo a neoddělitelně souvisí se spotřebou elektřiny a že musí být považována za „další nepřímou daň“ ve smyslu tohoto ustanovení. 2) Článek 1 odst. 2 směrnice 2008/118 musí být vykládán v tom smyslu, že daň, která se odvádí z titulu smluv o přístupu k elektrické síti uzavřených spotřebiteli nebo jejich dodavateli a jejíž výpočet nezávisí na množství skutečně spotřebované elektřiny, nespadá pod pojem „další nepřímá daň“ ve smyslu tohoto ustanovení. Papasavvas Pynnä Laitenberger Hesse Dimitrakopoulos Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 28. ledna 2026. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.