Mimosmluvní odpovědnost – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh letecké nákladní dopravy – Snížení pokuty Tribunálem – Odmítnutí Komise zaplatit úroky z přeplatku – Promlčecí lhůta – Počátek běhu lhůty – Přerušení běhu lhůty – Přípustnost – Pojem ‚úroky‘ – Použitelná sazba

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu zasedajícího v kolegiu o pěti soudcích) 25. března 2026 ( *1 ) „Mimosmluvní odpovědnost – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh letecké nákladní dopravy – Snížení pokuty Tribunálem – Odmítnutí Komise zaplatit úroky z přeplatku – Promlčecí lhůta – Počátek běhu lhůty – Přerušení běhu lhůty – Přípustnost – Pojem ‚úroky‘ – Použitelná sazba“ Ve věci T‑310/21, Air Canada, se sídlem v Saint-Laurent, Quebec (Kanada), zástupci: T. Soames, I.-Z. Prodromou-Stamoudi, advokáti, a T. Johnston, barrister, žalobkyně, proti Evropské komisi, zástupci: P. Rossi, M. Domecq, T. Isacu de Groot a L. Wildpanner, jako zmocněnci, žalované, TRIBUNÁL (devátý senát zasedající v kolegiu o pěti soudcích), během porad ve složení: S. Papasavvas, předseda, L. Truchot, H. Kanninen (zpravodaj), M. Sampol Pucurull a T. Perišin, soudci, za soudní kancelář: M. Zwozdziak-Carbonne, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména k: – usnesení ze dne 5. července 2022, kterým se námitka nepřípustnosti vznesená Komisí spojuje s věcí samou, – rozhodnutí ze dne 10. srpna 2023, přijatému na základě čl. 69 písm. d) jednacího řádu Tribunálu a po vyslechnutí účastnic řízení, přerušit řízení do vydání konečného rozhodnutí ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), – vyjádření účastnic řízení došlým kanceláři Tribunálu dne 25. a 29. července 2024 k důsledkům, které je třeba vyvodit z rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), pro projednávanou věc, po jednání konaném dne 5. června 2025, vydává tento Rozsudek 1 Svou žalobou se žalobkyně, společnost Air Canada, domáhá na základě článku 268 a čl. 340 druhého pododstavce SFEU náhrady škody, která jí údajně vznikla z důvodu, že Evropská komise jí odmítla zaplatit úroky dlužné podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU v rámci splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994), nebo podpůrně na základě článku 263 SFEU zrušení rozhodnutí Komise ze dne 25. března 2021 o odmítnutí zaplatit úroky v zákonné sazbě. I. Skutečnosti předcházející sporu 2 Žalobkyně je leteckou dopravní společností, která působí na trhu letecké nákladní dopravy. 3 Dne 9. listopadu 2010 přijala Komise rozhodnutí C(2010) 7694 final v řízení podle článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP a článku 8 Dohody mezi Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě (věc COMP/39258 – letecká nákladní doprava) (dále jen „rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010“). 4 Rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 bylo určeno 21 adresátům, včetně žalobkyně. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo popsáno jediné a trvající protiprávní jednání v rozporu s článkem 101 SFEU, článkem 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) a článkem 8 Dohody mezi Společenstvím a Švýcarskou konfederací o letecké dopravě. Podle tohoto odůvodnění koordinovali adresáti uvedeného rozhodnutí své jednání v oblasti stanovování cen za poskytování služeb nákladní dopravy v EHP a ve Švýcarsku. 5 Články 1 až 4 rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 přičítají adresátům uvedeného rozhodnutí chování, kterým se vyznačuje toto jediné a trvající protiprávní jednání. 6 Článek 5 rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 se týká pokut. Tento článek v rozsahu, v němž se týká projednávaného sporu, stanoví: „Za jediné a trvající protiprávní jednání uvedené v článcích 1 až 4 [rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010] se ukládají tyto pokuty: a) Air Canada: 21037500 [eur]. […] Uložené pokuty jsou splatné v eurech ve lhůtě tří měsíců ode dne oznámení tohoto rozhodnutí […] Po uplynutí této lhůty budou automaticky splatné úroky ve výši úrokové sazby, kterou uplatňuje Evropská centrální banka na své hlavní refinanční operace k prvnímu dni měsíce, v němž bylo [rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010] přijato, zvýšené o 3,5 procentního bodu. Pokud podnik uvedený v článku 1 [rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010] podá žalobu, musí tento podnik uhradit pokutu nejpozději ke dni splatnosti buď zřízením přijatelné bankovní záruky, nebo předběžným zaplacením pokuty v souladu s čl. 85a odst. 1 nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002.“ 7 Dne 6. ledna 2011 podala žalobkyně žalobu na neplatnost proti rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010. 8 Dne 10. února 2011 žalobkyně předběžně zaplatila pokutu, která jí byla uložena v článku 5 rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010. 9 Rozsudkem ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994) zrušil Tribunál rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 v rozsahu, v němž se týkal žalobkyně. 10 Dne 5. února 2016 informovala Komise žalobkyni o svém rozhodnutí vrátit jí částku odpovídající pokutě, kterou žalobkyně předběžně zaplatila (21037500 eur), zvýšenou o zaručený výnos (468540,80 eura) (dále jen „rozhodnutí ze dne 5. února 2016“). Upřesnila, že tato částka ve výši 21506040,80 eura bude „předmětem dnešního převodu“. 11 Žalobkyně tuto částku obdržela dne 8. února 2016. 12 Dne 4. února 2021 zaslala žalobkyně Komisi dopis, v němž požadovala zaplacení následujících částek: – rozdíl mezi částkou, která jí náležela z titulu úroků „z prodlení“ ve výši 4,5 % [úroková sazba, kterou uplatňuje Evropská centrální banka (ECB) na refinanční operace zvýšená o 3,5 procentního bodu], vypočtenou za období ode dne 10. února 2011 do dne 8. února 2016, a zaručeným výnosem vyplaceným dne 8. února 2016, a to 468540,80 eura; – složené úroky vypočítané z dosud nezaplacené částky z titulu úroků z prodlení za období ode dne, kdy Komise přistoupila k vrácení, tj. dne 8. února 2016, do dne skutečného zaplacení částky uvedené v předchozí odrážce, a to podle úrokové sazby, kterou uplatnila ECB pro její refinanční operace ke dni 1. listopadu 2010, tedy 1 % zvýšené o 3,5 procentního bodu. 13 Dne 25. března 2021 oznámila Komise žalobkyni své rozhodnutí, že nevyhoví její žádosti popsané v bodě 12 výše (dále jen „dopis ze dne 25. března 2021“) z důvodu, že tato žádost je promlčena podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie. II. Návrhová žádání účastnic řízení 14 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí; – uložil Evropské unii, zastoupené Komisí, povinnost nahradit škodu, která vznikla z důvodu, že Komise nezaplatila úroky z prodlení a složené úroky dlužné na základě čl. 266 prvního pododstavce SFEU při splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994), a zaplatit tedy následující částky podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU, článku 268 SFEU a čl. 266 prvního pododstavce SFEU: – částku odpovídající dlužným úrokům z prodlení, tj. úrokům z částky 21037500 eur ve výši úrokové sazby, kterou uplatnila Evropská centrální banka na její refinanční operace ke dni 1. listopadu 2010, tedy 1 % zvýšené o 3,5 procentního bodu, za období ode dne 10. února 2011 do dne 8. února 2016, sníženou o zaručený výnos, který již byl ve výši 468540,80 eura vyplacen, tedy částku 4264896,70 eura, nebo pokud to není možné, ve výši úrokové sazby, kterou Tribunál uzná za přiměřenou, – částku odpovídající dlužným úrokům z částky 4264896,70 eura za období ode dne 9. února 2016 do dne 4. února 2021, tj. dne, kdy byla podána žádost o zaplacení úroků, ve výši úrokové sazby, kterou uplatnila Evropská centrální banka na její refinanční operace ke dni 1. listopadu 2010, tedy 1 % zvýšené o 3,5 procentního bodu, tj. částku 958550,14 eura, nebo pokud to není možné, ve výši úrokové sazby a za období, které Tribunál uzná za přiměřené; – částku odpovídající dlužným složeným úrokům z částky odpovídající nezaplaceným úrokům z částky dlužné ke dni podání žádosti o zaplacení úroků (5223446,84 eura) nebo jakoukoli částku, kterou Tribunál uzná za přiměřenou za období ode dne 5. února 2021 do dne, k němuž Komise zaplatí dlužné částky úroků ve výši úrokové sazby, kterou uplatnila Evropská centrální banka na její refinanční operace ke dni 1. listopadu 2010, tedy 1 % zvýšené o 3,5 procentního bodu, nebo pokud to není možné, ve výši úrokové sazby a za období, které Tribunál uzná za přiměřené; – podpůrně zrušil dopis ze dne 25. března 2021; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 15 Komise navrhuje, aby Tribunál: – odmítl žalobu jako nepřípustnou; – podpůrně, zamítl žalobu jako neopodstatněnou; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. III. Právní otázky 16 Vzhledem k tomu, že žalobkyně předložila primárně svá návrhová žádání znějící na náhradu škody, je třeba je přezkoumat jako první. A. K návrhovým žádáním znějícím na náhradu škody 1.   K důvodům nepřípustnosti vzneseným Komisí 17 Ve svém vyjádření k důsledkům, které je třeba pro projednávanou věc vyvodit z rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), Komise uvedla, že trvá na dvou důvodech nepřípustnosti vznesených v rámci námitky nepřípustnosti, z nichž první vychází z promlčení nároku na náhradu škody podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie a druhý z nevhodnosti žaloby na náhradu škody, která byla podána za účelem zpochybnění splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994). 18 Nejprve je třeba zkoumat druhý důvod nepřípustnosti. a)   Ke druhému důvodu nepřípustnosti, vycházejícímu z nevhodnosti podání žaloby na náhradu škody za účelem zpochybnění splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11) 19 Komise v podstatě tvrdí, že žalobkyně využila nevhodný opravný prostředek, aby zpochybnila splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994). Žalobkyně měla podat žalobu na neplatnost rozhodnutí, kterým Komise stanovila částku, která jí měla být vrácena, a to jistinu neoprávněně zaplacené pokuty navýšenou o výnos, namísto podání žaloby na náhradu škody. 20 Komise dodává, že žaloba na náhradu škody představuje obcházení lhůty stanovené v článku 263 SFEU pro napadení rozhodnutí o vrácení. Toto rozhodnutí totiž pochází z února 2016, zatímco projednávaná žaloba na náhradu škody byla podána až v červnu 2021. 21 Žalobkyně zpochybňuje argumentaci Komise. 22 Je třeba připomenout, že požaduje-li žalobce, jako v projednávané věci, zaplacení úroků dlužných na základě čl. 266 prvního pododstavce SFEU v návaznosti na zrušující rozsudek, tvrzená újma vyplývá z toho, že Komise v rozporu s právem nepřijala opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku, čímž nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z tohoto ustanovení [usnesení ze dne 4. května 2005, Holcim (Francie) v. Komise, T‑86/03, EU:T:2005:157, bod 51]. 23 Z článku 266 prvního pododstavce SFEU vyplývá, že orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, je povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku, kterým byl tento akt prohlášen za neplatný s účinkem ex tunc. To vede zejména k vyplacení částek neoprávněně vybraných na základě uvedeného aktu, jakož i k platbě úroků (viz rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 51 a citovaná judikatura). 24 Článek 266 SFEU totiž nezavádí zvláštní procesní prostředek k zajištění splnění povinností vyplývajících z rozsudků unijních soudů. Pokud se jednotlivec domnívá, že akt přijatý k nahrazení zrušeného aktu není v souladu s důvody a výrokem rozsudku, může podat novou žalobu na neplatnost na základě článku 263 SFEU. Žaloba pro nečinnost, stanovená v článku 265 SFEU, naopak představuje vhodný prostředek ke konstatování protiprávního opomenutí ze strany orgánu přijmout opatření vyplývající z rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 71 a citovaná judikatura). Žaloba na náhradu škody podle článku 268 a čl. 340 druhého pododstavce SFEU má přiznat náhradu škody způsobené protiprávností, k níž došlo při plnění povinností plynoucích z rozhodnutí unijního soudu. 25 Kromě toho je totiž třeba připomenout, že podle ustálené judikatury byla žaloba na náhradu škody zavedena jako autonomní procesní prostředek, který má v rámci systému procesních prostředků zvláštní funkci a podléhá podmínkám pro použití, které jsou stanoveny s ohledem na jeho zvláštní účel (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 21. června 1993, Van Parijs a další v. Rada a Komise, C‑257/93, EU:C:1993:249, bod 14 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 23. března 2004, Veřejný ochránce práv v. Lamberts, C‑234/02 P, EU:C:2004:174, bod 59, a usnesení ze dne 3. února 2025, Kerkosand v. Komise, T‑216/24, nezveřejněné, EU:T:2025:142, bod 32 a citovaná judikatura). 26 Platí však, že i když účastník řízení může postupovat tak, že podá žalobu na náhradu škody, přičemž žádné ustanovení ho nenutí domáhat se zrušení protiprávního aktu, který mu způsobuje újmu, nesmí tímto způsobem obcházet nepřípustnost návrhu, který směřuje proti stejné protiprávnosti a má stejný finanční cíl (viz rozsudek ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie (C‑447/17 P a C‑479/17 P, EU:C:2019:672, bod 50 a citovaná judikatura). 27 Žaloba na náhradu škody tak musí být prohlášena za nepřípustnou, jestliže ve skutečnosti směřuje ke zrušení individuálního rozhodnutí, které se stalo konečným, a jestliže by v případě, že by jí bylo vyhověno, měla za následek zmaření právních účinků tohoto rozhodnutí. Tak je tomu v případě, že žalobce prostřednictvím žaloby na náhradu škody usiluje o dosažení výsledku, jenž je totožný s výsledkem, který by mu přinesl úspěch žaloby na neplatnost, již opomněl včas podat (viz rozsudek ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie, C‑447/17 P a C‑479/17 P, EU:C:2019:672, bod 51 a citovaná judikatura). 28 Je tedy třeba určit, zda by uznání přípustnosti žaloby na náhradu škody v projednávané věci, jak tvrdí Komise, znamenalo obcházení skutečnosti, že žalobkyně nenapadla rozhodnutí ze dne 5. února 2016 žalobou na neplatnost podanou ve lhůtě pro podání žaloby stanovené v článku 263 SFEU, což zakazuje judikatura uvedená v bodech 24 až 27 výše. 29 V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že samotná nečinnost orgánu nemůže být v zásadě postavena na roveň implicitnímu odmítnutí, ledaže by byl tento důsledek výslovně upraven ustanovením unijního práva. Soudní dvůr z toho vyvodil, že akt, kterým Komise vrátí podniku pouze jistinu neoprávněně zaplacené pokuty, aniž se výslovně vyjádří k zaplacení úroků, nepředstavuje implicitní rozhodnutí o zamítnutí zaplacení uvedených úroků, které lze napadnout žalobou na neplatnost, přičemž nevyloučil, že za některých zvláštních okolností se tato zásada nemusí uplatnit, takže nečinnost nebo nedostatek jednání orgánu mohou být výjimečně považovány za implicitní zamítavé rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2004, Komise v. Greencore, C‑123/03 P, EU:C:2004:783, bod 45). 30 Žádné ustanovení unijního práva přitom nestanoví, že nečinnost Komise vede k implicitnímu zamítavému rozhodnutí v rámci splnění povinností vyplývajících z rozsudku podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Nic ani nenasvědčuje tomu, že by nečinnost Komise byla srovnatelná s implicitním zamítavým rozhodnutím za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci. V rozhodnutí ze dne 5. února 2016 určeném žalobkyni totiž Komise pouze uvedla částku, kterou měla v úmyslu zaplatit. Sice uvedla, že vrátí nejen předběžně zaplacenou pokutu, ale rovněž že tato částka bude navýšena o zaručený výnos. Z uvedeného rozhodnutí ze dne5. února 2016, jakož i z e-mailové komunikace mezi žalobkyní a Komisí od 23. prosince 2015 do 17. února 2016 ohledně vrácení vyplývá, že Komise se nikdy výslovně nevyjádřila k zaplacení takových úroků, jako jsou úroky požadované žalobkyní v projednávané věci. V rámci tohoto řízení se nedovolávala žádné zvláštní okolnosti, která by odůvodňovala, aby toto rozhodnutí bylo výjimečně považováno za implicitní rozhodnutí o odmítnutí zaplacení úroků, a ze spisu ostatně nevyplývá žádná taková okolnost. 31 Za takových podmínek akt, který podobně jako dopis ze dne 25. března 2021 v projednávané věci, výslovně zamítá žádost o zaplacení úroků, představuje akt, který může být předmětem žaloby na neplatnost [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. prosince 2004, Komise v. Greencore, C‑123/03 P, EU:C:2004:783, bod 47, a usnesení ze dne 4. května 2005, Holcim (Francie) v. Komise, T‑86/03, EU:T:2005:157, bod 43]. 32 V důsledku toho je třeba mít za to, že rozhodnutí ze dne 5. února 2016 se nevyjádřilo k zaplacení úroků, a nemohlo být tedy považováno za odmítnutí jejich zaplacení, které může být napadeno žalobou na neplatnost. Komise tedy nesprávně tvrdí, že podání žaloby na náhradu škody představuje obcházení skutečnosti, že žalobkyně nepodala žalobu na neplatnost proti uvedenému rozhodnutí. 33 Druhý důvod nepřípustnosti vznesený v rámci námitky nepřípustnosti je proto třeba zamítnout. b)   K prvnímu důvodu nepřípustnosti, vycházejícímu z promlčení nároku na náhradu škody 34 Komise tvrdí, že nárok na náhradu škody je promlčen s ohledem na článek 46 statutu Soudního dvora Evropské unie. 35 Má za to, že i kdyby promlčecí lhůta začala běžet nejpozději dne 8. února 2016, kdy došlo k vrácení, pětiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie uplynula nejpozději dne 8. února 2021. Kromě toho, i kdyby promlčecí lhůta ještě neuplynula a dopis ze dne 25. března 2021 by vedl k přerušení této lhůty, prodloužil by tuto lhůtu pouze do 25. května 2021 v souladu s článkem 46 statutu Soudního dvora Evropské unie. Posledně uvedené ustanovení totiž odkazuje pouze na lhůtu dvou měsíců stanovenou v článku 263 SFEU, a nikoli rovněž na jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti stanovenou v článku 60 jednacího řádu Tribunálu. Uvedený článek 60 se totiž použije pouze na procesní lhůty. Článek 46 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie přitom stanoví promlčecí lhůtu, a nikoli procesní lhůtu. Na podporu své argumentace se Komise dovolává rozsudku ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise (C‑469/11 P, EU:C:2012:705, body 52, 54 a 56). 36 Žalobkyně zpochybňuje argumenty Komise a má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená v článku 263 SFEU, na kterou odkazuje článek 46 statutu Soudního dvora Evropské unie pro podání žaloby proti odpovědi na předběžnou žádost, musí být prodloužena o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti stanovenou v článku 60 jednacího řádu. Domnívá se, že její žaloba na náhradu škody tak byla podána ve stanovených lhůtách. 1) K počátku běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na náhradu škody 37 Článek 46 odst. 1 statutu Soudního dvora Evropské unie, který je použitelný na řízení před Tribunálem na základě čl. 53 prvního pododstavce uvedeného statutu, stanoví: „Nároky vůči Unii z mimosmluvní odpovědnosti se promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají. Promlčení se přerušuje buď podáním žaloby u Soudního dvora, nebo předběžnou žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému orgánu Unie. V naposledy uvedeném případě musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců stanovené v článku 263 [SFEU]; podle okolností se použije čl. 265 druhý pododstavec [SFEU].“ 38 Podle ustálené judikatury začíná promlčecí lhůta běžet, jakmile jsou splněny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pokud se škoda, která má být nahrazena, konkretizovala (viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 34 a citovaná judikatura). 39 V takové situaci, jako je situace v projednávané věci, jejímž předmětem je náhrada škody odpovídající výši úroků dlužných z jistiny neoprávněně zaplacené pokuty, je příčinou údajné škody skutečnost, že Komise údajně nezaplatila dotčené osobě úroky na základě čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Z toho vyplývá, že právě tato nečinnost představuje „skutečnost“ ve smyslu čl. 46 prvního pododstavce první věty statutu Soudního dvora Evropské unie, která vede k počátku běhu pětileté promlčecí lhůty (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 27. října 2023, British Airways v. Komise, C‑138/23 P, nezveřejněné, EU:C:2023:821, bod 57, a ze dne 4. května 2005, Holcim (Francie) v. Komise, T‑86/03, EU:T:2005:157, body 40 a 51). 40 V projednávané věci skutečnost, že Komise údajně nepřijala opatření vyplývající z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994), se konkretizovala dne 8. února 2016, kdy skutečně vrátila jistinu neoprávněně zaplacené pokuty, která byla navýšena o zaručený výnos, aniž zaplatila úroky uvedené v bodě 23 výše. 41 Je tedy třeba mít za to, že promlčecí lhůta začala běžet dne 8. února 2016, na čemž se účastnice řízení ostatně shodují. 2) K uplynutí promlčecí lhůty pro podání žaloby na náhradu škody 42 Podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie se promlčení v oblasti mimosmluvní odpovědnosti přerušuje buď podáním žaloby u Soudního dvora Evropské unie, nebo předběžnou žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému unijnímu orgánu. 43 Pokud jde o druhý případ, kdy dotčená osoba předloží příslušnému unijnímu orgánu žádost o náhradu údajné škody, jsou možné dvě situace. První z nich je situace, kdy dotčená osoba podá žalobu k unijnímu soudu, aniž čeká na rozhodnutí příslušného orgánu o jeho žádosti a před uplynutím lhůty stanovené v čl. 265 druhém pododstavci SFEU. Druhou z nich je situace, kdy příslušný orgán předběžnou žádost zamítne nebo na ni neodpoví ve lhůtě stanovené v čl. 265 druhém pododstavci SFEU, přičemž v takovém případě dochází k přerušení lhůty pouze tehdy, pokud je po této žádosti podána žaloba ve lhůtách stanovených v článku 263 a 265 SFEU, podle konkrétního případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 1967, Kampffmeyer a další v. Komise, 5/66, 7/66, 13/66 až 16/66 a 18/66 až 24/66, nezveřejněný, EU:C:1967:31, s. 337, a usnesení ze dne 4. srpna 1999, Fratelli Murri v. Komise, T‑106/98, EU:T:1999:163, bod 29). V obou těchto případech se promlčecí lhůta považuje za přerušenou ke dni, kdy dotyčný orgán obdržel předběžnou žádost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. září 2007, Pelle a Konrad v. Rada a Komise, T‑8/95 a T‑9/95, EU:T:2007:298, bod 80 a citovaná judikatura). 44 Článek 46 první pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie tak stanoví několik lhůt. Zaprvé stanoví pětiletou promlčecí lhůtu. Dále v případě předběžné žádosti předložené příslušnému orgánu odkazuje na lhůtu stanovenou v článku 263 SFEU, přičemž upřesňuje, že se podle okolností použije čl. 265 druhý pododstavec SFEU. 45 Jak je uvedeno v bodě 41 výše, promlčecí lhůta začala běžet dne 8. února 2016. Žalobkyně podala předběžnou žádost dne 4. února 2021, tedy před dnem 8. února 2021, kdy uplynula promlčecí lhůta. Dne 25. března 2021 Komise její žádost zamítla. 46 Žalobkyně podala projednávanou žalobu dne 2. června 2021, tedy dva měsíce a osm dní poté, co Komise zamítla její předběžnou žádost dne 25. března 2021. 47 Účastnice řízení vedou spor o použití lhůty deseti dnů z důvodu vzdálenosti stanovené v článku 60 jednacího řádu na lhůtu dvou měsíců uvedenou v čl. 46 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, který odkazuje na článek 263 SFEU. 48 Článek 60 jednacího řádu stanoví, že procesní lhůty se prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti. Tato lhůta byla stanovena za účelem zohlednění obtíží, kterým čelí účastníci řízení z důvodu jejich větší či menší vzdálenosti od sídla Soudního dvora (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 48). 49 Nejprve je třeba uvést, že pětiletá promlčecí lhůta stanovená v čl. 46 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie není procesní lhůtou. Je ze své podstaty odlišná od takové lhůty (rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 49). Z toho vyplývá, že se na uvedenou promlčecí lhůtu nevztahuje jednotná lhůta deseti dnů z důvodu vzdálenosti (rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 59). 50 Pokud jde o lhůtu dvou měsíců uvedenou v čl. 46 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie s odkazem na článek 263 SFEU, jedná se o jinou lhůtu, než je promlčecí lhůta. Týká se procesního úkonu, který musí dotčená osoba učinit, aby její žaloba na náhradu škody byla přípustná po přerušení promlčecí lhůty. 51 Z judikatury přitom vyplývá, že odkaz v čl. 46 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie na lhůtu dvou měsíců stanovenou v článku 263 SFEU vede k tomu, že se v oblasti přerušení promlčecí lhůty použijí pravidla pro počítání lhůt použitelná v rámci posledně uvedeného článku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. února 2002, Schulte v. Rada a Komise, T‑261/94, EU:T:2002:27, bod 63 a citovaná judikatura), což zahrnuje lhůtu z důvodu vzdálenosti stanovenou v článku 60 jednacího řádu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2001, Jestädt v. Rada a Komise, T‑332/99, EU:T:2001:218, bod 53]. 52 Vzhledem k tomu, že lhůta zavedená článkem 263 SFEU je procesní lhůtou, z článku 60 jednacího řádu vyplývá, že každé uplatnění této lhůty musí být prodlouženo o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti. Vzhledem k tomu, že článek 46 statutu Soudního dvora Evropské unie výslovně odkazuje na lhůtu stanovenou článkem 263 SFEU a uvedený článek 46 neobsahuje žádné ustanovení, které by bránilo použití článku 60 jednacího řádu, samotná neexistence odkazu na uvedený článek 60 nemůže na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, bránit použití uvedeného článku 60 na projednávaný případ. 53 Závěrem je třeba konstatovat, že promlčecí lhůta byla přerušena předběžnou žádostí žalobkyně ze dne 4. února 2021, tedy před uplynutím pětileté lhůty. Žalobkyně následně podala žalobu ve lhůtě dvou měsíců a deseti dnů od odpovědi Komise na její žádost dne 25. března 2021. Návrh na náhradu škody předložený v rámci projednávané žaloby tedy není promlčen. 54 První důvod vznesený v rámci námitky nepřípustnosti tedy musí být zamítnut. 55 V důsledku toho je třeba zamítnout námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí v plném rozsahu a přezkoumat opodstatněnost návrhových žádání znějících na náhradu škody. 2.   K věci samé 56 Žalobkyně se v podstatě domáhá jednak náhrady škody vyplývající z neúplného splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994), jelikož Komise nezaplatila dne 8. února 2016 všechny úroky dlužné v rámci vrácení neoprávněně vybrané částky pokuty, a dále zaplacení úroků z prodlení vypočtených z částky této náhrady škody za období po tomto datu až do splnění povinností vyplývajících z tohoto rozsudku. 57 Článek 340 druhý pododstavec SFEU stanoví, že v případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce. 58 Vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie je podle ustálené judikatury vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž účelem je přiznat práva jednotlivcům, skutečná existence škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám (viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 32 a citovaná judikatura). a)   K návrhu na náhradu škody z důvodu neúplného splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11) 1) K existenci dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž účelem je přiznat práva jednotlivcům 59 Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 266 první pododstavec SFEU tím, že jí odmítla zaplatit úroky, které měly paušálně nahradit ztrátu požitků plynoucích z předběžně zaplacené částky z důvodu uložené pokuty (dále jen „paušální úroky“). Z rozsudku ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39), vyplývá, že takové odmítnutí platby představuje dostatečně závažné porušení uvedeného článku. Nárok na úplné vrácení by byl uspokojen zaplacením takových úroků ve výši refinanční sazby ECB zvýšené o 3,5 procentuálního bodu, tedy v projednávané věci 4,5 %. Tato sazba vyplývá z článku 86 nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 357, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 145). Žalobkyně tak navrhuje, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit rozdíl mezi úroky, které žalobkyně obdržela, a úroky, které měla obdržet jako paušální úroky. Ve svém vyjádření k rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), žalobkyně tvrdí, že tento rozsudek její stanovisko potvrzuje. 60 V žalobní odpovědi a duplice Komise tvrdí, že neporušila článek 266 SFEU, natož aby se dopustila dostatečně závažného porušení tohoto ustanovení. V tomto ohledu připomíná, že žalobkyni vrátila předběžně zaplacenou pokutu navýšenou o naběhlé úroky v souladu s čl. 85a odst. 2 nařízení č. 2342/2002, aby vyloučila jakékoli bezdůvodné obohacení. 61 Komise ve svém vyjádření k rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), uznává, že tento rozsudek řeší ve prospěch žalobkyně obecnou otázku jejího nároku na paušální úroky a že sazbu těchto úroků lze stanovit mimo jiné s odkazem na čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012, ze dne 29. října 2012 o prováděcích pravidlech k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie (Úř. věst. 2012, L 362, s. 1), na období mezi předběžným zaplacením pokuty a rozhodnutím o vrácení. 62 Komise však tvrdí, že i když rozsudky ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39), a ze dne 12. února 2019, Printeos v. Komise (T‑201/17, EU:T:2019:81), poskytují správný právní výklad, nepředstavuje jejich nedodržení v únoru 2016 dostatečně závažné porušení normy unijního práva. Objektivní požadavky unijního práva nebyly v okamžiku přijetí rozhodnutí ze dne 5. února 2016 jasně definovány, což prokazuje existenci obtíží při uplatňování nebo výkladu. Komise se domnívá, že rozsudek ze dne 12. února 2019, Printeos v. Komise (T‑201/17, EU:T:2019:81), stanovil zcela nový nárok na vrácení. V rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), přitom tato otázka nevyvstala, neboť rozsudek ze dne 12. února 2019, Printeos v. Komise (T‑201/17, EU:T:2019:81), byl vydán před tím, než Komise provedla vrácení ve prospěch společnosti Deutsche Telekom dne 19. února 2019. 63 V projednávané věci představuje porušení článku 266 SFEU dostatečně závažné porušení vytýkané Komisi, jelikož nesplnila v plném rozsahu povinnosti vyplývající z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994). 64 Pokud jde o podmínku týkající se protiprávního jednání vytýkaného dotyčnému unijnímu orgánu nebo instituci, v bodě 58 výše je připomenuto, že je třeba prokázat dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž účelem je přiznat práva jednotlivcům. 65 Tribunál rozhodl, že čl. 266 první pododstavec SFEU představuje právní normu, jejímž účelem je přiznat práva jednotlivcům. Toto ustanovení totiž stanoví absolutní a bezpodmínečnou povinnost orgánu, který zrušený akt přijal, přijmout v zájmu úspěšného žalobce opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku, kterým byl tento akt prohlášen za neplatný s účinkem ex tunc, čemuž odpovídá právo žalobce na plné splnění této povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2019, Printeos v. Komise, T‑201/17, EU:T:2019:81, bod 55). To vede zejména k vyplacení částek neoprávněně vybraných na základě uvedeného aktu, jakož i k platbě úroků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 57). 66 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že úhrada úroků představuje opatření ke splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku ve smyslu čl. 266 prvního pododstavce SFEU, jelikož slouží k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z pohledávky, a dále po vyhlášení tohoto zrušujícího rozsudku podněcuje dlužníka, aby tomuto rozsudku vyhověl v co nejkratší lhůtě (viz rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 52 a citovaná judikatura). 67 Z článku 266 prvního pododstavce SFEU tak vyplývá, že v případě, že unijní soud zruší nebo sníží s účinkem ex tunc pokutu uloženou rozhodnutím Komise za porušení pravidel hospodářské soutěže, je tento orgán povinen vrátit celou předběžně zaplacenou pokutu nebo její část spolu s úroky za období ode dne předběžného zaplacení této pokuty až do dne jejího vrácení (rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 53). 68 V projednávané věci byla tedy Komise povinna nejen vrátit předběžně zaplacenou pokutu, ale i zaplatit úroky, což nezpochybňuje. Zaplatila totiž skutečně úroky, konkrétně naběhlé úroky. 69 Vzhledem k tomu, že úroky, které mají být zaplaceny, však mají paušální povahu, je Komise povinna na základě čl. 266 prvního pododstavce SFEU zaplatit dotčené osobě případný rozdíl mezi výší „naběhlých úroků“ a paušálními úroky (viz rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 64 a citovaná judikatura). 70 Žalobkyně přitom tvrdí, že naběhlé úroky, které obdržela, jsou nižší než paušální úroky, které jí náleží. 71 Komise však tvrdí, že nejednala protiprávně, když žalobkyni zaplatila pouze naběhlé úroky. 72 Komise totiž poznamenává, že v okamžiku zaplacení úroků v projednávané věci v roce 2016 pouze uplatnila tehdy platnou judikaturu. Povinnost zaplatit paušální úroky vyplývá pouze z rozsudku ze dne 12. února 2019, Printeos v. Komise (T‑201/17, EU:T:2019:81), který byl vyhlášen dne 12. února 2019. 73 Komise tvrdí, že legalita jejího jednání musí být posuzována podle právních a skutkových okolností existujících v okamžiku, kdy k tomuto jednání došlo. V případě významné změny judikatury po přijetí aktu, který způsobil újmu, tedy tento akt nepředstavuje dostatečně závažné porušení unijního práva, které může založit mimosmluvní odpovědnost ve smyslu článků 268 a 340 SFEU. Její jednání nelze posuzovat s odkazem na pozdější vývoj práva vyplývající z rozsudků ze dne 12. února 2019, Printeos v. Komise (T‑201/17, EU:T:2019:81); ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39), a ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488). 74 V tomto ohledu je třeba uvést, že k dostatečně závažnému porušení právní normy, jejímž účelem je přiznat práva jednotlivcům, dojde, překročí-li dotyčný orgán zjevně a závažným způsobem meze, kterými je ohraničena jeho posuzovací pravomoc (viz rozsudek ze dne 11. ledna 2024, Dyson a další v. Komise, C‑122/22 P, EU:C:2024:11, bod 48 a citovaná judikatura). 75 Pokud unijní orgán disponuje pouze značně omezeným, nebo dokonce žádným, prostorem pro uvážení, prosté porušení unijního práva může postačovat k prokázání existence dostatečně závažného porušení tohoto práva, které je schopno založit mimosmluvní odpovědnost Unie (viz rozsudek ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos, C‑301/19 P, EU:C:2021:39, bod 103 a citovaná judikatura). 76 Mimosmluvní odpovědnost Unie tedy může vzniknout pouze tehdy, je-li zjištěno pochybení, kterého by se za obdobných okolností nedopustila běžně obezřetná a s řádnou péčí postupující správa (viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 43 a citovaná judikatura). 77 Je třeba připomenout, že protiprávnost aktu nebo jednání, které mohou založit mimosmluvní odpovědnost Unie, totiž musí být posuzována v závislosti na právních a skutkových okolnostech existujících v okamžiku přijetí uvedeného aktu nebo jednání (rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C-123/18 P, EU:C:2019:694, bod 39). 78 Pojem „dostatečně závažné porušení“ je pojmem statickým, který je ukotven v okamžiku přijetí předmětného protiprávního aktu nebo v okamžiku předmětného protiprávního jednání (rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 55). Míra závažnosti porušení normy unijního práva, jehož se dopustil dotyčný orgán, kterou vyžaduje judikatura, je s tímto porušením ze své podstaty spjata, a proto ji nelze posuzovat k jinému okamžiku než k okamžiku, kdy došlo k uvedenému porušení (rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 45). 79 Soudní dvůr přitom v rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488, body 52 až 57) zdůraznil na základě ustálené judikatury (rozsudek ze dne 12. února 2015, Komise v. IPK International, C‑336/13 P, EU:C:2015:83, bod 30; viz rovněž rozsudek ze dne 10. října 2001, Corus UK v. Komise, T‑171/99, EU:T:2001:249, body 53 a 54 a citovaná judikatura), že úhrada úroků představuje opatření ke splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku ve smyslu čl. 266 prvního pododstavce SFEU, jelikož slouží k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z pohledávky, a podněcuje dlužníka, aby zrušujícímu rozsudku vyhověl v co nejkratší lhůtě. 80 Podle téže judikatury se přiznání úroků z neoprávněně vybrané částky jeví jako nepostradatelná součást povinnosti uvedení do původního stavu, která přísluší Komisi v návaznosti na zrušující rozsudek nebo rozsudek vydaný v rámci výkonu soudního přezkumu v plné jurisdikci. Jejich cílem je uvést dotčenou osobu do situace, v níž by se po právu nacházela, kdyby nebyl zrušený akt přijat, a to s přihlédnutím k tomu, že k tomuto uvedení do původního stavu došlo až po uplynutí více či méně dlouhé doby, během níž byla zbavena požitků plynoucích z neoprávněně zaplacené částky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. října 2001, Corus UK v. Komise, T‑171/99, EU:T:2001:249, bod 54). 81 Kromě toho musí být podle téže judikatury úroky vypočítány na základě paušální sazby, která se stanoví s ohledem na zákonnou úrokovou sazbu, bez kapitalizace, za období ode dne předběžného zaplacení uložené pokuty do dne, kdy Komise vrátí neoprávněně vybranou částku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. října 2001, Corus UK v. Komise, T‑171/99, EU:T:2001:249, body 60 a 61). 82 Z toho vyplývá, že Komise nemohla nevědět o důsledcích, které vyplývají z použití čl. 266 prvního pododstavce SFEU v okamžiku vrácení pokuty žalobkyni, tedy v únoru 2016. Vzhledem k tomu, že z judikatury, která předcházela splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994), vyplývá, že účelem zaplacení úroků je paušálně nahradit ztrátu požitků plynoucích z neoprávněně zaplacené částky, měla Komise vědět, že pouhé zaplacení naběhlých úroků spolu s vrácením částky neoprávněně zaplacené jako pokuta nutně neznamená úplné splnění povinností vyplývajících z uvedeného rozsudku. 83 Komise však dále tvrdí, že její případné pochybení by mělo být v každém případě považováno za omluvitelné vzhledem k obtížnosti uplatnění nebo výkladu její povinnosti vyplývající z rozsudku, kterým se zrušuje nebo mění předběžně zaplacená pokuta v souladu s čl. 266 prvním pododstavcem SFEU. Tento argument však popírá dostatečně závažnou povahu protiprávnosti ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 60 až 62 výše. 84 Vzhledem k tomu, že Komise odmítla zaplatit paušální úroky za ztrátu požitků plynoucích z částky neoprávněně zaplacené žalobkyní jako pokuta pouze z toho důvodu, že vrátila naběhlé úroky, aniž se ujistila, že tato částka odpovídá alespoň výši dlužných paušálních úroků, je třeba konstatovat, že tím dostatečně závažně porušila čl. 266 první pododstavec SFEU, což může založit mimosmluvní odpovědnost Unie ve smyslu článku 268 SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU. 2) Ke škodě 85 Podle ustálené judikatury musí být škoda, jejíž náhrada je požadována v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie, skutečná a určitá, což přísluší prokázat žalobci (viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, Agraz a další v. Komise, C‑243/05 P, EU:C:2006:708, bod 27 a citovaná judikatura). Žalobci přísluší, aby předložil přesvědčivé důkazy o existenci i rozsahu škody, kterou uplatňuje (viz rozsudek ze dne 16. září 1997, Blackspur DIY a další v. Rada a Komise, C‑362/95 P, EU:C:1997:401, bod 31 a citovaná judikatura). 86 Vzhledem k tomu, že dotčené úroky však mají paušální povahu, není žalobce povinen prokázat existenci škody nad rámec samotné skutečnosti, že uvedené úroky nebyly zaplaceny v plné výši (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 62, a ze dne 10. října 2001, Corus UK v. Komise, T‑171/99, EU:T:2001:249, bod 56). 87 Vzhledem k tomu, že Komise zaplatila žalobkyni kromě částky neoprávněně vybrané jako pokuta rovněž naběhlé úroky, existence škody a případně její rozsah, závisí na rozdílu mezi paušálními úroky, které měla Komise zaplatit, a těmito naběhlými úroky. 88 Žalobkyně má za to, že úroková sazba musí být stanovena na základě sazby stanovené v čl. 86 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2342/2002, a to refinanční sazby ECB zvýšené o 3,5 procentního bodu. Podle jejího názoru rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488) potvrzuje její stanovisko k úrokové sazbě, která má být uplatněna. 89 Žalobkyně se domáhá odškodnění ve výši 4264896,70 eura, které odpovídá paušálním úrokům vypočítaným z jistiny neoprávněně zaplacené jako pokuta (21037500 eur) ve výši 4,5 % za období od 10. února 2011 do 8. února 2016, po odečtení částky 468540,80 eura odpovídající naběhlým úrokům, které již Komise zaplatila. 90 Ve svém vyjádření k rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), Komise uvádí, že Soudní dvůr rozhodl, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když použil per analogiam úrokovou sazbu odpovídající refinanční sazbě ECB zvýšené o 3,5 procentního bodu. 91 Komise však tvrdí, že existují důvody, které nejsou rozvedeny v rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), na jejichž základě postačuje k náhradě ztráty požitků plynoucích z předběžně zaplacených finančních prostředků nižší sazba, než kterou požaduje žalobkyně. Dodává, že i když úroková sazba požadovaná žalobkyní byla v bodě 84 uvedeného rozsudku posouzena jako sazba, která „se nejeví jako nerozumná nebo nepřiměřená“, formulace, kterou je toto vyjádřeno, naznačuje, že se nejedná o jedinou úrokovou sazbu, která může být uznána. Na jednání Komise uvedla, že nařízení č. 2342/2002 je v projednávané věci použitelné. 92 Jak bylo uvedeno v bodě 87 výše, je třeba určit úrokovou sazbu, která má být použita za účelem určení, zda žalobkyni vznikla škoda a jaký je její rozsah. 93 Úvodem je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 90) Soudní dvůr sice v rámci úvah de lege ferenda připomněl cíle paušálních úroků. Podle Soudního dvora se sazba použitelná na tyto úroky nemůže omezit na kompenzaci měnového znehodnocení, ke kterému došlo v období, za které musí být úroky zaplaceny, aniž pokrytí paušální náhrady škody, na kterou má podnik, který tuto pokutu zaplatil, nárok z důvodu, že mu byly po určitou dobu upřeny požitky z finančních prostředků odpovídajících částce, kterou Komise neoprávněně vybrala. 94 Z judikatury vyplývá, že pro účely stanovení výše paušálních úroků, které musí být zaplaceny podniku, který uhradil pokutu uloženou Komisí, v návaznosti na zrušení nebo snížení této pokuty, musí tento orgán použít sazbu stanovenou za tím účelem unijní právní úpravou platnou v době, kdy byly upřeny požitky z dotyčné částky a konkrétně ustanoveními této právní úpravy, která se týkají úrokové sazby pro pohledávky, jež nejsou uhrazeny ke dni uplynutí lhůty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 78 a citovaná judikatura). 95 Je pravda, že v rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 83), Soudní dvůr poznamenal, že ani článek 83 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, ani žádné jiné ustanovení tohoto nařízení nestanoví tuto sazbu úroků odpovídajících paušální náhradě škody takové povahy, jako je náhrada dotčená v projednávané věci. Za těchto okolností Soudní dvůr v bodě 84 uvedeného rozsudku nepovažoval za nesprávné, že Tribunál použil per analogiam úrokovou sazbu stanovenou v čl. 83 odst. 2 písm. b) uvedeného nařízení, a sice refinanční sazbu ECB zvýšenou o 3,5 procentního bodu, ačkoli se toto ustanovení týká případu prodlení s platbou, a to případu, kdy pohledávka není uhrazena ke dni uplynutí lhůty. V tomto ohledu měl Soudní dvůr dále za to, že tato úroková sazba se nejeví jako nerozumná nebo nepřiměřená s ohledem na účel dotčených úroků (rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 84). 96 Za účelem rozhodnutí o úrokové sazbě použitelné v projednávaném případě je třeba nejprve připomenout, že žalobkyně předběžně zaplatila pokutu dne 10. února 2011, tedy v době platnosti nařízení č. 2342/2002. Po této platbě byla nařízení č. 1605/2002 a nařízení č. 2342/2002 nahrazena nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1), a nařízením v přenesené pravomoci č. 1268/2012. Tato nařízení vstoupila v platnost dne 27. října 2012 a dne 1. ledna 2013. Vyhlášení rozsudku ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994), a vrácení jistiny pokuty a naběhlých úroků žalobkyni dne 8. února 2016 nastalo po vstupu této nové právní úpravy v platnost. 97 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že úvahy Tribunálu v rozsudku ze dne 19. ledna 2022, Deutsche Telekom v. Komise (T‑610/19, EU:T:2022:15), lze použít i na projednávanou věc. Jak čl. 83 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, tak čl. 86 odst. 2 nařízení č. 2342/2002 se totiž týkají úrokových sazeb u pohledávek, jež nebyly uhrazeny ke dni uplynutí lhůty. Písmeno a) těchto obou odstavců se týká případu, kdy je rozhodnou skutečností pro vznik pohledávky veřejná zakázka, zatímco písmeno b) těchto odstavců se vztahuje na všechny ostatní případy a stanoví úrokovou sazbu ve výši refinanční sazby ECB zvýšené o 3,5 procentního bodu. 98 Vzhledem k tomu, že neexistuje zvláštní ustanovení ve finančních předpisech, které by stanovilo úrokovou sazbu odpovídající paušální náhradě za ztrátu požitků plynoucích z částky vztahující se k pokutě neoprávněně vybrané Komisí za období ode dne jejího předběžného zaplacení do dne jejího vrácení orgánem, umožňuje použití per analogiam čl. 86 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2342/2002 a čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 dodržet účel úroků dotčených v projednávané věci. 99 Komise má však za to, že existují důvody, na jejichž základě postačuje k vyrovnání uvedené ztráty požitků nižší úroková sazba, než kterou požaduje žalobkyně. Podle ní by touto sazbou měla být sazba použitá v případě, že dlužník složí finanční jistotu namísto zaplacení pokuty, tedy sazba stanovená v čl. 86 odst. 5 nařízení č. 2342/2002, který je v podstatě totožný s čl. 83 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012. 100 Je přitom třeba uvést, že v bodech 85 až 87 rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), Soudní dvůr takový argument odmítl. 101 Komise nicméně tvrdí, že úvahy uvedené Soudním dvorem nejsou relevantní pro její argument, podle něhož v případě, že Tribunál potvrdí pokutu zajištěnou bankovní zárukou, což vede k závěru, že finanční prostředky měly být dány Komisi k dispozici od data splatnosti platby podle rozhodnutí o uložení pokuty, nemohla Komise využít tuto částku po dobu trvání sporu. Komise se domnívá, že v takovém případě může požadovat pouze nižší úrokovou sazbu stanovenou v čl. 83 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 nebo v čl. 86 odst. 5 nařízení č. 2342/2002. 102 Je třeba připomenout, že čl. 86 odst. 5 nařízení č. 2342/2002 a čl. 83 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012 se použijí na pokuty, pokud dlužník složí finanční jistotu, kterou účetní akceptuje namísto platby. Je tedy nutno konstatovat, že normotvůrce stanovil zvláštní úrokovou zátěž pro tento případ (rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 85). 103 V tomto ohledu je třeba ještě připomenout, že článek 5 rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2010 stanovil, že podá-li sankcionovaný podnik žalobu, může tento podnik uhradit pokutu ke dni splatnosti poskytnutím bankovní záruky nebo provedením předběžného zaplacení pokuty v souladu s čl. 85a odst. 1 nařízení č. 2342/2002. Použití finanční jistoty tak zůstalo alternativou k jednorázové platbě. 104 Je třeba konstatovat, že v případě použití bankovní záruky se Komise nenachází v situaci srovnatelné se situací žalobkyně, která provedla předběžné zaplacení pokuty. Je pravda, že v rámci bankovní záruky je Komise zbavena požitků plynoucích z částky odpovídající uložené pokutě. Volba bankovní záruky však nevede ke zhoršení majetkové situace Komise, neboť tato pouze nemůže okamžitě využít další finanční prostředky. Zřízení a zachování bankovní záruky navíc vede k dodatečným nákladům, které v plném rozsahu nese osoba povinná zaplatit pokutu. 105 Naopak předběžné zaplacení pokuty představuje ztrátu finančních prostředků, které žalobkyně měla k dispozici a mohla s nimi volně nakládat. Z toho vyplývá okamžité zhoršení majetkové situace, které odpovídá výši uložené pokuty. I když Komise ostatně obdrží okamžitě částku odpovídající uložené pokutě, nemůže s ní volně nakládat až do vyčerpání všech opravných prostředků, jak to vyplývá z čl. 85a odst. 2 nařízení č. 2342/2002 a z čl. 90 odst. 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012. Navíc toto zbavení možnosti využít finanční prostředky odpovídající uložené pokutě je důsledkem výkonu práva žalobkyně podat žalobu za účelem přezkumu legality rozhodnutí o uložení pokuty. 106 Z toho vyplývá, že v případě zamítnutí žaloby proti rozhodnutí o uložení pokuty není úrok stanovený v čl. 86 odst. 5 nařízení č. 2342/2002 a v čl. 83 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, který musí podnik zaplatit Komisi, srovnatelný s paušálním úrokem, který Komise musí zaplatit na základě rozhodnutí unijního soudu, kterým se konstatuje protiprávnost jejího rozhodnutí. 107 Z toho rovněž vyplývá, že Komise se nenachází ve stejné situaci podle toho, zda dlužník pokuty až do vydání soudního rozhodnutí využije finanční jistotu nebo zda předběžně zaplatí pokutu. Tento rozdíl v situaci, v níž se Komise nachází v závislosti na volbě dlužníka pokuty, tak nemůže v projednávaném případě odůvodnit použití úrokové sazby, na kterou se odvolává Komise. 108 Argument Komise vycházející z přiměřené úrokové sazby, která je nižší než sazba uvedená v bodě 101 výše, je tedy třeba odmítnout. 109 V důsledku toho je třeba stanovit úrokovou sazbu použitelnou v projednávané věci na základě použití per analogiam sazby stanovené v čl. 86 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2342/2002 a v čl. 83 odst. 2 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci č. 1268/2012, to znamená úrokové sazby, kterou ECB uplatnila na své hlavní refinanční operace v únoru 2011, tj. 1 % zvýšenou o 3,5 procentního bodu, tedy 4,5 %. 110 Z výše uvedeného vyplývá, že výše paušálních úroků činí při použití úrokové sazby 4,5 % z částky 21037500 eur za období od 10. února 2011 do 8. února 2016 celkem 4733437,50 eura. Škoda, která žalobkyni vznikla, tedy odpovídá rozdílu mezi touto částkou a naběhlými úroky (468540,80 eura), tedy 4264896,70 eura. 3) K příčinné souvislosti 111 Žalobkyně tvrdí, že škoda, která jí vznikla, vyplývá přímo z nesplnění povinností Komise podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Na jedné straně tvrdí, že měla právo zvolit si mezi zřízením bankovní záruky, u níž Komise neprokázala, že by byla méně nákladná, a předběžným zaplacením pokuty. Dále tvrdí, že je oprávněna podat žádost o zaplacení paušálních úroků kdykoli před promlčením nároku na náhradu škody. 112 Komise tvrdí, že výše paušálních úroků musí být zamítnuta nebo snížena, jelikož žalobkyně neomezila své ztráty v rozporu se základní zásadou v tomto smyslu. Žalobkyně neprokázala, že paušální úroky, které požaduje, jsou nižší než ztráta, která by jí vznikla, kdyby zřídila bankovní záruku namísto předběžné platby. Vzhledem k tomu, že měla na výběr mezi těmito dvěma možnostmi, jak pokutu zaplatit, měla se v okamžiku předběžného zaplacení pokuty rozhodnout pro řešení, které by v případě zrušení pokuty co nejvíce omezilo výši její škody. 113 Je třeba připomenout, že podmínka týkající se příčinné souvislosti stanovená v čl. 340 druhém pododstavci SFEU se týká existence dostatečně přímého vztahu příčiny a následku mezi jednáním unijního orgánu a újmou, přičemž rozhodující příčinou újmy musí být vytýkané jednání, což musí žalobce doložit (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Evropská unie v. Kendrion, C‑150/17 P, EU:C:2018:1014, bod 52 a citovaná judikatura). 114 Jinými slovy, i v případě případného přispění orgánů ke škodě, jejíž náhrada je požadována, by totiž uvedené přispění mohlo být příliš vzdálené z důvodu jiných faktorů, a zejména odpovědnosti jiných osob, případně žalobce (viz rozsudek ze dne 10. ledna 2017, Gascogne Sack Deutschland a Gascogne v. Evropská unie, T‑577/14, EU:T:2017:1, bod 117 a citovaná judikatura]. 115 V tomto ohledu bylo rovněž rozhodnuto, že při posuzování příčinné souvislosti mezi jednáním vytýkaným unijnímu orgánu a škodou tvrzenou poškozenou osobou je třeba ověřit, zda tato osoba, vystavená riziku, že bude muset sama nést škodu, projevila jako informovaná osoba přiměřenou snahu k odvrácení škody nebo omezení jejího rozsahu. Příčinná souvislost může být přerušena nedbalým jednáním poškozeného, pokud se toto jednání ukáže být rozhodující příčinou újmy (viz usnesení ze dne 4. června 2012, Azienda Agricola Bracesco v. Komise, T‑440/09, nezveřejněné, EU:T:2012:269, body 39 a 40 a citovaná judikatura). 116 Jak vyplývá z bodů 65 až 84 výše, v návaznosti na rozsudek ze dne 16. prosince 2015, Air Canada v. Komise (T‑9/11, nezveřejněný, EU:T:2015:994) byla Komise povinna vrátit žalobkyni předběžně zaplacenou pokutu spolu s paušálními úroky. 117 V projednávané věci Komise zaplatila pouze naběhlé úroky, a nesplnila tak svou povinnost zaplatit paušální úroky podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU. Toto nesplnění povinnosti tedy vykazuje dostatečně přímou příčinnou souvislost se škodou, která žalobkyni vznikla (viz body 92 až 110 výše). 118 V tomto ohledu Komise nemůže žalobkyni vytýkat, že se svobodně rozhodla pro předběžné zaplacení pokuty namísto zřízení bankovní záruky. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodla pro předběžné zaplacení pokuty, je totiž v souladu s rozhodnutím ze dne 9. listopadu 2010, a zejména s jeho čl. 5 odst. 4 a nemůže narušit příčinnou souvislost mezi zjištěnou protiprávností a vzniklou škodou. 119 Existuje tedy dostatečně přímá příčinná souvislost mezi dostatečně závažným porušením unijního práva a škodou, která žalobkyni vznikla. b)   K úrokům z prodlení 120 Žalobkyně se v rámci svých návrhových žádání znějících na náhradu škody domáhá úroků z prodlení bez kapitalizace z částky 4264896,70 eura, které odpovídají paušálním úrokům požadovaným za období ode dne 9. února 2016 do dne 4. února 2021 ve stejné úrokové sazbě, jak je připomenuta v bodě 88 výše, a to ve výši 958550,14 eura. 121 Žalobkyně dále požaduje zaplacení složených úroků v úrokové sazbě připomenuté v bodě 88 výše z částky dlužné dne 4. února 2021, a to částky 5223446,84 eura (4264896,70 eura + 958550,14 eura), až do úplného zaplacení Komisí. 122 Pokud jde o úroky uvedené v bodě 120 výše, Komise tvrdí, že žalobkyně nepřiměřeně zpozdila podání své předběžné žádosti na základě článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, takže její hlavní pohledávka ve výši 4264896,70 eura, která představuje úroky požadované za období od předběžného zaplacení pokuty do rozhodnutí o vrácení, se zvýšila o 958550 eur, což je nárůst o více než 20 %. Tento nárůst nelze přičítat jakémukoli pochybení Komise, které by mohlo být zohledněno na základě článku 340 SFEU, ale způsobila jej nečinnost žalobkyně. Podle Komise žalobkyně neprokázala, že projevila přiměřenou snahu k omezení rozsahu její škody, jelikož podala s prodlením svou předběžnou žádost podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie. Promlčecí lhůta stanovená v tomto článku totiž nemůže odůvodnit její zaviněnou nečinnost poté, co Komise pokutu vrátila. Ve svém vyjádření k rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), uvádí Komise, že tato otázka v uvedeném rozsudku nevyvstala. 123 Je třeba připomenout, že pokud jde o návrh založený na mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU, z judikatury vyplývá, že v případě, že nejsou dány zvláštní okolnosti, povinnost zaplatit úroky z prodlení vzniká na základě rozsudku, kterým se konstatuje povinnost nahradit škodu (viz rozsudky ze dne 10. ledna 2017, Gascogne Sack Deutschland a Gascogne v. Evropská unie, T‑577/14, EU:T:2017:1, bod 178 a citovaná judikatura, a ze dne 19. ledna 2022, Deutsche Telekom v. Komise, T‑610/19, EU:T:2022:15, bod 141 a citovaná judikatura). 124 Jak tedy rovněž vyplývá z rozsudku ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39, body 122 až 124 a 129), přiznání úroků z prodlení za období před vyhlášením rozsudku je za zvláštních okolností možné. 125 V projednávané věci však povinnost Komise přiznat paušální úroky při vrácení pokuty předběžně zaplacené žalobkyní vyplývá přímo z článku 266 SFEU a ztráta požitků plynoucích z částky odpovídající těmto úrokům nastala v okamžiku uvedeného vrácení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos, C‑301/19 P, EU:C:2021:39, body 122 až 124 a 129, a ze dne 8. března 2023, Campine a Campine Recycling v. Komise, T‑94/20, nezveřejněný, EU:T:2023:110, body 105 až 108). 126 Dále v dopise zaslaném Komisi dne 4. února 2021 žalobkyně jasně připomněla Komisi její povinnosti vyplývající z článku 266 SFEU, jakož i z judikatury a požadovala kapitalizaci úroků až do úplného zaplacení Komisí (viz bod 12 výše). 127 Vzhledem k tomu, že zvláštní okolnosti popsané v bodech 125 a 126 výše jsou splněny ke dni předběžné žádosti žalobkyně, která byla předložena v dopise ze dne 4. února 2021 zaslaném Komisi, je třeba přiznat úroky z prodlení z částky 4264896,70 eura ode dne 5. února 2021 do úplného zaplacení Komisí. Naproti tomu neexistuje žádná zvláštní okolnost, která by odůvodňovala přiznání úroků z prodlení za období od vrácení pokuty dne 8. února 2016 do dne podání předběžné žádosti, tedy 4. února 2021, přičemž prodlení při podání uvedené předběžné žádosti lze přičíst pouze jednání žalobkyně. 128 Pokud jde o použitelnou úrokovou sazbu, je třeba použít čl. 99 odst. 2 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1), které bylo použitelné v okamžiku podání předběžné žádosti ve smyslu článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie v projednávané věci. Podle tohoto ustanovení musí být úroky z prodlení přiznané žalobkyni vypočteny na základě sazby, kterou uplatnila ECB na své hlavní refinanční operace dne 4. února 2021, tj. 0 % zvýšené o 3,5 procentního bodu, tedy v projednávané věci 3,5 %. 129 V důsledku toho je třeba žalobkyni přiznat úroky z prodlení z částky 4264896,70 eura ve výši 3,5 % ode dne 5. února 2021 až do úplného zaplacení Komisí. c)   Závěry týkající se návrhu na náhradu škody 130 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba uložit Komisi povinnost zaplatit žalobkyni odškodnění z titulu náhradu škody, která jí byla způsobena dostatečně závažným porušením čl. 266 prvního pododstavce SFEU a která spočívá v tom, že nebyly vyplaceny paušální úroky ve výši 4,5 % z částky neoprávněně zaplacené pokuty za období od předběžného zaplacení pokuty dne 10. února 2011 do vrácení neoprávněně zaplacené pokuty dne 8. února 2016, po odečtení částky úroků, které již Komise zaplatila při vrácení pokuty. Výše tohoto odškodnění činí 4264896,70 eura. Žalobkyni je třeba rovněž přiznat úroky z prodlení z této částky ve výši 4264896,70 eura ve výši 3,5 % ode dne 5. února 2021 až do úplného zaplacení Komisí. 131 Ve zbývající části se návrhová žádání znějící na náhradu škody zamítají, takže je třeba přezkoumat i podpůrná návrhová žádání znějící na zrušení. B. K návrhovým žádáním znějícím na zrušení 132 Žalobkyně se podpůrně domáhá zrušení dopisu ze dne 25. března 2021, kterým Komise zamítla její žádost o zaplacení částek odpovídajících paušálním úrokům a úrokům z prodlení. Jediný žalobní důvod žalobkyně vychází z pochybení Komise v rozsahu, v němž měla za to, že žádost o zaplacení úroků je promlčena. 133 Komise namítá nepřípustnost návrhu žalobkyně na zrušení, jelikož neexistuje právní zájem na podání žaloby a podpůrně, že dopis ze dne 25. března 2021 má potvrzující povahu. 134 Komise tvrdí, že žalobkyně nemá právní zájem na tom, aby se domáhala zrušení dopisu ze dne 25. března 2021. Podle ní se žalobkyni nepodařilo vysvětlit, v čem by jí žaloba na neplatnost přinesla výhodu. Tvrdí, že návrh na zrušení je irelevantní, i kdyby žalobkyně právem tvrdila, že promlčecí lhůta začala běžet ode dne, kdy jí Komise údajně protiprávně nezaplatila paušální úroky. Navíc zrušení dopisu ze dne 25. března 2021 na základě článku 263 SFEU nemůže zakládat žádnou povinnost Komise zaplatit žalobkyni úroky, které požaduje. 135 Žalobkyně tvrdí, že má nadále právní zájem na zrušení dopisu ze dne 25. března 2021. Konstatování protiprávnosti vůči ní může sloužit jako základ pro případnou žalobu na náhradu škody, která má nahradit škodu způsobenou tímto dopisem. Navíc má zájem na jeho zpochybnění, aby se zabránilo opakování údajné protiprávnosti v budoucnosti. Kromě toho zrušení uvedeného dopisu by znamenalo, že Komise by byla povinna znovu přezkoumat svou odpověď na splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku na základě článku 266 SFEU, a tedy správně uplatnit unijní právo tím, že by jí zaplatila dlužné úroky. 136 Z ustálené judikatury vyplývá, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze tehdy, když má žalobce právní zájem na zrušení napadeného aktu. Takový zájem musí být již vzniklý a trvající, což je posuzováno k okamžiku podání žaloby. Musí rovněž trvat až do vydání soudního rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, EU:C:2007:322, bod 42 a citovaná judikatura). 137 Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch (viz usnesení ze dne 25. listopadu 2014, Global Steel Wire v. Komise, T‑429/10 a T‑578/10, nezveřejněné, EU:T:2014:1008, bod 18 a citovaná judikatura). 138 Návrhová žádání znějící na zrušení odmítnutí orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie přiznat právo na náhradu škody, které žalobce kromě toho uplatňuje na základě článků 268 a 340 SFEU, přitom musí být odmítnuta jako nepřípustná, jelikož žalobce v zásadě neodůvodňuje žádný právní zájem na předložení takových návrhových žádání vedle svého návrhu na náhradu škody (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. června 1972, Compagnie d’approvisionnement, de transport et de crédit a Grands Moulins de Paris v. Komise, 9/71 a 11/71, EU:C:1972:52, body 9 až 11, a ze dne 17. července 2024, Montanari v. EUCAP Sahel Niger, T‑371/22, EU:T:2024:494, bod 63 a citovaná judikatura). 139 Je třeba uvést, že v dopise ze dne 25. března 2021 se Komise vyjadřuje k počátku běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby na náhradu škody podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, kterým je datum předběžného zaplacení pokuty žalobkyní. Komise měla tedy za to, že tento nárok je promlčený, a proto žádost žalobkyně z tohoto důvodu zamítla. 140 Je třeba konstatovat, že svým návrhem na zrušení usiluje žalobkyně ve skutečnosti o dosažení stejného finančního výsledku jako svými návrhovými žádáními znějícími na náhradu škody. Žalobkyně tedy neprokázala právní zájem na zrušení dopisu ze dne 25. března 2021 nad rámec vyhovění jejímu návrhu na náhradu škody, jak to vyplývá rovněž z podpůrné povahy tohoto návrhu na zrušení. 141 Návrhová žádání znějící na zrušení tedy musí být odmítnuta jako nepřípustná, aniž je třeba rozhodnout o námitce nepřípustnosti vznesené podpůrně. IV. K nákladům řízení 142 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 134 odst. 3 jednacího řádu platí, že pokud měli účastníci řízení ve věci v různých důvodech kasačních opravných prostředků částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. 143 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci měla každá účastnice ve věci částečně úspěch, nese každá z nich vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (devátý senát zasedající v kolegiu o pěti soudcích) rozhodl takto: 1) Evropské komisi se ukládá povinnost zaplatit společnosti Air Canada odškodnění ve výši 4264896,70 eura z titulu náhrady vzniklé škody. 2) Odškodnění uvedené v bodě 1 se zvyšuje o úroky z prodlení za období ode dne 5. února 2021 do úplného zaplacení této částky ve výši 3,5 %. 3) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 4) Air Canada a Komise ponesou vlastní náklady řízení. Papasavvas Truchot Kanninen Sampol Pucurull Perišin Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. března 2026. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.