Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o výpočtu příspěvků předem na rok 2016 – Vyloučení některých závazků z výpočtu příspěvků předem – Článek 5 odst. 1 písm. a), b) a f) nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 – Námitka protiprávnosti – Zásada zákazu zpětné účinnosti – Mimosmluvní odpovědnost – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Bezdůvodné obohacení

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého rozšířeného senátu) 30. dubna 2025 ( *1 ) „Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o výpočtu příspěvků předem na rok 2016 – Vyloučení některých závazků z výpočtu příspěvků předem – Článek 5 odst. 1 písm. a), b) a f) nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 – Námitka protiprávnosti – Zásada zákazu zpětné účinnosti – Mimosmluvní odpovědnost – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Bezdůvodné obohacení“ Ve věci T‑499/20, Banco Cooperativo Español, SA, se sídlem v Madridu (Španělsko), zástupci: D. Sarmiento Ramírez-Escudero a J. Beltrán de Lubiano Sáez de Urabain, advokáti, žalobkyně, proti Jednotnému výboru pro řešení krizí (SRB), zastupci: C. De Falco, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: B. Meyring, F. Fernández de Trocóniz Robles, T. Klupsch a S. Ianc, avocats, žalovanému, podporovanému: Evropskou komisí, zastupci: D. Triantafyllou, A. Steiblytė a P. Němečková, jako zmocněnci, vedlejší účastnicí, TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát), ve složení: A. Kornezov, předseda, D. Petrlík, K. Kecsmár (zpravodaj), S. Kingston a L. Spangsberg Grønfeldt, soudci, za soudní kancelář: S. Jund, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení, po jednání konaném dne 27. června 2024, vydává tento Rozsudek 1 Svou žalobou se žalobkyně, Banco Cooperativo Español, S. A., na základě článku 263 SFEU domáhá zrušení rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) SRB/ES/2022/79 ze dne 7. prosince 2022, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) SRB/ES/2020/16 ze dne 19. března 2020 o výpočtu příspěvků předem na rok 2016 pro Banco Cooperativo Español, SA, Hypo Vorarlberg Bank AG (dříve Vorarlberger Landes- und Hypothekenbank AG) a Portigon AG do Jednotného fondu pro řešení krizí, a kterým byly vypočteny jejich příspěvky předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „napadené rozhodnutí“) v rozsahu, v němž se jí týká, a dále na základě článku 268 SFEU náhrady újmy, která jí tímto rozhodnutím údajně vznikla. Skutečnosti předcházející sporu 2 Ve Španělsku jsou venkovské záložny úvěrové družstevní instituce, které nabízejí finanční služby ve venkovských oblastech. 3 Žalobkyně je úvěrovou institucí založenou v roce 1990 některými venkovskými záložnami, které jsou jejími akcionáři. Žalobkyně stojí v čele sítě tvořené těmito společnostmi a nabízí bankovní služby jednotlivcům a podnikům, mezi něž patří zejména venkovské záložny. Jednou z hlavních služeb poskytovaných venkovským záložnám je centralizovaná správa jejich financí. 4 Žalobkyně a venkovské záložny tak uzavřely dne 25. ledna 1994 dohodu o správě financí (dále jen „dohoda o správě financí“), jejímž cílem je regulovat investování likvidity venkovských záložen žalobkyní na jejich účet. Tato dohoda na jedné straně stanoví, že venkovské záložny postoupí žalobkyni finanční prostředky za účelem jejich investování na mezibankovním nebo peněžním trhu. Dále vzhledem k tomu, že žalobkyně nese vlastním jménem riziko protistrany všech investovaných prostředků, obsahuje článek 4 uvedené dohody záruku, že venkovské záložny převezmou veškeré ztráty nebo závazky vyplývající z činnosti žalobkyně na mezibankovním trhu, kterou provádí jménem záložen. 5 Žalobkyně rovněž jedná jako zprostředkovatel s cílem umožnit svým členům přístup k financování Evropské centrální banky (ECB) tím, že získává financování přímo od ECB a finanční prostředky poskytuje venkovským záložnám za stejných podmínek, jako jsou podmínky získané od ECB. 6 Konečně za účelem získání přístupu k dlouhodobým refinančním operacím navrženým ECB vytvořily žalobkyně a určitý počet venkovských záložen skupinu, jejímž jménem se účastnily různých zadávacích řízení uskutečněných ECB. Žalobkyně odpovídá za tuto skupinu a zajišťuje správu a rozdělování částek, práv a povinností vyplývajících z takových zadávacích řízení mezi jednotlivé členy této skupiny. 7 Z důvodu různých činností, které žalobkyně vykonává na účet venkovských záložen, její závazky zahrnují některé zůstatky, které se objevují rovněž na straně pasiv rozvahy těchto záložen z titulu záruky, kterou jí posledně uvedené poskytují za tyto činnosti. 8 V rozhodnutí SRB/ES/SRF/2016/06 ze dne 15. dubna 2016 o výpočtu příspěvků předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí SRB v souladu s čl. 70 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1), stanovil příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizových situací (SRF) (dále jen „příspěvky předem“) na rok 2016 (dále jen „příspěvkové období 2016“) institucí, na které se vztahuje článek 2 ve spojení s čl. 67 odst. 4 tohoto nařízení (dále jen „instituce“), včetně žalobkyně. 9 Rozhodnutím SRB/ES/SRF/2016/13 ze dne 20. května 2016 o úpravě příspěvků předem na rok 2016 do Jednotného fondu pro řešení krizí, kterým se doplňuje rozhodnutí SRB/ES/SRF/2016/06, SRB opravil výpočet příspěvků předem institucí na příspěvkové období 2016. 10 Dne 19. března 2020 přijal SRB rozhodnutí SRB/ES/2020/16 o výpočtu příspěvku žalobkyně předem na příspěvkové období 2016 (dále jen „rozhodnutí ze dne 19. března 2020“), kterým zrušil a nahradil rozhodnutí uvedená v bodech 8 a 9 výše (dále jen „původní rozhodnutí“). Podle bodů 7 a 8 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. března 2020 bylo jeho cílem napravit procesní nedostatky a nedostatečné odůvodnění původních rozhodnutí, které Tribunál konstatoval v rozsudcích ze dne 28. listopadu 2019, Banco Cooperativo Español v. SRB (T‑323/16, EU:T:2019:822), ze dne 28. listopadu 2019, Hypo Vorarlberg Bank v. SRB (T‑377/16, T‑645/16 a T‑809/16, EU:T:2019:823), a ze dne 28. listopadu 2019, Portigon v. SRB (T‑365/16, EU:T:2019:824). 11 Zejména z bodů 95 a 111 rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, Banco Cooperativo Español v. SRB (T‑323/16, EU:T:2019:822), vyplývá, že Tribunál zrušil první z původních rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo žalobkyně, jelikož nebyl splněn požadavek na autentizaci tohoto rozhodnutí a postup jeho přijetí byl proveden ve zjevném rozporu s procesními požadavky na jeho schválení členy výkonného zasedání SRB a na získání tohoto schválení, což je důvod, který Tribunál uplatnil i bez návrhu. Tribunál se naproti tomu nevyjádřil k výpočtu výše příspěvku žalobkyně předem na příspěvkové období 2016. 12 Ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB (C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601), se Evropská komise a SRB domáhaly zrušení rozsudku ze dne 23. září 2020, Landesbank Baden-Württemberg v. SRB (T‑411/17, EU:T:2020:435), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí SRB o výpočtu příspěvků předem na rok 2017 v rozsahu, v němž se týkalo žalobkyně. V uvedeném rozsudku Soudní dvůr vyhověl kasačnímu opravnému prostředku SRB a Komise, pokud jde o požadavek na autentizaci uvedeného rozhodnutí, ale konstatoval, že toto rozhodnutí není dostatečně odůvodněno a první žalobní důvod předložený společností Landesbank Baden-Württemberg v prvním stupni je opodstatněný (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 171). 13 Dne 7. prosince 2022 přijal SRB napadené rozhodnutí, kterým zrušil a nahradil rozhodnutí ze dne 19. března 2020. Podle bodů 19 až 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí jím měl být napraven nedostatek odůvodnění, který SRB konstatoval v návaznosti na rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB (C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601), jakož i na usnesení ze dne 3. března 2022, SRB v. Portigon a Komise (C‑664/20 P, nezveřejněné, EU:C:2022:161), a usnesení ze dne 3. března 2022, SRB v. Hypo Vorarlberg Bank (C‑663/20 P, nezveřejněné, EU:C:2022:162). 14 Dne 2. února 2023 bylo napadené rozhodnutí oznámeno žalobkyni Autoridad de Resolución Ejecutiva (FROB, výkonný orgán pro řešení krizí, Španělsko) jakožto vnitrostátním orgánem příslušným k řešení krize ve smyslu čl. 3 odst. 1 bodu 3 nařízení č. 806/2014. Napadené rozhodnutí 15 Napadené rozhodnutí obsahuje hlavní část, která je, pokud jde o žalobkyni, doplněna pěti přílohami. 16 Hlavní část napadeného rozhodnutí popisuje v oddílech 3 až 10 postup stanovení příspěvků předem na příspěvkové období 2016, který se vztahuje na všechny instituce. 17 Konkrétně v oddíle 6 napadeného rozhodnutí stanovil SRB roční cílovou úroveň uvedenou v článku 4 prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/81 ze dne 19. prosince 2014, kterým se stanoví jednotné podmínky uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014, pokud jde o příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 15, s. 1), pro příspěvkové období 2016 (dále jen „roční cílová úroveň“). 18 SRB vysvětlil, že tuto roční cílovou úroveň stanovil ve výši jedné osminy z 1,05 % hodnoty pojištěných vkladů počítané na konci roku za všechny instituce v roce 2015, která byla získána na základě údajů vykázaných institucemi v souladu s čl. 14 odst. 2 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 11, s. 44). 19 V oddíle 7 napadeného rozhodnutí popsal SRB metodiku pro výpočet příspěvků předem pro příspěvkové období 2016. V tomto ohledu v bodě 95 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že pro uvedené období bylo 60 % příspěvků předem vypočteno na „vnitrostátním základě“, tedy na základě údajů vykázaných institucemi povolenými na území dotčeného zúčastněného členského státu (dále jen „vnitrostátní základ“) v souladu s článkem 103 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190), a v souladu s článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Zbývající část příspěvků předem (tedy 40 %) byla vypočtena na „základě údajů bankovní unie“, tedy na základě údajů vykázaných všemi institucemi povolenými na území všech členských států, které se účastní jednotného mechanismu pro řešení krizí (SRM) (dále jen „unijní základ“ a „zúčastněné členské státy“) v souladu s články 69 a 70 nařízení č. 806/2014 a článkem 4 prováděcího nařízení 2015/81. 20 SRB poté vypočítal příspěvky předem od institucí, jako je žalobkyně, v následujících hlavních fázích. 21 V první fázi výpočtu příspěvků předem vypočítal SRB v souladu s čl. 70 odst. 2 druhým pododstavcem písm. a) nařízení č. 806/2014 základní roční příspěvek každé instituce, který je úměrný podílu celkové hodnoty závazků, bez započtení kapitálu a po odečtení pojištěných vkladů, na úhrnných závazcích, bez započtení kapitálu všech institucí povolených na území zúčastněných členských států a po odečtení pojištěných vkladů. V souladu s čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odečetl SRB některé druhy závazků od celkových závazků instituce, které se musí zohlednit při stanovení tohoto příspěvku. 22 Ve druhé fázi výpočtu příspěvků předem provedl SRB úpravu základního ročního příspěvku v poměru k rizikovému profilu dotyčné instituce v souladu s čl. 70 odst. 2 druhým pododstavcem písm. b) nařízení č. 806/2014. Tento rizikový profil vyhodnotil na základě čtyř souborů ukazatelů rizik uvedených v článku 6 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, které sestávají z jednotlivých ukazatelů rizika. Za účelem rozdělení institucí podle jejich úrovně rizika stanovil nejprve SRB pro každý ukazatel rizika použitý pro příspěvkové období 2016 intervaly (koše), do nichž byly instituce rozděleny v souladu s bodem 3 oddílu „Krok 2“ přílohy I tohoto nařízení v přenesené pravomoci. Institucím patřícím do stejného intervalu byla pro daný ukazatel rizika přiřazena společná hodnota, tzv. „diskretizovaná hodnota“. Kombinací diskretizovaných hodnot pro každý ukazatel rizika vypočítal SRB „multiplikátor pro úpravu příspěvku v poměru k rizikovému profilu“ dotyčné instituce (dále jen „multiplikátor pro úpravu příspěvku“). Vynásobením základního ročního příspěvku této instituce multiplikátorem pro úpravu příspěvku získal SRB „základní roční příspěvek upravený v poměru k rizikovému profilu“ uvedené instituce. 23 Poté SRB sečetl všechny základní roční příspěvky upravené podle rizikových profilů, aby získal „společného jmenovatele“, který byl použit pro výpočet podílu na roční cílové úrovni, který měla každá instituce uhradit. 24 Nakonec SRB vypočítal příspěvek předem, který měla uhradit každá instituce, tak, že roční cílovou úroveň rozdělil mezi všechny instituce na základě poměru mezi zaprvé základním ročním příspěvkem upraveným v poměru k rizikovému profilu a zadruhé společným jmenovatelem. 25 Příloha I napadeného rozhodnutí obsahuje individuální výkaz žalobkyně, který obsahuje výsledky výpočtu jejího příspěvku předem. Tento výkaz uvádí výši základního ročního příspěvku žalobkyně, jakož i hodnotu jejího multiplikátoru pro úpravu příspěvku, jak na základě bankovní unie, tak na vnitrostátním základě, a u každého ukazatele rizika uvádí číslo intervalu, do kterého byla žalobkyně přiřazena. Kromě toho uvedený výkaz uvádí údaje, které slouží k výpočtu příspěvků předem všech dotyčných institucí a které SRB určil sečtením nebo kombinací individuálních údajů všech těchto institucí. Konečně tento výkaz obsahuje údaje vykázané žalobkyní ve formuláři vykazujícím její příspěvek předem a použité při výpočtu tohoto příspěvku. 26 Příloha II napadeného rozhodnutí obsahuje v souhrnné a agregované formě statistické údaje, které se týkají výpočtu příspěvků předem pro každý zúčastněný členský stát. Tato příloha uvádí zejména celkovou výši příspěvků předem, které musí dotyčné instituce hradit za každý z těchto členských států. Uvedená příloha dále uvádí pro každý ukazatel rizika počet intervalů, počet institucí patřících do každého z intervalů, jakož i minimální a maximální hodnoty těchto intervalů. U intervalů týkajících se vnitrostátního základu jsou tyto hodnoty z důvodu důvěrnosti sníženy nebo zvýšeny o nahodilou částku, avšak původní rozdělení institucí zůstává zachováno. 27 Přílohy IIIa, IIIb a IVa napadeného rozhodnutí se týkají připomínek předložených jinými institucemi než žalobkyní v rámci konzultačního postupu vedeného SRB před přijetím napadeného rozhodnutí. 28 Příloha IVb napadeného rozhodnutí, nadepsaná „Posouzení připomínek předložených [žalobkyní] v rámci konzultace o příspěvcích předem do S[RB] na rok 2016, která obsahuje důvěrné informace“, zkoumá připomínky předložené žalobkyní v rámci konzultačního postupu. Návrhová žádání účastníků řízení 29 Žalobkyně v podstatě navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká; – podpůrně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž má zpětné účinky ode dne přijetí rozhodnutí ze dne 15. dubna 2016; – uložil SRB, aby jí nahradil škodu: – ve výši úroků z prodlení vzniklých z částky 9933563,47 eura za období od 23. června 2016 do dne, kdy SRB zaplatil dlužné částky vypočtené podle platné refinanční sazby ECB zvýšené o 3,5 procentního bodu; – podpůrně pouze pro případ, že by Tribunál zrušil napadené rozhodnutí pouze v rozsahu, v němž vyvolává zpětné účinky, ve výši úroků z prodlení vzniklých z částky 9933563,47 eura mezi 23. červnem 2016 a dnem, od kterého mohlo mít napadené rozhodnutí účinky, vypočítané na základě použitelné refinanční sazby ECB zvýšené o 3,5 procentního bodu; – podpůrně ve výši odpovídající ziskovosti, které by dosáhla ECB, kdyby v aukci ze dne 16. června 2016 nabyla španělské státní dluhopisy na 10 let, v hodnotě odpovídající příspěvku předem pro rok 2016, počítané od 23. června 2016 do data, kdy SRB vyplatí dlužnou částku (nebo od 23. června 2016 do dne vydání napadeného rozhodnutí v případě, že Tribunál dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně v souladu s právem, ale nevyvolává zpětné účinky); – uložil SRB náhradu nákladů řízení. 30 SRB navrhuje, aby Tribunál: – zamítl žalobu; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení; – podpůrně, v případě, že by Tribunál vyhověl jednomu nebo více žalobním důvodům, zachoval účinky napadeného rozhodnutí až do jeho nahrazení nebo alespoň po dobu šesti měsíců ode dne, kdy se rozsudek zrušující uvedené rozhodnutí stane pravomocným. 31 Komise navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení rozhodnutí 32 Žalobkyně vznáší tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z námitky protiprávnosti čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Druhý žalobní důvod, vznesený pro případ, že by Tribunál vyhověl prvnímu žalobnímu důvodu, vychází z porušení čl. 103 odst. 2 druhého pododstavce směrnice 2014/59 a článku 70 nařízení č. 806/2014. Třetí žalobní důvod vychází z porušení zásady právní jistoty. 33 V návrhu na úpravu žaloby podaném na základě článku 86 jednacího řádu Tribunálu žalobkyně uvedla, že trvá na celé argumentaci uvedené v žalobě, přičemž upřesnila, že po zpětvzetí a nahrazení rozhodnutí ze dne 19. března 2020 napadeným rozhodnutím musí být její návrhová žádání chápána tak, že se týkají napadeného rozhodnutí namísto rozhodnutí ze dne 19. března 2020. 34 SRB zpochybňuje opodstatněnost tří vznesených žalobních důvodů a zpochybňuje přípustnost prvních dvou žalobních důvodů. K přípustnosti prvního a druhého žalobního důvodu 35 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně zpochybňuje legalitu čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 zejména v rozsahu, v němž toto ustanovení nevyloučilo z výpočtu příspěvků předem některé závazky vzniklé v rámci činností, které vykonává pro venkovské záložny, a v rámci druhého žalobního důvodu se dovolává právních důsledků, které je třeba z takové protiprávnosti vyvodit. 36 SRB v podstatě tvrdí, že první a druhý žalobní důvod jsou nepřípustné z důvodu nedostatku právního zájmu na podání žaloby z důvodu, že žalobkyně navrhuje, aby Tribunál prohlásil za nepoužitelné ustanovení, které nebylo použitelné v rámci výpočtu jejího příspěvku předem na příspěvkové období roku 2016. Z toho podle SRB vyplývá, že žalobkyně nemá právní zájem na určení protiprávnosti dotčeného ustanovení. 37 Žalobkyně argumenty SRB zpochybňuje. 38 Podle ustálené judikatury je námitka protiprávnosti vznesená incidenčně podle článku 277 SFEU při hlavním zpochybnění legality aktu třetí osoby přípustná pouze souvisí-li tento akt s právní normou, jejíž údajná protiprávnost je namítána. Vzhledem k tomu, že cílem článku 277 SFEU není umožnit účastníku řízení zpochybnění použitelnosti jakéhokoliv aktu obecného charakteru ve prospěch jakékoli žaloby, dosah námitky protiprávnosti musí být omezen na to, co je nezbytné pro vyřešení sporu. Z toho vyplývá, že obecný akt, jehož protiprávnost je tvrzena, musí být přímo nebo nepřímo použitelný ve věci projednávané v rámci žaloby a musí existovat přímá právní vazba mezi napadeným individuálním rozhodnutím a dotčeným obecným aktem (rozsudky ze dne 30. dubna 2019, Wattiau v. Parlament, T‑737/17, EU:T:2019:273, bod 56, a ze dne 16. června 2021, Krajowa Izba Gospodarcza Chłodnictwa i Klimatyzacji v. Komise, T‑126/19, EU:T:2021:360, bod 33). 39 Kromě toho je námitka protiprávnosti přípustná pouze tehdy, může-li ve svém důsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji vznesl (viz rozsudek ze dne 6. července 2022, MZ v. Komise, T‑631/20, EU:T:2022:426, bod 40 a citovaná judikatura). 40 Z judikatury však rovněž vyplývá, že článek 277 SFEU musí být vykládán dostatečně široce, aby byl zajištěn účinný přezkum legality obecných aktů orgánů ve prospěch osob, které nemají právo podat proti těmto aktům přímou žalobu. Oblast působnosti článku 277 SFEU se tedy musí vztahovat na akty orgánů, které byly relevantní pro přijetí rozhodnutí, jež je předmětem žaloby na neplatnost, a to v tom smyslu, že toto rozhodnutí spočívá převážně na těchto aktech, i když dané akty formálně nepředstavovaly právní základ tohoto rozhodnutí. Pro účely přezkumu námitky protiprávnosti navíc nelze uměle rozdělit pravidla jednoho a téhož režimu (viz rozsudek ze dne 16. června 2021, Krajowa Izba Gospodarcza Chłodnictwa i Klimatyzacji v. Komise, T‑126/19, EU:T:2021:360, bod 34 a citovaná judikatura). 41 Článek 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 vyjmenovává podmínky, za kterých jsou závazky vyloučeny z výpočtu příspěvků předem. V tomto ohledu SRB v bodech 18 a 19 přílohy IVb napadeného rozhodnutí vysvětlil důvody, proč závazky vzniklé v rámci činností, které žalobkyně vykonává jménem venkovských záložen, nemohou být vyloučeny z výpočtu jejího příspěvku předem podle čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. 42 V rámci námitky protiprávnosti žalobkyně tvrdí, že pokud by měl být čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 vykládán v tom smyslu, že neumožňuje vyloučit z výpočtu jejího příspěvku předem takové závazky, jako jsou závazky vzniklé v rámci činností, které vykonává jménem venkovských záložen, toto ustanovení porušuje čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59, čl. 70 odst. 2 a 6 nařízení č. 806/2014, článek 16 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a zásadu proporcionality, neboť tyto normy ukládaly Komisi, aby při přijímání uvedeného nařízení v přenesené pravomoci zajistila, že režim vyloučení závazků, jak je stanoven v čl. 5 odst. 1 tohoto nařízení v přenesené pravomoci, umožní vyloučit z výpočtu příspěvků předem takové závazky. 43 Pokud by tedy bylo této námitce protiprávnosti vyhověno, bylo by tedy na SRB, aby přezkoumal své stanovisko k žádosti žalobkyně o vyloučení dotčených závazků z výpočtu jejího příspěvku předem, a na Komisi, aby přijala opatření k tomu, aby se s těmito závazky zacházelo v souladu s pravidly vyšší právní síly uvedenými v bodě 42 výše, případně rozšířením rozsahu výjimek stanovených v čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. 44 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že existuje přímá právní souvislost mezi napadeným rozhodnutím a čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 a žalobkyně má zájem na případném prohlášení protiprávnosti tohoto ustanovení. 45 To platí tím spíše, že argumentace předložená ze strany SRB, jak je uvedena v bodě 36 výše, by vedla k umělému rozdělení pravidel režimu výpočtu příspěvků předem stanoveného nařízením v přenesené pravomoci 2015/63 a k tomu, že by byl článek 277 SFEU zbaven užitečného účinku, neboť žalobkyně by neměla možnost zpochybnit legalitu ustanovení, které stanoví vyloučení některých závazků z výpočtu, pokud tvrzená protiprávnost nespočívá v existenci tohoto vyloučení, ale v podmínkách tohoto vyloučení (obdobně viz rozsudek ze dne 16. června 2021, Krajowa Izba Gospodarcza Chłodnictwa i Klimatyzacji v. Komise, T‑126/19, EU:T:2021:360, bod 42). 46 Z výše uvedeného plyne, že námitka nepřípustnosti vznesená SRB musí být zamítnuta. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 47 První žalobní důvod, který má tři části, vychází z protiprávnosti čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 s ohledem zaprvé na čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, zadruhé na článek 16 Listiny a zatřetí na zásadu proporcionality. – K první části, týkající se protiprávnosti čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 s ohledem na čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 48 Žalobkyně tvrdí, že činnosti, které vykonává pro venkovské záložny, představují pouze nízkou úroveň rizika, jelikož jí tyto záložny poskytují záruky na základě dohody o správě financí. Komise tedy měla zahrnout závazky související s těmito činnostmi do závazků uvedených v čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, který vyjímá některé závazky ze základu pro výpočet příspěvků předem, neboť jinak by došlo k nedodržení čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, který jí ukládá přijmout akt v přenesené pravomoci, jímž upřesní způsob, jakým musí být příspěvky předem upraveny v poměru k rizikovému profilu institucí. 49 Komise tím, že v čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nestanovila vyloučení takových závazků, jako jsou závazky popsané v bodě 48 výše, vytvořila situaci „dvojího započítávání“ závazků souvisejících s činnostmi, které žalobkyně vykonává ve prospěch venkovských záložen, jelikož tyto záložny zaúčtují rovněž závazky v rámci záruky, kterou poskytují žalobkyni za tyto činnosti. 50 Okolnost, že takové dvojí započítávání závazků může vést k porušení čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, dokládá skutečnost, že Komise stanovila v čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 několik výjimek, aby takovému dvojímu započítávání zabránila. 51 V tomto ohledu se žalobkyně opírá o „zjevnou paralelu“ mezi některými jejími závazky vzniklými v rámci činností, které vykonává jménem venkovských záložen, a závazky vyloučenými zaprvé v čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, které se týkají závazků uvnitř skupiny, zadruhé v čl. 5 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, pokud jde o závazky vytvořené institucí, která je členem institucionálního systému ochrany (dále jen „ISO“), a zatřetí v čl. 5 odst. 1 písm. f) téhož nařízení, pokud jde o podpůrné úvěry. 52 Když byla žalobkyně na jednání dotázána na rozsah své argumentace, upřesnila, že nenamítá porušení zásady rovného zacházení, ale jen neslučitelnost čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 s čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59. 53 SRB, podporovaný Komisí, argumentaci žalobkyně zpochybňuje. 54 Je třeba uvést, že podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 je Komise zmocněna přijímat akty v přenesené pravomoci, jimiž upřesní pojem „příspěvků upravených v poměru k rizikovému profilu institucí“. 55 V kontextu přenesené pravomoci ve smyslu článku 290 SFEU má Komise v rámci výkonu pravomocí, které jsou jí svěřeny, širokou posuzovací pravomoc, zejména pokud má provést komplexní posouzení a hodnocení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. května 2017, Dyson v. Komise, C‑44/16 P, EU:C:2017:357, bod 53 a citovaná judikatura). 56 Tak je tomu v případě stanovení kritérií pro úpravu příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 (rozsudky ze dne 20. prosince 2023, Landesbank Baden-Württemberg v. SRB, T‑389/21, EU:T:2023:827, bod 106, a ze dne 20. prosince 2023, Banque postale v. SRB, T‑383/21, EU:T:2023:845, bod 153). 57 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zvláštní povaha příspěvků předem spočívá, jak vyplývá z bodů 105 až 107 odůvodnění směrnice 2014/59 a z bodu 41 odůvodnění nařízení č. 806/2014, v zajištění toho, že finanční sektor poskytne na základě pojistného principu dostatečný objem finančních prostředků pro SRM, tak aby tento mechanismus mohl plnit své úkoly, a zároveň pobízet dotyčné instituce k působení podle méně rizikového modelu (v tomto smyslu viz rozsudek dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 113). 58 V této souvislosti, a jak vyplývá z bodu 114 odůvodnění směrnice 2014/59, unijní normotvůrce pověřil Komisi, aby aktem v přenesené pravomoci upřesnila, jakým způsobem má dojít k úpravě příspěvků institucí předem do mechanismů financování k řešení krizí v poměru k jejich rizikovému profilu. 59 Stejně tak bod 107 odůvodnění směrnice 2014/59 uvádí, že v zájmu zajištění spravedlivého výpočtu příspěvků a poskytnutí pobídek k působení podle méně rizikového modelu by příspěvky do vnitrostátních mechanismů financování měly zohledňovat míru kreditního, likviditního a tržního rizika, které institucím vzniká. 60 Z výše uvedeného vyplývá, že Komise musela při vypracování pravidel pro úpravu příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu institucí sledovat dva související cíle, které spočívají zaprvé v zajištění toho, aby byla zohledněna různá rizika vyplývající z činností bankovních nebo obecněji finančních institucí, a zadruhé v pobídce, aby tyto instituce působily podle méně rizikového modelu. 61 Jak přitom vyplývá z dokumentů souvisejících s přijetím nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, zejména dokumentů „Technická studie JRC na podporu prováděcích právních předpisů Komise o příspěvcích založených na rizicích do (jednotného) fondu pro řešení krizí“ a „Pracovní dokument útvarů Komise: odhady použití navrhované metodiky pro výpočet příspěvků do mechanismů financování pro řešení krizí“, vypracování takových pravidel pro úpravu příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu institucí vyžadovalo komplexní posouzení a hodnocení ze strany Komise, jelikož musela přezkoumat jednotlivé skutečnosti, s ohledem na něž byly v bankovním a finančním sektoru posuzovány různé druhy rizik. 62 S ohledem na výše uvedené měla Komise širokou posuzovací pravomoc při přijímání předpisů upřesňujících pojem „příspěvků předem upravených v poměru k rizikovému profilu institucí“, podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59. 63 Za těchto podmínek se přezkum unijního soudu, pokud jde o metodu úpravy základních ročních příspěvků podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, musí omezit na přezkum toho, zda výkon posuzovací pravomoci přiznané Komisi není stižen zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci nebo zda Komise zjevně nepřekročila meze této pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Etimine, C‑15/10, EU:C:2011:504, bod 60). 64 Je tedy na žalobkyni, aby prokázala, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je stižen takovými vadami, jelikož nevylučuje takové závazky, jako jsou závazky vzniklé v rámci činností, které vykonává pro venkovské záložny, z výpočtu jejího příspěvku předem. 65 Zaprvé podle čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 má každá instituce v zásadě povinnost platit příspěvky předem a všechny její závazky musí být pro účely výpočtu těchto příspěvků bez započtení kapitálu a po odečtení pojištěných vkladů v zásadě zohledněny. Každá výjimka z této zásady, jako jsou výjimky stanovené v čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, musí být tudíž vykládána restriktivně (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 12. října 2017, Kamin und Grill Shop, C‑289/16, EU:C:2017:758, bod 20 a citovaná judikatura). 66 Takový přístup odpovídá pojistnému principu systému příspěvků předem, jak je připomenut v bodě 57 výše. V souladu s tímto principem totiž všechny instituce, včetně těch, jejichž pravděpodobnost řešení krize je údajně nižší ve vztahu k závazkům, které mají, mají prospěch ze svých příspěvků předem prostřednictvím stability finančního systému zajišťované Jednotným fondem pro řešení krizí (SRF). 67 Dále se v souladu s čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 příspěvky předem upraví v poměru k rizikovému profilu institucí. Článek 103 odst. 7 směrnice 2014/59 stanoví osm skutečností, které musí Komise zohlednit při přijímání aktu v přenesené pravomoci, který uvádí, za účelem upřesnění pojmu „příspěvků předem upravených v poměru k rizikovému profilu institucí“. I když je „riziková expozice instituce“ uvedena mezi těmito skutečnostmi, takže Komise byla povinna ji zohlednit při přijímání nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, tato skutečnost představuje pouze jedno z osmi kritérií, která musí Komise při vypracování takového aktu zohlednit. 68 Naproti tomu nic v čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 nenasvědčuje tomu, že by Komise byla povinna přiznat rozhodující význam jedné nebo více skutečnostem uvedeným v tomto ustanovení, jako je riziková expozice instituce. Kromě toho toto ustanovení neupřesňuje, jakým způsobem musí Komise tuto expozici zohlednit. 69 Kromě toho, i když čl. 103 odst. 7 písm. h) směrnice 2014/59 stanoví, že Komise musí pro účely příspěvků předem upravených v poměru k rizikovému profilu dotyčných institucí zohlednit skutečnost, že daná instituce je součástí ISO, totéž ustanovení nezmiňuje jiné kategorie obchodní nebo smluvní příslušnosti, které musí Komise zohlednit v aktech v přenesené pravomoci, které je oprávněna přijímat. 70 Zadruhé žalobkyně nemůže tvrdit, že činnosti, které vykonává na účet venkovských záložen, představují pouze nízkou úroveň rizika. 71 Pokud jde v tomto ohledu o analogii, kterou uvádí žalobkyně, s vyloučením stanoveným v čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 pro některé závazky uvnitř skupiny, je třeba nejprve uvést, že z bodů 8 a 9 odůvodnění uvedeného nařízení vyplývá, že výpočet jednotlivých příspěvků by v případě skupiny vedl k dvojímu započítávání některých závazků při stanovení základního ročního příspěvku jednotlivých subjektů skupiny, jelikož závazky vyplývající z dohod, které mezi sebou subjekty téže skupiny uzavírají, by byly součástí celkových závazků, které je třeba zohlednit ke stanovení základního ročního příspěvku každého subjektu skupiny. Proto by v případě skupin mělo být stanovení základního ročního příspěvku dále specifikováno, aby se zohlednila vzájemná propojenost subjektů skupiny a předešlo se dvojímu započtení expozic uvnitř skupiny. V zájmu zajištění rovných podmínek mezi subjekty, jež jsou členy jedné skupiny, a institucí, jež jsou členy téhož ISO nebo jsou trvale přidruženy k témuž ústřednímu subjektu, by se na tyto instituce mělo vztahovat stejné zacházení. Pro účely výpočtu základního ročního příspěvku subjektu skupiny by se do celkových závazků, které se berou v úvahu, neměly zahrnout závazky plynoucí ze smlouvy, jež daný subjekt skupiny uzavřel s jiným subjektem, jenž je členem téže skupiny. Toto vyloučení by však mělo být možné pouze, je-li každý subjekt skupiny usazen v Unii, je zahrnut v téže konsolidaci v plném rozsahu, podléhá odpovídajícím centralizovaným postupům hodnocení, měření a kontroly rizika a neexistují-li současné či předvídatelné podstatné věcné či právní překážky bránící okamžitému splacení dotčených závazků, jakmile nabudou splatnosti. Tím by se mělo zabránit tomu, aby závazky byly vyloučeny ze základu pro výpočet příspěvků předem v případě, že neexistují záruky, že úvěrové expozice uvnitř skupiny by byly pokryty, jestliže se finanční situace skupiny zhorší. 72 V tomto ohledu Soudní dvůr zdůraznil, že čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nemá za cíl zcela vyloučit jakoukoli formu dvojího započítávání závazků a vylučuje takovou praxi jen v případě, že existují dostatečné záruky, že úvěrové expozice uvnitř skupiny budou pokryty, jestliže se finanční situace skupiny zhorší (rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 94). 73 Otázkou tedy je, zda existují dostatečné záruky ve smyslu judikatury, že úvěrové expozice budou pokryty v případě zhoršení finanční situace skupiny tvořené v projednávané věci žalobkyní a akcionářskými venkovskými záložnami. V tomto ohledu se žalobkyně opírá zejména o ustanovení 4 dohody o správě financí, které stanoví, že venkovské záložny „společně ručí za každé neplnění“ z její strany v návaznosti na investice, které uskutečnila na mezibankovním trhu s obdrženými finančními prostředky, jakož i o „trvalou a závaznou“ povahu této dohody. 74 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že domnělá „trvalá a závazná“ povaha dohody o správě financí nemůže být prokázána odkazem na pouhou okolnost, že tato dohoda nebyla od roku 1994 změněna. I když každá změna dohody o správě financí podléhá schválení Banco de España (Španělská centrální banka), nic to totiž nemění na tom, že podle ustanovení 5 uvedené dohody může každá z venkovských záložen od této dohody jednostranně odstoupit písemným oznámením správní radě žalobkyně s účinností na konci druhého měsíce následujícího po doručení oznámení uvedené radě. Naproti tomu čl. 113 odst. 7 písm. f) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1) stanoví mimo jiné povinnost oznámit vystoupení z dohody o vytvoření ISO nejméně 24 měsíců předem. 75 Kromě toho žalobkyně na jednání potvrdila, že síť, kterou tvořila s akcionářskými venkovskými záložnami, nevytvářela zcela stejný rozsah konsolidace a nebyla předmětem odpovídajícího centralizovaného postupu hodnocení, měření a kontroly rizika, takže se její situace lišila jak od situace skupin, jak vyplývá zejména z bodu 9 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, uvedeného v bodě 71 výše, tak od situace ISO (viz zejména čl. 113 odst. 7 nařízení č. 575/2013 a bod 87 níže). Žalobkyně nevysvětlila, jak by v případě neexistence takové konsolidace a centralizovaného dohledu bylo možné ověřit a ujistit se, že finanční prostředky, které mají k dispozici venkovské záložny, jsou dostatečné k pokrytí dluhů, které jsou předmětem záruk, které podle ní vyplývají z dohody o správě financí. 76 V každém případě SRB právem tvrdí, že nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nestanoví vyloučení závazků z výpočtu příspěvku předem každé instituce případ od případu, ale pouze v závislosti na určitých kategoriích závazků definovaných abstraktně, objektivně a obecně. Jak přitom uvedl SRB, aniž mu žalobkyně oponovala, pokud existují sítě venkovských záložen v několika členských státech, mohou se smluvní a regulační podmínky, za kterých tyto záložny působí, případ od případu značně lišit. Argumentace žalobkyně v rozsahu, v němž je založena zejména na zvláštnostech její individuální situace, jak vyplývá ze smlouvy o správě financí, tak nemůže vést k protiprávnosti čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. 77 Žalobkyně tudíž neprokázala, že existují dostatečné záruky, že úvěrové expozice z titulu činností, které vykonává na účet venkovských záložen, budou kryty v případě zhoršení finanční situace sítě tvořené v projednávané věci žalobkyní a akcionářskými venkovskými záložnami. 78 Zatřetí je třeba uvést, že argumenty žalobkyně, podle kterých existuje „zjevná paralela“ mezi její situací a situacemi uvedenými v čl. 5 odst. 1 písm. a), b) nebo f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, nemohou obstát. 79 Zaprvé z čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 a z bodu 9 odůvodnění tohoto nařízení, uvedených v bodě 71 výše, vyplývá, že závazky uvnitř skupiny vyplývající z transakcí uzavřených institucí s jinou institucí, která je členem téže skupiny, mohou být vyloučeny z výpočtu příspěvků předem pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v tomto článku. 80 Pojem „skupina“ je v čl. 2 odst. 1 bodě 26 směrnice 2014/59 definován jako „mateřský podnik a jeho dceřiné podniky“. Pojmy „dceřiný podnik“ a „mateřský podnik“ jsou definovány v čl. 2 odst. 1 bodech 5 a 6 uvedené směrnice odkazem na článek 4 nařízení č. 575/2013, který odkazuje na články 1 a 2 sedmé směrnice Rady 83/349/EHS ze dne 13. června 1983, založené na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy o konsolidovaných účetních závěrkách (Úř. věst. 1983, L 193, s. 1), kterým v podstatě odpovídá čl. 22 odst. 1 až 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/34/EU ze dne 26. června 2013 o ročních účetních závěrkách, konsolidovaných účetních závěrkách a souvisejících zprávách některých forem podniků, o změně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES a o zrušení směrnic Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS (Úř. věst. 2013, L 182, s. 19). Z těchto definic vyplývá, že vztah mateřského a dceřiného podniku předpokládá určitou formu kontroly, která znamená, že mateřský podnik disponuje většinou hlasovacích práv akcionářů nebo společníků ve svém dceřiném podniku, právem jmenovat nebo odvolávat některé členy vedení tohoto dceřiného podniku nebo také dominantním vlivem nad uvedeným dceřiným podnikem (rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, body 85 a 86). 81 Za těchto podmínek nelze vztah mateřského a dceřiného podniku považovat za prokázaný pouze na základě existence hospodářských vztahů, které odrážejí partnerství mezi několika institucemi, aniž jedna z nich kontroluje ostatní členy uskupení, které s těmito institucemi tvoří (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 87). 82 V projednávaném případě žalobkyně připustila zaprvé, že žádná z akcionářských venkovských záložen nad ní nevykonává skutečnou kontrolu a nemůže direktivně určovat její podnikatelskou činnost nebo její strategii řízení, a zadruhé ona sama nekontroluje venkovské záložny. Žalobkyně tudíž neprokázala, že se obchodní a smluvní vztahy mezi ní a venkovskými záložnami vyznačují stejným stupněm kontroly jako skupina ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, jak připustila na jednání. 83 Pokud jde o dvojí započítávání závazků, které žalobkyně kritizuje, Soudní dvůr již rozhodl, jak bylo připomenuto v bodě 72 výše, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nemá za cíl vyloučit jakoukoli formu dvojího započítávání závazků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 94). Kromě toho, jak je uvedeno v bodě 74 výše, žalobkyně neprokázala, že existují dostatečné záruky, že úvěrové expozice budou pokryty v případě zhoršení finanční situace sítě, kterou tvoří s akcionářskými venkovskými záložnami. 84 Kromě toho zohlednění zásad rovného zacházení, zákazu diskriminace a proporcionality nemůže odůvodnit jiný výsledek, jelikož nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odlišilo situace vykazující významné zvláštnosti přímo spojené s riziky, která vykazují dotčené závazky (viz rozsudek ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca, C‑414/18, EU:C:2019:1036, bod 95 a citovaná judikatura). 85 Kromě toho v rozsudku ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca (C‑414/18, EU:C:2019:1036), Soudní dvůr rozhodl, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nepřiznává příslušným orgánům diskreční pravomoc vyloučit některé závazky na základě úpravy v poměru k rizikovému profilu z příspěvků uvedených v čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59, ale naopak přesně uvádí podmínky, za kterých je závazek předmětem takového vyloučení. 86 I když je pravda, že se předběžná otázka v rozsudku ze dne 3. prosince 2019, Iccrea Banca (C‑414/18, EU:C:2019:1036), netýkala legality čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, Soudní dvůr, který posuzoval legislativní rámec, který zahrnoval mimo jiné směrnici 2014/59 a zásady rovného zacházení, zákazu diskriminace a proporcionality, nestanovil žádný základ pro širší výklad výjimek uvedených v čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Z uvedeného rozsudku tudíž vyplývá, že způsob, jakým Komise v tomto ohledu vykonala své přenesené pravomoci, je podle Soudního dvora v souladu s čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59. 87 Zadruhé se čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 vztahuje na instituce, které jsou členy ISO ve smyslu čl. 2 odst. 1 bodu 8 směrnice 2014/59 a kterým příslušný orgán povolil použít čl. 113 odst. 7 nařízení č. 575/2013 prostřednictvím dohody s jinou institucí, která je členem téhož ISO. 88 Podle čl. 2 odst. 1 bodu 8 směrnice 2014/59 je ISO opatřením, které splňuje požadavky stanovené v čl. 113 odst. 7 nařízení č. 575/2013. Článek 113 odst. 7 nařízení č. 575/2013 definuje ISO jako „smluvní nebo právními předpisy stanovenou dohod[u] o závazku, která instituce chrání, a zejména zajišťuje jejich likviditu a platební schopnost k odvrácení úpadku, je-li to nezbytné“. Toto ujednání o odpovědnosti musí splňovat kumulativní podmínky vyjmenované v tomto ustanovení, které se týkají zejména náležitého obezřetnostního dohledu, dostupnosti nástrojů pro sledování, klasifikaci a kontrolu rizik a odpovídajících možností ovlivňování, dostupnosti finančních prostředků a možnosti volného převodu nebo vyplacení kapitálu protistranami, zveřejňování některých konsolidovaných nebo souhrnných zpráv, požadavku, aby členové poskytli oznámení v délce nejméně 24 měsíců, pokud chtějí ukončit institucionální systém ochrany, s výjimkou nevhodného vytváření kapitálu a dostatečně široké a v zásadě homogenní účasti. 89 V projednávané věci žalobkyně neprokázala, že v rámci vztahů mezi ní a venkovskými záložnami existují povinnosti rovnocenné kumulativním povinnostem uloženým čl. 113 odst. 7 nařízení č. 575/2013. 90 Zatřetí totéž platí, pokud jde o údajnou paralelu mezi situací žalobkyně a situací stanovenou v čl. 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, který se týká podpůrných úvěrů poskytovaných podpůrnými bankami. 91 Článek 5 odst. 1 písm. f) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 stanoví, že při výpočtu příspěvků předem se nezapočítají „v případě institucí poskytujících podpůrné úvěry závazky zprostředkovatele vůči původní nebo jiné podpůrné bance nebo jinému zprostředkovateli a závazky původní podpůrné banky vůči subjektům, které jí poskytují finanční prostředky, v míře, v níž je hodnota těchto závazků vyrovnána podpůrnými úvěry dané instituce“. 92 Podle čl. 3 bodu 28 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 se „podpůrným úvěrem“ rozumí úvěr poskytnutý podpůrnou bankou nebo prostřednictvím zprostředkující banky na nekonkurenční, neziskové bázi za účelem prosazování cílů veřejné politiky ústřední nebo regionální vlády v členském státě“. 93 V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, že v rámci bankovních služeb, které nabízí zejména ve venkovských záložnách, (viz body 5 a 6 výše) úvěry, které byly předmětem takových služeb, odpovídaly nebo se podobaly úvěrům poskytnutým podpůrnou bankou nebo zprostředkovatelskou institucí na nekonkurenční a neziskové bázi za účelem podpory cílů veřejné politiky ústřední nebo regionální vlády členského státu. 94 Začtvrté v rozsahu, v němž žalobkyně vytýká Komisi, že neponechala SRB prostor pro uvážení za účelem vyloučení situací, které se podobají situacím uvedeným v čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 65 výše, že výjimky obsažené v uvedeném článku představují výjimky ze zásady, podle které se berou v úvahu všechny závazky bez započtení kapitálu a po odečtení pojištěných vkladů, takže čl. 5 odst. 1 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci musí být vykládán restriktivně. Za těchto okolností nelze Komisi vytýkat, že neposkytla SRB prostor pro uvážení, který by jí umožnil rozšířit působnost uvedených výjimek. 95 Zapáté je třeba odmítnout argument žalobkyně založený na okolnosti, že takové sítě úvěrových institucí, jako je síť, jejíž je součástí, představují kategorii uznanou v rámci bankovní obezřetnostní právní úpravy, zejména nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/61 ze dne 10. října 2014, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013, pokud jde o požadavek na úvěrové instituce týkající se krytí likvidity (Úř. věst. 2015, L 11, s. 1). I když jsou zvláštnosti takových sítí zohledněny v rámci obezřetnostního dohledu nad institucemi, neznamená to, že by byly stejně zohledněny v rámci financování SRM, neboť se jedná o pravidla, která upravují různé aspekty bankovního sektoru. Cílem obezřetnostní právní úpravy je zejména zajistit, aby finanční instituce fungovaly s dostatečnými zdroji na to, aby nesly rizika spojená s jejich finančními činnostmi, zatímco příspěvky do SRF na základě nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 mají vytvořit fond, který může za určitých okolností poskytnout pomoc v případě řešení krize. V tomto ohledu Komise na jednání vysvětlila, aniž jí žalobkyně v tomto bodě oponovala, že závazky vzniklé v souvislosti s fungováním sítí úvěrových institucí družstev nebyly vyloučeny z výpočtu příspěvků předem podle čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, neboť při neexistenci požadavku centralizovaného dohledu a dostatečné úrovně transparentnosti a kontroly se orgány dohledu nad takovými sítěmi nemohou ujistit o finanční situaci dotčených subjektů ani o jejich dlouhodobé solventnosti, což je situace, která kontrastuje se situací ISO a skupin, jak v podstatě vyplývá z bodu 9 odůvodnění nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, uvedeného v bodě 71 výše. 96 S ohledem na výše uvedené je třeba první část prvního žalobního důvodu zamítnout jako neopodstatněnou. – Ke druhé části, týkající se protiprávnosti čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 z hlediska článku 16 Listiny 97 Žalobkyně tvrdí, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je v rozporu s článkem 16 Listiny v rozsahu, v němž nepřiměřeně omezuje její právo na svobodu podnikání tím, že brání vyloučení značné částky závazků vykázaných v její rozvaze ze základu pro výpočet jejího příspěvku předem, bez jakékoli souvislosti s jejím rizikovým profilem. 98 SRB, podporovaný Komisí, argumentaci žalobkyně zpochybňuje. 99 Ochrana přiznaná článkem 16 Listiny zahrnuje svobodu vykonávat hospodářskou nebo obchodní činnost, smluvní svobodu a volnou hospodářskou soutěž (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 79 a citovaná judikatura). 100 Svoboda podnikání však nemá povahu absolutní výsady. Může být předmětem široké škály zásahů ze strany veřejné moci, jimiž lze ve veřejném zájmu stanovit hranice pro výkon hospodářské činnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich, C‑283/11, EU:C:2013:28, body 45 a 46 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, body 80 a 81 a citovaná judikatura). 101 Tato okolnost se odráží zejména ve způsobu, jakým je třeba posuzovat unijní akty z hlediska čl. 52 odst. 1 Listiny. (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich, C‑283/11, EU:C:2013:28, bod 47, a ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 82). 102 Podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod uznaných Listinou stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod, a při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého (rozsudky ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich, C‑283/11, EU:C:2013:28, bod 48, a ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 83). 103 V projednávané věci za předpokladu, že by povinnost žalobkyně platit příspěvky předem, aniž mohla využít vyloučení některých svých závazků ze základu pro výpočet základního ročního příspěvku podle čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, představovala zásah do její svobody podnikání, je třeba nejprve uvést, že toto ustanovení je přijato na základě článků 69 a 70 nařízení č. 806/2014 a článků 102 a 103 směrnice 2014/59, takže nemožnost provést vyloučení dotčených závazků je stanovena zákonem. 104 Kromě toho, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého podmínka týkající se respektování podstaty svobody podnikání není splněna, jelikož příspěvek předem, který musí zaplatit, představuje přibližně 20 % výsledku hospodářského roku, za který se tento příspěvek vypočítá, je třeba uvést, že povinnost žalobkyně platit příspěvky předem pro ni nebo obecně pro podniky vykonávající obchodní činnosti nezpůsobuje zákaz takovou činnost vykonávat. Kromě toho mají dotčená opatření dočasnou povahu, neboť se použijí pouze během počátečního období stanoveného v čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014. Respektují tedy podstatu svobody podnikání (obdobně viz rozsudek ze dne 12. července 2018, Spika a další, C‑540/16, EU:C:2018:565, bod 38). 105 Kromě toho povinnost dotčených institucí přispívat do SRF sleduje cíl obecného zájmu, jak vyplývá z bodu 57 výše, a sice zajistit na základě pojistného principu, že finanční sektor poskytne SRM dostatečné finanční prostředky, aby mohl plnit své funkce, a zároveň podporovat méně rizikové způsoby fungování dotyčných institucí. 106 S ohledem na cíl uvedený v bodě 105 výše musí SRB vybírat od dotyčných institucí příspěvky za účelem financování provádění SRM, jehož cílem je posílit stabilitu těchto institucí v zúčastněných členských státech a zabránit šíření případných krizí do nezúčastněných členských států v souladu s bodem 12 odůvodnění nařízení č. 806/2014, čímž se usnadní fungování vnitřního trhu jako celku. 107 Kromě toho, pokud jde o přiměřenost vyloučení situace žalobkyně z hypotéz stanovených v čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, s ohledem na cíle obecného zájmu uznané Unií, žalobkyně tvrdí, že toto ustanovení nezohledňuje specifický a konkrétní cíl uložený unijním normotvůrcem, podle kterého musí metoda výpočtu odrážet rizikový profil každé instituce. 108 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že jak vyplývá z bodu 105 výše, povinnost dotyčných institucí přispívat do SRF má za cíl dosáhnout širšího cíle, než kterého se dovolává žalobkyně. V rámci tohoto cíle je účelem čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 zabránit tomu, aby závazky byly vyloučeny ze základu pro výpočet příspěvků předem, pokud neexistuje žádná záruka, že dotčené úvěrové expozice budou pokryty v případě zhoršení finanční situace dotyčné instituce nebo skupiny, jejíž je instituce součástí. 109 Kromě toho argumentace vznesená žalobkyní nezohledňuje skutečnost, že rizikový profil instituce je posuzován nejen prostřednictvím čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, ale rovněž prostřednictvím ukazatelů rizik stanovených v článcích 6 a 7 uvedeného nařízení v přenesené pravomoci, které případně umožňují zohlednit aspekty jejího fungování, které odhalují nízký rizikový profil. 110 Konečně žalobkyně neprokázala, že existují méně omezující prostředky k dosažení sledovaného cíle stejně účinným způsobem. Ve světle analýzy uvedené zejména v bodech 70 až 93 výše nemůže tvrzení žalobkyně, podle kterého se Komise mohla stejně tak rozhodnout vyloučit takové závazky, jako jsou závazky související s činnostmi, které vykonává na účet venkovských záložen, jelikož existují dostatečné záruky na základě dohody o správě financí uvedené v bodě 4 výše, uspět z důvodů uvedených v bodech 74 až 96 výše a každopádně nemůže stačit k prokázání zejména toho, že dotyčné instituce jsou z důvodu této dohody motivovány k přijetí méně rizikových způsobů fungování. 111 Za těchto okolností žalobkyně neprokázala, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je v rozporu s článkem 16 Listiny. 112 Druhá část prvního žalobního důvodu musí být proto zamítnuta jako neopodstatněná. – Ke třetí části, týkající se protiprávnosti čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 z hlediska zásady proporcionality 113 Žalobkyně má za to, že Komise přijetím čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 porušila zásadu proporcionality. 114 SRB, podporovaný Komisí, argumentaci žalobkyně zpochybňuje. 115 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada proporcionality, která je součástí obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudky ze dne 4. května 2016, Philip Morris Brands a další, C‑547/14, EU:C:2016:325, bod 165, a ze dne 20. ledna 2021, ABLV Bank v. SRB, T‑758/18, EU:T:2021:28, bod 142; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 8. června 2010, Vodafone a další, C‑58/08, EU:C:2010:321, bod 51). 116 Z bodu 62 výše vyplývá, že Komise měla širokou posuzovací pravomoc při přijímání předpisů upřesňujících pojem „příspěvků předem upravených v poměru k rizikovému profilu institucí“, podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59. 117 Za těchto podmínek a v souladu s judikaturou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, body 80, 81 a 91, a ze dne 21. prosince 2022, Firearms United Network a další v. Komise, T‑187/21, nezveřejněný, EU:T:2022:848, body 122 a 123 a citovaná judikatura), se přezkum dodržení zásady proporcionality ze strany Tribunálu musí omezit na posouzení, zda článek 5 odstavec 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je zjevně nepřiměřený cíli, který Komise zamýšlí sledovat, či zda zjevně nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné, nebo zda nezpůsobuje nepříznivé důsledky, které jsou zjevně nepřiměřené sledovanému cíli. 118 Zaprvé, jak vyplývá z bodu 149 žaloby, žalobkyně nezpochybňuje, že čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 je způsobilý přispět k dosažení cíle uvedeného v bodě 57 výše. 119 Zadruhé, pokud jde o nezbytnost opatření stanoveného v čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, je třeba připomenout, že toto ustanovení vylučuje ze základu pro výpočet příspěvků předem částky uvedené v závazcích institucí, které z různých důvodů představují nižší riziko. 120 V tomto ohledu z bodů 54 až 96 výše vyplývá, že výtka žalobkyně, podle které Komise nesprávně vyloučila z čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 závazky související s činnostmi, které vykonává pro venkovské záložny, musí být zamítnuta. 121 Za těchto podmínek mohla mít Komise s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou má, za to, že k dosažení cíle uvedeného v bodě 57 výše není žádoucí vyloučit ze základu pro výpočet příspěvků předem podle čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 závazky související s činnostmi, které žalobkyně vykonává pro venkovské záložny, a to v podstatě z důvodu, že neexistují dostatečné záruky, že úvěrové expozice žalobkyně z titulu činností, které vykonává na účet venkovských záložen, budou pokryty, jestliže se její finanční situace zhorší. Toto ustanovení tedy zjevně nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné. 122 Zatřetí, jak rovněž vyplývá z bodu 110 výše, žalobkyně neprokázala, že cíle uvedeného v bodě 57 výše lze dosáhnout stejně účinným způsobem prostřednictvím méně omezujícího opatření, a sice v projednávané věci zahrnutím závazků souvisejících s činnostmi, které vykonává pro venkovské záložny, do čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. 123 Kromě toho, pokud jde o existenci případných obtíží, které jsou zjevně nepřiměřené cíli uvedenému v bodě 57 výše, je třeba konstatovat, že pouhé tvrzení, podle kterého čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 ohrožuje úkol, který žalobkyně převzala ve vztahu k venkovským fondům, a zbavuje jej hospodářské podstaty, nemůže stačit k prokázání existence takových obtíží. Žádná skutečnost ve spise totiž nenasvědčuje tomu, že úkol žalobkyně byl ohrožen skutečností, že její příspěvek předem na příspěvkové období 2016 byl vypočten, aniž byly vyloučeny dotčené závazky, zejména v souladu s čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. 124 V tomto ohledu argumentace žalobkyně neumožňuje pochopit důvody, proč bylo nezbytné, jak tvrdí, hledat větší soudržnost mezi oblastí obezřetnostního dohledu a oblastí řešení krize. Konkrétně žalobkyně nijak nespojuje cíl sledovaný systémem příspěvků předem s ustanoveními právní úpravy v oblasti obezřetnostního dohledu. 125 Proto je třeba třetí část prvního žalobního důvodu zamítnout jako neopodstatněnou, a tudíž zamítnout uvedený žalobní důvod v plném rozsahu. Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 103 odst. 2 druhého pododstavce směrnice 2014/59 a článku 70 nařízení č. 806/2014 126 V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně navrhuje, aby Tribunál v případě, že vyhoví prvnímu žalobnímu důvodu, rozhodl o napadeném rozhodnutí bez zohlednění ustanovení čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Konkrétně je podle žalobkyně třeba o tomto rozhodnutí rozhodnout s odkazem pouze na kritéria uvedená v odpovídajících ustanoveních směrnice 2014/59 a nařízení č. 806/2014. 127 Vzhledem k tomu, že první žalobní důvod byl zamítnut, musí být proto rovněž zamítnut druhý žalobní důvod. K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady právní jistoty 128 Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu právní jistoty, jelikož jeho výrok stanoví, že nabývá účinku dne 15. dubna 2016, tedy v okamžiku nabytí účinnosti prvního z původních rozhodnutí. Zásada právní jistoty brání tomu, aby byl počátek doby platnosti aktu stanoven k datu předcházejícímu jeho vyhlášení. Výjimečně může mít unijní akt zpětný účinek, pokud to vyžaduje sledovaný cíl, pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob a pokud jeho zpětný účinek jasně vyplývá z dotčeného pravidla. V projednávaném případě nejsou tyto podmínky splněny. 129 SRB s argumenty žalobkyně nesouhlasí. 130 Napadené rozhodnutí bylo přijato dne 7. prosince 2022 a v souladu s tím, co stanoví článek 4 jeho výroku, nabylo účinnosti dne 15. dubna 2016, tedy v okamžiku nabytí účinnosti prvního z původních rozhodnutí, která byla sama nahrazena, rovněž s účinností od 15. dubna 2016, rozhodnutím ze dne 19. března 2020, jak vyplývá z bodů 10 a 13 výše. Posledně uvedené rozhodnutí nabylo rovněž účinnosti dne 15. dubna 2016 v souladu s tím, co stanovil článek 3 jeho výroku. 131 Z bodů 19 až 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že jím měl být napraven nedostatek odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. března 2020, který SRB konstatoval v návaznosti na rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB (C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601), a na usnesení ze dne 3. března 2022, SRB v. Portigon a Komise (C‑664/20 P, nezveřejněné, EU:C:2022:161), a usnesení ze dne 3. března 2022, SRB v. Hypo Vorarlberg Bank (C‑663/20 P, nezveřejněné, EU:C:2022:162), které se týkají výpočtu výše příspěvků předem na příspěvkové období 2017. 132 Kromě toho, jak vyplývá z bodů 6 až 8 odůvodnění rozhodnutí ze dne 19. března 2020, toto rozhodnutí bylo přijato s cílem napravit procesní nedostatky a nedostatečné odůvodnění původních rozhodnutí, které Tribunál konstatoval v rozsudcích ze dne 28. listopadu 2019, Banco Cooperativo Español v. SRB (T‑323/16, EU:T:2019:822), ze dne 28. listopadu 2019, Hypo Vorarlberg Bank v. SRB (T‑377/16, T‑645/16 a T‑809/16, EU:T:2019:823), a ze dne 28. listopadu 2019, Portigon v. SRB (T‑365/16, EU:T:2019:824). 133 Napadené rozhodnutí a výše uvedené rozsudky a usnesení tudíž nezměnily rozsah povinnosti žalobkyně zaplatit příspěvek předem na příspěvkové období 2016, jak byla stanovena druhým z původních rozhodnutí a jak existovala pro toto příspěvkové období. 134 Výpočet příspěvku žalobkyně předem na příspěvkové období 2016, jakož i výše tohoto příspěvku byly totiž stejné ve druhém z původních rozhodnutí, v rozhodnutí ze dne 19. března 2020, a v napadeném rozhodnutí. V tomto ohledu se jediné nové skutečnosti, které přineslo napadené rozhodnutí, nacházely v širším odůvodnění výpočtu příspěvku předem hrazeného žalobkyní na příspěvkové období roku 2016. 135 V bodech 188 až 194 odůvodnění napadeného rozhodnutí SRB uvedl důvody, ze kterých stanovil časové účinky napadeného rozhodnutí způsobem popsaným v bodě 130 výše. Konkrétně uvedl, že tak učinil s cílem zachovat právní titul, na jehož základě byly příspěvky předem od dotyčných institucí vybírány během příspěvkového období roku 2016, a zachovat platnost platby těchto příspěvků. 136 Podle judikatury brání zásada právní jistoty tomu, aby časová působnost unijního aktu byla stanovena k datu předcházejícímu jeho přijetí, ledaže to výjimečně vyžaduje sledovaný cíl a je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa a další, C‑331/88, EU:C:1990:391, bod 45 a citovaná judikatura, a ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 102 a citovaná judikatura). 137 Zaprvé, pokud jde o otázku, zda cíl, jehož má být napadeným rozhodnutím dosaženo, vyžadoval, aby rozhodnutí nabylo účinku ke dni, který předcházel dni jeho přijetí, je třeba zohlednit kontext, v němž bylo toto rozhodnutí přijato. 138 V tomto ohledu z bodů 10 až 13 výše vyplývá, že rozsudek, kterým bylo zrušeno první z původních rozhodnutí, jakož i rozsudky, které vedly ke zrušení rozhodnutí ze dne 19. března 2020, nezrušily povinnost žalobkyně uhradit svůj příspěvek předem na příspěvkové období 2016 v souladu s použitelným právním rámcem, ani nesnížily výši uvedeného příspěvku, což žalobkyně nezpochybňuje. 139 Za těchto specifických okolností, pokud by SRB nepřijal napadené rozhodnutí s tím, že by mu přiznal účinek ode dne, kdy nabylo účinnosti první z původních rozhodnutí, napadené rozhodnutí by nemohlo být účinné v období od 15. dubna 2016 do 7. prosince 2022, během něhož by žalobkyně byla osvobozena od povinnosti zaplatit příspěvek předem za příspěvkové období roku 2016, ačkoli se na ni tato povinnost vztahovala podle článku 2, čl. 67 odst. 4 a článků 69 a 70 nařízení č. 806/2014. Stejně tak by v tomto období SRB v rozporu s týmiž ustanoveními přišel o finanční prostředky plynoucí z příspěvků předem hrazených žalobkyní, což by narušilo provádění směrnice 2014/59, nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 (obdobně viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, body 176 a 177). 140 Cílem přijetí napadeného rozhodnutí s účinností od 15. dubna 2016 tedy bylo zajistit, aby se použitelnost napadeného rozhodnutí shodovala s okamžikem vzniku povinnosti žalobkyně zaplatit příspěvek předem za rok 2016, a tím zabránit výsledku, který by byl v rozporu s platnou právní úpravou. Dosažení takového legitimního cíle a veřejného zájmu přitom vyžadovalo, aby toto rozhodnutí nabylo účinnosti k datu předcházejícímu datu jeho přijetí, a sice ke stejnému datu jako rozhodnutí ze dne 19. března 2020, které nahradilo. 141 Zadruhé nic nenasvědčuje tomu, že legitimní očekávání žalobkyně nebo třetích osob nebylo za okolností projednávané věci řádně respektováno. Žalobkyně nemůže tvrdit, že rozsudek ze dne 28. listopadu 2019, Banco Cooperativo Español v. SRB (T‑323/16, EU:T:2019:822), vzbudil legitimní očekávání, že napadené rozhodnutí nenabude účinnosti před datem jeho přijetí, nebo že rozsudky, které zrušily první z původních rozhodnutí a vedly ke zrušení rozhodnutí ze dne 19. března 2020, mohly vyvolat legitimní očekávání, že bude povinna platit svůj příspěvek předem za příspěvkové období 2016 až od pozdějšího data, kdy bude přijato nové rozhodnutí. V rozporu s tím, co vyžaduje judikatura (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. září 2021, FVE Holýšov I a další v. Komise, C‑850/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:740, bod 34 a citovaná judikatura), žádný orgán neposkytl žalobkyni přesné, nepodmíněné a shodující se informace v tomto smyslu (viz body 133 a 134 výše). 142 Kromě toho článek 266 SFEU zavazuje orgán, jehož akt byl zrušen, pouze v míře nezbytné k zajištění splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku. V tomto smyslu uvedené ustanovení dotyčnému orgánu ukládá zabránit tomu, aby jakýkoliv akt, který má nahradit zrušený akt, byl stižen stejnými protiprávnostmi, jaké byly shledány v uvedeném rozsudku (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2017, Léon Van Parys v. Komise, T‑125/16, EU:T:2017:884, bod 49 a citovaná judikatura). Orgán je k tomu, aby vyhověl zrušujícímu rozsudku, a aby byly v plném rozsahu splněny povinnosti z něj vyplývající, povinen dodržet nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, z něhož výrok vychází a které tvoří jeho nezbytnou oporu v tom smyslu, že je nutné za účelem určení přesného smyslu toho, co bylo ve výroku rozhodnuto (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, Itálie v. Komise, C‑417/06 P, nezveřejněný, EU:C:2007:733, bod 50 a citovaná judikatura). 143 Z toho vyplývá, že k přijetí nového rozhodnutí v souladu s odůvodněním představujícím nezbytnou oporu výroku rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, Banco Cooperativo Español v. SRB (T‑323/16, EU:T:2019:822), byl SRB povinen dodržet formální náležitosti, které byly během postupu přijímání sporného rozhodnutí porušeny. Tato okolnost nemohla u žalobkyně vyvolat jakékoli očekávání, že napadené rozhodnutí nebude účinné k datu předcházejícímu datu rozhodnutí, které mělo nahradit, nebo že ona sama bude povinna platit příspěvek předem za příspěvkové období 2016 až od pozdějšího data, kdy bude přijato nové rozhodnutí (obdobně viz rozsudek ze dne 11. ledna 2024, Eurobolt a další v. Komise a Stafa Group, C‑517/22 P, EU:C:2024:9, body 55 a 56 a citovaná judikatura). 144 Je tedy třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, napadené rozhodnutí neporušilo zásadu právní jistoty, jelikož podmínky uvedené v bodě 136 výše jsou splněny a SRB byl v projednávané věci oprávněn stanovit nabytí účinnosti napadeného rozhodnutí na den předcházející dni jeho přijetí, a sice 15. duben 2016, který odpovídá datu prvního z původních rozhodnutí. Totéž ostatně platí pro rozhodnutí ze dne 19. března 2020. 145 S ohledem na výše uvedené je třeba třetí žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný, a tudíž zamítnout návrhová žádání směřující ke zrušení předložená žalobkyní. K návrhům na náhradu škody 146 Žalobkyně se dovolává mimosmluvní odpovědnosti Unie, aby se domáhala úroků z prodlení, které jí Unie dluží od 23. června 2016, tedy dne, kdy zaplatila svůj příspěvek předem na příspěvkové období 2016 na základě prvního z původních rozhodnutí, které bylo zrušeno Tribunálem v rozsahu, v němž se žalobkyně týkalo, v rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, Banco Cooperativo Español v. SRB (T‑323/16, EU:T:2019:822). Konkrétně jí SRB výbor dluží tyto úroky, jelikož jí po tomto zrušení nevrátil její příspěvek předem. Jinými slovy, SRB se bezdůvodně obohatil. Za těchto podmínek žalobkyně zakládá své návrhy jak na bezdůvodném obohacení, tak na článcích 268 a 340 SFEU. 147 SRB s argumenty žalobkyně nesouhlasí. 148 Pokud jde nejprve o právo žalobkyně podat žalobu založenou na bezdůvodném obohacení, stačí připomenout, že žaloba založená na bezdůvodném obohacení nespadá do režimu mimosmluvní odpovědnosti stricto sensu, jejíž vznik závisí na splnění souboru podmínek, který je tvořen protiprávností jednání vytýkaného Unii, skutečnou existencí škody a existencí příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou. Od žalob podávaných v uvedeném režimu se liší v tom směru, že nevyžaduje podání důkazu o protiprávním jednání žalovaného ani existenci jakéhokoli jednání jako takového, ale pouze důkaz o obohacení žalovaného bez platného právního základu a ochuzení žalobce, které souvisí s uvedeným obohacením (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2022, Westfälische Drahtindustrie a další v. Komise, T‑275/20, EU:T:2022:723, bod 48 a citovaná judikatura). 149 Taková žaloba založená na bezdůvodném obohacení nemůže v projednávané věci obstát, jelikož, jak bylo uvedeno v bodech 139 až 144 výše, žalobkyně byla od 15. dubna 2016 povinna platit svůj příspěvek předem na příspěvkové období 2016 na základě článku 2, čl. 67 odst. 4 a článků 69 a 70 nařízení č. 806/2014 a měla tuto povinnost i po vyhlášení rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, Banco Cooperativo Español v. SRB (T‑323/16, EU:T:2019:822), vzhledem k tomu, že tento rozsudek neměl za následek zrušení její povinnosti přispívat do SRB za příspěvkové období roku 2016, v souladu s výše uvedenými ustanoveními. V projednávané věci s ohledem na data, kdy rozhodnutí ze dne 19. března 2020 a napadené rozhodnutí nabyly účinnosti, a sice 15. dubna 2016, neměl SRB povinnost, aby s cílem zabránit bezdůvodnému obohacení vrátil žalobkyni celý její příspěvek předem na příspěvkový rok 2016 nebo jeho část. 150 Kromě toho je třeba připomenout, že podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU v případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce. 151 Podle judikatury platí, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, skutečná existence škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám (viz rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol, C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 117 a citovaná judikatura). 152 Není-li jedna z podmínek uvedených v bodě 151 výše splněna, musí být žaloba v plném rozsahu zamítnuta, a není nutné zkoumat ostatní podmínky mimosmluvní odpovědnosti Unie (viz rozsudky ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, EU:C:2008:476, bod 165 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2023, United Parcel Service v. Komise, C‑297/22 P, EU:C:2023:1027, bod 61 a citovaná judikatura). 153 V projednávané věci, jak vyplývá z analýzy žalobních důvodů předložených na podporu návrhových žádání znějících na zrušení, žalobkyně neprokázala existenci dostatečně závažného porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům. Proto je třeba zamítnout i předmětné návrhy na náhradu škody v rozsahu, v němž jsou založeny na článcích 268 a 340 SFEU. 154 Tento závěr není zpochybněn rozsudky ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39), a ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), kterých se žalobkyně dovolávala ve svých spisech a na jednání. 155 V bodě 56 rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), Soudní dvůr připomněl, že z judikatury vyplývá, že pokud byly peněžní částky vybrány v rozporu s unijním právem, ať již vnitrostátním orgánem, nebo orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie, musí být tyto peněžní částky vráceny a toto vrácení musí být navýšeno o úroky za celé období od data zaplacení těchto peněžních částek do data jejich vrácení, což je výrazem obecné zásady vracení neoprávněně vybrané částky. 156 Kromě toho, jak Soudní dvůr rozhodl v bodě 62 rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), a jak v podstatě vyplývá z bodů 103 a 104 rozsudku ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39), je-li orgán, instituce nebo jiný subjekt Unie povinen, podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU, spojit vrácení určité peněžní částky s úroky, nemá žádný prostor pro uvážení, pokud jde o možnost zaplatit tyto úroky, takže pouhé porušení unijního práva spočívající v odmítnutí zaplatit tyto úroky postačuje k prokázání existence dostatečně závažného porušení tohoto práva, které může založit mimosmluvní odpovědnost Unie. 157 Na rozdíl od žalobkyně ve věcech, ve kterých byly vydány rozsudky ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39), a ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), v nichž Soudní dvůr s konečnou platností určil, že dotčené pokuty byly zaplaceny neoprávněně, má žalobkyně od 15. dubna 2016 nadále povinnost zaplatit příspěvek předem, který jí byl vyměřen na příspěvkové období 2016 podle článku 2, čl. 67 odst. 4 a článků 69 a 70 nařízení č. 806/2014, přičemž jeho výše nebyla snížena (viz body 138 a 149 výše). 158 Kromě toho na rozdíl od rozhodnutí dotčených ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39), a ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), nabylo jak napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí ze dne 19. března 2020 účinnosti, aniž byla porušena zásada právní jistoty (viz bod 144 výše), ke dni, který předcházel dni jejich přijetí, a sice 15. dubnu 2016, takže za období od 23. června 2016, kdy žalobkyně uhradila svůj příspěvek předem na příspěvkové období 2016 do dne přijetí jednoho z těchto rozhodnutí, nenáleží žádný úrok z prodlení. 159 SRB tak nebyl povinen příspěvky předem vrátit spolu s úroky. 160 S ohledem na výše uvedené musí být návrhy žalobkyně na náhradu škody zamítnuty. K nákladům řízení 161 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch a SRB požadoval náhradu nákladů řízení, je důvodné žalobkyni uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené SRB. 162 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu ponese Komise vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Banco Cooperativo Español, SA ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Jednotným výborem pro řešení krizí (SRB). 3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení. Kornezov Petrlík Kecsmár Kingston Spangsberg Grønfeldt Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. dubna 2025. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: španělština.