Veřejná služba – Dočasní zaměstnanci – Přijímání – Oznámení o volném pracovním místě – Odmítnutí kandidatury – Žaloba na neplatnost – Zastoupení orgánu jedním z jeho zaměstnanců – Právní zájem na podání žaloby – Přípustnost – Povinnost uvést odůvodnění – Zásada řádné správy – Odpovědnost – Nemajetková újma

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu) 18. prosince 2024 ( *1 ) „Veřejná služba – Dočasní zaměstnanci – Přijímání – Oznámení o volném pracovním místě – Odmítnutí kandidatury – Žaloba na neplatnost – Zastoupení orgánu jedním z jeho zaměstnanců – Právní zájem na podání žaloby – Přípustnost – Povinnost uvést odůvodnění – Zásada řádné správy – Odpovědnost – Nemajetková újma“ Ve věci T‑560/21, TB, zástupci: L. Levi a N. Flandin, advokátky, žalobkyně, proti Agentuře Evropské unie pro kybernetickou bezpečnost (ENISA), zástupci: C. Chalanouli, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: B. Wägenbaur, advokát, žalované, TRIBUNÁL (devátý senát), ve složení: L. Truchot, předseda, M. Sampol Pucurull a T. Perišin (zpravodajka), soudci, za soudní kancelář: P. Cullen, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení, po jednání konaném dne 8. listopadu 2023, vydává tento Rozsudek 1 Žalobou podanou na základě článku 270 SFEU se žalobkyně, TB, domáhá v první řadě zrušení rozhodnutí výběrové komise Agentury Evropské unie pro kybernetickou bezpečnost (ENISA) ze dne 10. listopadu 2020 nezapsat její jméno na seznam úspěšných uchazečů na místo vedoucího oddělení „Kancelář výkonného ředitele“ a v druhé řadě v podstatě zrušení rozhodnutí výběrové komise agentury ENISA ze dne 12. ledna 2021 nepřijmout její kandidaturu na místo vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“, a dále náhrady nemajetkové újmy, která jí údajně vznikla. Skutečnosti předcházející sporu 2 Dne 1. listopadu 2017 byla žalobkyně přijata agenturou ENISA jako dočasná zaměstnankyně v platové třídě AD 9 podle čl. 2 písm. f) pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie, aby po dobu tří let až do dne 31. října 2020 zastávala místo vedoucí oddělení „Finance a veřejné zakázky“. 3 V období od 15. května do 17. listopadu 2019 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti. Po návratu do práce byla dosazena na místo vedoucí oddělení „Kancelář pro politiku“. 4 Začátkem roku 2020 prošla agentura ENISA reorganizací, v jejímž důsledku bylo sedm bývalých oddělení, která ji tvořila, mezi něž patřila oddělení „Finance a veřejné zakázky“ a „Kancelář pro politiku“, restrukturalizováno do šesti nových oddělení. 5 Dne 26. února 2020 přijala správní rada agentury ENISA rozhodnutí MB/2020/5 o zásadách vnitřní reorganizace agentury ENISA. Devátá zásada stanovená tímto rozhodnutím, nadepsaná „Zahájení“, stanovila, že „nové funkce a nová pracovní místa v agentuře ENISA budou obsazeny prostřednictvím otevřených výběrových řízení nebo vnitřní mobility organizovaných na základě otevřených řízení a transparentního posouzení zásluh a talentu“. 6 Dne 5. srpna 2020 zveřejnila agentura ENISA na svých internetových stránkách dvě oznámení týkající se dvou otevřených výběrových řízení na obsazení pracovních míst vedoucího oddělení „Kancelář výkonného ředitele“ (ENISA-TA70-AD-2020-04) a vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“ (ENISA-TA71-AD-2020-05) (dále jen společně „oznámení o volném pracovním místě ze dne 5. srpna 2020“), přičemž uvedená oddělení patřila k šesti novým oddělením vytvořeným v rámci reorganizace agentury ENISA. Bylo stanoveno, že uchazeč vybraný na každé z těchto dvou pracovních míst bude přijat jako dočasný zaměstnanec platové třídy AD 9 na dobu pěti let s možností prodloužení na dobu neurčitou. 7 Dne 1. září 2020 přijal výkonný ředitel agentury ENISA administrativní sdělení 2020-11 o závěrech dialogů o vnitřní mobilitě. Tento dokument obsahoval výsledky dialogů vedených s vedoucími oddělení, kteří byli určeni pro vnitřní mobilitu, a upřesňoval, že srovnání úkolů a funkcí existujících v rámci současných struktur agentury ENISA s úkoly a funkcemi nových oddělení umožnilo určit místa tří vedoucích oddělení, která by mohla být obsazena na základě vnitřní mobility. Pracovní místa vedoucího oddělení „Kancelář výkonného ředitele“ a vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“ nebyla uvedena mezi těmi, která byla určena jako místa, jež lze obsadit na základě vnitřní mobility. 8 Dne 6. září 2020 podala žalobkyně kandidaturu ve dvou výběrových řízeních pořádaných za účelem obsazení místa vedoucího oddělení „Kancelář výkonného ředitele“ (dále jen „první sporné výběrové řízení“) a místa vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“ (dále jen „druhé sporné výběrové řízení“). 9 Dne 17. září 2020 každý člen těchto dvou výběrových komisí zřízených pro sporná výběrová řízení vyplnil a podepsal prohlášení o střetu zájmů. 10 Dopisem výkonného ředitele agentury ENISA, který byl žalobkyni doručen dne 10. listopadu 2020, byla žalobkyně informována o rozhodnutí výběrové komise nezařadit její jméno na seznam uchazečů vybraných na místo vedoucího oddělení „Kancelář výkonného ředitele“ (dále jen „první napadené rozhodnutí“). 11 Dne 10. prosince 2020 oznámil výkonný ředitel agentury ENISA všem zaměstnancům ústně jméno uchazečky vybrané v druhém sporném výběrovém řízení v rámci diskuze ve formátu „Otázky a odpovědi“ týkající se reorganizace agentury ENISA. Jmenování vybrané uchazečky bylo zaměstnancům agentury ENISA oficiálně sděleno e-mailem ze dne 12. ledna 2021. 12 E-mailem ze dne 3. ledna 2021 podala žalobkyně žádost o přístup ke svým osobním údajům týkajícím se obou sporných výběrových řízení. 13 E-mailem ze dne 10. ledna 2021 podala žalobkyně žádost o přístup k informacím týkajícím se obou sporných výběrových řízení, kterou chtěla získat informace o svých výsledcích a výsledcích ostatních uchazečů. 14 Dopisem ze dne 29. ledna 2021, který žalobkyně obdržela dne 3. února 2021, odpověděla agentura ENISA na její žádost o přístup k osobním údajům na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst. 2018, L 295, s. 39). Konkrétně tímto dopisem zaslala agentura ENISA žalobkyni zaprvé posouzení její kandidatury v prvním sporném výběrovém řízení potvrzující, že po pohovoru a písemné zkoušce nezískala potřebný počet bodů k tomu, aby mohlo být její jméno zařazeno na rezervní seznam tohoto výběrového řízení, a zadruhé posouzení její kandidatury v druhém sporném výběrovém řízení uvádějící, že nezískala potřebný počet bodů pro absolvování první fáze tohoto výběrového řízení. 15 Dne 9. února 2021 podala žalobkyně na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) stížnost proti prvnímu napadenému rozhodnutí a proti rozhodnutí výběrové komise agentury ENISA nepřijmout její kandidaturu na místo vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“. 16 Rozhodnutím ze dne 9. června 2021 agentura ENISA stížnost žalobkyně zamítla (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“). Návrhová žádání účastnic řízení 17 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil první napadené rozhodnutí; – zrušil rozhodnutí výběrové komise agentury ENISA nepřijmout její kandidaturu na místo vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“; – v případě potřeby zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti; – uložil agentuře ENISA náhradu její nemajetkové újmy; – uložil ENISA náhradu nákladů řízení. 18 Agentura ENISA navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky K předmětu návrhových žádání znějících na zrušení K určení rozhodnutí, které je předmětem druhého bodu návrhových žádání 19 Z judikatury vyplývá, že určení napadeného aktu může vyplývat implicitně z obsahu žaloby, zejména z argumentace rozvinuté na podporu žalobních důvodů vznesených před Tribunálem za předpokladu, že je tento akt spolu s aktem uvedeným v návrhových žádáních součástí jednoho a téhož sporu, a že žalovaný ho mohl takto určit, a tudíž nebylo porušeno jeho právo na obhajobu (viz rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Parlament v. Moi, C‑246/21 P, nezveřejněný, EU:C:2022:1026, bod 59 a citovaná judikatura). 20 V projednávané věci je třeba konstatovat, že žalobkyně navrhuje zrušení rozhodnutí identifikovaného v seznamu příloh žaloby jako příloha A.26 spisu. Tato příloha obsahuje dopis ze dne 29. ledna 2021, zmíněný v bodě 14 výše, kterým agentura ENISA odpověděla na žádost žalobkyně o přístup k osobním údajům, které se jí týkají. 21 Je přitom třeba konstatovat, že cílem ani účinkem dopisu ze dne 29. ledna 2021 není informovat žalobkyni o skutečnosti, že nebyla přijata její kandidatura na místo vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“, ale jeho cílem je pouze odpovědět na její žádost o poskytnutí jejích osobních údajů v souladu s použitelnou právní úpravou. 22 Jak však vyplývá z bodu 11 výše, žalobkyně již ke dni podání žádosti o poskytnutí osobních údajů věděla o jménu uchazečky vybrané k obsazení místa vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“, které bylo ústně oznámeno výkonným ředitelem agentury ENISA dne 10. prosince 2020 na diskuzi ve formátu „Otázky a odpovědi“ a následně oficiálně sděleno zaměstnancům agentury ENISA e-mailem ze dne 12. ledna 2021. 23 V důsledku toho až oficiální oznámení jména uchazečky vybrané k obsazení místa vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“ e-mailem ze dne 12. ledna 2021 ztělesňuje rozhodnutí výběrové komise agentury ENISA nepřijmout kandidaturu žalobkyně na uvedené pracovní místo. Oficiální oznámení této informace totiž nutně znamená odmítnutí kandidatury žalobkyně v druhém sporném výběrovém řízení. 24 Vzhledem k tomu, že e-mail ze dne 12. ledna 2021 je spolu s dopisem ze dne 29. ledna 2021 součástí jednoho a téhož sporu, ve kterém mohla agentura ENISA takové určení provést, a tudíž nebylo poškozeno její právo na obhajobu, je třeba mít za to, že návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí výběrové komise agentury ENISA nepřijmout kandidaturu žalobkyně na místo vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“ se týkají rozhodnutí ze dne 12. ledna 2021, které je uvedeno v příloze A.25 spisu (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), a nikoli dopisu ze dne 29. ledna 2021. K návrhovému žádání směřujícímu ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti 25 Podle ustálené judikatury tvoří administrativní stížnost, jak je upravena v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a její výslovné nebo implicitní zamítnutí nedílnou součást komplexního řízení a jsou jen jedním z předpokladů, které musí být splněny před podáním žaloby. Za těchto podmínek je žalobou, i když formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, předložen soudu k přezkumu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána, ledaže by byl dopad zamítnutí stížnosti odlišný od dopadu aktu napadeného touto stížností (viz rozsudek ze dne 19. října 2022, JS v. SRB, T‑271/20, nezveřejněný, EU:T:2022:652, bod 24 a citovaná judikatura). 26 V projednávané věci je třeba poznamenat, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti pouze potvrzuje první a druhé napadené rozhodnutí (dále jen „napadená rozhodnutí“) a nemá jiný dopad. Skutečnost, že správní rada agentury ENISA byla nucena v reakci na argumenty předložené žalobkyní v její stížnosti upřesnit důvody těchto rozhodnutí, nemůže odůvodnit, aby bylo zamítnutí stížnosti považováno za samostatný akt nepříznivě zasahující do právního postavení žalobkyně, jelikož odůvodnění uvedeného zamítnutí se v podstatě shoduje s odůvodněním rozhodnutí, proti nimž tato stížnost směřovala. V důsledku toho musí být žaloba na neplatnost podaná žalobkyní považována za žalobu směřující proti napadeným rozhodnutím, jejichž legalita musí být případně přezkoumána s ohledem na odůvodnění uvedené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. 27 Na návrhové žádání směřující ke zrušení je tudíž třeba nahlížet tak, že je namířeno pouze proti napadeným rozhodnutím. K přípustnosti K námitce nepřípustnosti týkající se zastoupení agentury ENISA 28 V odpovědi na organizační procesní opatření žalobkyně tvrdí, že podmínka zastoupení nezávislým advokátem, který je dostatečně oddělený od právnické osoby, jež zastupuje, stanovená judikaturou, nebyla v projednávaném případě splněna z důvodu, že jedním ze zástupců agentury ENISA v tomto řízení je osoba přijatá na jedno ze sporných pracovních míst. 29 Agentura ENISA tvrzení žalobkyně zpochybňuje zejména z důvodu postavení této osoby jako spoluzmocněnce ve skupině tří zmocněnců, kterým je nápomocen advokát. Za účelem zabránění jakémukoli zdání nedostatku nezávislosti však agentura ENISA odvolala zmocnění dvou ze tří zmocněnců, kteří byli původně určeni k zajištění jejího zastoupení, přičemž zachovala plnou moc pro třetího zmocněnce, jemuž je nápomocen tentýž advokát. 30 V první řadě článek 19 statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na Tribunál použije na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu, stanoví: „Členské státy a orgány Unie zastupuje před Soudním dvorem zmocněnec jmenovaný pro každou jednotlivou věc; zmocněnci může být nápomocen poradce nebo advokát. […] Jiní účastníci řízení musí být zastoupeni advokátem. […]“ 31 Článek 51 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu dále stanoví: „Účastníci řízení musí být zastoupeni zmocněncem nebo advokátem v souladu s článkem 19 statutu [Soudního dvora Evropské unie].“ 32 Podle čl. 1 odst. 2 písm. g) jednacího řádu se „orgány“ rozumějí orgány Evropské unie uvedené v čl. 13 odst. 1 SEU, jakož i instituce nebo jiné subjekty, které jsou zřízeny Smlouvami nebo aktem přijatým k jejich provedení a mohou být účastníky řízení před Tribunálem. 33 Z těchto ustanovení tak vyplývá, že pokud je agentura ENISA, která je subjektem původně zřízeným nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 460/2004 ze dne 10. března 2004 o zřízení Evropské agentury pro bezpečnost sítí a informací (Úř. věst. 2004, L 77, s. 1; Zvl. vyd. 01/05, s. 35) a nyní upraveným nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/881 ze dne 17. dubna 2019 o agentuře ENISA, o certifikaci kybernetické bezpečnosti informačních a komunikačních technologií a o zrušení nařízení (EU) č. 526/2013 (Úř. věst. 2019, L 151, s. 15), účastníkem řízení před Tribunálem, musí být před Tribunálem zastoupena zmocněncem jmenovaným pro každou jednotlivou věc, kterému je případně nápomocen poradce nebo advokát. 34 Ve druhé řadě je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že cílem zastoupení účastníků řízení, kteří nejsou uvedeni v čl. 19 prvním a druhém pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, advokátem je zaprvé zabránit tomu, aby soukromé strany samy vystupovaly před soudem bez pomoci prostředníka, a zadruhé zajistit, aby na obranu právnických osob vystupoval zástupce, jenž má od právnické osoby, kterou zastupuje, dostatečný odstup (viz rozsudek ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 46 a citovaná judikatura). 35 V této souvislosti Soudní dvůr zdůraznil, že účelem úkolu spočívajícího v zastupování advokátem uvedeného v čl. 19 třetím a čtvrtém pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, který je vykonáván v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, je především chránit a hájit co nejlépe zájmy mandanta, zcela nezávisle a v souladu se zákonem a profesními a etickými pravidly (viz rozsudek ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 47 a citovaná judikatura). 36 Požadavek nezávislosti je vymezen nejen negativně, a sice neexistencí zaměstnaneckého poměru, ale i pozitivně, a sice poukazem na stavovské etické povinnosti (viz rozsudek ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 49 a citovaná judikatura). 37 Pokud jde o pozitivní definici pojmu „nezávislost“, Soudní dvůr výslovně zdůraznil, že tento pojem je třeba chápat tak, že neznamená neexistenci jakékoli vazby advokáta s klientem, ale pouze vazby, jež zjevně narušuje schopnost advokáta plnit úkol obhajoby tak, že bude sloužit co nejlépe zájmům svého klienta v souladu se zákonem a profesními a etickými pravidly (viz rozsudek ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 52 a citovaná judikatura). 38 V případě, kdy unijní soud uplatňuje podmínku nezávislosti, kterou unijní právo ukládá zástupcům neprivilegovaných účastníků řízení, totiž vykonává omezený přezkum, v němž se omezuje na sankcionování nepřípustnosti žaloby, která mu byla předložena, v případech, kdy je zjevné, že dotyčný zástupce není schopen plnit svůj úkol hájit svého klienta v jeho nejlepším zájmu, takže tento zástupce musí být v zájmu tohoto klienta vyloučen (viz rozsudek ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA, C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 53 a citovaná judikatura). 39 Ve třetí řadě je však třeba konstatovat, že judikatura uvedená v bodech 34 až 38 výše byla rozvinuta pouze, pokud jde o zastoupení neprivilegovaných účastníků řízení ve smyslu čl. 19 třetího a čtvrtého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie advokátem. 40 Jak přitom vyplývá z bodů 30 až 33 výše, jelikož agentura ENISA musí být před Tribunálem zastoupena zmocněncem, kterému je případně nápomocen advokát, je privilegovaným účastníkem řízení ve smyslu čl. 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie. 41 Zásady vyplývající z judikatury uvedené v bodech 34 až 38 výše se proto na agenturu ENISA nepoužijí. 42 Ve čtvrté řadě i za předpokladu, že by se zásady vyplývající z judikatury uvedené v bodech 34 až 38 výše použily i na privilegované účastníky řízení ve smyslu čl. 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, z písemností žalobkyně nevyplývá, že zpochybňuje nezávislost třetího zmocněnce nebo advokáta zastupujícího agenturu ENISA v tomto řízení. 43 V důsledku toho je třeba námitku nepřípustnosti vznesenou žalobkyní zamítnout. K námitce nepřípustnosti týkající se právního zájmu žalobkyně na podání žaloby 44 Agentura ENISA tvrdí, že žalobkyně již nemá právní zájem na podání žaloby, jelikož odstoupila z funkce přibližně deset dní po podání projednávané žaloby. Poukazuje tak na to, že žalobkyně dobrovolně odstoupila z funkce, aby mohla nastoupit do jiného zaměstnání, což prokazuje, že si již nepřeje pracovat pro agenturu ENISA. 45 Podle agentury ENISA není situace žalobkyně srovnatelná se situací úředníka v invalidním důchodu, který si nevybral, že se ocitne ve zdravotní situaci, jež mu brání ve výkonu jeho činnosti, a který pokud se nachází v situaci, jež není nevratná, může znovu zahájit činnost, kterou opustil. 46 Agentura ENISA kromě toho tvrdí, že pokud bude mít žalobkyně v projednávané věci úspěch, nebude automaticky znovu dosazena do funkce v agentuře ENISA, jelikož její jméno by bylo při provádění rozsudku zařazeno na rezervní seznam bez subjektivního práva být vybrána a získat novou smlouvu. 47 Agentura ENISA rovněž zpochybňuje argument žalobkyně, že má nadále právní zájem na podání žaloby, aby se tvrzená protiprávnost v budoucnu neopakovala v rámci obdobného řízení. V tomto ohledu poznamenává, že žalobkyně nyní pracuje pro jiného zaměstnavatele a její zájem na pokračování v tomto řízení je čistě právní. 48 Žalobkyně zpochybňuje opodstatněnost tvrzení agentury ENISA. 49 V tomto ohledu je třeba připomenout, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že tato osoba má zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení tohoto aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch. Důkaz takovéhoto zájmu, který se posuzuje ke dni podání žaloby a je základní a prvořadou podmínkou každého návrhu na zahájení soudního řízení, musí podat žalobkyně (viz rozsudek ze dne 27. března 2019, Canadian Solar Emea a další v. Rada, C‑236/17 P, EU:C:2019:258, bod 91 a citovaná judikatura). 50 Tento právní zájem na podání žaloby musí vzniknout a trvat. Nemůže se týkat budoucí a hypotetické situace. Tento zájem na podání žaloby musí existovat ve vztahu k předmětu žaloby ve fázi jejího podání, a to pod sankcí její nepřípustnosti, a musí přetrvat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nemohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé. Soud rozhodující ve věci může kdykoli během řízení vznést z úřední povinnosti otázku nedostatku právního zájmu účastníka řízení na zachování jeho návrhu z důvodu okolnosti, která nastala po dni podání návrhu na zahájení řízení (viz rozsudek ze dne 27. března 2019, Canadian Solar Emea a další v. Rada, C‑236/17 P, EU:C:2019:258, bod 92 a citovaná judikatura). 51 Pokud totiž právní zájem žalobce na řízení v průběhu řízení zanikne, rozhodnutí Tribunálu ve věci samé mu nemůže přinést žádný prospěch (rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise,C‑362/05 P, EU:T:2007:322, bod 43). 52 Z judikatury přitom vyplývá, že úředník, který svým odstoupením z funkce projevil vůli nepracovat pro orgán, v němž byla volná pracovní místa, kterých se napadený akt týká, v zásadě ztratil osobní zájem na zrušení tohoto aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. října 1975, Marenco a další v. Komise, 81/74 až 88/74, EU:C:1975:139, body 6 a 7). 53 Je pravda, že právní zájem žalobce na řízení nemusí nutně zaniknout z důvodu, že napadený akt přestal v průběhu řízení vyvolávat účinky. Osoba dotčená tímto aktem totiž může mít nadále právní zájem na jeho zrušení, aby dosáhla zjednání nápravy své situace nebo aby přiměla autora napadeného aktu k tomu, že v budoucnu provede odpovídající změny a zabrání tak riziku, že se protiprávnost, kterou je napadený akt údajně postižen, v budoucnu zopakuje. I v případě, kdy se v důsledku okolností ukáže, že orgán, jenž zrušený akt vydal, nemůže splnit povinnost přijmout opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku, si může žaloba na neplatnost zachovat význam jako základ pro případnou žalobu na náhradu škody (viz rozsudek ze dne 30. června 2022, Camerin v. Komise, C‑63/21 P, nezveřejněný, EU:C:2022:516, bod 48 a citovaná judikatura). 54 Je však na žalobci, aby podal důkaz o svém právním zájmu na podání žaloby, který je základní a prvořadou podmínkou každého návrhu na zahájení soudního řízení. Konkrétně, aby byla žaloba na neplatnost aktu podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná, je třeba, aby žalobce náležitě odůvodnil zájem, který má na zrušení tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 30. června 2022, Camerin v. Komise, C‑63/21 P, nezveřejněný, EU:C:2022:516, bod 50 a citovaná judikatura). 55 V projednávané věci je třeba konstatovat, že žalobkyně odstoupila z funkce v agentuře ENISA dne 7. října 2021, tedy téměř jeden měsíc po podání projednávané žaloby, přičemž žaloba byla podána dne 2. září 2021. Svým odstoupením tak žalobkyně projevila vůli přestat pracovat pro agenturu ENISA. 56 Je však třeba uvést, že žalobkyně ke svým návrhovým žádáním znějícím na zrušení připojila návrhová žádání směřující k náhradě nemajetkové újmy z důvodu protiprávního jednání, kterého se údajně dopustila agentura ENISA. Zdůrazňuje, že má na podané žalobě nadále právní zájem za účelem domáhání se náhrady nemajetkové újmy vyplývající z napadených rozhodnutí v případě jejich zrušení. 57 V důsledku toho je třeba učinit závěr, že i když žalobkyně odstoupila z funkce poté, co podala projednávanou žalobu, má právní zájem na zrušení napadených rozhodnutí v souladu s judikaturou citovanou v bodě 53 výše. Námitka nepřípustnosti vycházející z neexistence právního zájmu žalobkyně na podání žaloby proto musí být jako neopodstatněná zamítnuta. K věci samé K návrhovým žádáním znějícím na zrušení 58 Žalobkyně na podporu své žaloby uplatňuje tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z protiprávnosti napadených rozhodnutí v rozsahu, v němž vyplývají z implicitního rozhodnutí neurčit pracovní místa vedoucího oddělení „Kancelář pro politiku“ a vedoucího oddělení „Finance a veřejné zakázky“ jako místa, která mohou být obsazena na základě vnitřní mobility, a z oznámení o volném pracovním místě ze dne 5. srpna 2020, jelikož toto rozhodnutí a tato oznámení jsou podle žalobkyně rovněž protiprávní. Druhý žalobní důvod vychází z porušení zásady řádné správy v rozsahu, v němž zahrnuje povinnost uvést odůvodnění unijních aktů. Třetí žalobní důvod je uplatňován pouze proti prvnímu napadenému rozhodnutí a vychází z porušení zásady nestrannosti výběrové komise, z porušení článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a z porušení článku 14 rozhodnutí správní rady agentury ENISA č. MB/2013/6 o interních procesních pravidlech správní rady agentury ENISA a výkonné rady agentury ENISA. 59 Nejprve je třeba, aby Tribunál přezkoumal druhý žalobní důvod vycházející z porušení zásady řádné správy v rozsahu, v němž zahrnuje povinnost uvést odůvodnění napadených rozhodnutí. 60 V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že agentura ENISA nedodržela povinnost uvést odůvodnění a zásadu řádné správy, která zahrnuje právo na získání dostatečných informací k napadnutí právního aktu. 61 Pokud jde o první napadené rozhodnutí, žalobkyně zaprvé poznamenává, že v něm bylo uvedeno pouze to, že výběrová komise nebyla schopna zařadit její jméno na seznam uchazečů vybraných v prvním sporném výběrovém řízení. 62 Žalobkyně upřesňuje, že až po podání jejích žádostí ze dne 3. a 10. ledna 2021 obdržela nakonec dne 3. února 2021 hodnocení svého pohovoru a písemné zkoušky sestávajícího z hodnotícího formuláře a tabulky obsahující komentáře a známky. 63 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že hodnocení, které obdržela, jí neumožňuje pochopit spojitost mezi komentáři a známkami v tabulce, neboť některé velmi pozitivní komentáře odpovídají známce 7,5/10, kdežto jiné rovněž velmi pozitivní komentáře, které neobsahovaly žádnou kritiku, odpovídají známce 6,5/10. 64 Zatřetí žalobkyně zejména uvádí, že k písemné zkoušce, za kterou získala známku 23,5/40, není přiložena žádná doplňující informace. 65 Pokud jde o druhé napadené rozhodnutí, žalobkyně zaprvé zdůrazňuje, že se dozvěděla, že její kandidatura ve druhém sporném výběrovém řízení byla odmítnuta, když výkonný ředitel agentury ENISA oznámil zaměstnancům agentury ENISA e-mailem ze dne 12. ledna 2021 jméno uchazečky vybrané na místo vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“. 66 Žalobkyně upřesňuje, že až poté, co o to požádala, jí bylo nakonec dne 3. února 2021 doručeno posouzení její kandidatury ve druhém sporném výběrovém řízení. 67 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že stručné odůvodnění jejího hodnocení nesplňuje požadavky judikatury a neumožňuje jí pochopit důvody, proč ani nebyla považována za způsobilou k účasti na výběrovém řízení, a to navzdory její předchozí pracovní zkušenosti, kterou získala v agentuře ENISA během tří let jakožto vedoucí oddělení „Finance a veřejné zakázky“ a „Kancelář pro politiku“. 68 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že existuje nesoudržnost mezi hodnotícím formulářem týkajícím se místa vedoucího oddělení „Kancelář výkonného ředitele“ a hodnotícím formulářem týkajícím se místa vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“. 69 Nakonec, pokud jde o napadená rozhodnutí, žalobkyně tvrdí, že měla obdržet informace o ostatních uchazečích v souladu s bodem 5 oznámení o volném pracovním místě ze dne 5. srpna 2020, podle kterého „[v]šechny žádosti o informace týkající se výběrového řízení, včetně těch, které se týkají výsledků uchazečů, musí být zaslány na následující e-mailovou adresu“. 70 Agentura ENISA zpochybňuje opodstatněnost tvrzení žalobkyně. 71 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 25 druhého pododstavce druhé věty služebního řádu musí být každé rozhodnutí nepříznivě zasahující do něčího právního postavení odůvodněno. Tato povinnost odpovídá povinnosti zakotvené obecně v čl. 296 druhém pododstavci SFEU, jakož i v článku 41 Listiny, který se týká zásady řádné správy, zejména v jeho odst. 2 písm. c). 72 Podle ustálené judikatury je účelem povinnosti odůvodnit rozhodnutí unijních orgánů, které nepříznivě zasahuje do něčího právního postavení, umožnit unijnímu soudu vykonat přezkum legality tohoto rozhodnutí a poskytnout dotyčné osobě dostatek údajů, aby seznala, zda je uvedené rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je stiženo vadou, která umožňuje zpochybnit jeho legalitu (viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo, C‑114/19 P, EU:C:2020:457, bod 51 a citovaná judikatura). 73 Z toho vyplývá, že odůvodnění musí být v zásadě sděleno dotyčné osobě současně s rozhodnutím, které nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a že chybějící odůvodnění nemůže být zhojeno skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody rozhodnutí v průběhu řízení před unijním soudem (viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo, C‑114/19 P, EU:C:2020:457, bod 51 a citovaná judikatura). 74 Povinnost správního orgánu odůvodnit svá rozhodnutí je totiž nejen v obecné rovině vyjádřením transparentnosti jeho činnosti, ale měla by také umožnit jednotlivci, aby se při plné znalosti věci rozhodl, zda je pro něj užitečné obrátit se na soud. Existuje tedy úzká spojitost mezi povinností uvést odůvodnění a základním právem na účinnou soudní ochranu, jakož i právem na účinné prostředky nápravy, zaručeným článkem 47 Listiny (viz rozsudek ze dne 22. září 2021, JR v. Komise, T‑435/20, EU:T:2021:608, bod 47 a citovaná judikatura). 75 Kromě toho musí být odůvodnění aktů orgánů Evropské unie požadované článkem 296 SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít na získání těchto vysvětlení osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo, C‑114/19 P, EU:C:2020:457, bod 29 a citovaná judikatura). 76 V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že neexistenci odůvodnění lze konstatovat, i když dotčené rozhodnutí obsahuje určité prvky odůvodnění. Nedostatečným odůvodněním je například takové odůvodnění, které je rozporné nebo nesrozumitelné. Totéž platí, pokud jsou prvky odůvodnění, které se objevují v dotčeném rozhodnutí, natolik neúplné, že v žádném případě neumožňují jeho adresátovi pochopit v kontextu jeho přijetí úvahy subjektu, jenž rozhodnutí vydal. Unijní soud proto podrobně posuzuje původní odůvodnění, když rozhoduje, zda je během soudního řízení přípustné dodatečné odůvodnění (viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo, C‑114/19 P, EU:C:2020:457, bod 55 a citovaná judikatura). 77 Podle judikatury musí být povinnost uvést odůvodnění v souladu s dodržováním tajnosti jednání výběrové komise podle článku 6 přílohy III služebního řádu. Požadavek tajnosti byl zaveden s cílem zaručit nezávislost výběrových komisí a objektivitu jejich jednání tím, že budou chráněny před jakýmikoli vnějšími zásahy či tlaky, ať již ze strany samotné unijní administrativy, dotčených uchazečů, nebo třetích osob. Dodržování tajnosti tak brání tomu, aby byly sdělovány postoje jednotlivých členů výběrových komisí, jakož i veškeré skutečnosti související s osobním hodnocením nebo srovnáváním uchazečů (viz rozsudek ze dne 4. července 1996, Parlament v. Innamorati, C‑254/95 P, EU:C:1996:276, bod 24 a citovaná judikatura). 78 Požadavek odůvodnění rozhodnutí výběrové komise tedy musí za těchto podmínek zohledňovat povahu dotčených činností (rozsudek ze dne 4. července 1996, Parlament v. Innamorati, C‑254/95 P, EU:C:1996:276, bod 25). 79 Jednání výběrové komise obecně zahrnují, alespoň dvě různé části, a sice zaprvé přezkum způsobilosti přihlášek za účelem výběru uchazečů, kteří budou připuštěni do výběrového řízení, a zadruhé přezkum způsobilosti uchazečů o pracovní místo, které má být obsazeno, za účelem vytvoření rezervního seznamu (viz rozsudek ze dne 4. července 1996, Parlament v. Innamorati, C‑254/95 P, EU:C:1996:276, bod 26 a citovaná judikatura). 80 Právě ve světle těchto zásad je třeba posoudit, zda ENISA dodržela zásadu řádné správy v rozsahu, v němž obsahuje povinnost odůvodnit napadená rozhodnutí. – K prvnímu napadenému rozhodnutí 81 V první řadě z bodu 4 oznámení o volném pracovním místě prvního sporného výběrového řízení, které je obsaženo v příloze A.26 spisu, vyplývá, že za účelem obsazení pracovního místa vedoucího oddělení „Kancelář výkonného ředitele“ měla výběrová komise v první fázi posoudit, zda uchazeči mají „požadovanou kvalifikaci a praxi“ na to, aby byli považováni za způsobilé pro účely dotčeného výběrového řízení. 82 Dále z bodu 5 uvedeného oznámení vyplývá, že v druhé fázi uchazeči, kteří byli považováni za způsobilé, byli vyzváni, aby absolvovali „výběrové řízení“ sestávající ze dvou zkoušek: pohovoru a písemné zkoušky. 83 V projednávané věci z bodu 10 výše vyplývá, že dne 10. listopadu 2020 informoval výkonný ředitel agentury ENISA žalobkyni o rozhodnutí výběrové komise nezařadit její jméno na seznam uchazečů vybraných v rámci tohoto výběrového řízení. Jak vyplývá z bodů 12 až 14 výše, v návaznosti na žádosti žalobkyně o přístup k jejím osobním údajům jí agentura ENISA dne 29. ledna 2021 zaslala posouzení její kandidatury v rámci prvního sporného výběrového řízení potvrzující, že po pohovoru a písemné zkoušce nezískala potřebný počet bodů k tomu, aby mohlo být její jméno zařazeno na rezervní seznam tohoto výběrového řízení. 84 Je proto třeba konstatovat, že první napadené rozhodnutí spadá do druhé fáze činnosti výběrové komise, jak je uvedeno v bodě 79 výše. 85 Ve druhé řadě z judikatury vyplývá, že druhá fáze činnosti výběrové komise má především srovnávací povahu a z tohoto důvodu se na ni vztahuje tajnost inherentně spjatá s touto činností (viz rozsudek ze dne 4. července 1996, Parlament v. Innamorati, C‑254/95 P, EU:C:1996:276, bod 28 a citovaná judikatura). 86 Vzhledem k tomu, že požadavek odůvodnění musí být ve výběrovém řízení nebo obecněji ve výběrových řízeních uveden do souladu s dodržováním tajnosti porad výběrové komise, představuje sdělení známek uchazeče v rozsahu, v němž odrážejí posouzení srovnávací povahy provedená výběrovou komisí, v zásadě dostatečné odůvodnění (viz rozsudek ze dne 28. února 2008, Neirinck v. Komise, C‑17/07 P, EU:C:2008:134, bod 52 a citovaná judikatura). 87 Z bodu 73 výše však vyplývá, že odůvodnění musí být v zásadě sděleno dotyčné osobě ve stejném okamžiku jako rozhodnutí nepříznivě zasahující do jejího právního postavení. 88 Konkrétně v oblasti výběrových řízení, která umožňují přístup k pracovním místům úředníků nebo dočasných zaměstnanců Unie, musí být na konci druhé fáze činnosti výběrové komise uchazeči, který absolvoval zkoušky vztahující se k této druhé fázi, v zásadě sděleny známky získané z těchto zkoušek současně s rozhodnutím nezařadit jeho jméno na seznam uchazečů vybraných v tomto výběrovém řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2008, Neirinck v. Komise, C‑17/07 P, EU:C:2008:134, body 50 až 60). 89 V této zvláštní oblasti a s výhradou takových výjimečných okolností, jako jsou okolnosti, jimiž se vyznačuje pořádání výběrového řízení s velkým počtem účastníků, totiž judikatura nepodmiňuje dodržení povinnosti uvést odůvodnění podáním jakékoli žádosti, ať už se jedná o předchozí stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu nebo o žádost o přezkum (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo, C‑114/19 P, EU:C:2020:457, body 31 a 41). 90 Je přitom třeba poznamenat, že první napadené rozhodnutí zní takto: „S odkazem na vaši kandidaturu ve výše uvedeném výběrovém řízení a po pohovoru a písemné zkoušce, k nimž jste byla pozvána, je účelem tohoto dopisu informovat Vás, že po důkladném posouzení Vaší kandidatury nemohla výběrová komise při této příležitosti zařadit Vaše jméno na seznam úspěšných uchazečů. Tímto rozhodnutím není dotčena Vaše účast v případných budoucích výběrových řízeních v agentuře ENISA, u nichž splňujete podmínky způsobilosti. Připomínám Vám, že je nezbytné podat novou kandidaturu pro každé výběrové řízení, o které byste měla zájem. Této příležitosti využívám k tomu, abych Vám poděkoval za zájem o činnosti agentury ENISA a popřál Vám mnoho úspěchů ve vaší budoucí kariéře.“ 91 Z toho vyplývá, že první napadené rozhodnutí, kterým se žalobkyně dozvěděla o odmítnutí své kandidatury na místo vedoucího oddělení „Kancelář výkonného ředitele“, obsahuje pouze zmínku o jejím neúspěchu ve výběrovém řízení. Tímto se omezuje na informování žalobkyně o zamítnutí její kandidatury, aniž jí oznámilo známky udělené výběrovou komisí v rámci obou zkoušek výběrového řízení. 92 Jak vyplývá z bodu 14 výše, dne 29. ledna 2021 agentura ENISA zaslala žalobkyni známky a posouzení její kandidatury v rámci prvního sporného výběrového řízení, které potvrdily, že po pohovoru a písemné zkoušce nezískala potřebný počet bodů k tomu, aby mohlo být její jméno zařazeno na rezervní seznam tohoto výběrového řízení. 93 Jak však vyplývá z bodů 12 až 14 výše, agentura ENISA jí nakonec zaslala posouzení její kandidatury v rámci prvního sporného výběrového řízení uvádějící známky, které obdržela za obě zkoušky výběrového řízení, až v návaznosti na žádosti žalobkyně o přístup k jejím osobním údajům. 94 Zatřetí je pravda, že s přihlédnutím k praktickým obtížím, které vznikají v případě výběrového řízení s velkým počtem uchazečů, může výběrová komise zpočátku sdělit uchazečům pouze kritéria a výsledek výběru s tím, že individuální vysvětlení těm uchazečům, kteří o to výslovně požádají, jim poskytne až později (viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo, C‑114/19 P, EU:C:2020:457, bod 31 a citovaná judikatura). 95 V projednávané věci však výjimečné okolnosti vyžadované judikaturou citovanou v bodě 94 výše nejsou prokázány. Agentura ENISA totiž ani netvrdila, a už vůbec neprokázala, že výběrové řízení týkající se prvního sporného výběrového řízení představuje výběrové řízení s velkým počtem uchazečů, aby z praktického hlediska nebyla schopna včas poskytnout každému uchazeči dostatečné odůvodnění a mohla se omezit na následné poskytnutí individuálních vysvětlení uchazečům, kteří o to výslovně požádali. 96 Jak uvedla agentura ENISA na jednání, ze 111 kandidatur podaných v rámci prvního sporného výběrového řízení bylo do druhé fáze uvedeného výběrového řízení, která spočívala v pohovoru a písemné zkoušce, pozváno pouze 14 uchazečů, včetně žalobkyně. Za těchto okolností by tedy zaslání podrobné odpovědi žalobkyni nevedlo k pracovnímu přetížení agentury ENISA, zejména když se jednalo o rozhodnutí, jehož nepřímým důsledkem je, že zaměstnanci nebude umožněno pokračovat v práci pro agenturu, pro kterou pracoval více než tři roky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2008, Neirinck v. Komise, C‑17/07 P, EU:C:2008:134, bod 58). 97 Je tedy třeba učinit závěr, že první napadené rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění. – K druhému napadenému rozhodnutí 98 V první řadě z bodu 4 oznámení o volném pracovním místě druhého sporného výběrového řízení, které je obsaženo v příloze A.26 spisu, vyplývá, že za účelem obsazení pracovního místa vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“ měla výběrová komise v první fázi posoudit, zda uchazeči mají „požadovanou kvalifikaci a praxi“ na to, aby byli považováni za způsobilé pro účely dotčeného výběrového řízení. 99 Dále z bodu 5 uvedeného oznámení vyplývá, že v druhé fázi uchazeči, kteří byli považováni za způsobilé, byli vyzváni, aby absolvovali „výběrové řízení“ sestávající ze dvou zkoušek: pohovoru a písemné zkoušky. 100 V projednávané věci, jak vyplývá z bodů 12 a 14 výše, žalobkyně v rámci druhého sporného výběrového řízení nezískala potřebný počet bodů k tomu, aby mohla být posouzena z hlediska „požadované kvalifikace a praxe“, a tedy aby byla vyzvána k absolvování pohovoru a poté písemné zkoušky. 101 Je pravda, že z bodu 4 uvedeného oznámení o volném pracovním místě vyplývá, že třídění kandidatur bylo provedeno ve dvou fázích. Konkrétně v rámci posouzení „požadované kvalifikace a praxe“ měla výběrová komise zaprvé posoudit, zda uchazeči splňují „kritéria způsobilosti“. Zadruhé v případě uchazečů, kteří splňují „kritéria způsobilosti“, měla výběrová komise posoudit, zda splňují „kritéria výběru“ sestávající z pěti „kritérií s vysokou vahou“ a tří „kritérií s nízkou vahou“. 102 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že i když byl způsob posouzení těchto kritérií odlišný v tom, že „kritéria výběru“ na rozdíl od „kritérií způsobilosti“ obsahovala číselné hodnocení, nic to nemění na tom, že „kritéria výběru“, jejichž cílem bylo posoudit disponování určitými diplomy, délku pracovních zkušeností v určitých oborech a disponování určitými dovednostmi, představovala objektivní údaje a nepodléhala hodnotovým úsudkům výběrové komise. Kromě toho oznámení o volném pracovním místě jasně odlišuje hodnocení „požadované kvalifikace a praxe“, které je uvedeno v bodě 4 oznámení a zahrnuje „kritéria způsobilosti“ a „kritéria výběru“, od vlastního „výběrového řízení“, které je uvedeno v bodě 5 a zahrnuje pohovor a písemnou zkoušku. 103 Je tudíž třeba konstatovat, že druhé napadené rozhodnutí spadá do první fáze činnosti výběrové komise uvedené v bodě 79 výše. 104 V tomto ohledu první fáze spočívá zejména v případě výběrového řízení na základě kvalifikačních předpokladů v porovnání předložených dokladů o dosaženém vzdělání s kvalifikačními požadavky uvedenými v oznámení o výběrovém řízení. Vzhledem k tomu, že toto porovnání probíhá na základě objektivních údajů, které ostatně každý z uchazečů, pokud jde o svou osobu, zná, nebrání povinnost dodržování tajnosti jednání výběrové komise tomu, aby byly sděleny tyto objektivní údaje, a zejména kritéria pro posouzení, která jsou základem pro výběr prováděný ve fázi předběžných úkonů výběrového řízení tak, aby byly osoby, jejichž přihlášky byly odmítnuty již před jakoukoli osobní zkouškou, schopny rozpoznat možné důvody svého vyloučení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. července 1996, Parlament v. Innamorati, C‑254/95 P, EU:C:1996:276, bod 27 a citovaná judikatura). 105 Výběrová komise má sice povinnost nejprve uvést pouze stručné odůvodnění, jako je tomu v případě výběrového řízení s velkým počtem uchazečů, avšak odůvodnění musí zahrnovat výsledky dotyčného výběrového řízení, aniž je možné očekávat, že uchazeči budou požadovat jejich sdělení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo, C‑114/19 P, EU:C:2020:457, body 35 a 36). 106 Ve druhé řadě, pokud jde o odůvodnění druhého napadeného rozhodnutí, je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 11 výše, žalobkyně byla o výsledku své kandidatury informována pouze implicitně, když dne 10. prosince 2020 výkonný ředitel agentury ENISA ústně oznámil všem zaměstnancům jméno uchazečky vybrané v druhém sporném výběrovém řízení v rámci diskuze ve formátu „Otázky a odpovědi“, což bylo následně zaměstnancům agentury ENISA oficiálně sděleno e-mailem ze dne 12. ledna 2021. 107 Z bodů 12 a 14 výše rovněž vyplývá, že žalobkyně obdržela dne 3. února 2021 posouzení své kandidatury v druhém sporném výběrovém řízení uvádějící, že nezískala potřebný počet bodů k tomu, aby mohla postoupit do další fáze uvedeného výběrového řízení, a to až poté, co zaslala dvě žádosti ze dne 3. a 10. ledna 2021. 108 Jak bylo uvedeno v bodě 23 výše, tak až oficiální oznámení informace ohledně jména uchazečky vybrané k obsazení místa vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“ e-mailem ze dne 12. ledna 2021 ztělesňuje rozhodnutí výběrové komise agentury ENISA nepřijmout kandidaturu žalobkyně na uvedené pracovní místo. Oficiální oznámení této informace totiž nutně znamená odmítnutí kandidatury žalobkyně v druhém sporném výběrovém řízení. 109 V projednávané věci je nutno konstatovat, že se žalobkyně dozvěděla zcela náhodně, že nebyla připuštěna k účasti na pohovoru a písemné zkoušce, ačkoli z bodu 105 výše vyplývá, že uchazeč výběrového řízení, na kterého se vztahuje rozhodnutí o nepřipuštění na konci první fáze, jak je definována v bodě 104 výše, musí být přinejmenším informován o výsledku tohoto výběrového řízení, a to i v případě výběrového řízení s velkým počtem uchazečů. Výsledek přijímacího řízení, kterého se úředník nebo zaměstnanec zúčastnil, totiž představuje minimální informaci, která musí být uchazečům v každém případě poskytnuta, jelikož od nich nelze rozumně očekávat, že budou požadovat sdělení tohoto výsledku, pokud jim samotná jeho existence není známa. 110 Je tedy třeba učinit závěr, že druhé napadené rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění. 111 S ohledem na výše uvedené úvahy a ve světle judikatury citované v bodech 73, 88 a 89 výše je třeba dospět k závěru, že agentura ENISA nedodržela svou povinnost odůvodnit napadená rozhodnutí, a tudíž porušila právo žalobkyně na řádnou správu stanovené v článku 41 Listiny. 112 Je třeba připomenout, že pokud unijní soud rozhoduje o důsledcích vyplývajících ze zrušení opatření týkajícího se výběrových řízení pro zaměstnance Unie, musí hledat rovnováhu mezi zájmy uchazečů znevýhodněných protiprávností, ke které došlo v průběhu tohoto řízení, a zájmy ostatních uchazečů, takže musí zohlednit nejen nutnost obnovit práva poškozených uchazečů, nýbrž také legitimní očekávání již vybraných uchazečů. Za tímto účelem musí tento soud zohlednit povahu dotčené protiprávnosti a její dopady, jakož i jednotlivá opatření, která přicházejí v úvahu za účelem sladění nutnosti obnovit práva poškozeného účastníka řízení, situace třetích osob a zájmu služby. V rámci tohoto posouzení mohou být rovněž relevantní takové skutečnosti, jako je počet osob, kterých se protiprávnost výběrového řízení týká, a počet úspěšných uchazečů (viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Společný podnik Fusion for Energy v. Galocha,C‑243/18 P, EU:C:2019:378, body 46 a 47 a citovaná judikatura). 113 V projednávané věci je přitom třeba zaprvé konstatovat, že vady, kterými jsou stižena napadená rozhodnutí, se vyznačují porušením povinnosti uvést odůvodnění, která představuje podstatnou formální náležitost a jejíž nedodržení může soud zkoumat i bez návrhu. Zadruhé ze spisu nevyplývá, že by těmito vadami byla stižena pouze napadená rozhodnutí, takže nelze vyloučit, že ostatní uchazeči, kteří nebyli připuštěni na konci druhé fáze prvního sporného výběrového řízení, jakož i uchazeči, kteří nebyli připuštěni na konci první fáze druhého sporného výběrového řízení, byli vystaveni stejné protiprávnosti. Zatřetí případné zrušení napadených rozhodnutí by nutně neznamenalo jmenování žalobkyně na některé z pracovních míst vedoucího oddělení, o něž se ucházela. Konečně začtvrté i za předpokladu, že by agentura ENISA v rámci opatření k obnovení práv žalobkyně zamýšlela přistoupit k jejímu jmenování na některé z pracovních míst vedoucího oddělení dotčených v projednávané věci, takové jmenování by mohlo případně zpochybnit pouze jmenování jedné osoby. S ohledem na tyto skutečnosti se tedy Tribunál nenachází ve výjimečné situaci, ve které by mělo být řešení spočívající ve zrušení považováno za nepřiměřené z hlediska práv třetích osob. 114 Je tedy třeba vyhovět druhému žalobnímu důvodu vznesenému žalobkyní, aniž je nutné zkoumat ostatní argumenty uplatněné na jeho podporu, a zrušit napadená rozhodnutí, aniž je třeba zkoumat ostatní žalobní důvody vznesené žalobkyní. K návrhovým žádáním na náhradu újmy 115 Na podporu návrhových žádání směřujících k náhradě újmy má žalobkyně za to, že utrpěla nemajetkovou újmu vyplývající z protiprávního jednání, kterého se dopustila agentura ENISA a které u ní vyvolalo značný stres a silné pocity nespravedlnosti a nedostatku úcty, které ovlivnily její zdraví, jakož i důstojnost. Má za to, že její nemajetková újma nemůže být nahrazena pouhým zrušením napadených rozhodnutí. Z toho důvodu navrhuje, aby bylo agentuře ENISA uloženo zaplatit jí náhradu škody vyčíslenou ex aequo et bono na 5000 eur. 116 Agentura ENISA nepředkládá argumenty týkající se návrhových žádání žalobkyně směřujících k náhradě újmy. 117 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury předpokládá vznik unijní odpovědnosti splnění tří podmínek, a sice protiprávnost jednání vytýkaného orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, skutečnou a určitou povahu uplatňované újmy a existenci příčinné souvislosti mezi vytýkanou protiprávností a touto újmou (viz rozsudek ze dne 13. ledna 2021, Helbert v. EUIPO, T‑548/18, EU:T:2021:4, bod 116 a citovaná judikatura). 118 Kromě toho z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že nemajetková nebo morální újma může být v určitých situacích považována za náležitě a dostatečně napravenou zrušením protiprávního aktu, který ji způsobil (viz rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise, C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722, bod 197 a citovaná judikatura). 119 V projednávané věci je třeba konstatovat, že s ohledem na povahu protiprávního jednání, jehož se dopustila agentura ENISA, a na povahu uplatňované újmy může zrušení napadených aktů za okolností projednávané věci zajistit přiměřenou a dostatečnou náhradu uplatňované nemajetkové újmy. 120 Návrhová žádání žalobkyně znějící na náhradu újmy musí být tudíž zamítnuta jako neopodstatněná v rozsahu, v němž se týkají nemajetkové újmy vyplývající z protiprávnosti napadených rozhodnutí. K nákladům řízení 121 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a ENISA neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (devátý senát) rozhodl takto: 1) Rozhodnutí výběrové komise Agentury Evropské unie pro kybernetickou bezpečnost (ENISA) o nezařazení jména TB na seznam uchazečů vybraných na místo vedoucího oddělení „Kancelář výkonného ředitele“ (ENISA-TA70-AD-2020-04) se zrušuje. 2) Rozhodnutí výběrové komise ENISA nepřijmout kandidaturu TB na místo vedoucího oddělení „Podpůrné administrativní služby“ (ENISA-TA71-AD-2020-05) se zrušuje. 3) Zbývající návrhová žádání žaloby se zamítají. 4) Agentuře ENISA se ukládá náhrada nákladů řízení. Truchot Sampol Pucurull Perišin Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. prosince 2024. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.