Dumping – Rozšíření konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých tkaných nebo vpichovaných textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny na dovoz těchto výrobků zasílaných z Maroka – Šetření obcházení antidumpingových opatření – Obcházení – Evropsko-středomořská dohoda o přidružení mezi ES a Marokem – Článek 22 písm. a) nařízení (EU) 2016/1036 – Zneužití pravomoci – Podmínky pro prokázání obcházení – Článek 13 nařízení 2016/1036 – Změna způsobená praktikami, zpracovatelskými postupy nebo pracemi, pro něž mimo uložení cla neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod – Montáž – Kompletace – Pojem ‚přidaná hodnota‘ – Dovážený obdobný výrobek nebo jeho části, na které se stále vztahuje subvence – Nesprávné právní posouzení – Zjevně nesprávné posouzení – Zásada zákazu diskriminace – Rovné zacházení – Zásada řádné správy – Článek 18 odst. 1 a 3 nařízení 2016/1036 – Použití dostupných údajů

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (desátého rozšířeného senátu) 4. prosince 2024 ( *1 ) „Dumping – Rozšíření konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých tkaných nebo vpichovaných textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny na dovoz těchto výrobků zasílaných z Maroka – Šetření obcházení antidumpingových opatření – Obcházení – Evropsko-středomořská dohoda o přidružení mezi ES a Marokem – Článek 22 písm. a) nařízení (EU) 2016/1036 – Zneužití pravomoci – Podmínky pro prokázání obcházení – Článek 13 nařízení 2016/1036 – Změna způsobená praktikami, zpracovatelskými postupy nebo pracemi, pro něž mimo uložení cla neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod – Montáž – Kompletace – Pojem ‚přidaná hodnota‘ – Dovážený obdobný výrobek nebo jeho části, na které se stále vztahuje subvence – Nesprávné právní posouzení – Zjevně nesprávné posouzení – Zásada zákazu diskriminace – Rovné zacházení – Zásada řádné správy – Článek 18 odst. 1 a 3 nařízení 2016/1036 – Použití dostupných údajů“ Ve věci T‑245/22, PGTEX Morocco, se sídlem v Tangeru (Maroko), zástupci: P. Vander Schueren, E. Gergondet a A. Nosowicz, advokáti, žalobkyně, podporovaná: LM Wind Power A/S, se sídlem v Koldingu (Dánsko), zástupci: B. Servais a V. Crochet, advokáti, vedlejší účastnicí, proti Evropské komisi, zástupci: G. Luengo a J. Zieliński, jako zmocněnci, žalované, podporované: Tech-Fab Europe eV, se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo), zástupci: L. Ruessmann a J. Beck, advokáti, vedlejší účastnicí, TRIBUNÁL (desátý rozšířený senát), ve složení: O. Porchia (zpravodajka), předsedkyně, M. Jaeger, L. Madise, P. Nihoul a S. Verschuur, soudci, za soudní kancelář: I. Kurme, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení, po jednání konaném dne 16. ledna 2024, vydává tento Rozsudek 1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost PGTEX Morocco, domáhá zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2022/302 ze dne 24. února 2022, kterým se konečné antidumpingové clo uložené prováděcím nařízením (EU) 2020/492 ve znění prováděcího nařízení (EU) 2020/776 na dovoz některých tkaných a/nebo vpichovaných textilií ze skleněných vláken (dále jen „textilie ze skleněných vláken“) pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“) rozšiřuje na dovoz textilií ze skleněných vláken zasílaných z Maroka, bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Maroka, a kterým se ukončuje šetření možného obcházení antidumpingových opatření uložených prováděcím nařízením (EU) 2020/492 na dovoz textilií ze skleněných vláken pocházejících z Egypta dovozem textilií ze skleněných vláken zasílaných z Maroka, bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Maroka (Úř. věst. 2022, L 46, s. 49, dále jen „napadené prováděcí nařízení“). I. Skutečnosti předcházející sporu 2 Žalobkyně, společnost založená podle marockého práva, která sídlí v zóně volného obchodu v Tangeru (Maroko) a patří do skupiny čínských společností PGTEX, je vyvážejícím výrobcem některých tkaných a/nebo vpichovaných textilií ze skleněných vláken (dále jen „textilie ze skleněných vláken“), které vyváží zejména do Evropské unie. 3 Textilie ze skleněných vláken jsou textilie z tkaných a/nebo vpichovaných pramenců nebo příze z nekonečných skleněných vláken (dále jen „pramence skleněných vláken“), též s dalšími prvky, s výjimkou výrobků, které jsou impregnované či předimpregnované, a s výjimkou otevřených síťovin o velikosti buňky větší než 1,8 milimetru (mm) na délku i na šířku a o plošné hmotnosti vyšší než 35 gramů na metr čtvereční (g/m2). Tyto výrobky mají širokou škálu použití, zejména při výrobě lopatek pro větrné turbíny, při výrobě člunů, nákladních automobilů a sportovního vybavení, jakož i v systémech pro sanaci potrubí. 4 Dne 21. února 2019 zahájila Evropská komise na základě článku 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (Úř. věst. 2016, L 176, s. 21, dále jen „základní antidumpingové nařízení“), antidumpingové šetření týkající se dovozu textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny a Egypta do Unie (dále jen „antidumpingové šetření“). 5 Antidumpingové šetření vedlo k přijetí prováděcího nařízení Komise (EU) 2020/492 ze dne 1. dubna 2020, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo na dovoz některých textilií ze skleněných vláken pocházejících z Čínské lidové republiky a Egypta (Úř. věst. 2020, L 108, s. 1). Tímto prováděcím nařízením uložila Komise zbytkové antidumpingové clo ve výši 99,7 % na dovoz textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny. 6 Antidumpingové clo bylo změněno nařízením Komise (EU) 2020/776 ze dne 12. června 2020, kterým se ukládají konečná vyrovnávací cla na dovoz některých textilií ze skleněných vláken pocházejících z Čínské lidové republiky a Egypta a kterým se mění prováděcí nařízení Komise (EU) 2020/492 (Úř. věst. 2020, L 189, s. 1), aby se zohlednila vyrovnávací cla přijatá Komisí. Zbytkové antidumpingové clo na textilie ze skleněných vláken pocházející z Číny tak činilo 69 %. 7 Dne 19. května 2021 obdržela Komise žádost podle čl. 13 odst. 3 a čl. 14 odst. 5 základního antidumpingového nařízení, aby prošetřila možné obcházení antidumpingových opatření uložených na dovoz textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny a Egypta dovozem zasílaným z Maroka bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ z Maroka, a zavedla celní evidenci tohoto dovozu. 8 Dotčená žádost byla podána vedlejší účastnicí na podporu Komise, společností Tech-Fab Europe eV, sdružení výrobců textilií ze skleněných vláken v Unii. 9 Komise, když informovala členské státy a zjistila, že existují dostatečné důkazy pro zahájení šetření (dále jen „šetření obcházení antidumpingových opatření“) podle čl. 13 odst. 3 základního antidumpingového nařízení, přijala prováděcí nařízení (EU) 2021/864 ze dne 28. května 2021 o zahájení šetření možného obcházení antidumpingových opatření uložených prováděcím nařízením (EU) 2020/492 na dovoz některých textilií ze skleněných vláken zasílaných z Maroka, bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Maroka, a o zavedení celní evidence tohoto dovozu (Úř. věst. 2021, L 190, s. 82). 10 Období šetření obcházení antidumpingových opatření trvalo od 1. ledna 2019 do 31. prosince 2020 (dále jen „období šetření“). Před rokem 2019 neexistoval žádný významný objem vývozu textilií ze skleněných vláken z Maroka do Unie. Za uvedené období byly shromážděny údaje s cílem prošetřit mimo jiné údajnou změnu obchodních toků po uložení antidumpingových opatření týkajících se dotčeného výrobku a existenci praktik, zpracovatelských postupů nebo prací, pro něž mimo uložení cla neexistovalo dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod. Pro období od 1. ledna do 31. prosince 2020 (dále jen „sledované období“) byly shromážděny podrobnější údaje s cílem přezkoumat, zda dovoz nenarušil nápravný účinek platných opatření, pokud jde o ceny nebo množství, a zda nedošlo k dumpingu. 11 V průběhu šetření obcházení antidumpingových opatření zaslala skupina PGTEX, složená ze žalobkyně a jejích společností ve spojení v Číně, a sice PGTEX China Co., Ltd (dále jen „PGTEX China“) a Chongqing Polycomp International Corporation (dále jen „CPIC“), vyplněný formulář pro společnosti žádající o osvobození (dále jen „formulář žádosti o osvobození“). Skupina PGTEX China rovněž vyplnila formulář pro vyvážející výrobce. Dne 8. září 2021 uvedená skupina odpověděla na upozornění na nedostatky zaslané Komisí dne 13. srpna 2021 (dále jen „odpověď na nedostatky“). 12 Dopisem ze dne 5. října 2021 informovala Komise žalobkyni o svém záměru vycházet z dostupných údajů podle článku 18 základního antidumpingového nařízení. Dne 12. října 2021 žalobkyně na tento dopis odpověděla (dále jen „odpověď na dopis týkající se článku 18“). 13 Dne 15. října 2021 zaslala žalobkyně další informace, aby prokázala, že zpracování provedené v Maroku nelze kvalifikovat jako montáž a že je samo o sobě z hospodářského hlediska odůvodněné (dále jen „dodatečná dokumentace“). 14 Dne 20. prosince 2021 předložila Komise svůj obecný informační dokument (dále jen „OID“), v němž doporučila rozšíření antidumpingových opatření použitelných na dovoz textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny a Egypta na dovoz textilií ze skleněných vláken zasílaných z Maroka a zamítla žádost žalobkyně o osvobození od těchto cel. Dne 7. ledna 2022 předložila žalobkyně komentáře k OID (dále jen „komentáře k OID“). 15 Souběžně s tím žalobkyně dne 29. prosince 2021 požádala o zásah úředníka pro slyšení, jelikož měla za to, že OID, ve kterém byly vůči ní použity dostupné údaje, neodpovídá na připomínky uvedené v odpovědi na dopis týkající se článku 18. Dne 10. ledna 2022 se konalo slyšení s Komisí a dne 12. ledna 2022 s úředníkem pro slyšení. Tento úředník předložil svou zprávu dne 25. ledna 2022. 16 Dne 24. února 2022 přijala Komise napadené prováděcí nařízení. II. Návrhová žádání účastnic řízení 17 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené prováděcí nařízení v rozsahu, v němž se jí týká; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 18 Vedlejší účastnice na podporu žalobkyně, společnost LM Wind Power A/S, navrhuje, aby Tribunál: – prohlásil žalobu za přípustnou; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení spojených s jejím vedlejším účastenstvím. 19 Komise navrhuje, aby Tribunál: – zamítl žalobu jako neopodstatněnou, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. 20 Vedlejší účastnice na podporu Komise navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl; – uložil žalobkyni náhradu nákladů spojených s jejím vedlejším účastenstvím. III. Právní otázky 21 Na podporu žaloby předkládá žalobkyně čtyři žalobní důvody: – první žalobní důvod, vycházející z porušení Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé (Úř. věst. 2000, L 70, s. 2), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dohoda o přidružení“), z porušení čl. 22 písm. a) základního antidumpingového nařízení a zneužití pravomoci z důvodu, že napadené prováděcí nařízení ukládá antidumpingová opatření na textilie ze skleněných vláken marockého preferenčního původu, které vyváží do Unie, aniž bylo zjištěno, že byl dovoz dumpingový v souladu s článkem VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (GATT) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 11; Zvl. vyd. 11/21, s. 91), a aniž byla tato opatření v souladu s Dohodou o provádění článku VI GATT (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103; Zvl. vyd. 11/21, s. 189, dále jen „antidumpingový kodex z roku 1994“); – druhý žalobní důvod, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, porušení práva na obhajobu a práva na řádnou správu, zjevně nesprávného posouzení a porušení čl. 18 odst. 1 a 3 základního antidumpingového nařízení, pokud jde o použití dostupných údajů; – třetí žalobní důvod, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení a z porušení čl. 13 odst. 1 základního antidumpingového nařízení, jelikož Komise měla za to, že pro zřízení výrobního závodu v Maroku kromě uložení antidumpingových cel neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod, jakož i z porušení práva na řádnou správu, jelikož Komise nepřezkoumala pečlivě a nestranně všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu; – čtvrtý žalobní důvod, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení a porušení čl. 13 odst. 1 a 2 základního antidumpingového nařízení, porušení zásad zákazu diskriminace a rovného zacházení, jakož i z porušení práva na řádnou správu, jelikož Komise dospěla k závěru, že výrobní proces provedený v Maroku představuje montáž. 22 Nejprve je třeba zkoumat první, třetí a čtvrtý žalobní důvod a poté případně druhý žalobní důvod. A. K prvnímu žalobnímu důvodu 23 Na podporu prvního žalobního důvodu žalobkyně stejně jako vedlejší účastnice na její podporu uvádí v podstatě tři výtky. 24 V rámci první výtky žalobkyně úvodem tvrdí, že textilie ze skleněných vláken, které vyrábí, jsou podle použitelných pravidel dohody o přidružení považovány za „pocházející“ z Maroka. Preferenční původ uvedených textilií ze skleněných vláken je potvrzen dokladem o původu vydaným marockými orgány v souladu s články 16 a 17 protokolu č. 4 k dohodě o přidružení, a sice osvědčeními EUR.1, jejichž platnost byla potvrzena marockou celní správou. Kromě toho tento preferenční původ není zpochybňován. 25 Uložením antidumpingového cla na dovoz textilií ze skleněných vláken žalobkyně, které využívají marocký preferenční původ, po šetření obcházení antidumpingových opatření, a nikoli po antidumpingovém šetření, tak napadené prováděcí nařízení porušilo článek 9 dohody o přidružení, který zakazuje ukládání cel a poplatků s rovnocenným účinkem na takové výrobky, jakož i článek 24 téže dohody, který odchylně od článku 9 této dohody umožňuje zavést vůči těmto výrobkům antidumpingová opatření za podmínky, že Unie konstatuje, že dovoz je dumpingový ve smyslu článku VI dohody GATT a že antidumpingová opatření jsou přijata v souladu s antidumpingovým kodexem z roku 1994. 26 Podle žalobkyně se Unie ratifikací dohody o přidružení zavázala, že zavede antidumpingová cla na dovozy „pocházející“ z Maroka pouze až poté, co zjistí dumping v souladu s článkem VI dohody GATT a antidumpingovým kodexem z roku 1994. Dodává, že Unie se tak vzdala možnosti zavést antidumpingová opatření po šetření obcházení antidumpingových opatření týkajícím se výrobků „pocházejících“ z Maroka na základě dohody o přidružení. 27 V tomto ohledu žalobkyně upřesňuje, že netvrdí, že článek 24 dohody o přidružení brání jakémukoliv šetření obcházení antidumpingových opatření. Tvrdí, že k tomu, aby mohla být zavedena antidumpingová opatření na dovozy výrobků, které využívají marocký preferenční původ na základě dohody o přidružení, musí Komise konstatovat existenci dumpingu ve smyslu článku VI GATT a že toto zjištění nelze učinit v rámci samotného šetření obcházení antidumpingových opatření. Článek 24 dohody o přidružení však nebrání šetření obcházení antidumpingových opatření týkajícímu se výrobků, které nevyužívají marocký preferenční původ, jako je tomu obecně v případě, kdy údajné praktiky obcházení spočívají v mírných změnách, překládkách nebo reorganizaci prodejních kanálů, aby se na ně vztahovala nižší celní sazba přidělená jinému výrobci. 28 V každém případě přednost mezinárodních dohod uzavřených Unií před unijními akty sekundárního práva vyžaduje, aby se posledně uvedené akty vykládaly v co největším možném rozsahu v souladu s těmito dohodami (rozsudek ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo, C‑61/94, EU:C:1996:313, bod 52). Komise tedy nemůže vykládat pouhou skutečnost, že existuje sekundární unijní právo, jako odůvodnění opravňující ji k nezohlednění závazků přijatých v rámci dohody o přidružení. Kromě toho se nelze dovolávat odkazu na „příslušné vnitrostátní právní předpisy“ v článku 24 dohody o přidružení k odůvodnění porušení této dohody. 29 V rámci druhé výtky žalobkyně tvrdí, že napadené prováděcí nařízení porušuje čl. 22 písm. a) základního antidumpingového nařízení, jelikož zavádí antidumpingová cla na dovozy „pocházející“ z Maroka, a tudíž vylučuje použití zvláštních pravidel stanovených v dohodě o přidružení. 30 V rámci třetí výtky žalobkyně uvádí, že napadené prováděcí nařízení je stiženo vadou spočívající ve zneužití pravomoci, jelikož jeho jediným cílem je vyhnout se postupu zvláště upravenému dohodou o přidružení pro zavedení antidumpingových opatření. Podle ní Komise dokonale věděla, že dohoda o přidružení podřizuje uložení antidumpingového cla zvláštnímu postupu splňujícímu požadavky článku VI dohody GATT, ale úmyslně použila řízení o obcházení stanovené základním antidumpingovým nařízením, aby se vyhnula tomuto postupu. Žalobkyně rovněž zdůrazňuje, že článek VI dohody GATT nestanoví šetření obcházení antidumpingových opatření. 31 Nakonec v tomto ohledu žalobkyně dodává, že i když cílem, který Komise sledovala přijetím napadeného prováděcího nařízení, je zajistit účinnost opatření uložených na dovozy textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny, nic to nemění na tom, že toto prováděcí nařízení ukládá cla a poplatky s rovnocenným účinkem na dovozy textilií ze skleněných vláken pocházejících z Maroka v rozporu s článkem 9 dohody o přidružení a článkem 22 základního antidumpingového nařízení. 32 Komise stejně jako vedlejší účastnice na její podporu argumenty žalobkyně zpochybňuje. 1.   Úvodní poznámky a)   K dohodě o přidružení 33 Evropsko-středomořská dohoda zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé byla uzavřena v Bruselu dne 26. února 1996 a schválena jménem Evropských společenství rozhodnutím Rady a Komise 2000/204/ES, ESUO ze dne 24. ledna 2000 o uzavření Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé (Úř. věst. 2000, L 70, s. 1; Zvl. vyd. 11/33, s. 175). V souladu s jejím článkem 96 vstoupila uvedená dohoda v platnost dne 1. března 2000, jak vyplývá z informace zveřejněné v Úředním věstníku Evropských společenství (Úř. věst. 2000, L 70, s. 228). 34 Podle jejího čl. 1 odst. 1 dohoda zakládá přidružení mezi Evropským společenstvím a Evropským společenstvím uhlí a oceli (dále v dohodě o přidružení s Marokem společně nazývány jako „Společenství“) a jeho členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé. 35 Cílem dohody o přidružení je podle jejího čl. 1 odst. 2 druhé odrážky mimo jiné stanovit „podmínky pro postupnou liberalizaci trhu nebo obchodu se zbožím, službami a kapitálem“. 36 Článek 6 dohody o přidružení, obsažený v hlavě II této dohody, týkající se volného pohybu zboží, tak stanoví, že „[b]ěhem přechodného období, které bude trvat maximálně dvanáct let počínaje dnem vstupu této dohody v platnost, Společenství a Maroko postupně vytvoří oblast volného obchodu v souladu s ustanoveními této dohody a ustanoveními [dohody GATT] z roku 1994 a jiných mnohostranných dohod o obchodu se zbožím připojených k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace […]“. 37 Za tímto účelem článek 9 dohody o přidružení, který se podle nadpisu kapitoly I hlavy II této dohody použije na průmyslové výrobky, stanoví, že „[v]ýrobky pocházející z Maroka budou dováženy do Společenství bez cel a poplatků s rovnocenným účinkem“. 38 Jak je upřesněno v článku 29 dohody o přidružení, pojem „původní produkty“ pro účely provádění hlavy II uvedené dohody a související metody správní spolupráce jsou definovány v protokolu č. 4 téže dohody. 39 Odchylně od článku 9 dohody o přidružení článek 24 této dohody, který je obsažen v kapitole III této dohody věnované společným ustanovením, povoluje, aby jedna ze stran přijala vhodná opatření proti dumpingovým praktikám. Toto ustanovení zejména stanoví, že „[z]jistí-li jedna ze stran, že v obchodě s druhou stranou dochází k dumpingu ve smyslu článku VI [dohody GATT], může přijmout vhodná opatření proti těmto praktikám v souladu s [antidumpingovým kodexem z roku 1994], svými příslušnými vnitrostátními právními předpisy a podmínkami a postupy stanovenými v článku 27“. b)   K unijní právní úpravě v oblasti obcházení antidumpingových opatření 40 Unijní právní úprava v oblasti obcházení antidumpingových opatření, která je stanovena v článku 13 základního antidumpingového nařízení, umožňuje orgánům za určitých podmínek rozšířit antidumpingová cla, jež uložily na dovoz výrobku pocházejícího ze třetí země, na dovoz obdobných výrobků pocházejících zejména z jiné třetí země, s cílem zabránit obcházení antidumpingových opatření. 41 Konkrétně článek 13 základního antidumpingového nařízení, nadepsaný „Obcházení“, zní následovně: „1.   Antidumpingová cla uložená na základě tohoto nařízení mohou být rozšířena na dovoz obdobných výrobků, též mírně upravených, ze třetích zemí nebo na dovoz mírně upravených obdobných výrobků ze země, která je předmětem opatření, nebo částí těchto výrobků, jestliže dochází k obcházení platných opatření. Antidumpingová cla, která nesmějí převýšit zbytkové antidumpingové clo uložené v souladu s čl. 9 odst. 5, mohou být rozšířena na dovoz od společností, které využívají individuální cla v zemích, které jsou předmětem opatření, jestliže dochází k obcházení platných opatření. Obcházením se rozumí změna obchodních toků mezi třetími zeměmi a Unií nebo mezi jednotlivými společnostmi v zemi, která je předmětem opatření, a Unií způsobená praktikami, zpracovatelskými postupy nebo pracemi, pro něž mimo uložení cla neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod, pokud zároveň existují důkazy o újmě nebo o tom, že nápravné účinky cla jsou mařeny, pokud se jedná o ceny nebo množství obdobného výrobku, a existují důkazy o dumpingu ve vztahu k běžné hodnoty určené dříve pro obdobný výrobek, v případě nutnosti v souladu s článkem 2. Praktiky, zpracovatelské procesy nebo práce uvedené ve třetím pododstavci zahrnují mimo jiné: a) mírnou úpravu dotčeného výrobku tak, aby spadal pod kódy celní nomenklatury, které nejsou obvykle předmětem opatření, přičemž úprava nezmění jeho základní vlastnosti; b) zasílání výrobku, který je předmětem opatření, prostřednictvím třetích zemí; c) případ, kdy vývozci nebo výrobci reorganizují své prodejní mechanismy a cesty v zemi, která je předmětem opatření, aby nakonec nechali své výrobky vyvézt do Unie prostřednictvím výrobců, kteří využívají individuální clo o sazbě, která je nižší než sazba platná pro jejich výrobky; d) za podmínek uvedených v odstavci 2 montáž součástí při montážní operaci v Unii nebo třetí zemí. 2.   Montáž v Unii nebo ve třetí zemi se považuje za obcházení platných opatření, pokud a) montáž začala nebo byla značně rozšířena po zahájení antidumpingového šetření nebo těsně před jeho zahájením a použité díly pocházejí ze země, na niž se vztahují opatření; […] b) hodnota těchto dílů činí nejméně 60 % celkové hodnoty částí montovaného výrobku; za obcházení se však nepovažuje případ, kdy hodnota přidaná během montáže nebo kompletace činí více než 25 % celkových výrobních nákladů; […] c) nápravný účinek cla je narušen cenami nebo množstvími montovaných obdobných výrobků a existují důkazy o dumpingu ve vztahu k běžným hodnotám určeným dříve pro obdobné nebo stejné výrobky. […]“ 42 Z bodu 20 odůvodnění základního antidumpingového nařízení vyplývá, že článek 13 téhož nařízení nevychází z antidumpingového kodexu z roku 1994, ale byl přijat jednostranně Unií. Přestože otázka obcházení byla předmětem diskuse v rámci jednání týkajících se Světové obchodní organizace (WTO)-GATT, nebylo dosaženo žádné dohody. Z toho plyne, že unijní právní úprava v oblasti obcházení představuje právní rámec, který je sice součástí unijní antidumpingové právní úpravy, vyznačuje se však specifickou povahou (stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ve věci Komise v. Kolachi Raj Industrial, C‑709/17 P, EU:C:2019:303, body 37 a 38). 43 Z bodu 20 odůvodnění základního antidumpingového nařízení rovněž vyplývá, že článek 13 téhož nařízení byl přijat s cílem vypořádat se s praktikami, včetně jednoduché montáže zboží v Unii nebo ve třetí zemi, majícími jako hlavní cíl obcházení antidumpingových opatření. Za současné hospodářské situace vyznačující se rostoucí globalizací mezinárodního obchodu, která podnikům stále častěji nabízí možnost přemístit výrobu zboží do jiných zemí, je totiž stále důležitější, aby Unie disponovala nástroji na ochranu obchodu, které jsou způsobilé účinně reagovat na výzvy, které takové obchodní prostředí přináší, a to zajištěním účinné ochrany výrobního odvětví Unie před dovozy výrobků, které jsou předmětem dumpingu. Mezi těmito nástroji hrají podstatnou roli při zajištění účinnosti antidumpingových opatření přijatých Unií pravidla proti obcházení (v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ve věci Komise v. Kolachi Raj Industrial, C‑709/17 P, EU:C:2019:303, body 1 a 73). 2.   K opodstatněnosti prvního žalobního důvodu, vycházejícího z porušení dohody o přidružení, z porušení čl. 22 písm. a) základního antidumpingového nařízení a ze zneužití pravomoci z důvodu, že napadené prováděcí nařízení ukládá antidumpingová opatření na textilie ze skleněných vláken marockého preferenčního původu, které žalobkyně vyváží do Unie, aniž bylo zjištěno, že byl dovoz dumpingový v souladu s článkem VI dohody GATT, a aniž byla taková opatření v souladu s antidumpingovým kodexem z roku 1994 44 V projednávané věci je třeba za účelem odpovědi na tento žalobní důvod v podstatě určit, zda Komise mohla použít pravidla proti obcházení stanovená v článku 13 základního antidumpingového nařízení k rozšíření antidumpingového cla, které uložila na dovoz výrobku pocházejícího ze třetí země (a sice v projednávané věci z Číny), na dovoz obdobných výrobků zejména z jiné země (a sice v projednávané věci z Maroka) bez ohledu na skutečnost, že Unie s Marockým královstvím podepsala dohodu o přidružení. 45 V první řadě, je třeba uvést, jak bylo zdůrazněno v bodě 40 výše, že článek 13 základního antidumpingového nařízení umožňuje orgánům za určitých podmínek rozšířit antidumpingová cla, jež uložily na dovoz výrobku pocházejícího ze třetí země, na dovoz obdobných výrobků pocházejících zejména z jiné třetí země, s cílem zabránit obcházení antidumpingových opatření. 46 Kromě toho je podle judikatury jediným cílem nařízení o rozšíření antidumpingového cla zajistit jeho účinnost a zabránit tomu, aby bylo obcházeno, a že opatření, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo, je tudíž pouze doplněním původního aktu, kterým bylo toto clo, jež chrání účinné uplatňování konečných opatření, uloženo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2019, Komise v. Kolachi Raj Industrial, C‑709/17 P, EU:C:2019:717, bod 96 a citovaná judikatura). 47 Ve druhé řadě je třeba zdůraznit, jak vyplývá ze znění ustanovení uvedených v bodech 34 až 37 výše, že cílem dohody o přidružení je postupně vytvořit oblast volného obchodu mezi Unií a Marokem. Tato dohoda byla totiž uzavřena s cílem podpořit volný pohyb zboží mezi Unií a Marokem zejména odstraněním cel a poplatků s rovnocenným účinkem. 48 Dohoda o přidružení a článek 13 základního antidumpingového nařízení jsou tedy dvěma nástroji obchodní politiky Unie, které sledují odlišné účely a logiku. Prvně uvedený nástroj je totiž nástrojem spolupráce, jehož cílem je podpora volného pohybu zboží pocházejícího z Maroka v Unii, druhý je nástrojem na ochranu obchodu, jehož cílem je postihovat nekalé obchodní praktiky, které mohou poškodit účinnost již platných antidumpingových opatření vůči třetím zemím. 49 Vzhledem k tomu, že měla Komise za to, že skupina PGTEX zavedla v Maroku praxi, jejímž cílem bylo obejít antidumpingové clo uložené prováděcím nařízením 2020/492 na dovoz textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny, rozšířila napadeným prováděcím nařízením uvedené antidumpingové clo na textilie ze skleněných vláken zasílané z Maroka. Takto rozšířené clo, jehož jediným cílem je zajistit účinnost antidumpingového cla uloženého Čínské lidové republice, nelze odlišit od posledně uvedeného cla, vůči němuž je jeho vedlejším prvkem (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, Jersey Produce Marketing Organisation, C‑293/02, EU:C:2005:664, bod 70). 50 Napadeným prováděcím nařízením se tedy Komise zaměřuje na čínské společnosti skupiny PGTEX, aby jim zabránila využívat území Maroka za účelem vyhnout se antidumpingovému clu uloženému na čínské dovozy textilií ze skleněných vláken vzhledem k tomu, že Marocké království uzavřelo s Unií dohodu o přidružení. 51 V tomto smyslu je třeba poznamenat, že dohoda o přidružení neobsahuje ustanovení, která by zakazovala, aby jedna ze stran uvedené dohody přijala opatření proti obcházení. Proto v případě takového počínání, jako je počínání uvedené v bodě 50 výše, tato dohoda nebrání Unii ověřit, zda jsou splněny všechny podmínky pro použití článku 13 základního antidumpingového nařízení, a poté, pokud je zjištěno, že uvedené podmínky jsou skutečně splněny, použít opatření proti obcházení za účelem zabránit uvedenému počínání. 52 Odlišný výklad by mohl zbavit Unii nástroje na ochranu obchodu, který má zásadní význam pro zajištění účinné ochrany výrobního odvětví Unie, a přeměnit Maroko na „svobodné pásmo“, v němž by obchodníci mohly všemožně obcházet antidumpingová opatření, což by v projednávané věci bylo v rozporu se vzájemnými závazky přijatými Marockým královstvím a Unií v dohodě o přidružení. 53 S ohledem na výše uvedené je tedy třeba konstatovat, že Komise mohla použít pravidla proti obcházení stanovená v článku 13 základního antidumpingového nařízení, a tudíž zamítnout první žalobní důvod. B. Ke třetímu a čtvrtému žalobnímu důvodu 54 Tyto žalobní důvody se týkají posouzení podmínek pro použití článku 13 základního antidumpingového nařízení v projednávané věci. 55 V tomto ohledu je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 32 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, že v souladu s čl. 13 odst. 1 základního antidumpingového nařízení zkoumala Komise, pokud jde o existenci obcházení v projednávaném případě, postupně: – zda došlo ke změně obchodních toků mezi Čínou, Egyptem, Marokem a Unií (což představuje první podmínku); – zda je tato změna způsobena praktikami, zpracovatelskými postupy nebo pracemi, pro něž mimo uložení platných antidumpingových opatření neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod (což představuje druhou podmínku); – zda existují důkazy o újmě nebo o tom, že nápravné účinky platných antidumpingových opatření jsou mařeny, pokud se jedná o ceny nebo množství výrobku, který je předmětem šetření (což představuje třetí podmínku); a – zda existují důkazy o dumpingu ve vztahu k běžné hodnotě určené dříve pro dotčený výrobek (což představuje čtvrtou podmínku). 56 Bod 33 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení dále stanoví: „Vzhledem k tomu, že důkazy poskytnuté […] v žádosti [o zahájení šetření] poukazovaly na montáž v Maroku, Komise [při posuzování druhé dotčené podmínky] konkrétněji analyzovala, zda jsou splněna kritéria uvedená v čl. 13 odst. 2 základního [antidumpingového šetření] nařízení, zejména: – zda montáž začala nebo se značně zvýšila po zahájení antidumpingového šetření nebo těsně před jeho zahájením a zda použité díly pocházejí ze země, na niž se vztahují opatření, […] – zda díly představují 60 % či více celkové hodnoty částí smontovaného výrobku a zda přidaná hodnota dílů přidaných během montáže nebo kompletace byla vyšší než 25 % výrobních nákladů.“ 57 V projednávané věci žalobkyně nezpochybňuje posouzení první, třetí ani čtvrté podmínky uvedené v bodě 55 výše. Naproti tomu zpochybňuje posouzení druhé podmínky uvedené v témže bodě. 1.   Úvodní poznámky 58 Je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření mají unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomoc. Co se týče soudního přezkumu takového posouzení, musí být omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě byla učiněna napadená volba, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci (viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Maxcom v. Chin Haur Indonesia, C‑247/15 P, C‑253/15 P a C‑259/15 P, EU:C:2017:61, bod 54 a citovaná judikatura). 2.   K opodstatněnosti třetího žalobního důvodu, vycházejícího ze zjevně nesprávného posouzení a z porušení čl. 13 odst. 1 základního antidumpingového nařízení, jelikož Komise měla za to, že pro zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku kromě uložení antidumpingových cel neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod, jakož i z porušení práva na řádnou správu, jelikož Komise nepřezkoumala pečlivě a nestranně všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu 59 Projednávaný žalobní důvod se v zásadě skládá ze dvou částí. 60 V rámci první části žalobkyně, stejně jako vedlejší účastnice na její podporu, nejprve tvrdí, že napadené prováděcí nařízení je založeno na zjevně nesprávných posouzeních a porušuje čl. 13 odst. 1 základního antidumpingového nařízení, jelikož Komise dospěla k závěru, že pro zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku kromě uložení antidumpingových cel neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod. 61 Žalobkyně zaprvé tvrdí, že v průběhu šetření obcházení antidumpingových opatření dlouze vysvětlila a prokázala, že zřízení jejího výrobního závodu v Maroku bylo opodstatněné a hospodářsky odůvodněné. Podle ní plyne zřízení tohoto závodu zejména z dlouhodobého plánu na rozšíření skupiny PGTEX, jejíž je součástí. Tento plán stanoví [důvěrné] ( 1 ). Žalobkyně má za to, že Komise použila čistě časovou souvislost, aby odmítla jasné a přesvědčivé důkazy o tom, že rozhodnutí zřídit výrobní závod v Maroku bylo založeno na hospodářských a logistických aspektech, a nikoli na zahájení antidumpingového a antisubvenčního šetření. Žalobkyně dodává, že Komise rovněž nezohlednila důkazy, které předložila k vysvětlení, že zřízení jejího výrobního závodu v Maroku bylo opožděno [důvěrné]. 62 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že její výrobní závod byl sice zřízen v Maroku v říjnu 2019, avšak procesu jeho zřízení předcházelo několik předběžných fází, což dokazuje, že k rozhodnutí o zřízení uvedeného výrobního závodu došlo dlouho před zahájením celého šetření a že cílem ani účelem tohoto zřízení nebylo obcházení unijních obchodních ochranných opatření. Konkrétně tvrdí, že rozhodnutí o zřízení výrobního závodu bylo přijato v Maroku [důvěrné]. 63 Zatřetí žalobkyně uvádí, že Komise pochybila, když odmítla argument vedlejší účastnice na její podporu, podle kterého byl její výrobní závod v Maroku zřízen, aby sloužil [důvěrné]. Dodatečná dokumentace totiž potvrzuje, že diskuse o zřízení závodu v Maroku probíhaly již v měsíci [důvěrné] zejména za účelem zajištění dodávek pro významného místního zákazníka. Žalobkyně rovněž upřesňuje, že během slyšení o OID dne 10. ledna 2021 vysvětlila, že umístění závodu v Maroku mělo za cíl reagovat na zvýšení poptávky v [důvěrné] a že sledované období odpovídalo fázi zahájení a že tato fáze byla ovlivněna pandemií covidu-19, která způsobila zpoždění v procesu auditu kvalifikace a auditu závodu v Maroku. 64 Začtvrté žalobkyně tvrdí, že napadené prováděcí nařízení je nesprávné, když tvrdí, že výroční zpráva společnosti PGTEX China za rok 2019 výslovně potvrzuje, že případné uložení antidumpingového cla bylo důvodem pro zřízení jejího výrobního závodu v Maroku. Podle ní uvedená zpráva uvádí, že její výrobní závod byl zřízen s cílem nejen „aktivně reagovat na antidumpingové šetření EU proti [Čínské lidové republice]“, ale také s cílem „optimalizovat a přizpůsobit svou strategii internacionalizace, konsolidovat a zvýšit podíl výrobků na trhu [důvěrné], uspokojit poptávku zákazníků a chránit [dodávky] zákazníků[m]“. Tato zpráva tedy neodkazuje na „obcházení“, ale na „opatření“ přijatá v reakci na antidumpingové šetření, odůvodněná „strategií internacionalizace“, „poptávkou zákazníků“ a vůlí „chránit dodávky zákazníkům“. Žalobkyně tvrdí, že cílem dotčené zprávy je ujistit investory a sdělit jim, že se jí antidumpingová nebo vyrovnávací opatření netýkají, neboť skupina PGTEX již plánovala obsluhovat trh Unie prostřednictvím závodu v Maroku. 65 V tomto ohledu vedlejší účastnice na podporu žalobkyně dodává, že z části věty „pro něž mimo uložení cla neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod“, uvedené v článku 13 základního antidumpingového nařízení, vyplývá, že uložení cla musí být hlavním důvodem, ne-li jediným důvodem, dotčené praktiky, zpracovatelského postupu nebo práce. Nestačí totiž, že uložení cla je jedním z důvodů praktiky, zpracovatelského postupu nebo práce. Je třeba prokázat, že jiné možné hospodářské příčiny nebo důvody nejsou dostatečné, takže uložení cla je hlavním důvodem praktiky, zpracovatelského postupu nebo práce. 66 Kromě toho vedlejší účastnice na podporu žalobkyně tvrdí, že žalobkyně není jediným podnikem, který se usadil v Maroku za účelem zajišťování dodávek výrobcům lopatek pro větrné turbíny. Podle ní dovozy pocházející z Maroka do Unie nepodléhají díky dohodě o přidružení clu, zatímco na dovozy textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny se vztahují smluvní cla, která mohou dosáhnout až 7 %. Maroko je proto vhodnější pro výrobu a vývoz textilií ze skleněných vláken do Unie než Čína. Z tohoto důvodu ke zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku došlo nezávisle na zahájení antidumpingového šetření, a to proto, aby žalobkyně mohla reagovat na stále větší poptávku po textiliích ze skleněných vláken v Maroku a zajišťovat dodávky do Unie, aniž by podléhala smluvním clům. Podle vedlejší účastnice řízení na podporu žalobkyně tedy existuje jiné dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod než uložení cla na zřízení závodu žalobkyně v Maroku, jelikož tento závod byl zřízen, i když ještě nebylo zahájeno antidumpingové šetření týkající se dovozu textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny. 67 V rámci druhé části žalobkyně tvrdí, že napadené prováděcí nařízení porušuje právo na řádnou správu, jelikož Komise pečlivě a nestranně nepřezkoumala všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu, a zejména jelikož zaprvé odmítla zohlednit dokumenty prokazující, že zřízení jejího závodu v Maroku bylo plánováno dlouho před zahájením antidumpingového nebo vyrovnávacího šetření, zadruhé odmítla připomínky marockých orgánů, že kontakty s uvedenými orgány probíhaly již od [důvěrné], a tudíž předcházely zahájení jakéhokoli šetření, zatřetí odmítla argumenty vedlejší účastnice na podporu žalobkyně, jakož i další důkazy ze spisu prokazující, že její závod v Maroku byl vytvořen, aby sloužil [důvěrné], a začtvrté správně neanalyzovala výroční zprávu společnosti PGTEX China za rok 2019. 68 Komise stejně jako vedlejší účastnice na její podporu argumenty žalobkyně zpochybňuje. 69 Před postupným zkoumáním obou částí tohoto žalobního důvodu je třeba připomenout, jak byla druhá podmínka pro zjištění obcházení (viz bod 55 výše) v projednávaném případě posouzena Komisí. Zvláště je třeba stručně uvést body odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, ve kterých měla Komise za to, že pro zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku kromě uložení antidumpingových cel neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod. a)   K posouzení neexistence jiného dostatečného opodstatnění nebo hospodářského důvodu pro zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku, než je uložení antidumpingových cel v napadeném prováděcím nařízení 70 Poté, co v bodě 59 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení konstatovala, že „[n]árůst vývozu textilií ze skleněných vláken z Maroka do Unie představuje změnu obchodních toků mezi Marokem a Unií ve smyslu čl. 13 odst. 1 základního [antidumpingového] nařízení spolu s významným nárůstem čínského vývozu pramenců skleněných vláken do Maroka v roce 2020 ve srovnání s rokem 2019“, Komise v bodě 60 odůvodnění uvedeného prováděcího nařízení připomněla, že „[p]odle čl. 13 odst. 1 základního [antidumpingového] nařízení musí být změna obchodních toků způsobena praktikami, zpracovatelskými postupy nebo pracemi, pro něž mimo uložení cla neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod“. 71 Komise tak přezkoumala druhou podmínku nezbytnou k prokázání existence obcházení, pokud šlo o zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku. 72 V tomto ohledu Komise v bodě 61 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení konstatovala, že „[p]odle podání marockých orgánů […] byl první kontakt se skupinou PGTEX ohledně zřízení závodu v Maroku uskutečněn dne 20. března 2019, tedy měsíc po zahájení […] antidumpingového šetření […]“, že „[žalobkyně] byla zřízena dne 2. října 2019, tedy přibližně sedm měsíců po zahájení šetření“ a že „[t]ato časová shoda [vedla Komisi k závěru], že důvodem pro založení [žalobkyně] bylo antidumpingové šetření a možné uložení antidumpingového cla“. 73 V bodě 62 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení Komise dodala, že „[n]a základě předloženého seznamu prodejů [žalobkyně] během roku 2020 směřoval veškerý prodej na vývoz [žalobkyně] na trh Unie, zatímco na [marockém] trhu byla v roce 2020 prodána pouze malá část její výroby“ a že „[k]romě toho byl veškerý její prodej na vývoz v roce 2020 pro odběratele v Unii, kterým v minulosti dodávala společnost PGTEX China“. To vedlo Komisi k závěru, že „důvodem pro založení [žalobkyně] bylo antidumpingové šetření a možné následné uložení konečných antidumpingových cel“, což „[v]ýslovně […] potvrdila výroční zpráva společnosti PGTEX China za rok 2019“. 74 Navíc v bodě 64 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení Komise odmítla argument skupiny PGTEX, podle něhož pro založení žalobkyně existovalo dostatečné opodstatnění a hospodářský důvod. V tomto ohledu zejména uvedla, že „z dokumentace, kterou skupina PGTEX předložila dne 15. října 2021, vyplývá, že [uvedená] skupina již dlouho před zahájením [antidumpingového] šetření posuzovala, ve které zemi má založit společnost“ a že „[b]yly zvažovány různé potenciální země, včetně Maroka“. Podle Komise skutečností však zůstává, že žalobkyně „byla s konečnou platností založena dne 2. října 2019, tedy přibližně sedm měsíců po zahájení [uvedeného šetření]“, že „[t]ato časová shoda naznačovala, že důvodem pro založení [žalobkyně] bylo [toto šetření]“, že „[t]ato skutečnost byla také potvrzena prohlášením marockých orgánů, v němž se uvádí, že k jejich kontaktům se společností PGTEX za účelem zřízení závodu došlo dne 20. března 2019, což bylo bezprostředně po zahájení [dotčeného] šetření“, a že se tak „[p]rokázalo […], že k formálním kontaktům s marockými orgány za účelem založení společnosti v Maroku došlo v březnu 2019, tedy těsně po zahájení [téhož šetření]“. 75 Konečně v bodě 66 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení Komise odmítla argument vedlejší účastnice na podporu žalobkyně, podle kterého skupina PGTEX zřídila svůj marocký závod pro potřeby [důvěrné], a že tedy měla pro toto zřízení jiný hospodářský důvod než vyhnout se antidumpingovým clům. V tomto ohledu Komise odkázala na důkazy o tom, že pro uvedené zřízení kromě antidumpingových cel neexistuje hospodářský důvod, jako je výroční zpráva společnosti PGTEX China za rok 2019, a dále zdůraznila, že veškerý prodej žalobkyně na vývoz byl do Unie a na marockém trhu byla prodána pouze malá část její výroby. 76 S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěla Komise v bodě 67 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení k závěru, že „šetření [obcházení antidumpingových opatření] neodhalilo dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod pro zřízení závodu na výrobu textilií ze skleněných vláken v Maroku, kromě toho, aby bylo možné vyhnout se placení v současnosti platných antidumpingových cel“. b)   K první části, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení a z porušení čl. 13 odst. 1 základního antidumpingového nařízení, jelikož Komise dospěla k závěru, že pro zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku kromě uložení antidumpingových cel neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod 77 Žalobkyně zpochybňuje závěr uvedený v bodě 67 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení (viz bod 76 výše), když v podstatě tvrdí, že během šetření dlouze vysvětlila a prokázala, že zřízení jejího výrobního závodu v Maroku bylo hospodářsky odůvodněno a opodstatněno jinými důvody, než je snaha o obcházení platných obchodních ochranných opatření. Podle žalobkyně použila Komise čistě časovou souvislost, aby odmítla jasné a přesvědčivé důkazy o tom, že rozhodnutí zřídit výrobní závod v Maroku bylo založeno na hospodářských a logistických aspektech, a nikoli na zahájení antidumpingového šetření. 78 Pokud jde o datum zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku, je třeba v první řadě uvést, jak správně tvrdí Komise, že důkazy poskytnuté žalobkyní, a sice e-maily mezi společnostmi PGTEX, CPIC a zákazníky mezi [důvěrné], ukazují, jak ostatně uznává sama žalobkyně, že Maroko, jakož i jiné země bylo zvažováno jako potenciální lokalita pro zřízení závodu. Jak přitom potvrdila žalobkyně na jednání, z této korespondence nevyplývá, že skutečné rozhodnutí o zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku bylo přijato mezi [důvěrné], tedy před zahájením antidumpingového šetření. Stejně tak korespondence mezi vedoucími představiteli CPIC po návštěvě Maroka v [důvěrné] nenaznačuje, že rozhodnutí o zřízení takového výrobního závodu v Maroku bylo přijato v [důvěrné]. Zejména je třeba poznamenat, že „studie proveditelnosti“ předložená v příloze k dodatečné dokumentaci ze dne [důvěrné] je pouze interní zprávou týkající se schůzí hodnotících investice společnosti CPIC v Maroku. Z tohoto dokumentu nevyplývá, že rozhodnutí o zřízení tohoto výrobního závodu v Maroku bylo přijato v té době. 79 Ve druhé řadě z vyjádření marockých orgánů jasně vyplývá, že „[žalobkyně] byla založena v říjnu 2019“. Uvedené orgány sice zdůrazňují, že stejně jako každému založení společnosti procesu zřízení výrobního závodu „předcházelo několik předběžných fází, jako jsou studie proveditelnosti, které prokazují, že rozhodnutí o umístění závodu společnosti PGTEX bylo přijato dlouho před uložením opatření a jeho cílem ani účelem nebylo obejít obchodní ochranná opatření [v Unii]“, nicméně upřesňují, že „ke kontaktu mezi společností PGTEX a [jimi] za účelem umístění závodu společnosti PGTEX v Maroku došlo dne 20. března 2019, tedy ihned po [zahájení antidumpingového šetření]“. Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když v bodě 64 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení konstatovala, že „k formálním kontaktům s [týmiž] orgány za účelem založení společnosti v Maroku došlo v březnu 2019, tedy těsně po zahájení [uvedeného] šetření“. 80 Ve třetí řadě argumenty žalobkyně vysvětlující, z jakého důvodu bylo zřízení jejího výrobního závodu v Maroku odloženo až do října 2019 (viz bod 61 výše), pouze potvrzují závěr Komise, že tento výrobní závod byl dokončen sedm měsíců po zahájení antidumpingového šetření. 81 Jak tedy Komise správně konstatovala v bodě 64 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, existuje časová shoda mezi zahájením antidumpingového šetření a zřízením výrobního závodu žalobkyně v Maroku. Taková časová shoda přitom podle judikatury může odůvodnit domněnku, podle které zřízení výrobního závodu v zemi, z níž je zboží vyváženo, má za cíl vyhnout se uplatnění opatření obchodní politiky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 1989, Brother International, C‑26/88, EU:C:1989:637, bod 29). 82 Z judikatury rovněž vyplývá, že v případě takové časové shody je tedy na dotčeném hospodářském subjektu, aby prokázal jiný rozumný důvod pro zřízení výrobního závodu v zemi, ze které je zboží vyváženo, než je snaha vyhnout se důsledkům vyplývajícím z dotčených opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 1989, Brother International, C‑26/88, EU:C:1989:637, bod 29). 83 V tomto ohledu žalobkyně v podstatě tvrdí, že zřízení jejího výrobního závodu v Maroku mělo za cíl provedení dlouhodobého plánu na rozšíření skupiny PGTEX, jejíž je součástí, [důvěrné]. Cílem tohoto zřízení je konkrétně zajišťovat dodávky významnému místnímu zákazníkovi a obecně reagovat na zvýšení poptávky [důvěrné]. Komise se tudíž tím, že odmítla argument vedlejší účastnice na podporu žalobkyně, podle kterého uvedená skupina zřídila svůj marocký závod, aby sloužil [důvěrné], dopustila pochybení. 84 Kromě toho žalobkyně za účelem prokázání tvrzení uvedených v bodě 83 výše odkazuje na svou korespondenci se společností CPIC a se zákazníky, jakož i na předložení plánu na rozšíření skupiny PGTEX týkajícího se [důvěrné] v příloze k dodatečné dokumentaci a na prezentaci ke slyšení o OID dne 10. ledna 2021. 85 V tomto ohledu je však třeba uvést, že korespondence připojená žalobkyní k dodatečné dokumentaci neobsahuje žádný odkaz na skutečný plán na rozšíření skupiny PGTEX [důvěrné]. Jak bylo totiž uvedeno v bodě 78 výše, tato korespondence pouze prokazuje, že Maroko, jakož i jiné země bylo zvažováno jako potenciální lokalita pro zřízení závodu. 86 Dále i za předpokladu, že by předložení plánu na rozšíření skupiny PGTEX týkajícího se [důvěrné] mohlo prokázat, že byl tento plán skutečně uskutečněn, nestačí to k prokázání, že se takový plán vztahoval na Maroko. Žalobkyně totiž nepředložila žádný dokument týkající se projektů na rozšíření uvedené skupiny do Maroka. Jak bylo potvrzeno na jednání, prezentace ke slyšení o OID ze dne 10. ledna 2021, která ani zdaleka neprokazuje uskutečnění dotčeného plánu, obsahuje pouhé nepodložené tvrzení žalobkyně, že zřízení závodu v Maroku [důvěrné]. 87 Je třeba dále zdůraznit, že žalobkyně nezpochybňuje důkazy, ze kterých Komise vycházela při odmítnutí argumentu, podle něhož skupina PGTEX zřídila svůj marocký závod, aby sloužil [důvěrné] trhu. Žalobkyně zejména nezpochybňuje zjištění uvedené v bodě 62 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, podle něhož „[n]a základě předloženého seznamu [jejích] prodejů během roku 2020 směřoval veškerý [její] prodej na vývoz […] na trh Unie, zatímco na [marockém] trhu byla v roce 2020 prodána pouze malá část její výroby“. 88 Stejně tak tvrzení žalobkyně, že výroční zpráva společnosti PGTEX China za rok 2019 uvádí, že její výrobní závod v Maroku byl zřízen s cílem nejen „aktivně reagovat na antidumpingové šetření EU proti [Čínské lidové republice]“, ale také „optimalizovat a přizpůsobit svou strategii internacionalizace“, není v rozporu se zjištěním Komise, podle kterého bylo o zřízení uvedeného výrobního závodu rozhodnuto s cílem aktivně reagovat na unijní antidumpingové šetření vedené proti [Čínské lidové republice]. Toto tvrzení nemůže stačit k prokázání jiného rozumného důvodu, proč byla žalobkyně založena v Maroku, než je snaha vyhnout se dotčeným antidumpingovým opatřením, v souladu s judikaturou citovanou v bodě 82 výše. 89 Je tedy třeba konstatovat, že se žalobkyni nepodařilo zpochybnit závěr Komise uvedený v bodě 67 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, podle něhož „šetření [obcházení antidumpingových opatření] neodhalilo dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod pro zřízení závodu na výrobu textilií ze skleněných vláken v Maroku, kromě toho, aby bylo možné vyhnout se placení v současnosti platných antidumpingových cel“. 90 V důsledku toho žalobkyně nemůže Komisi vytýkat, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení, ani že porušila čl. 13 odst. 1 základního antidumpingového nařízení. 91 Je tudíž třeba tuto část zamítnout jako neopodstatněnou. c)   K druhé části, vycházející z porušení práva na řádnou správu, jelikož Komise nepřezkoumala pečlivě a nestranně všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu 92 Žalobkyně Komisi vytýká, že pečlivě a nestranně nepřezkoumala všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury v oblasti obchodních ochranných opatření, v níž mají unijní orgány širokou posuzovací pravomoc (viz bod 58 výše) má dodržování záruk přiznaných unijním právním řádem ve správních řízeních o to zásadnější význam. Mezi těmito zárukami figuruje zejména povinnost příslušného orgánu zkoumat pečlivě a nestranně všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu (viz rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Hansol Paper v. Komise, T‑383/17, nezveřejněný, EU:T:2020:139, bod 110 a citovaná judikatura). 93 V tomto ohledu z analýzy první části třetího žalobního důvodu vyplývá, že zaprvé dokumenty poskytnuté žalobkyní, ani vyjádření marockých orgánů neprokazují, že zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku bylo plánováno dlouho před zahájením antidumpingového šetření proti Čínské lidové republice, zadruhé Komise mohla odmítnout argument vedlejší účastnice na podporu žalobkyně, podle něhož skupina PGTEX zřídila svůj marocký závod, aby sloužil [důvěrné] trhu, aniž se dopustila pochybení, a že tedy pro toto zřízení neexistoval jiný hospodářský důvod než snaha vyhnout se antidumpingovým clům, a zatřetí Komise provedla správnou analýzu výroční zprávy společnosti PGTEX China za rok 2019. 94 Za těchto podmínek se žalobkyně nemůže platně dovolávat nesplnění povinnosti Komise pečlivě a nestranně přezkoumat všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu. 95 Je tudíž třeba zamítnout tuto část, jakož i třetí žalobní důvod v celém rozsahu. 3.   K opodstatněnosti čtvrtého žalobního důvodu, vycházejícího ze zjevně nesprávného posouzení a porušení čl. 13 odst. 1 a 2 základního antidumpingového nařízení, porušení zásad zákazu diskriminace a rovného zacházení, jakož i z porušení práva na řádnou správu tím, že Komise dospěla k závěru, že výrobní proces provedený žalobkyní v Maroku představuje montáž 96 Tento žalobní důvod se dělí na dvě části. V rámci první části se žalobkyně snaží zpochybnit existenci montáže v Maroku ve smyslu čl. 13 odst. 2 základního antidumpingového nařízení. V rámci druhé části se snaží zpochybnit posouzení kritéria přidané hodnoty uvedeného v čl. 13 odst. 2 písm. b) posledně uvedeného nařízení, které učinila Komise. a)   K první části, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení, porušení čl. 13 odst. 1 a 2 základního antidumpingového nařízení a porušení práva na řádnou správu tím, že Komise dospěla k závěru, že výrobní proces provedený žalobkyní v Maroku představuje montáž 97 Žalobkyně, stejně jako vedlejší účastnice na její podporu, zpochybňuje závěr Komise uvedený v bodech 73, 74 a 76 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, podle kterého jsou její textilie ze skleněných vláken vyráběny v Maroku z pramenců skleněných vláken, které všechny nakupuje od své mateřské společnosti v Číně, pomocí zpracovatelského postupu šití a pletení, tedy kompletací, která spadá pod pojem montáž ve smyslu článku 13 základního antidumpingového nařízení. 98 V tomto ohledu žalobkyně úvodem poskytuje vysvětlení ohledně povahy výrobního procesu a dalších činností vykonávaných v Maroku. Konkrétně vysvětluje, že textilie ze skleněných vláken jsou vyráběny v Maroku zpracovatelským postupem šití a pletení z nebarvených pramenců, přičemž pramence a textilie ze skleněných vláken jsou dva různé výrobky, které mají odlišné složení, vlastnosti a konečné použití a které odpovídají dvěma zcela odlišným odvětvím; že výrobní proces textilií ze skleněných vláken zahrnuje několik fází, které musí být pečlivě koncipovány a kalibrovány, aby bylo dosaženo požadovaných vlastností v závislosti na konkrétním použití těchto textilií; že výroba textilií ze skleněných vláken je podrobována auditům koncepce, certifikace výrobků, závodů a vybavení, jakož i testování vzorků, aby byly dodrženy striktní požadavky zákazníků, přičemž textilie ze skleněných vláken jsou v praxi vyráběny na míru podle požadavků každého zákazníka; že výroba textilií ze skleněných vláken vyžaduje specializované vybavení a odborné znalosti, jakož i zvláštní školení, které jdou nad rámec pouhé montáže a jsou nezbytné s ohledem na zvláštní použití textilií ze skleněných vláken, a že seznam závažných vad, kvůli nimž nemohou zákazníci textilie ze skleněných vláken používat, potvrzuje složitost výrobního procesu textilií ze skleněných vláken. 99 Podle žalobkyně se tak Komise dopustila pochybení, když v bodě 76 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení charakterizovala výrobní postup textilií ze skleněných vláken v Maroku a související činnosti jako kompletaci, která spadá pod pojem montáž ve smyslu článku 13 základního antidumpingového nařízení. Žalobkyně má za to, že i když nelze oba pojmy zaměňovat, uvedený výrobní postup nepředstavuje ani montáž, ani kompletaci. 100 V tomto ohledu zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise pochybila, když pojem „montáž“ postavila na roveň pojmu „kompletace“. Podle ní jsou tyto pojmy odlišné, jelikož v základním antidumpingovém nařízení, kde jsou uvedeny, jsou odděleny spojkou „nebo“, která označuje alternativu. Nic tedy neumožňuje dospět k závěru, že definice v čl. 13 odst. 2 uvedeného nařízení se použije bez rozdílu na montáž i kompletaci. 101 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že „montáží“ je třeba rozumět „postup, který spočívá ve spojení součástí stroje nebo díla“, výrobní postup textilií ze skleněných vláken v Maroku a s tím spojené činnosti jdou výrazně nad rámec pouhého spojení součástí, a nelze je tedy kvalifikovat jako „montáž“. 102 Zatřetí podle žalobkyně i za předpokladu, že by se čl. 13 odst. 2 základního antidumpingového nařízení vztahoval na kompletaci, měla Komise v napadeném prováděcím nařízení nesprávně za to, že operace, které provedla, jsou kompletacemi, a sice operacemi, jejichž cílem je něco dokončit. Zdůrazňuje, že neprovádí pouhé dokončení přeměny pramenců na textilie ze skleněných vláken. Tvrdí, že naopak vytváří z pramenců zcela nový výrobek, jehož fyzické a technické vlastnosti, konečné použití a sazební zařazení jsou odlišné. Konkrétně výrobní postup textilie ze skleněných vláken v Maroku lze srovnat s podobným, ale jednodušším výrobním postupem bavlněných tkanin z bavlněné příze. Pramence jsou totiž šité a pletené stejným způsobem jako bavlněná příze pro výrobu bavlněných tkanin. Stejně tak jako tyto tkaniny nejsou pouhými „dokončenými“ bavlněnými přízemi, nejsou textilie ze skleněných vláken pouhými „dokončenými“ pramenci, ale výsledkem složitého výrobního postupu, který vyžaduje specializované vybavení a odborné znalosti. Jak výrobní odvětví Unie v antidumpingovém podnětu podaném v roce 2019, který se týkal dovozu textilií ze skleněných vláken pocházejících z Číny a Egypta, tak samotná Komise zavedením obchodních ochranných opatření vůči pramencům a textiliím ze skleněných vláken uznaly zcela odlišnou povahu „pramenců“ a „textilií ze skleněných vláken“. 103 Komise stejně jako vedlejší účastnice na její podporu argumenty žalobkyně zpochybňuje. 104 V projednávaném případě Komise v bodě 73 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení uvedla, že „[h]lavní surovinou pro výrobu textilií ze skleněných vláken jsou pramence skleněných vláken“, že „[žalobkyně] nakupovala 100 % pramenců skleněných vláken, které používá, od své mateřské společnosti ve spojení v Číně“, že „[b]ěhem zpracovatelského postupu šití a pletení, což je kompletace prováděná v Maroku, byly tyto pramence skleněných vláken přeměněny na textilie ze skleněných vláken“ a že „[p]odle informací předložených [žalobkyní] představují pramence skleněných vláken téměř 100 % celkové hodnoty součástí montovaného [nebo] kompletovaného výrobku ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. b) základního [antidumpingového] nařízení“. 105 Komise proto v bodě 74 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení dospěla k závěru, že „zpracovatelský postup probíhající v Maroku je kompletací (montáží) a že 60 % kritérium stanovené v čl. 13 odst. 2 písm. b) základního [antidumpingového] nařízení bylo splněno“. 106 Mimo jiné v bodě 76 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení Komise upřesnila, že „[p]raktiku popsanou v […] bodě [73] odůvodnění výše lze charakterizovat jako kompletaci, která spadá pod pojem montážních operací podle článku 13 základního [antidumpingového] nařízení“. 107 Je třeba připomenout, že podle čl. 13 odst. 1 čtvrtého pododstavce základního antidumpingového nařízení „[p]raktiky, zpracovatelské procesy nebo práce uvedené ve třetím pododstavci [, které mohou představovat obcházení] zahrnují mimo jiné […] za podmínek uvedených v odstavci 2 montáž součástí při montážní operaci v Unii nebo třetí zemí“. 108 Podle čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení „[se m]ontáž v Unii nebo ve třetí zemi […] považuje za obcházení platných opatření, pokud […] hodnota těchto dílů činí nejméně 60 % celkové hodnoty částí montovaného výrobku; za obcházení se však nepovažuje případ, kdy hodnota přidaná během montáže nebo kompletace činí více než 25 % celkových výrobních nákladů“. 109 V projednávané věci je třeba ověřit, zda pojem „montáž“ musí být předmětem širokého výkladu, který může zahrnovat kompletaci, jak prosazují Komise a vedlejší účastnice na její podporu, nebo předmětem restriktivního výkladu, podle kterého tato posledně uvedená operace nespadá pod pojem „montáž“, jak navrhuje žalobkyně. 110 V tomto ohledu je třeba uvést, jak zdůrazňuje Komise, že základní antidumpingové nařízení nedefinuje pojem „montáž“ ani pojem „kompletace“. Neupřesňuje ani, zda posledně uvedená kompletace spadá pod pojem „montáž“. 111 Podle ustálené judikatury přitom platí, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz rozsudek ze dne 12. září 2019, Komise v. Kolachi Raj Industrial, C‑709/17 P, EU:C:2019:717, bod 82 a citovaná judikatura). 112 Pokud jde o kontext, je třeba uvést, že na rozdíl od montáže kompletace nepatří mezi praktiky, zpracovatelské procesy nebo práce uvedené v čl. 13 odst. 1 čtvrtém pododstavci základního antidumpingového nařízení, které mohou představovat obcházení ve smyslu čl. 13 odst. 1 třetího pododstavce téhož nařízení. 113 Jak bylo potvrzeno na jednání, pojem „kompletace“, který je autonomním pojmem vlastním unijní právní úpravě v oblasti obcházení, je však uveden v čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení, podle kterého je obcházení vyloučeno v případě, „kdy hodnota přidaná během montáže nebo kompletace činí více než 25 % celkových výrobních náklad“. Kromě toho je v tomto ohledu třeba zdůraznit, že žádné jiné ustanovení tohoto nařízení neodkazuje na kompletaci. 114 Odkaz na kompletaci v rámci čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení, a sice v rámci části tohoto ustanovení, která upřesňuje podmínky, za nichž se montáž považuje za obcházení platných opatření, přitom svědčí ve prospěch tvrzení Komise, podle něhož kompletace spadá do působnosti čl. 13 odst. 2 uvedeného nařízení. Kompletaci totiž lze vykládat jako variaci montáže. 115 Tento výklad je v souladu s cílem, na němž je založena unijní právní úprava v oblasti obcházení, a sice zajistit účinnost antidumpingových opatření přijatých Unií a zabránit jejich obcházení (viz bod 46 výše). Dále je podpořen skutečností, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, že normotvůrce měl v úmyslu ponechat unijním orgánům Unie široký manévrovací prostor, pokud jde o definici obcházení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, Simon, Evers & Co., C‑21/13, EU:C:2014:2154, bod 48). 116 Kromě toho tento výklad nemůže být zpochybněn tvrzením žalobkyně, podle něhož pojem „kompletace“ nemůže být postaven na roveň pojmu „montáž“, jelikož pojmy „montáž“ a „kompletace“ jsou odlišné a oba jsou uvedeny v základním antidumpingovém nařízení, kde jsou odděleny spojkou „nebo“. Oba dotčené pojmy jsou sice odlišné, jak potvrzuje použití spojky „nebo“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. května 2013, Trelleborg Industrie a Trelleborg v. Komise, T‑147/09 a T‑148/09, EU:T:2013:259, bod 83), avšak to nebrání tomu, aby byl pojem „kompletace“ považován za pojem, který může být obsažen v pojmu „montáž“, a tudíž připustit, že kompletace mohou být zahrnuty do montáží ve smyslu čl. 13 odst. 2 uvedeného nařízení. Podle judikatury ostatně existuje široká škála operací spadajících pod pojem „montáž“ (rozsudek ze dne 13. prosince 1989, Brother International, C‑26/88, EU:C:1989:637, bod 20). 117 Je tudíž třeba konstatovat, že článek 13 základního antidumpingového nařízení se použije jak na montáž, tak na kompletaci, přičemž kompletace je variací montáže. 118 Po tomto upřesnění je třeba ověřit, zda lze v projednávané věci charakterizovat zpracovatelský postup šití a pletení prováděný žalobkyní v Maroku, jak je uveden v bodech 73, 74 a 76 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, jako „kompletaci, která spadá pod pojem montážních operací podle článku 13 základního [antidumpingového] nařízení“ (viz body 104 až 106 výše). 119 Žalobkyně tuto kvalifikaci zpochybňuje. Jak bylo připomenuto v bodě 102 výše, žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že výrobní postup textilií ze skleněných vláken v Maroku a s ním související činnosti jdou nad rámec pouhého spojení součástí (nebo montáže) a kompletace. Zejména nejprve zdůrazňuje, že neprovádí pouhé dokončení přeměny pramenců na textilie ze skleněných vláken, ale že vytváří z pramenců zcela nový výrobek, jehož fyzické a technické vlastnosti, konečné použití a sazební zařazení jsou odlišné. Dále tvrdí, že textilie ze skleněných vláken nejsou pouhými „dokončenými“ pramenci, ale výsledkem složitého výrobního postupu rozděleného do několika fází, který vyžaduje specializované vybavení a odborné znalosti, jakož i zvláštní školení. Nakonec textilie ze skleněných vláken, jejichž seznam závažných vad, kvůli nimž jsou nepoužitelné, potvrzuje složitost výrobního procesu, jsou vyráběny na míru podle požadavků každého zákazníka. 120 Úvodem je třeba uvést, že základní antidumpingové nařízení nestanoví obecné kritérium vycházející z neexistence komplexnosti postupu k tomu, aby montáž mohla představovat obcházení, které je uvedeno v čl. 13 odst. 1 třetím pododstavci tohoto nařízení. Okolnosti, za nichž se montáž v Unii nebo ve třetí zemi považuje za obcházení platných opatření, jsou popsány v odstavci 2 tohoto článku, který odkazuje na podíl dílů použitých ze země, na niž se vztahují opatření, a na hodnotu přidanou k těmto dílům dotčenou operací. 121 Jak tedy Komise správně zdůrazňuje, i kdyby byly prokázány, okolnosti uváděné žalobkyní, podle kterých jsou textilie ze skleněných vláken novými výrobky, jejichž fyzické a technické vlastnosti, konečné použití a sazební zařazení jsou odlišné, stejně jako skutečnost, že textilie ze skleněných vláken jsou výsledkem složitého výrobního postupu rozděleného do několika fází, který vyžaduje specializované vybavení a odborné znalosti, jakož i zvláštní školení, nemají vliv na kvalifikaci výrobního procesu textilií ze skleněných vláken v Maroku jako montáže nebo kompletace. Totéž platí, pokud jde o okolnosti, podle kterých jsou textilie ze skleněných vláken v různých průmyslových odvětvích používány odlišně a mají velmi dlouhý seznam případných vad, kvůli nimž je nemohou zákazníci používat, a okolnosti, podle nichž byly vyráběny na míru podle požadavků každého zákazníka, který mimoto prováděl důkladný proces auditu koncepce a certifikace. 122 Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení ani neporušila čl. 13 odst. 1 a 2 základního antidumpingového nařízení, když analyzovala operace provedené žalobkyní v Maroku spíše z hlediska pojmu „kompletace“ než pojmu „montáž“ a měla za to, že uvedené operace byly kompletacemi. Konečně důkazy předložené žalobkyní neumožňují konstatovat porušení práva na řádnou správu. 123 Je tudíž třeba tuto část zamítnout jako neopodstatněnou. b)   Ke druhé části, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení, porušení čl. 13 odst. 2 základního antidumpingového nařízení, jakož i z porušení práva na řádnou správu a zásad zákazu diskriminace a rovného zacházení při posuzování prahové hodnoty přidané hodnoty montáže 124 Na podporu této části čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně v podstatě uvádí tři výtky. 125 V rámci první výtky žalobkyně tvrdí, že napadené prováděcí nařízení spočívá na zjevně nesprávném posouzení a porušuje čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení, jelikož v rámci posouzení prahové hodnoty přidané hodnoty přidaných dílů ve smyslu tohoto ustanovení upravuje fixní náklady, zejména odpisové náklady a náklady na pronájem podle stupně využití kapacity. 126 V první řadě žalobkyně tvrdí, že taková úprava fixních nákladů, aby odrážela využití kapacity, není právně povolena a je skutkově nesprávná. 127 Žalobkyně uvádí, že neexistuje právní ustanovení, které by Komisi umožňovalo upravit fixní náklady podle stupně využití kapacity. Konkrétněji se domnívá, že úprava fixních nákladů podle využití kapacity postrádá soudržnost, jelikož fixní náklady již z podstaty věci nezávisí na vyrobeném množství nebo na využité kapacitě. Úprava provedená Komisí je tak v rozporu s již ustálenou účetní definicí „fixních nákladů“ a narušuje výpočet přidané hodnoty. 128 V replice žalobkyně zpochybňuje rovněž výklad pojmu „přidaná hodnota“ navrhovaný Komisí s ohledem na kontext a účel čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení. Nejprve tvrdí, že uvedený pojem spadá do kontextu pojmu výrobní „náklady“, který je uveden v téže větě uvedeného ustanovení. Vzhledem k tomu, že posledně uvedený pojem je definován v článku 2 tohoto nařízení, odkaz na „náklady“ v kontextu čl. 13 odst. 2 písm. b) téhož nařízení znamená, že pojmy „přidaná hodnota“ a „vynaložené náklady“ jsou totožné a že úprava nákladů vynaložených z titulu přidané hodnoty může být provedena pouze na základě čl. 2 odst. 5 uvedeného nařízení. Podle žalobkyně přitom tento článek nestanoví úpravu, pokud jsou náklady vypočítávány na základě účetních dokladů sestavených v souladu s obecně uznávanými účetními zásadami, které přiměřeně zohledňují náklady spojené s výrobou a prodejem posuzovaného výrobku, i když se tyto náklady zdají být nízké nebo vysoké s ohledem na skutečnou míru využití kapacity. Tentýž zákaz platí pro „přidanou hodnotu“, která spadá do kontextu nákladů. 129 Dále žalobkyně tvrdí, že z faktického hlediska neexistoval důvod pro úpravu fixních nákladů. Žalobkyně má za to, že touto metodikou mohou být odpisové náklady a náklady na pronájem zohledněny v celém rozsahu pouze tehdy, pokud využívá plnou kapacitu, k čemuž v praxi nikdy nedochází, a že odpisové náklady jsou upraveny, jelikož náklady na odpisy strojů na textilie ze skleněných vláken, které nebyly v provozu během celého roku 2020, nemohou být zohledněny. Dodává, že odůvodnění uvedené Komisí v bodě 81 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení za účelem úpravy fixních nákladů není podpořeno skutkovými okolnostmi, neboť neuvedla, že její stroje byly v provozu po dobu 300 dnů. Podle ní byly stroje na textilie ze skleněných vláken odepisovány až od okamžiku, kdy byly instalovány, a pouze po dobu, po kterou byly v provozu. Žalobkyně tvrdí, že odpisové náklady, které vykázala Komisi, tak odrážejí skutečné období, během kterého byly stroje na textilie ze skleněných vláken využívány a odepisovány. 130 Ve druhé řadě žalobkyně tvrdí, že nebyl důvod vyloučit náklady na pronájem „závodu – 2. fáze“ z nákladů na pronájem zohledněných pro výpočet přidané hodnoty z důvodu, že tento závod obsahoval [důvěrné], jediný výrobek, který vyrábí. Má tedy za to, že jelikož k výrobě dotyčného výrobku byly využity „závod – 1. fáze“ a „závod – 2. fáze“, neexistoval žádný důvod pro vyloučení nákladů na pronájem „závodu – 2. fáze“. Podle ní všechny náklady na pronájem přispívají k přidané hodnotě konečného výrobku. 131 Ve třetí řadě žalobkyně tvrdí, že Komise odmítla z nesprávných důvodů tři různé metody výpočtu přidané hodnoty, které navrhla. Konkrétně odmítnutí první metody z důvodů uvedených v bodě 83 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení spočívá na zjevně nesprávném posouzení. V tomto ohledu žalobkyně uvádí, že vysvětlila, proč měsíc březen nebyl původně uveden jako první měsíc výroby. Komise tak neměla k dispozici důkazy ke zpochybnění údajů, které byly předloženy. Pokud jde o druhou a třetí metodu, žalobkyně tvrdí, že míra využití kapacity [důvěrné] použitá Komisí byla určena na základě její celkové kapacity s přihlédnutím ke všem strojům na textilie ze skleněných vláken, a zvláště ke strojům, které nebyly v provozu během celého roku 2020. Podle ní tedy tato míra ve skutečnosti méně odráží míru využití kapacity za celý rok 2020. Žalobkyně tak tvrdí, že Komise nemohla odmítnout řešení, která navrhla, z důvodu, že neodráží celou míru využití kapacity za rok 2020, aniž by zpochybnila svou vlastní metodu. 132 V rámci druhé výtky žalobkyně uvádí, že úprava fixních nákladů za účelem zohlednění využití kapacity použitím [důvěrné] odpisových nákladů a nákladů na pronájem „závodu – 1. fáze“ je diskriminační. V podstatě Komisi vytýká, že se dopustila diskriminace mezi ní a výrobním odvětvím Unie tím, že při výpočtu cílové ceny v původním šetření neupravila výrobní náklady tohoto výrobního odvětví, ačkoliv uvedené výrobní odvětví uvedlo nízké využití kapacity během období šetření. 133 V rámci třetí výtky žalobkyně tvrdí, že napadené prováděcí nařízení porušuje právo na řádnou správu, jelikož pečlivě a nestranně nepřezkoumává všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu a provádí úpravu nákladů, aniž zohledňuje vysvětlení, která podala ohledně využívání strojů a nákladů na pronájem. 134 Komise stejně jako vedlejší účastnice na její podporu argumenty žalobkyně zpochybňuje. 135 Podstatou této části žalobního důvodu je určení přidané hodnoty dílů přidaných během montáže nebo kompletace ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení. 136 Podle čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení „[se však] za obcházení […] nepovažuje případ, kdy hodnota přidaná během montáže nebo kompletace činí více než 25 % celkových výrobních nákladů“. 137 Před zahájením posouzení tří výtek předložených žalobkyní na podporu této části je třeba připomenout relevantní body odůvodnění napadeného prováděcího nařízení. 1) K výpočtu přidané hodnoty v napadeném prováděcím nařízení 138 V bodě 77 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení Komise připomněla, že žalobkyně tvrdila, že „její přidaná hodnota bude vyšší než prahová hodnota 25 %“. V tomto ohledu upřesnila, že „[d]věma hlavními nákladovými položkami při výpočtu přidané hodnoty byly odpisové náklady a náklady na pronájem, které byly součástí finančních údajů za sledované období, které poskytla [žalobkyně] ve formuláři žádosti o osvobození“. i) K odpisovým nákladům 139 Pokud jde o odpisové náklady, jak vyplývá z bodu 78 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, žalobkyně tvrdila, že „ve svých prostorách měla nainstalováno méně než deset strojů na textilie ze skleněných vláken a že každý z těchto strojů na textilie ze skleněných vláken fungoval 300 ze 360 dnů v roce 2020“. Takže „[v]ýši odpisů za sledované období vypočítala na základě těchto tří skutečností: pořizovací hodnota, 9,5 % jako procento odpisů za účelem zohlednění odhadované doby použitelnosti [a] výše uvedených 300 pracovních dnů z celkové doby 360 dnů“. 140 Z bodu 79 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení vyplývá, že Komise nesouhlasila se způsobem, jakým žalobkyně vypočítala odpisové náklady v rámci výpočtu přidané hodnoty ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. b) základního [antidumpingového] nařízení. 141 V tomto ohledu je v bodě 79 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení uvedeno následující: „[P]oužití 300 dnů jako prvku pro výpočet výše odpisů může být podle mezinárodních účetních standardů přijatelné, ale z různých důvodů vedlo k nadhodnocení vypočtené výše odpisů v rámci výpočtu přidané hodnoty [žalobkyně]. Za prvé […] využití kapacity (skutečná výroba v kg dělená skutečnou výrobní kapacitou v kg) strojů na textilie ze skleněných vláken bylo v roce 2020 nízké. Vzhledem k nízkému využití výrobní kapacity bylo zjištěno, že vykázané odpisové náklady byly nadhodnoceny. Za druhé, čtyři stroje na textilie ze skleněných vláken byly ze Šanghaje do Tangeru odeslány až v listopadu 2019 a nemohly fungovat po dobu 300 dnů v roce 2020, a to s ohledem na dobu přepravy mezi Šanghají a Tangerem, jakož i na dobu potřebnou pro vykládku, instalaci a vyzkoušení každého z těchto čtyř strojů na textilie ze skleněných vláken. Za třetí, [žalobkyně] ve svém formuláři žádosti o osvobození tvrdila, že výroba začala až v dubnu 2020. Pokud by tomu tak bylo, celková doba provozu každého z instalovaných strojů na textilie ze skleněných vláken mohla být maximálně 270 dnů (od dubna 2020 do prosince 2020), přičemž zde ani není zohledněna doba, kdy nebyly v provozu v důsledku odstavení kvůli požadované údržbě, dnům volna a dovolené. Komise proto dospěla k závěru, že odpisové náklady, které je třeba zohlednit při výpočtu nákladů na přidanou hodnotu, by měly být výrazně nižší než odpisové náklady vypočítané [žalobkyní].“ 142 Z bodů 82 a 83 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení vyplývá, že Komise rovněž odmítla použití jedné ze tří níže uvedených alternativních metod, které navrhla skupina PGTEX, a sice: – metodu spočívající v úpravě kapacity tak, aby odrážela měsíce, během nichž příslušné stroje na textilie ze skleněných vláken nebyly v provozu; – metodu spočívající v použití pouze údajů o nákladech z prosince 2020, tj. měsíce během období šetření, v němž byla většina strojů na textilie ze skleněných vláken v provozu, s výjimkou stroje [důvěrné]; – metodu spočívající v použití údajů o nákladech za období červenec až prosinec 2020, protože [důvěrné]. 143 Konkrétně bod 83 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení uvádí: – „V příloze 7.2 dopisu ze dne 12. října 2021 neuvedla [žalobkyně] březen 2020 jako měsíc výroby. Dne 12. října 2021 [žalobkyně] poprvé uvedla, že výroba probíhala v březnu 2020, ale že tato výroba byla v březnu 2020 zaúčtována pouze v údajích o její výrobě za měsíc duben 2020. To znamená, že Komise nemohla vyloučit další chyby a/nebo zpoždění při účtování měsíční produkce. […] – Nemohlo být přijato ani použití údajů o nákladech z prosince 2020, protože míra využití kapacity za měsíc prosinec 2020 nebyla reprezentativní pro míru využití kapacity za celý rok 2020. – Ze stejného důvodu, jaký je uveden ve druhé navrhované alternativě, nemohlo být přijato ani použití údajů o nákladech za období červenec až prosinec 2020. Míra využití kapacity za období od července do prosince 2020 nebyla reprezentativní pro míru využití kapacity za celý rok 2020.“ 144 Komise proto v bodě 83 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení dospěla k závěru, že „nejvhodnějším ukazatelem pro přiměřené snížení plně zaúčtované odpisové míry v rámci výpočtu přidané hodnoty je míra využití kapacity za celý rok 2020“. ii) K nákladům na pronájem 145 Pokud jde o náklady na pronájem, Komise v bodě 88 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení konstatovala následující: „[Žalobkyně] ve své odpovědi ve formuláři žádosti o osvobození neuvedla své nájemní smlouvy, a to navzdory významným nákladům na pronájem, které vynaložila v roce 2020. Ve formuláři žádosti o osvobození informovala Komisi, že všechny své stroje na textilie ze skleněných vláken instalovala v jednom místě (závod – 1. fáze). Nejprve uvedla, že si pronajala pouze tento jeden závod, neboť uvedla, že ‚má pouze jedno místo výroby‘, a to navzdory otázce ve formuláři žádosti o osvobození, aby poskytla adresy všech svých míst výroby. Následně však [žalobkyně] předložila dvě nájemní smlouvy [ve své] odpově[di] na […] nedostatky, z nichž vyplývá, že […] si během sledovaného období pronajala dva samostatné prostory od dvou různých vlastníků nemovitostí. Vzhledem k tomu, že [žalobkyně] dříve ve svém formuláři žádosti o osvobození tvrdila, že stroje na textilie ze skleněných vláken, které byly v provozu během roku 2020, byly instalovány pouze v jednom z těchto dvou pronajatých závodů, měly být částky nájemného vzniklé v roce 2020 za druhý závod (závod – 2. fáze) vyloučeny z nákladů na pronájem a nákladů na přidanou hodnotu. Kromě toho vzhledem k nízkému využití kapacity nemohla Komise ve svém výpočtu nákladů na přidanou hodnotu akceptovat ani celkové náklady na pronájem závodu – 1. fáze, neboť nebyl plně využit vzhledem ke skutečnosti, že stroje na textilie ze skleněných vláken v prvním čtvrtletí roku 2020 nevyráběly a v ostatních čtvrtletích roku 2020 nedosáhly plné kapacity. Celkové náklady na nájemné, jak byly vykázány, Komise z výše uvedených důvodů nepřijala.“ 146 Skupina PGTEX před Komisí tvrdila, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení a jednala v rozporu s čl. 13 odst. 2 základního antidumpingového nařízení, jelikož nezohlednila celkové náklady na pronájem (bod 80 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení). 147 Jak však vyplývá z bodu 90 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, „Komise toto tvrzení zamítla na základě následujících prohlášení, která v průběhu šetření učinila skupina PGTEX“. Je v něm totiž uvedeno následující: „Za prvé, skupina PGTEX ve své odpovědi na […] nedostatky odkázala pouze na závod – 1. fázi pro svou [důvěrné]. Za druhé, skupina PGTEX ve své odpovědi na […] nedostatky uvedla, že její stroje na textilie ze skleněných vláken, které byly v provozu v roce 2020, byly všechny umístěny v závodě – 1. fázi. Komise proto odvodila, že žádný z těchto strojů, které byly v provozu v roce 2020, se nenacházel v závodě – 2. fázi. Tato skutečnost byla potvrzena i dalšími prohlášeními [uvedené] skupiny v její odpovědi na nedostatky.“ 148 Proto v bodě 91 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení Komise dospěla k závěru, že „[ú]pravou vykázaných odpisových nákladů a nákladů na pronájem a s ohledem na výše vysvětlené skutečnosti bylo zjištěno, že takto stanovená průměrná přidaná hodnota ve sledovaném období je pod prahovou hodnotou 25 % stanovenou v čl. 13 odst. 2 písm. b) základního [antidumpingového] nařízení“ a že „[b]ylo zjištěno, že byly nadhodnoceny některé další nákladové položky, ale nebyly upraveny, neboť takové úpravy měly vést jen k ještě nižšímu procentnímu podílu přidané hodnoty“. 2) K první výtce, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení a porušení čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení 149 Tato výtka v podstatě představuje úvodní otázku, jak musí být určena „přidaná hodnota“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení a zda pro účely jejího určení musí Komise zohlednit náklady, tak jak byly zaúčtovány podnikem provádějícím montáž nebo kompletaci, nebo zda je může upravit s ohledem na skutečnou výrobní kapacitu podniku. 150 V tomto ohledu je třeba připomenout, že základní antidumpingové nařízení neobsahuje žádnou definici pojmu „přidaná hodnota“. 151 Pokud se v projednávané věci účastníci řízení shodují na definici „přidané hodnoty“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení jako hodnoty, která je přidána do výrobku během montáže nebo kompletace, neshodují se v otázce, zda se uvedený pojem shoduje s pojmem „vynaložené náklady“, či dokonce „zaúčtované náklady“, nebo se od něj liší. Konkrétně, i když má žalobkyně za to, že pojem „přidaná hodnota“ a pojem „vynaložené náklady“ jsou totožné a že úprava nákladů vynaložených z titulu přidané hodnoty může být provedena pouze na základě důvodů uvedených v čl. 2 odst. 5 základního antidumpingového nařízení, který však nestanoví jako kritérium úpravy míru využití výrobní kapacity, Komise naproti tomu tvrdí, že pojem „přidaná hodnota“ se liší od pojmu „vynaložené náklady“ a že jak cíl, tak znění čl. 13 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení vyžaduje, aby vykázané fixní náklady byly upraveny za účelem posouzení přidané hodnoty přidaných dílů, zejména pokud je využití kapacity obzvláště nízké. 152 Jak bylo připomenuto v bodě 111 výše, je podle ustálené judikatury při výkladu ustanovení práva Unie nutné zohlednit nejen jeho znění, nýbrž i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz rozsudek ze dne 12. září 2019, Komise v. Kolachi Raj Industrial, C‑709/17 P, EU:C:2019:717, bod 82 a citovaná judikatura). 153 V projednávaném případě z čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení vyplývá, že Komise musí určit, zda „hodnota přidaná během montáže nebo kompletace činí více než 25 % celkových výrobních nákladů“. 154 Okolnost, že se pojem „náklady“ objevuje ve stejné větě čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení jako „přidaná hodnota“, přitom nestačí k učinění závěru, jak tvrdí žalobkyně, že pojem „přidaná hodnota“ a pojem „vynaložené náklady“ jsou totožné a že výrobní náklady, které je třeba zohlednit pro účely výpočtu přidané hodnoty ve smyslu uvedeného ustanovení, mohou být upraveny pouze z důvodů uvedených a za podmínek stanovených v čl. 2 odst. 5 téhož nařízení. 155 Výklad navrhovaný žalobkyní totiž nezohledňuje skutečnost, že i když se Unie prostřednictvím čl. 2 odst. 5 základního antidumpingového nařízení snažila provést zvláštní povinnosti, které obsahuje článek 2.2.1.1 antidumpingového kodexu z roku 1994 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. února 2013, Acron v. Rada, T‑118/10, nezveřejněný, EU:T:2013:67, bod 66), unijní právní úprava v oblasti obcházení obsažená v článku 13 tohoto nařízení naproti tomu nemá základ v uvedeném kodexu, takže tato právní úprava musí být považována za zvláštní právní rámec v unijním právu. 156 Výklad čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení ve světle jiných ustanovení téhož nařízení, jako je čl. 2 odst. 5 tohoto nařízení, který provádí do unijního práva zvláštní povinnosti obsažené v antidumpingovém kodexu z roku 1994, tak musí být odůvodněn jiným způsobem než na základě pouhé okolnosti, podle níž se výraz „výrobní náklady“ objevuje v téže větě jako výraz „přidaná hodnota“. 157 Výklad navrhovaný žalobkyní není v souladu s cílem, na němž stojí právní úprava v oblasti obcházení zakotvená v článku 13 základního antidumpingového nařízení, a sice zajistit účinnost antidumpingových opatření přijatých Unií a zabránit jejich obcházení (viz bod 46 výše). V takové situaci, jako je situace žalobkyně v projednávané věci, jejíž odpisové náklady byly vypočítány a zaúčtovány na základě maximálního teoretického provozu všech [důvěrné] strojů na textilie ze skleněných vláken během celého sledovaného období, a to roku 2020, zatímco během tohoto období ve skutečnosti stroje na textilie ze skleněných vláken byly v provozu pouze na [důvěrné] své kapacity, se takto zaúčtované odpisové náklady nepromítají v celém rozsahu do přidané hodnoty přidaných dílů. Vyloučit možnost úpravy odpisových nákladů tak, aby bylo zohledněno nízké využití kapacity strojů, by tedy nakonec umožnilo podniku zvýšit přidanou hodnotu přidaných dílů. Stroj, který zůstává nevyužit, s sebou totiž nese odpisové náklady, které jsou zaúčtovány, ale nepřidává hodnotu dílům přidaným během montáže nebo kompletace. 158 Kontext a cíl článku 13 základního antidumpingového nařízení tedy vyžadují, aby při výpočtu přidané hodnoty byly zohledněny pouze náklady spojené se skutečnou výrobou textilií ze skleněných vláken, či dokonce pouze odpisové náklady a náklady na pronájem spojené s provozem strojů skutečně použitých k výrobě dílů skutečně přidaných během sledovaného období. 159 Po tomto upřesnění je třeba určit, zda je taková úprava odpisových nákladů a nákladů na pronájem, jaká byla v projednávaném případě provedena Komisí, stižena zjevně nesprávným posouzením. 160 Jak žalobkyně upřesnila na jednání, vytýká Komisi, že upravila její vykázané odpisové náklady a náklady na pronájem, tím, že použila míru využití kapacity [důvěrné] za celý rok 2020. 161 Podle žalobkyně, pokud je účelem úpravy odpisových nákladů a nákladů na pronájem provedené Komisí zohlednit skutečné využití strojů na textilie ze skleněných vláken, tato míra neodpovídá tomuto účelu, jelikož byla určena na základě maximální teoretické kapacity všech jejích strojů na textilie ze skleněných vláken, včetně strojů, které nebyly v provozu. Žalobkyně má tedy za to, že pokud chtěla Komise upravit náklady, měla zohlednit alternativní metody výpočtu odpisových nákladů, které jí předložila, a zejména první metodu, ve které v podstatě navrhuje upravit náklady se zohledněním počtu měsíců sledovaného období, během nichž byl každý stroj na textilie ze skleněných vláken skutečně v provozu. 162 V tomto ohledu je třeba v první řadě zdůraznit, jak bylo připomenuto v bodě 58 výše, že podle judikatury platí, že v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření mají unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomoc. Co se týče soudního přezkumu takového posouzení, musí být omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě byla učiněna napadená volba, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci. 163 Ve druhé řadě, jak vyplývá z bodu 78 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení (viz bod 139 výše), vycházely odpisové náklady, které žalobkyně sdělila Komisi, z maximální teoretické kapacity jejích strojů. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že i když žalobkyně v žalobě tvrdí, že odpisové náklady, které vykázala Komisi, odrážejí skutečné období, během kterého byly stroje na textilie ze skleněných vláken používány a odepisovány, nepředkládá žádný důkaz, který by mohl toto tvrzení doložit. Kromě toho některé skutečnosti obsažené ve spise takovému tvrzení odporují. Takové tvrzení se zdá totiž málo hodnověrné ve světle zjištění uvedeného v odpovědi na dopis týkající se článku 18, podle kterého žalobkyně „nezaznamenala počet dnů, během nichž byly stroje na [textilie ze skleněných vláken] v provozu“. Kromě toho je toto zjištění popřeno samotnou žalobkyní, neboť v žalobě připouští, že fixní náklady, které skutečně vynaložila v průběhu roku 2020 na výrobu textilií ze skleněných vláken, „se zaúčtovávají na základě místních obecně uznávaných účetních zásad“ a že „[Komise] zdaleka nezpochybňuje, že ‚použití 300 dnů jako prvku pro výpočet výše odpisů může být podle mezinárodních účetních standardů přijatelné‘. 164 Ve třetí řadě, jak tvrdí Komise, odpisové náklady vypočítané na základě maximálního teoretického provozu všech [důvěrné] strojů na textilie ze skleněných vláken během celého sledovaného období mohou být považovány za přidanou hodnotu přidaných dílů pouze tehdy, pokud byly stroje skutečně v provozu na své maximální teoretické kapacitě během celého uvedeného období, k čemuž však v projednávané věci nedošlo z důvodů uvedených v bodě 79 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení (viz bod 141 výše) a zejména z důvodu skutečnosti, že toto období odpovídalo fázi zahájení výrobního závodu žalobkyně. 165 Vzhledem k tomu, že měla za to, že odpisové náklady a náklady na pronájem, jak byly poskytnuty žalobkyní, nemohou věrohodně odrážet přidanou hodnotu přidaných dílů, upravila tak Komise uvedené náklady. Za tímto účelem použila míru využití kapacity vykázanou žalobkyní, která ji nezpochybňovala (body 81 a 83 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení). 166 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně a jak správně uvádí Komise, vzhledem k tomu, že jak odpisové náklady, které byly vypočteny na základě maximální teoretické kapacity, tak využití kapacity, byly vypočteny na základě stejného počtu strojů na textilie ze skleněných vláken, jako kdyby byly v provozu během celého sledovaného období, nepředstavuje skutečnost použití jednoho k úpravě druhého nesprávné skutkové zjištění. 167 Kromě toho by tři alternativní metody výpočtu přidané hodnoty, které žalobkyně navrhla Komisi, neumožnily lépe zohlednit přidanou hodnotu přidaných dílů. 168 V tomto ohledu stačí zdůraznit, že první metodou výpočtu přidané hodnoty navrhla žalobkyně Komisi upravit odpisové náklady vypočítané na základě maximální doby provozu 12 měsíců s přihlédnutím k počtu měsíců, během nichž byl každý stroj skutečně v provozu v roce 2020. Aby však tato metoda přesně odrážela skutečně přidanou hodnotu přidaných dílů, je třeba, aby odpisové náklady byly vypočítány na základě počtu měsíců skutečného využívání strojů – a nikoli na základě 12 měsíců jako ve výpočtu navrženém žalobkyní – což ostatně vyžaduje zjistit počet měsíců skutečného využívání uvedených strojů. 169 Z bodu 83 odůvodnění první odrážky napadeného prováděcího nařízení, jakož i ze spisu však vyplývá, že žalobkyně zaúčtovala výrobu z března 2020 pouze v údajích o její výrobě za měsíc duben 2020. Měsíční údaje o výrobě týkající se měsíce dubna tedy neodpovídají skutečné výrobě v tomto měsíci, jelikož část výroby za měsíc duben se ve skutečnosti uskutečnila v měsíci březnu. 170 Vzhledem k tomu, že údaje o měsíční výrobě poskytnuté žalobkyní neumožňují s jistotou zjistit měsíce skutečného využívání strojů na textilie ze skleněných vláken během sledovaného období, Komise správně odmítla první metodu výpočtu přidané hodnoty, kterou jí navrhla žalobkyně. 171 Pokud jde o druhou metodu výpočtu přidané hodnoty, jejímž cílem bylo použít údaje týkající se nákladů za prosinec 2020 a třetí metodu spočívající v použití údajů týkajících se nákladů za období od července do prosince 2020, je třeba uvést, že jelikož Komise jasně uvedla, že se šetření týkalo celého kalendářního roku 2020, definovaného jako sledované období, založit rozhodnutí na jednom měsíci (tedy na měsíci prosinci) nebo na období šesti měsíců (tedy na období od července do prosince 2020), není reprezentativní pro operace provedené v průběhu dvanácti měsíců roku 2020 a neumožňuje pokrýt rozdíl mezi způsobem, jakým byly odpisové náklady vypočítány na jeden nebo šest měsíců na základě maximální teoretické kapacity, a skutečnou produktivitou strojů, tedy přidanou hodnotou přidaných dílů. 172 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení ani neporušila článek 13 základního antidumpingového nařízení, když upravila odpisové náklady, jak byly vypočteny žalobkyní, s přihlédnutím k míře využití skutečné kapacity během sledovaného období a když odmítla tři alternativní metody výpočtu přidané hodnoty navržené žalobkyní. 173 Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem žalobkyně vycházejícím ze skutečnosti, že neexistoval důvod pro vyloučení nákladů na pronájem „závodu – 2. fáze“ z nákladů na pronájem zohledněných při výpočtu přidané hodnoty (viz bod 130 výše). Je totiž třeba uvést, jak vyplývá z bodu 90 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení (viz bod 147 výše), že stroje na textilie ze skleněných vláken, které byly v provozu v roce 2020, byly všechny umístěny v „závodě – 1. fázi“, a jak připustila žalobkyně na jednání, v „závodě – 2. fázi“ byly stroje na textilie ze skleněných vláken instalovány až po roce 2020. 174 Žalobkyně mimo jiné sama připouští, že plán „závodu – fáze 2“ naznačuje přítomnost [důvěrné]. Kromě toho Komise v tomto ohledu na jednání upřesnila, aniž jí žalobkyně odporovala, že posledně uvedená nikdy neuvedla, že textilie ze skleněných vláken byly skutečně [důvěrné]. 175 Komise tedy mohla konstatovat, že v tomto „závodě – 2. fázi“ neproběhla žádná skutečná výrobní činnost, takže náklady na pronájem tohoto závodu se neprojevily v přidané hodnotě přidaných dílů. Vzhledem k tomu, že takové náklady totiž nejsou spojeny se skutečnou výrobou textilií ze skleněných vláken, nelze uvedené náklady z důvodu uvedeného v bodě 158 výše zohlednit při výpočtu přidané hodnoty. 176 Je tak třeba konstatovat, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když vyloučila náklady na pronájem „závodu – 2. fáze“ z nákladů na pronájem zohledněných při výpočtu přidané hodnoty. 177 S ohledem na výše uvedené je tudíž třeba tuto výtku zamítnout. 3) K druhé výtce, vycházející z porušení zásad zákazu diskriminace a rovného zacházení 178 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že úprava fixních nákladů provedená Komisí za účelem zohlednění využití kapacity použitím [důvěrné] odpisových nákladů a nákladů na pronájem „závodu – 1. fáze“ je diskriminační ve vztahu k tomu, co Komise učinila v antidumpingovém šetření pro výpočet rozpětí újmy pro výrobní odvětví Unie (viz bod 132 výše). 179 V tomto ohledu je třeba úvodem podotknout, že podle ustálené judikatury dodržování zásad rovnosti a zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2007, Asda Stores, C‑372/06, EU:C:2007:787, bod 62 a citovaná judikatura). 180 V projednávané věci se podle žalobkyně Komise dopustila diskriminace mezi ní a výrobním odvětvím Unie, neboť při výpočtu rozpětí újmy na základě cílové ceny v antidumpingovém šetření Komise neupravila jeho výrobní náklady navzdory zjištění nízkého stupně využití výrobní kapacity, zatímco v rámci napadeného prováděcího nařízení takovou úpravu za účelem určení přidané hodnoty provedla. 181 V tomto ohledu je třeba uvést, jak vyplývá z nařízení o uložení původního antidumpingového cla, a sice prováděcího nařízení 2020/492, že rozpětí újmy, tedy úroveň pro odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie, bylo stanoveno na základě výrobních nákladů tohoto odvětví v souladu se základním antidumpingovým nařízením. Zohlednění výrobních nákladů při výpočtu rozpětí újmy způsobené výrobnímu odvětví Unie z důvodu dumpingového dovozu a zohlednění výrobních nákladů za účelem výpočtu přidané hodnoty dílů přidaných během montáže nebo kompletace ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. b) posledně uvedeného nařízení, za účelem zjištění, zda dochází k obcházení antidumpingových opatření, se provádí v odlišném kontextu a pro odlišné účely, takže žalobkyně měla k tomu, aby dostatečně podložila tuto výtku, vysvětlit, v čem mohla Komise tím, že tyto náklady zohlednila odlišným způsobem, porušit zásady zákazu diskriminace a rovného zacházení. Žalobkyně však tím, že se v podstatě omezila na tvrzení, že neexistuje žádné odůvodnění pro odlišný přístup k situaci výrobního odvětví Unie v antidumpingovém šetření a její vlastní situaci v šetření obcházení antidumpingových opatření a že náklady uvedené v základním antidumpingovém nařízení jsou náklady, které bylo možné definovat pouze jednotně, neposkytla v tomto ohledu dostatečné vysvětlení. 182 Tuto výtku je tedy třeba zamítnout. 4) Ke třetí výtce, vycházející z porušení práva na řádnou správu 183 Pokud jde o tuto výtku, z analýzy ostatních výtek v bodech 149 až 182 výše vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise pečlivě a nestranně přezkoumala všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu a provedla úpravu nákladů s přihlédnutím k vysvětlením, která předložila žalobkyně, pokud šlo o používání strojů a náklady na pronájem. 184 Tato výtka musí být tedy zamítnuta. c)   Závěry 185 Vzhledem k tomu, že všechny výtky předložené žalobkyní na podporu této části byly zamítnuty, je třeba zamítnout uvedenou část, a tudíž i čtvrtý žalobní důvod v celém rozsahu. C. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění, porušení práva na obhajobu a práva na řádnou správu, zjevně nesprávného posouzení a porušení čl. 18 odst. 1 a 3 základního antidumpingového nařízení, pokud jde o použití dostupných údajů 186 Tento žalobní důvod je rozdělen na dvě části. V rámci první části žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že ve vztahu k ní použila dostupné údaje, porušila povinnost uvést odůvodnění, právo na obhajobu a právo na řádnou správu. V rámci druhé části tvrdí, že napadené prováděcí nařízení spočívá na zjevně nesprávném posouzení a porušuje čl. 18 odst. 1 a 3 základního antidumpingového nařízení, pokud jde o použití uvedených údajů. 187 Na podporu první části uvádí žalobkyně v podstatě tři výtky. 188 V rámci první výtky žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že bez jakéhokoli vysvětlení odmítla důkazy, které předložila v odpovědi na dopis týkající se článku 18 a ve svých komentářích k OID, nesplnila povinnost uvést odůvodnění, co se týče použití dostupných údajů. V tomto ohledu zdůrazňuje, že navzdory jejím odpovědím na každý z pěti bodů uvedených v bodě 36 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení zůstala tvrzení obsažená v uvedeném dopise, v OID, jakož i v tomto prováděcím nařízení, totožná. 189 Kromě toho žalobkyně v replice tvrdí, že odůvodnění, která Komise uvedla v žalobní odpovědi, aby vysvětlila přístup uplatňovaný v napadeném prováděcím nařízení, jsou nová, a tedy nepřípustná, jelikož v tomto prováděcím nařízení nejsou uvedena. 190 V rámci druhé výtky žalobkyně tvrdí, že jí nebylo umožněno porozumět důvodům, proč se Komise rozhodla použít dostupné údaje, a neměla možnost se k této otázce skutečně vyjádřit, takže napadené prováděcí nařízení porušuje její právo na obhajobu. 191 V rámci třetí výtky žalobkyně tvrdí, že napadené prováděcí nařízení porušuje právo na řádnou správu, které ukládá příslušnému orgánu, aby pečlivě a nestranně přezkoumal všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu. Podle ní Komise v tomto prováděcím nařízení nezohlednila informace uvedené v její odpovědi na dopis týkající se článku 18 a v jejích komentářích k OID. 192 Na podporu druhé části žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevně nesprávných posouzení, když měla v napadeném prováděcím nařízení za to, že žalobkyně neposkytla „nezbytné informace“ ve smyslu čl. 18 odst. 1 základního antidumpingového nařízení. 193 Zaprvé žalobkyně uvádí, že poskytla vysvětlení ke všem požadovaným informacím. 194 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že informace uvedené v bodě 36 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení nelze kvalifikovat jako nezbytné ve smyslu čl. 18 odst. 1 základního antidumpingového nařízení a judikatury. Podle ní mohly být tyto informace získány Komisí jinými prostředky a mohly být ověřeny inspekcemi a dálkovými křížovými kontrolami. 195 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že napadené prováděcí nařízení porušuje čl. 18 odst. 3 základního antidumpingového nařízení, jelikož se Komise rozhodla použít dostupné údaje pouze z toho důvodu, že informace, které poskytla, nejsou nejlepší. Upřesňuje, že i kdyby tyto informace měly být považovány za informace, které nejsou „nejlepší“, nepředstavovalo by to pro toto použití dostatečný důvod. Dodává, že Komise tím, že se rozhodla použít čl. 18 odst. 1 uvedeného nařízení, odmítla část údajů týkajících se výrobních nákladů, které poskytla, a použila dostupné údaje týkající se zejména data zahájení výroby, zatímco v případě pochybností týkajících se pouze spolehlivosti poskytnutých údajů měla Komise použít čl. 18 odst. 3 tohoto nařízení, a tedy přijmout posledně uvedené údaje. 196 Komise, stejně jako vedlejší účastnice řízení na její podporu, má za to, že tento žalobní důvod je v celém rozsahu irelevantní a v každém případě neopodstatněný. 197 Na podporu irelevance tohoto žalobního důvodu Komise uvádí, že v průběhu šetření obcházení antidumpingových opatření zahájila postup podle článku 18 základního antidumpingového nařízení z důvodu, že informace týkající se pěti bodů uvedených v bodě 36 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení mohly naznačovat, že došlo k překládce, ale s ohledem na neúplnou a rozporuplnou povahu informací poskytnutých žalobkyní nakonec vyloučila možnost prokázat existenci takové překládky a zaměřila se na důkaz o montáži nebo kompletaci. Upřesňuje, že pro účely tohoto důkazu nepoužila dostupné údaje na základě článku 18 základního antidumpingového nařízení s výjimkou některých statistických údajů získaných z Eurostatu a údajů žalobkyně, které však nebyly žalobkyní zpochybněny. 198 Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 13 odst. 3 základního antidumpingového nařízení přísluší Komisi zahájit šetření na základě důkazů, které prima facie ukazují na praktiky obcházení. Pokud skutečnosti zjištěné v průběhu tohoto šetření umožňují dospět k závěru o existenci takového obcházení, Komise navrhne Radě rozšíření antidumpingových opatření (rozsudek ze dne 4. září 2014, Simon, Evers & Co., C‑21/13, EU:C:2014:2154, bod 31). 199 Žádné ustanovení základního antidumpingového nařízení však Komisi v rámci šetření existence obcházení nepřiznává pravomoc donutit výrobce nebo vývozce, jichž se daný podnět týká, aby se účastnili šetření nebo poskytli informace. Komise je tedy závislá na dobrovolné spolupráci zúčastněných stran při poskytování nezbytných informací (rozsudek ze dne 4. září 2014, Simon, Evers & Co., C‑21/13, EU:C:2014:2154, bod 32). 200 Z tohoto důvodu unijní normotvůrce v čl. 18 odst. 1 základního antidumpingového nařízení stanovil, že pokud zúčastněná strana odmítne umožnit přístup k nezbytným informacím nebo je neposkytne nebo pokud klade závažným způsobem překážky šetření, mohou prozatímní nebo konečná pozitivní nebo negativní zjištění vycházet z dostupných údajů (rozsudek ze dne 4. září 2014, Simon, Evers & Co., C‑21/13, EU:C:2014:2154, bod 33). 201 Kromě toho judikatura upřesnila, že čl. 18 odst. 1 základního antidumpingového nařízení se týká použití dostupných údajů orgány na úkor vlastních údajů jednoho nebo vícero účastníků řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2015, VTZ a další v. Rada, T‑432/12, nezveřejněný, EU:T:2015:248, bod 35 a citovaná judikatura). 202 V projednávané věci bod 36 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení uvádí: „[Podle Komise] odpovědi [žalobkyně] a jejích dvou čínských společností ve spojení na [formulář žádosti o osvobození], včetně odpovědi na […] nedostatky, jsou nedostatečné, a to z těchto důvodů: – [žalobkyně] neposkytla ve svých odpovědích na [uvedený formulář] požadované nezbytné informace. Zejména neposkytla nezbytné podkladové dokumenty pro [důvěrné] prodejní transakce. Komise proto nemohla ověřit tvrzení, že [žalobkyně] zahájila výrobu až v dubnu 2020; – [n]avíc navzdory skutečnosti, že Komise požádala o podrobné vysvětlení chybějících čísel prodejních faktur, obdržela pouze obecné vysvětlení týkající se těchto chybějících čísel prodejních faktur. Komise rovněž zaznamenala rozdíl v celkovém obratu za sledované období uvedeném v seznamu prodejů ve srovnání s obratem uvedeným v její povinné účetní závěrce za rok 2020. Komise proto nemohla potvrdit vykázaný objem prodeje na vývoz do Unie. V tomto ohledu Komise rovněž uvedla, že vykázaný prodej na vývoz byl podle dovozních statistik Eurostatu vyšší než celkový dovoz z Maroka do Unie a že [žalobkyně] byla jediným známým výrobcem v Maroku, který do Unie vyvážel výrobek, který je předmětem šetření; – [b]yly rovněž poskytnuty protichůdné informace o skutečném zahájení výroby [žalobkyně]. Informace o skutečném zahájení výroby v roce 2020 byly zapotřebí k určení podílu vzniklých hlavních nákladů (například nákladů na odpisy a nájemné), které lze přičíst výrobě dotčeného výrobku; – [k]romě toho v odpovědi na […] nedostatky nebylo poskytnuto žádné uspokojivé vysvětlení důvodů výrazného zvýšení objemu výroby v červenci 2020, který byl přibližně [důvěrné] vyšší než objem výroby za předchozí měsíc, tj. červen 2020, navzdory více či méně stejné úrovni spotřeby elektřiny v obou měsících; – [s]polečnost PGTEX China neposkytla požadované informace ze systému [GTS], pokud jde o její nákupy od společnosti CPIC a její prodej [žalobkyni].“ 203 Jak vyplývá z bodu 37 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, Komise proto v souladu s čl. 18 odst. 4 základního antidumpingového nařízení informovala dne 5. října 2021 skupinu PGTEX o skutečnosti, že nevyčerpávající seznam skutečností popsaných v bodě 36 odůvodnění uvedeného prováděcího nařízení by mohl vést k použití uvedeného článku a k použití dostupných údajů. Uvedenou skupinu rovněž vyzvala, aby se vyjádřila k možnému použití tohoto článku. 204 Jak vyplývá z bodu 39 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, Komise „analyzovala informace a dokumenty, které skupina PGTEX předložila v dopise ze dne 12. října 2021“, a „[d]ospěla k závěru, že k většině skutečností uvedených v dopise ze dne 5. října 2021 nebyly poskytnuty uspokojivé odpovědi ani přesvědčivá podpůrná dokumentace“. 205 Z tohoto důvodu, jak vyplývá z bodu 40 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení, „Komise […] byla toho názoru, že informace poskytnuté skupinou PGTEX jsou částečně neúplné a vzájemně si odporující, a proto se na ně Komise nemohla plně spolehnout“, ale že „údaje předložené [uvedenou skupinou] nebyly zcela ignorovány“ a že „použila údaje o prodeji i nákladech předložené [touto skupinou] jako výchozí bod své analýzy“. 206 V bodě 41 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení Komise upřesnila, že „[v] souladu s čl. 18 odst. 1 první větou a čl. 18 odst. 5 základního [antidumpingového] nařízení byly informace poskytnuté skupinou PGTEX doplněny o údaje získané z databází, například Global Trade Atlas (GTA) a Eurostat […]. Údaje o dovozu byly získány z Eurostatu a pro stanovení objemu vývozu pramenců skleněných vláken z [Číny] a Egypta do Maroka byla použita databáze Global Trade Atlas“. 207 Ze znění bodu 36 odůvodnění druhé odrážky ve spojení s bodem 41 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení tak vyplývá, že Komise použila údaje o dovozu získané z Eurostatu a údaje o objemech vývozu pramenců skleněných vláken z Číny a Egypta do Maroka z databáze Global Trade Atlas (GTA) k nápravě nedostatečné spolehlivosti informací vykázaných žalobkyní ohledně objemu prodeje na vývoz do Unie, na což odkazuje druhá odrážka bodu 36 odůvodnění uvedeného prováděcího nařízení. Komise tyto statistické údaje použila zejména za účelem určení, zda v projednávaném případě došlo ke změně obchodních toků. 208 Z bodu 40 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení rovněž vyplývá, že údaje předložené skupinou PGTEX nebyly ignorovány a že Komise použila údaje o prodeji a nákladech předložené uvedenou skupinou jako výchozí bod své analýzy (viz bod 205 výše). 209 V projednávané věci žalobkyně nezpochybňuje dostupné údaje použité Komisí ve smyslu čl. 18 odst. 1 základního antidumpingového nařízení. Pokud jde konkrétně o údaje získané z Eurostatu a databáze GTA použité Komisí k učinění závěru, že v projednávaném případě došlo ke změně obchodních toků, žalobkyně ve svých písemnostech nepředkládá žádný argument, jehož cílem by bylo výslovně zpochybnit pravdivost těchto údajů. Omezuje se totiž na tvrzení, že v bodě 83 odůvodnění napadeného prováděcího nařízení Komise odmítla měsíc březen jako okamžik zahájení výroby, a v důsledku toho první z alternativních metod výpočtu odpisových nákladů, a to konkrétně na základě argumentů uvedených v bodě 36 odůvodnění uvedeného prováděcího nařízení. 210 Z přezkumu druhé části čtvrtého žalobního důvodu (viz body 168 až 170 výše) však vyplývá, že Komise neodmítla první z alternativních metod výpočtu odpisových nákladů na základě dostupných údajů podle čl. 18 odst. 1 základního antidumpingového nařízení, ale odmítla ji z důvodu, že měsíční údaje o výrobě, jak byly zaúčtovány žalobkyní, neodpovídaly vždy skutečné výrobě v měsíci a nemohly být považovány za spolehlivé. 211 Žalobkyně na dotaz položený na jednání ani nepředložila žádné další argumenty směřující ke zpochybnění dostupných údajů, které Komise použila na základě čl. 18 odst. 1 základního antidumpingového nařízení, takže nemůže tvrdit, že použití tohoto ustanovení nepříznivě zasahuje do její situace. 212 Druhý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako irelevantní, aniž je třeba analyzovat opodstatněnost částí vznesených na podporu tohoto žalobního důvodu. 213 S ohledem na výše uvedené musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu. IV. K nákladům řízení 214 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí. 215 Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu ponesou vedlejší účastnice vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (desátý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) PGTEX Morocco ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí. 3) LM Wind Power A/S a Tech-Fab Europe eV ponesou vlastní náklady řízení. Porchia Jaeger Madise Nihoul Verschuur Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 4. prosince 2024. Podpisy Obsah I. Skutečnosti předcházející sporu II. Návrhová žádání účastnic řízení III. Právní otázky A. K prvnímu žalobnímu důvodu 1. Úvodní poznámky a) K dohodě o přidružení b) K unijní právní úpravě v oblasti obcházení antidumpingových opatření 2. K opodstatněnosti prvního žalobního důvodu, vycházejícího z porušení dohody o přidružení, z porušení čl. 22 písm. a) základního antidumpingového nařízení a ze zneužití pravomoci z důvodu, že napadené prováděcí nařízení ukládá antidumpingová opatření na textilie ze skleněných vláken marockého preferenčního původu, které žalobkyně vyváží do Unie, aniž bylo zjištěno, že byl dovoz dumpingový v souladu s článkem VI dohody GATT, a aniž byla taková opatření v souladu s antidumpingovým kodexem z roku 1994 B. Ke třetímu a čtvrtému žalobnímu důvodu 1. Úvodní poznámky 2. K opodstatněnosti třetího žalobního důvodu, vycházejícího ze zjevně nesprávného posouzení a z porušení čl. 13 odst. 1 základního antidumpingového nařízení, jelikož Komise měla za to, že pro zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku kromě uložení antidumpingových cel neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod, jakož i z porušení práva na řádnou správu, jelikož Komise nepřezkoumala pečlivě a nestranně všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu a) K posouzení neexistence jiného dostatečného opodstatnění nebo hospodářského důvodu pro zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku, než je uložení antidumpingových cel v napadeném prováděcím nařízení b) K první části, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení a z porušení čl. 13 odst. 1 základního antidumpingového nařízení, jelikož Komise dospěla k závěru, že pro zřízení výrobního závodu žalobkyně v Maroku kromě uložení antidumpingových cel neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod c) K druhé části, vycházející z porušení práva na řádnou správu, jelikož Komise nepřezkoumala pečlivě a nestranně všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu 3. K opodstatněnosti čtvrtého žalobního důvodu, vycházejícího ze zjevně nesprávného posouzení a porušení čl. 13 odst. 1 a 2 základního antidumpingového nařízení, porušení zásad zákazu diskriminace a rovného zacházení, jakož i z porušení práva na řádnou správu tím, že Komise dospěla k závěru, že výrobní proces provedený žalobkyní v Maroku představuje montáž a) K první části, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení, porušení čl. 13 odst. 1 a 2 základního antidumpingového nařízení a porušení práva na řádnou správu tím, že Komise dospěla k závěru, že výrobní proces provedený žalobkyní v Maroku představuje montáž b) Ke druhé části, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení, porušení čl. 13 odst. 2 základního antidumpingového nařízení, jakož i z porušení práva na řádnou správu a zásad zákazu diskriminace a rovného zacházení při posuzování prahové hodnoty přidané hodnoty montáže 1) K výpočtu přidané hodnoty v napadeném prováděcím nařízení i) K odpisovým nákladům ii) K nákladům na pronájem 2) K první výtce, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení a porušení čl. 13 odst. 2 písm. b) základního antidumpingového nařízení 3) K druhé výtce, vycházející z porušení zásad zákazu diskriminace a rovného zacházení 4) Ke třetí výtce, vycházející z porušení práva na řádnou správu c) Závěry C. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění, porušení práva na obhajobu a práva na řádnou správu, zjevně nesprávného posouzení a porušení čl. 18 odst. 1 a 3 základního antidumpingového nařízení, pokud jde o použití dostupných údajů IV. K nákladům řízení ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina. ( 1 ) – Skryté důvěrné údaje.