Veřejná služba – Dočasní zaměstnanci – Pracovní smlouva na dobu neurčitou – Článek 2 písm. c) PŘOZ – Ukončení smlouvy – Článek 47 písm. c) bod i) PŘOZ – Narušení vztahu důvěry – Nesprávné právní posouzení – Odpovědnost – Nemajetková újma

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu) 10. června 2026 ( *1 ) „Veřejná služba – Dočasní zaměstnanci – Pracovní smlouva na dobu neurčitou – Článek 2 písm. c) PŘOZ – Ukončení smlouvy – Článek 47 písm. c) bod i) PŘOZ – Narušení vztahu důvěry – Nesprávné právní posouzení – Odpovědnost – Nemajetková újma“ Ve věci T‑13/25, HC, zástupce: L. Levi, advokátka, žalobkyně, proti Soudnímu dvoru Evropské unie, zástupci: Á. Almendros Manzano a G. Bittoni, jako zmocněnci, žalovanému, TRIBUNÁL (čtvrtý senát), ve složení: G. De Baere, předseda, R. Meyer (zpravodaj) a D. Jočienė, soudci, za soudní kancelář: H. Eriksson, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení, po jednání konaném dne 14. ledna 2026, vydává tento Rozsudek 1 Žalobou podanou na základě článku 270 SFEU se žalobkyně HC domáhá zaprvé zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. července 2024, kterým byla ukončena její pracovní smlouva dočasného zaměstnance na dobu neurčitou (dále jen „napadené rozhodnutí“) na základě článku 47 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“), a zadruhé náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku tohoto rozhodnutí. Skutečnosti předcházející sporu 2 Žalobkyně byla žalovaným přijata do zaměstnání dne 4. září 2001. Od června 2016 byla zaměstnána jako dočasný zaměstnanec podle čl. 2 písm. c) PŘOZ na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou v kabinetu soudce Tribunálu Evropské unie (dále jen „člen“). 3 Dne 6. září 2022 vznikl mezi členem a žalobkyní spor ohledně dnů dovolené čerpaných žalobkyní a jejich schválení. 4 Dne 9. září 2022 bylo žalobkyni uděleno volno z důvodu nemoci. 5 V e-mailu ze dne 15. září 2022, který byl adresován sekretariátu ředitelství pro lidské zdroje a personální administrativu žalovaného (dále jen „ředitelství pro lidské zdroje“), žalobkyně oznámila, že její pracovní podmínky jsou „nesnesitelné“ a vyjádřila přání, aby byla vyslyšena a mohla vylíčit skutečnosti týkající se psychického obtěžování, kterého se vůči ní údajně člen dopustil. Uvedla, že zvažuje podání žádosti o pomoc. Téhož dne ředitelství pro lidské zdroje žalobkyni odpovědělo zasláním interních pravidel orgánu týkajících se obtěžování a vyzvalo ji, aby se na ředitelství znovu obrátila na začátku října 2022 za účelem sjednání pohovoru. 6 Dne 4. října 2022 se uskutečnila schůzka mezi generálním ředitelem pro administrativu a členem v kanceláři člena. 7 Dopisem svého zástupce ze dne 26. října 2022 se žalobkyně obrátila na předsedu Tribunálu s žádostí o rozhovor s cílem nalézt „konstruktivní řešení“ obtížných vztahů se členem, přičemž upřesnila, že tato žádost není součástí formálního postupu. Následně se dne 16. listopadu 2022 uskutečnil rozhovor, jehož se zúčastnili žalobkyně, její zástupce, předseda Tribunálu a právním poradce pro administrativní záležitosti žalovaného. 8 Memorandem ze dne 16. prosince 2022 (dále jen „memorandum ze dne 16. prosince 2022“) člen informoval žalobkyni o svém záměru ukončit jejich pracovní poměr z důvodu narušení vztahu důvěry z důvodu jejího jednání při plnění pracovních činností v jeho kabinetu v měsících před 9. zářím 2022. Člen konkrétně žalobkyni vytýkal velmi nedostatečnou dostupnost, což podle něj svědčí o nedostatku profesní etiky, k čemuž se údajně přidává prohlubující se nedostatek produktivity, proaktivní činnosti a motivace, jakož i autonomie a dovádění do konce některých úkolů. Člen vyzval žalobkyni, aby mu případně v této souvislosti předložila své připomínky, což učinila dopisem ze dne 5. ledna 2023. 9 Memorandem ze dne 1. února 2023 (dále jen „memorandum ze dne 1. února 2023“) člen požádal vedoucího soudní kanceláře Tribunálu, aby podnikl nezbytné administrativní kroky k ukončení pracovní smlouvy žalobkyně jakožto dočasného zaměstnance. Člen odkázal na své memorandum ze dne 16. prosince 2022, které připojil k uvedenému memorandu a informoval žalobkyni o svém záměru ukončit její smlouvu a o důvodech, které jej k tomuto rozhodnutí vedly. 10 Dne 15. února 2023 podala žalobkyně na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) žádost o pomoc ve smyslu článku 24 služebního řádu (dále jen „žádost o pomoc“). Na podporu této žádosti podrobně vylíčila řadu projevů chování, jež podle ní byly příčinou toho, že čerpala volno z důvodu nemoci. Zaprvé žalobkyně požádala, aby orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“) zahájil interní správní šetření za účelem zjištění skutkového stavu a vyvození příslušných důsledků, a zadruhé, aby byl zcela zastaven postup směřující k ukončení pracovního poměru. 11 Rozhodnutím ze dne 25. května 2023 komise Tribunálu odpovídající za poskytování pomoci (dále jen „komise pro poskytování pomoci“) žádost žalobkyně o pomoc zamítla. Dne 17. srpna 2023 podala proti tomuto rozhodnutí žalobkyně stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. 12 Dopisem ze dne 6. září 2023 vyrozumělo ředitelství pro lidské zdroje žalobkyni, která čerpala od 9. září 2022 volno z důvodu nemoci, o tom, že se podle čl. 59 odst. 4 služebního řádu obrátilo na výbor pro otázky invalidity, aby určil, zda zdravotní stav žalobkyni umožňuje, aby nadále vykonávala pracovní činnost v rámci žalovaného orgánu. 13 Rozhodnutím ze dne 8. září 2023 přerušil OOUPS řízení o ukončení pracovní smlouvy žalobkyně jakožto dočasného zaměstnance do okamžiku rozhodnutí výboru pro otázky invalidity, a to v zájmu řádného průběhu řízení před uvedeným výborem. 14 Rozhodnutím ze dne 9. října 2023 komise Tribunálu, jíž přísluší rozhodovat o stížnostech (dále jen „komise pro stížnosti“), zrušila rozhodnutí komise pro poskytování pomoci ze dne 25. května 2023. V podstatě rozhodla, že komise pro poskytování pomoci nesprávně posoudila působnost článku 24 služebního řádu a dále měla nesprávně za to, že žádost o pomoc byla založena pouze na tvrzeních, aniž by se opírala alespoň o neúplné důkazy. 15 Dne 6. prosince 2023 výbor pro otázky invalidity konstatoval, že žalobkyně není stižena trvalou invaliditou, jež by byla považována za úplnou a znemožňovala by jí vykonávat pracovní činnosti odpovídající pracovnímu místu v její funkční skupině, a z tohoto důvodu je povinna pokračovat ve výkonu své pracovní činnosti. 16 Rozhodnutím ze dne 14. prosince 2023 OOUPS, který měl s ohledem na závěry výboru pro otázky invalidity za to, že žalobkyně je schopna vykonávat pracovní činnost a od 8. ledna 2024 se musí vrátit zpět na své pracovní místo, předběžně a preventivně rozhodl o jejím přidělení do určitého útvaru žalovaného se zachováním její platové třídy a stupně. 17 Rozhodnutím ze dne 20. února 2024 (dále jen „rozhodnutí ze dne 20. února 2024“) komise pro poskytování pomoci rozhodla, že opatření spočívající v přidělení žalobkyně do útvaru žalovaného představuje vhodné opatření, jímž bylo vyhověno žádosti o pomoc. Ve zbývající části žádost zamítla. Vzhledem k tomu, že proti uvedenému rozhodnutí nebyla podána stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, nabylo právní moci dne 20. května 2024. 18 Dopisem ze dne 6. června 2024 vyrozumělo ředitelství pro lidské zdroje žalobkyni, že jelikož rozhodnutí komise pro poskytování pomoci ze dne 20. února 2024 nabylo právní moci, OOUPS ukončil opatření spočívající v přerušení řízení o skončení její pracovní smlouvy dočasného zaměstnance. Rovněž ji informovalo o záměru OOUPS ukončit její pracovní smlouvu na základě čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ z důvodu narušení vztahu důvěry. V tomto ohledu ředitelství pro lidské zdroje v uvedeném dopise poukázalo na existenci „problematického či téměř konfliktního vztahu“ mezi žalobkyní a členem, jak bylo potvrzeno rozhodnutím komise pro poskytování pomoci ze dne 20. února 2024. Ředitelství pro lidské zdroje žalobkyni sdělilo, že do 20. června 2024 se může vyjádřit k záměru OOUPS ukončit její pracovní smlouvu. 19 Dne 20. června 2024 předložila žalobkyně své připomínky. Konkrétně tvrdila, že údajné narušení vztahu důvěry spočívá na jiných skutečnostech, než které uvedl člen v memorandu ze dne 1. února 2023, přičemž OOUPS nebyl oprávněn nahradit důvody, jež zmíněný člen uvedl, aby popsal narušení vztahu důvěry, jinými důvody. 20 Dne 2. července 2024 OOUPS přijal napadené rozhodnutí, jímž ukončil pracovní smlouvu se žalobkyní jakožto dočasným zaměstnancem podle čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ se stanovením desetiměsíční výpovědní doby. V napadeném rozhodnutí OOUPS zejména konstatoval, že existence „problematického či téměř konfliktního vztahu“ mezi žalobkyní a členem, u kterého vykonávala své pracovní činnosti na základě pracovní smlouvy podle čl. 2 písm. c) PŘOZ, je důkazem ztráty důvěry mezi nimi. 21 Dne 17. srpna 2024 podala žalobkyně proti napadenému rozhodnutí stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. 22 Dne 1. října 2024 komise pro stížnosti rozhodnutím R-8/24 stížnost žalobkyně zamítla (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“). 23 Vzhledem k tomu, že výpovědní doba stanovená v napadeném rozhodnutí byla prodloužena, neboť žalobkyně čerpala volno z důvodu nemoci, byla její pracovní smlouva dočasného zaměstnance ukončena s účinkem od začátku srpna 2025, tedy méně než jeden měsíc před jejím odchodem do důchodu. Návrhová žádání účastníků řízení 24 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí, a v případě potřeby i rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, – uložil žalovanému, aby jí nahradil újmu ve výši 50000 eur, kterou utrpěla, – uložil žalovanému náhradu nákladů řízení. 25 Žalovaný navrhuje, aby Tribunál: – žalobu částečně zamítl jako neopodstatněnou a ve zbývající části odmítl jako nepřípustnou, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení K předmětu návrhového žádání směřujícího ke zrušení 26 Úvodem je třeba konstatovat, že z návrhového žádání směřujícího ke zrušení vyplývá, že žalobkyně navrhuje, aby Tribunál zrušil nejen napadené rozhodnutí, ale v případě potřeby i rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. 27 Podle ustálené judikatury mají návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, ten účinek, že se Tribunálu předkládá akt, proti němuž byla stížnost podána, pokud jako taková nemají samostatný obsah (viz rozsudek ze dne 13. července 2018, Curto v. Parlament, T‑275/17, EU:T:2018:479, bod 63 a citovaná judikatura). 28 V projednávané věci vzhledem k tomu, že rozhodnutím o zamítnutí stížnosti bylo pouze potvrzeno napadené rozhodnutí upřesněním důvodů na jeho podporu, je třeba konstatovat, že návrhová žádání směřující ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemají samostatný obsah, a není tudíž třeba o nich specificky rozhodovat. Při zkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí je však třeba zohlednit odůvodnění uvedené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, neboť u tohoto odůvodnění se má za to, že je shodné s odůvodněním napadeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2019, Wattiau v. Parlament, T‑737/17, EU:T:2019:273, bod 43 a citovaná judikatura). K věci samé 29 Na podporu své žaloby předkládá žalobkyně čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod, který se skládá ze tří částí, vychází ze zjevně nesprávného posouzení a nesprávného právního posouzení, kterým je stižen důvod pro ukončení její pracovní smlouvy dočasného zaměstnance, z porušení článku 47 PŘOZ a článku 24 služebního řádu a z porušení povinnosti řádné péče a pečlivosti. Druhý žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávného posouzení, kterým je stiženo odůvodnění pokračování v řízení o ukončení pracovního poměru, z „nesprávného uplatnění‘ čl. 47 písm. c) PŘOZ a ze zneužití pravomoci. Třetí žalobní důvod vychází z porušení práva být vyslechnut a povinnosti uvést odůvodnění. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení článků 12a a 22a služebního řádu. 30 V první části prvního žalobního důvodu žalobkyně konkrétně tvrdí, že OOUPS porušil svou posuzovací pravomoc, dopustil se nesprávného právního posouzení a překročil pravomoci, které jsou mu svěřeny na základě čl. 47 písm. c) PŘOZ, neboť návrh na ukončení pracovního smlouvy dočasného zaměstnance se opírá o narušení vztahu důvěry. Podle žalobkyně OOUPS zaprvé nijak neověřoval věcnou správnost skutkových zjištění a výtek uplatněných členem v návrhu na ukončení pracovní smlouvy, a zadruhé OOUPS nahradil tato zjištění a výtky vlastními důvody k prokázání narušení vztahu důvěry. 31 Žalovaný zpochybňuje argumenty žalobkyně uvedené v rámci první části prvního žalobního důvodu a tvrdí, že žádné ustanovení neukládá OOUPS, aby při posuzování návrhu na ukončení pracovní smlouvy dočasného zaměstnance, který vykonává pracovní činnost na základě smlouvy založené na čl. 2 písm. c) PŘOZ, z důvodu narušení vztahu důvěry zohlednil pouze poznatky předložené nadřízeným, u něhož tento zaměstnanec vykonává svou pracovní činnost. Tvrdí, že OOUPS musí mít s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou v této oblasti disponuje, možnost zohlednit veškeré relevantní okolnosti. 32 Podle žalovaného se žalobkyně mýlí ve svém výkladu použitelné judikatury a žalovaný tvrdí, že zákaz, který OOUPS znemožňuje nahradit posouzení nadřízeného, ke kterému je dotčený zaměstnanec přidělen, svým posouzením, se týká pouze skutečnosti, že byl narušen vztahu důvěry, a nikoli posouzení důvodů, které mohou tuto skutečnost prokázat. Kromě toho žalovaný tvrdí, že z judikatury vyplývá, že i když je na příslušném nadřízeném, aby podal návrh na ukončení pracovní smlouvy, je výlučně na OOUPS, aby o tomto ukončení rozhodl a vymezil jeho důvody, takže může případně opřít své rozhodnutí o jiné poznatky, než které byly uplatněny na podporu původního návrhu. 33 Žalovaný dodává, že pokud by OOUPS neměl možnost založit ukončení smlouvy dočasného zaměstnance na jiných důvodech, než které uvedl člen, u něhož tento zaměstnanec vykonává svou pracovní činnost, bylo by to v rozporu s evolutivní povahou postupu před zahájením soudního řízení. 34 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 2 písm. c) PŘOZ stanoví možnost nabírat dočasné zaměstnance za účelem výkonu pracovní činnosti u osoby, která zastává úřad stanovený Smlouvou o EU nebo Smlouvou o FEU, jako jsou zejména členové Tribunálu. V souladu s čl. 8 třetím pododstavcem PŘOZ jsou dočasní zaměstnanci, kteří vykonávají svou činnost u člena Tribunálu, přijímání na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou, která je však omezena maximálně na dobu trvání funkčního období dotčeného člena. 35 Podle čl. 47 písm. c) bodu i) PŘOZ končí pracovní poměr dočasného zaměstnance, pokud je smlouva uzavřena na dobu neurčitou, na konci výpovědní doby sjednané ve smlouvě s tím, že délka výpovědní doby nesmí být kratší než jeden měsíc za každý dokončený rok služby, přičemž nejkratší výpovědní doba činí tři měsíce a nejdelší deset měsíců. 36 Pokud jde o důvody, které lze uvést na podporu ukončení smlouvy na dobu neurčitou dočasného zaměstnance přijatého na základě čl. 2 písm. c) PŘOZ, z judikatury vyplývá, že taková pracovní smlouva může být ukončena z důvodu narušení vztahu důvěry, jelikož základním prvkem této pracovní smlouvy intuitu personae je vzájemná důvěra (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. července 2023, SE v. Komise, T‑223/21, EU:T:2023:375, bod 138 a citovaná judikatura, a ze dne 24. února 2010, P v. Parlament, F‑89/08, EU:F:2010:11, bod 32). 37 V tomto ohledu je podle judikatury vyžadováno, aby OOUPS výslovně uvedl skutkové okolnosti, které odhalují nebo odůvodňují narušení vztahu důvěry (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, WN v. Parlament, T‑431/18, nezveřejněný, EU:T:2019:781, bod 31). 38 Mimoto z ustálené judikatury vyplývá, že OOUPS nepřísluší nahradit posouzení žalobcova nadřízeného svým vlastním posouzením, pokud se jedná o existenci narušení vztahu důvěry. OOUPS musí nicméně provést analýzu ve třech krocích. Nejprve musí ověřit, zda je skutečně uplatňována absence nebo ztráta vztahu důvěry, poté přezkoumat věcnou správnost dovolávaných skutečností a konečně se ujistit o tom, že z hlediska předložených důvodů není návrh na ukončení smlouvy stižen vadou spočívající v porušení základních práv nebo ve zneužití pravomoci (viz rozsudek ze dne 8. května 2024, UF v. Komise, T‑24/23, EU:T:2024:293, bod 57 a citovaná judikatura). 39 Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat, zda, jak tvrdí žalobkyně, byl OOUPS, k němuž podal člen návrh na ukončení její pracovní smlouvy, povinen přezkoumat věcnou správnost skutečností tvrzených členem a následně se omezit na důvody, které tento člen uváděl ke zdůvodnění narušení vztahu důvěry, a nemohl je tedy nahradit vlastními důvody. 40 V první řadě, pokud jde o důvody, jež byly uvedeny v napadeném rozhodnutí pro ukončení pracovní smlouvy žalobkyně, OOUPS zejména konstatoval, že mezi žalobkyní a členem existuje „problematický či téměř konfliktní vztahu“, jak byl potvrzen rozhodnutím komise pro poskytování pomoci ze dne 20. února 2024, který „sám o sobě prokazuje narušení vztahu důvěry“ mezi žalobkyní a členem. 41 Stejně tak v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti komise pro stížnosti zejména uvedla, že mezi členem a žalobkyní existuje „problematický či téměř konfliktní vztah“ podle rozhodnutí komise pro poskytování pomoci ze dne 20. února 2024 a „nelze důvodně zpochybnit, že za takových okolností musí být vztah důvěry […] považován za narušený“. 42 V memorandu ze dne 16. prosince 2022, připojeném k memorandu ze dne 1. února 2023, přitom člen k odůvodnění narušení vztahu důvěry žalobkyni vytýká značnou nedostupnost, což podle něj svědčí o nedostatku profesní etiky, k čemuž se údajně přidává narůstající nedostatek produktivity, proaktivní činnosti a motivace, jakož i autonomie a dovádění některých úkolů do konce. Člen v něm nezmínil existenci „problematického či téměř konfliktního vztahu“. 43 V tomto ohledu je třeba uvést, že nemá-li být zbaven režim stanovený v čl. 2 písm. c) PŘOZ svého smyslu, nemůže OOUPS svým jednáním zasahovat do intuitu personae pracovního poměru mezi nadřízeným a dočasným zaměstnancem, tedy do části osobního uvážení, kterou se uvedený pracovní poměr v souladu s judikaturou citovanou v bodě 36 výše řídí. K tomu by však docházelo, pokud by OOUPS rozhodoval namísto nadřízeného o tom, co vedlo k narušení vztahu důvěry. 44 Narušení vztahu důvěry mezi nadřízeným a dočasným zaměstnancem, kterým je ovlivněno zachování předpokládaného vztahu intuitu personae, jímž se vyznačuje jejich pracovní poměr, totiž nemůže být odůvodněno skutečnostmi, jejichž existence se nadřízený sám nedovolával, ledaže by tomuto nadřízenému byly připisovány výtky, které nevznesl, a v konečném důsledku by bylo nahrazeno jeho posouzení důvodů, jež vedly k tomu, že spolupracovníkovi důvěřoval. 45 OOUPS tím, že napadené rozhodnutí opřel o důvody, které člen neuvedl, porušil čl. 2 písm. c) PŘOZ, a tím se dopustil nesprávného právního posouzení. 46 Ve druhé řadě, z judikatury citované v bodě 38 výše vyplývá, že ověření věcné správnosti skutkových zjištění, jež je povinností OOUPS, se týká přezkumu skutečností vytýkaných nadřízeným dočasného zaměstnance, u něhož je požadováno ukončení pracovní smlouvy pro narušení vztahu důvěry. 47 V projednávané věci přitom z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se OOUPS omezil na tvrzení, že mu přísluší „zohlednit všechny relevantní skutečnosti, mezi něž patří nejen skutečnosti uvedené ve výše zmíněných memorandech [člena ze dne 16. prosince 2022 a 1. února 2023], ale rovněž skutečnosti uvedené v rozhodnutí [komise pro poskytování pomoci] ze dne 20. února 2024, které mezitím nabylo právní moci“. Nicméně žádný z poznatků „uvedených ve výše uvedených memorandech“ člena nebyl zkoumán, posouzen, či dokonce zmíněn v napadeném rozhodnutí. 48 Z rozhodnutí o zamítnutí stížnosti rovněž vyplývá, že se komise pro stížnosti nevyjádřila ani ke skutečnostem, které člen vytýkal žalobkyni, aby odůvodnil narušení vztahu důvěry. Uvedená komise pro stížnosti měla pouze za to, že „OOUPS musí mít na základě své široké posuzovací pravomoci možnost zohlednit veškeré okolnosti, včetně v projednávané věci výsledku postupu pomoci zahájeného samotnou stěžovatelkou“. 49 Z toho vyplývá, že OOUPS ani komise pro stížnosti nepřezkoumaly ani neověřily věcnou správnost skutečností vytýkaných žalobkyni členem v memorandech ze dne 16. prosince 2022 a 1. února 2023. 50 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že OOUPS tím, že neověřil skutečnosti vytýkané žalobkyni členem, nesplnil požadavky, které pro něj vyplývaly z judikatury citované v bodě 38 výše, a z tohoto důvodu se dopustil nesprávného právního posouzení. 51 Závěry uvedené v bodech 45 a 50 výše nemohou být zpochybněny ostatními argumenty vznesenými žalovaným. 52 Pokud jde o argument žalovaného, podle kterého z rozsudku ze dne 7. listopadu 2019, WN v. Parlament (T‑431/18, nezveřejněný, EU:T:2019:781, body 33 až 36 a 53), vyplývá, že ač přísluší dotčenému nadřízenému podat návrh na ukončení pracovní smlouvy, pouze OOUPS má pravomoc rozhodovat o uvedeném ukončení a určit důvody pro toto rozhodnutí, a může jej tedy opřít o jiné důvody, než které byly v takovém návrhu uvedeny, je třeba konstatovat, že uvedený rozsudek není v projednávané věci relevantní. 53 Rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, WN v. Parlament (T‑431/18, nezveřejněný, EU:T:2019:781) se totiž týkal rozhodnutí o ukončení pracovní smlouvy přijatého OOUPS, kterému bylo vytýkáno jeho nedostatečné odůvodnění, neboť v něm byly převzaty pouze některé důvody, které nadřízený uvedl ve svém návrhu na ukončení pracovní smlouvy. V tomto ohledu bylo judikováno, že taková okolnost nemůže zakládat porušení povinnosti OOUPS uvést odůvodnění, neboť pouze tento orgán je příslušný k rozhodnutí o ukončení pracovní smlouvy a k určení důvodů pro toto ukončení. Tento rozsudek se tedy netýkal opodstatněnosti dotčeného rozhodnutí o ukončení pracovní smlouvy, jako je tomu v projednávané věci, ale nedostatečného odůvodnění a porušení práva na obhajobu, takže se jej žalovaný nemůže účinně dovolávat. Každopádně je třeba konstatovat, že přístup, který OOUPS zaujal ve věci, v níž byl vydán uváděný rozsudek, je v souladu s úlohou tohoto orgánu, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 38 výše. OOUPS je totiž povinen ověřit věcnou správnost dovolávaných skutečností. Toto ověření jej může vést k tomu, že některé z těchto skutečností vyloučí, pokud podle všeho věrohodně nedokládají narušení vztahu důvěry. Naproti tomu v projednávané věci OOUPS v napadeném rozhodnutí nepřevzal žádný z poznatků uváděných členem a rozhodl se uplatnit odlišné důvody, což žalovaný ostatně ve svých písemnostech připouští. 54 Stejně tak rozsudek ze dne 14. července 2021, BG v. Parlament (T‑253/19, EU:T:2021:459, body 54 až 56), kterého se dovolává žalovaný, není v projednávané věci relevantní, neboť body, na které odkazuje, se rovněž týkají nedostatečného odůvodnění dotčeného rozhodnutí, a nikoli opodstatněnosti tohoto rozhodnutí. Každopádně se posledně uvedený rozsudek týká situace, kdy bylo uvedenému rozhodnutí o ukončení pracovní smlouvy, které přijal OOUPS, vytýkáno, že důvody uvedené nadřízeným k ukončení pracovní smlouvy se v průběhu interního správního řízení změnily. V projednávané věci přitom nevyvstává otázka, zda člen mohl změnit důvody uváděné na podporu existence narušení vztahu důvěry v průběhu interního správního řízení, nýbrž zda OOUPS mohl použít jiné důvody, než které člen uvedl na podporu svého návrhu na ukončení pracovní smlouvy žalobkyně. 55 Mimoto tvrzení žalovaného, podle nichž kdyby OOUPS neměl možnost opřít ukončení smlouvy dočasného zaměstnance o jiné důvody, než jsou důvody uplatněné nadřízeným, u něhož tento zaměstnanec vykonával svou pracovní činnost, byla by taková nemožnost v rozporu s evolutivní povahou postupu před zahájením soudního řízení, nemohou zpochybnit závěry uvedené v bodech 45 a 50 výše. 56 V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že vzhledem k samotnému účelu, kterým je umožnit administrativě přezkum svých rozhodnutí, má uvedený postup evolutivní povahu, takže v rámci systému opravných prostředků, který je stanoven v článcích 90 a 91 služebního řádu, může administrativa změnit důvody, na jejichž základě přijala napadený akt, i když stížnost zamítne. Účelem řízení o stížnosti je totiž umožnit OOUPS, aby napadený akt znovu přezkoumal s ohledem na výtky uplatněné stěžovatelem, a případně změnil odůvodnění, na němž je založen jeho výrok (viz rozsudek ze dne 26. června 2024, Paraskevaidis v. Rada a Komise, T‑698/21, EU:T:2024:425, bod 17 a citovaná judikatura). 57 Nemožnost OOUPS nahradit důvody uvedené nadřízeným svými důvody, která skutečně omezuje evolutivní povahu postupu před zahájením soudního řízení, je přitom důsledkem zvláštní povahy smlouvy uvedené v čl. 2 písm. c) PŘOZ a intuitu personae, jímž se taková smlouva vyznačuje. OOUPS totiž nemůže v žádném případě nahradit posouzení dotčeného nadřízeného svým vlastním posouzením tím, že uvede jiné důvody, které nadřízený neuvedl, ať již ve fázi původního aktu nebo ve fázi odpovědi na stížnost. Tím není dotčena možnost OOUPS po ověření věcné správnosti skutečností vytýkaných nadřízeným rozhodnout, že ve fázi odpovědi na stížnost uplatní pouze některé z těchto důvodů, i když ve fázi přijímání napadeného aktu uvedl všechny důvody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, WN v. Parlament, T‑431/18, nezveřejněný, EU:T:2019:781, body 33 až 36). 58 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že první části prvního žalobního důvodu je třeba vyhovět, a proto zrušit napadené rozhodnutí, aniž je nutné rozhodovat o ostatních žalobních důvodech vznesených žalobkyní nebo o přípustnosti dodatečných důkazů, které žalobkyně předložila dne 2. července 2025, neboť se tyto důkazy týkají skutečností uplatněných na podporu čtvrtého žalobního důvodu. K návrhovým žádáním na náhradu újmy 59 Žalobkyně předkládá návrhová žádání na náhradu újmy, na jejichž podporu tvrdí, že pochybení, jichž se dopustila interní správa při ukončení její pracovní smlouvy dočasného zaměstnance jí způsobila nemajetkovou újmu, kterou nelze napravit zrušením napadeného rozhodnutí. Okolnosti, za nichž bylo napadené rozhodnutí přijato, totiž podle ní závažným způsobem narušují její důstojnost a poškozují její zdraví. Dodává, že kvůli tomuto ukončení pracovní smlouvy jí žalovaný neumožnil důstojně završit kariéru v rámci orgánu, „neboť byla nucena k [zahájení] řízení“ a podstoupila související útrapy. Svou újmu vyčísluje ex aequo et bono na 50000 eur. 60 Žalovaný zpochybňuje argumenty žalobkyně a tvrdí, že návrhová žádání na náhradu újmy jsou úzce spjata s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení, jež musí být sama o sobě zamítnuta. Podle žalovaného proto musí být návrhová žádání na náhradu újmy zamítnuta jako neopodstatněná. Každopádně podle žalovaného žalobkyně nepředložila nic, čím by mohla být prokázána existence a rozsah nemajetkové újmy, kterou uplatňuje. 61 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zrušení protiprávního aktu může samo o sobě představovat vhodnou a v zásadě dostačující odčinění veškeré nemajetkové újmy, kterou tento akt mohl způsobit, ledaže žalobkyně prokáže, že utrpěla nemajetkovou újmu, která nemůže být tímto zrušením zcela odčiněna [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2019, FV v. Rada, C‑188/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:690, bod 4 (stanovisko generální advokátky J. Kokott, bod 26), a rozsudek ze dne 28. dubna 2021, Correia v. EHSV,T‑843/19, EU:T:2021:221, bod 86]. 62 V této souvislosti bylo nicméně zaprvé judikováno, že zrušení aktu, je-li zbaveno veškerého užitečného účinku, nemůže samo o sobě představovat přiměřené a dostatečné odčinění veškeré nemajetkové újmy způsobené zrušeným aktem (viz rozsudky ze dne 29. ledna 2020, Aquino a další v. Parlament, T‑402/18, EU:T:2020:13, bod 91 a citovaná judikatura, a ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA,T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 109 a citovaná judikatura). 63 Zadruhé Tribunál uznal možnost, že nemajetková újma úředníka nebo zaměstnance nebude zcela napravena zrušením dotčeného aktu, pokud se žalobkyně ocitla ve stavu nejistoty ohledně své profesní budoucnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2019, Siragusa v. Rada, T‑616/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2019:372, bod 83, a ze dne 25. června 2020, XH v. Komise, T‑511/18, EU:T:2020:291, bod 181), nebo pokud utrpěla pocit nespravedlnosti a útrapy způsobené tím, že musí vést postup před zahájením soudního řízení a následně soudní řízení, aby byla uznána její práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2024, TU v. Parlament, T‑793/22, EU:T:2024:614, bod 237 a citovaná judikatura). 64 Pokud jde o úlohu soudu v dané oblasti, je třeba rovněž připomenout, že z čl. 91 odst. 1 druhé věty služebního řádu vyplývá, že ve sporech majetkoprávní povahy má Tribunál pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci. „Spory majetkoprávní povahy“ ve smyslu tohoto ustanovení jsou především žaloby na náhradu újmy, které podávají zaměstnanci proti orgánu (viz rozsudek ze dne 10. září 2015, přezkum, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise, C‑417/14 RX-II, EU:C:2015:588, bod 39 a citovaná judikatura). 65 Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci s sebou nese, že Tribunál má za úkol řešit spor, který mu byl předložen, v celém rozsahu (viz rozsudek ze dne 20. května 2010, Gogos v. Komise, C‑583/08 P, EU:C:2010:287, bod 49 a citovaná judikatura). Tato pravomoc má Tribunálu zejména umožnit, aby zabezpečil praktickou účinnost jím vydaných zrušovacích rozsudků ve sporech týkajících se veřejné služby, takže pokud nestačí zrušení aktu způsobujícího újmu k prosazení práv žalobkyně nebo k účinnému hájení jejích zájmů, může jí soud Unie přiznat náhradu újmy i bez návrhu. V takovém případě přísluší Tribunálu, aby s ohledem na všechny okolnosti věci posoudil újmu vzniklou dotčené osobě ex æquo et bono (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. září 2015, Přezkum, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise, C‑417/14 RX-II, EU:C:2015:588, bod 39 a citovaná judikatura; ze dne 12. července 2011, Komise v. Q, T‑80/09 P, EU:T:2011:347, bod 57 a citovaná judikatura, a ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA,T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 79). 66 V projednávané věci je třeba připomenout, že pracovní smlouva žalobkyně byla ukončena protiprávně. 67 Zaprvé zrušení napadeného rozhodnutí má pouze omezený užitečný účinek, neboť ukončení pracovní smlouvy nabylo účinku méně než jeden měsíc přede dnem jejího odchodu do důchodu. Zrušení napadeného rozhodnutí tedy samo o sobě nepředstavuje dostačující nápravu. 68 Zadruhé ukončení pracovní smlouvy se stalo účinným až po ukončení nepřiměřeně dlouhého sporného postupu. Tento postup byl totiž zahájen dne 16. prosince 2022 a byl ukončen až napadeným rozhodnutím dne 2. července 2024, přičemž ukončení nabylo účinku v srpnu 2025. Během tohoto období téměř tří let se žalobkyně nacházela v nejisté situaci ve věku, kdy je pro zaměstnance, kteří byli propuštění, obzvláště obtížné znovuzačlenění do zaměstnání. I když délku tohoto postupu nelze zcela přičítat pouze žalovanému a žalobkyně mohla být nadále zaměstnána žalovaným až do doby několika týdnů před jejím odchodem do důchodu, přesto žalobkyně z důvodu tohoto postupu ukončení pracovní smlouvy stiženého nesrovnalostmi zažívala ve smyslu judikatury citované v bodě 63 výše po delší dobu stav obav a nejistoty ohledně své profesní budoucnosti. 69 Zatřetí okolnosti provázející postup ukončení smlouvy žalobkyně jí neumožnily, aby důstojně ukončila svou kariéru v orgánu, v němž pracovala déle než dvacet let. 70 Žalobkyni tedy vznikla nemajetková újma z důvodu jednání žalovaného, která nemůže být zcela odčiněna pouhým zrušením napadeného rozhodnutí. 71 Za těchto okolností má Tribunál za to, že vzniklá nemajetková újma bude spravedlivě nahrazena tak, že žalobkyni bude ex æquo et bono přiznána částka 10000 eur. K nákladům řízení 72 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 73 Vzhledem k tomu, že žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné mu uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (čtvrtý senát) rozhodl takto: 1) Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. července 2024 o ukončení pracovní smlouvy na dobu neurčitou uzavřené s HC jako dočasným zaměstnancem se zrušuje. 2) Soudnímu dvoru Evropské unie se ukládá povinnost zaplatit HC částku ve výši 10000 eur jako náhradu vzniklé nemajetkové újmy. 3) Soudnímu dvoru Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení. De Baere Meyer Jočienė Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. června 2026. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.