ra.de Urteile
EU-Rechtsprechung · Gericht der Europäischen Union
Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Trh velkoobchodní distribuce nápojů – Článek 22 nařízení (ES) č. 139/2004 – Žádost orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu, který není podle vnitrostátního práva příslušný k přezkoumání spojování podniků, o postoupení případu Komisi – Rozhodnutí Komise přezkoumat spojení podniků – Lhůta pro podání žádosti o postoupení věci – Pojem ‚dání na vědomí‘ – Informování dotčených podniků o žádosti o postoupení případu – Jazykový režim – Lhůta pro oznámení rozhodnutí Komise přezkoumat spojení podniků – Ovlivnění obchodu mezi členskými státy – Hrozba zásadního narušení hospodářské soutěže – Vhodnost postoupení případu
ECLI: ECLI:EU:T:2025:655Entscheidung vom: 02.07.2025
ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého rozšířeného senátu)
2. července 2025 ( *1 )
„Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Trh velkoobchodní distribuce nápojů – Článek 22 nařízení (ES) č. 139/2004 – Žádost orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu, který není podle vnitrostátního práva příslušný k přezkoumání spojování podniků, o postoupení případu Komisi – Rozhodnutí Komise přezkoumat spojení podniků – Lhůta pro podání žádosti o postoupení věci – Pojem ‚dání na vědomí‘ – Informování dotčených podniků o žádosti o postoupení případu – Jazykový režim – Lhůta pro oznámení rozhodnutí Komise přezkoumat spojení podniků – Ovlivnění obchodu mezi členskými státy – Hrozba zásadního narušení hospodářské soutěže – Vhodnost postoupení případu“
Ve věci T‑289/24,
Brasserie Nationale (dříve Brasseries Funck-Bricher et Bofferding), se sídlem v Bascharage (Lucembursko),
Munhowen SA, se sídlem v Ehlerange (Lucembursko),
zástupce: G. Parleani, avocat,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zástupci: P. Berghe a N. Cambien, jako zmocněnci,
žalované,
podporované:
Autorité de concurrence du Grand-Duché de Luxembourg, se sídlem v Lucemburku (Lucembursko), zástupci: P. Kinsch a V. Richard, avocats,
a
Anheuser-Busch InBev, se sídlem v Bruselu (Belgie), zástupci: K. Veranneman a J.-P. Roemen, avocats,
vedlejšími účastníky řízení,
TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát),
ve složení: M. J. Costeira, předsedkyně, M. Kančeva, U. Öberg, P. Zilgalvis a E. Tichy-Fisslberger (zpravodajka), soudci,
za soudní kancelář: H. Eriksson, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení, zejména k:
–
rozhodnutí Tribunálu ze dne 24. června 2024 vyhovět žádosti žalobkyň o projednání věci ve zrychleném řízení,
–
písemné otázce Tribunálu položené účastníkům řízení a odpovědím na tuto otázku došlým kanceláři Tribunálu dne 25. a 27. září 2024,
–
návrhům žalobkyň a Komise na důvěrné zacházení došlým kanceláři Tribunálu dne 25. října a 4. listopadu 2024,
po jednání konaném dne 6. března 2025,
vydává tento
Rozsudek
1
Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Brasserie Nationale (dříve Brasseries Funck-Bricher et Bofferding) a Munhowen SA, domáhají zrušení rozhodnutí Evropské komise C(2024) 1788 final ze dne 14. března 2024 přijatého na základě čl. 22 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. 2004, L 24, s. 1; Zvl. vyd. 08/03, s. 40) a článku 57 Dohody o EHP (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým Komise vyhověla žádosti Autorité de concurrence du Grand-Duché de Luxembourg (Úřad pro hospodářskou soutěž Lucemburského velkovévodství, dále jen „ACL“) o přezkum získání výlučné kontroly Brasserie Nationale nad společností Boissons Heintz Sàrl (věc M.11485). – Brasserie Nationale/Boissons Heintz).
Skutečnosti předcházející sporu
K dotčeným subjektům
2
Brasserie Nationale je společností založenou podle lucemburského práva, která se zabývá výrobou piva a minerální vody.
3
Munhowen, která je 100% dceřinou společností Brasserie Nationale, je založena podle lucemburského práva a působí v oblasti velkoobchodní distribuce nápojů v Lucembursku a sousedních regionech Francie a Belgie.
4
Společnost Boissons Heintz, se sídlem v Lucembursku, působí v oblasti velkoobchodní distribuce nápojů v Lucembursku.
K dotčenému spojení podniků
5
Tiskovou zprávou ze dne 31. ledna 2024 oznámila Brasserie Nationale ukončení spojení spočívajícího v převzetí výlučné kontroly nad společností Boissons Heintz prostřednictvím nabytí veškerých podílů posledně uvedené společností Munhowen (dále jen „dotčené spojení“).
6
Vzhledem k nedosažení stanovených obratů nemělo dotčené spojení význam pro Unii ve smyslu článku 1 nařízení č. 139/2004, a nemuselo být tedy oznámeno Komisi v souladu s čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení.
7
Vzhledem k tomu, že v Lucembursku neexistoval režim kontroly spojování podniků, neexistovala v tomto členském státě z tohoto důvodu žádná oznamovací povinnost. Dotčené spojení rovněž nevyžadovalo oznámení v jiném členském státě Evropské unie nebo v některém ze států, které jsou stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP).
K žádosti o postoupení případu Komisi
8
Dne 22. prosince 2023 se společnost Brasserie Nationale obrátila na ACL, aby jej informovala o tom, že její dceřiná společnost Munhowen hodlá nabýt společnost Boissons Heintz.
9
Dne 10. ledna 2024 se konala schůzka mezi žalobkyněmi a ACL.
10
Od 17. ledna 2024 poskytovaly třetí osoby ACL informace o dotčeném spojení.
11
Dne 25. ledna 2024 jedna z těchto třetích osob formálně požádala ACL o předložení žádosti o postoupení přezkumu uvedeného spojení Komisi podle čl. 22 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a zároveň jí poskytla další informace o tomto spojení.
12
Dne 7. února 2024 požádal ACL Komisi podle čl. 22 odst. 1 nařízení č. 139/2004 o přezkoumání dotčeného spojení (dále jen „žádost o postoupení případu“). Komise tuto žádost obdržela téhož dne.
13
Dne 8. února 2024 Komise podle čl. 22 odst. 2 nařízení č. 139/2004 a článku 6 odst. 3 protokolu č. 24 k Dohodě o EHP informovala vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž ostatních členských států, jakož i Kontrolní úřad Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) o žádosti o postoupení případu. Dopisem z téhož dne Komise informovala společnost Brasserie Nationale o žádosti o postoupení případu a vyzvala ji, aby předložila připomínky (dále jen „informační dopis“). Dne 9. února 2024 Komise poté, co obdržela jejich kontaktní údaje, e-mailem zaslala uvedený dopis právním zástupcům žalobkyň.
14
Dne 12. února 2024 byla mezi Komisí a žalobkyněmi uspořádána videokonference.
15
Dne 14. února 2024 zaslala Komise žalobkyním překlad informačního dopisu do francouzského jazyka.
16
Dne 22. února 2024 předložila Brasserie Nationale své připomínky.
17
Na telefonické konferenci s Komisí dne 26. února 2024 požádala Brasserie Nationale o přístup k žádosti o postoupení případu. Téhož dne jí Komise zaslala nedůvěrné znění této žádosti a jejích příloh. Na výzvu Komise předložila Brasserie Nationale dne 29. února 2024 další připomínky.
18
Po uplynutí lhůty dne 29. února 2024 žádný členský stát ani stát, který je smluvní stranou Dohody o EHP, nepožádal o připojení se k žádosti o postoupení případu.
19
Dne 14. března 2024 Komise napadeným rozhodnutím vyhověla žádosti o postoupení případu. Téhož dne o tom informovala Brasserie Nationale.
K napadenému rozhodnutí
20
Zaprvé měla Komise za to, že žádost o postoupení případu ze dne 7. února 2024 byla předložena ve lhůtě 15 pracovních dnů stanovené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004. V tomto ohledu Komise uvedla, že dotčené spojení bylo ACL dáno na vědomí nejdříve dne 17. ledna 2024, tedy v den, kdy ACL poprvé obdržel relevantní informace o tomto spojení a jeho účincích, které mu umožnily předběžně posoudit, zda byly splněny podmínky pro podání žádosti o postoupení případu podle čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce uvedeného nařízení (body 20 a 28 až 30 napadeného rozhodnutí).
21
Zadruhé, pokud jde o vymezení relevantních trhů, Komise v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí určila trh výroby a dodávek piva do prodejního kanálu pro přímou spotřebu (dále jen „kanál CHR/on-trade“) v Lucembursku a dále trh velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku. Komise mimoto uvedla, že nelze vyloučit, že velkoobchodní distribuce piva v Lucembursku prostřednictvím kanálu CHR/on-trade je odlišným trhem (body 43, 52 a 56 napadeného rozhodnutí).
22
Zatřetí měla Komise za to, že dotčené spojení může ovlivnit obchod mezi členskými státy, jelikož zbavuje výrobce piva a nápojů usazené v jiných členských státech, kteří nemají distribuční síť prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, přístupu na lucemburský trh (body 63 a 69 napadeného rozhodnutí).
23
Začtvrté, pokud jde o hrozbu zásadního narušení hospodářské soutěže na území Lucemburska, Komise měla za to, že hrozí, že dotčené spojení vyvolá nekoordinované účinky vyplývající z horizontálního překrývání se na lucemburských trzích velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade (bod 73 napadeného rozhodnutí) a velkoobchodní distribuce piva prostřednictvím téhož kanálu (bod 80 napadeného rozhodnutí).
24
Kromě toho měla Komise za to, že dotčené spojení mohlo představovat riziko uzamčení zákazníků vyplývající z nehorizontálního překrytí lucemburského trhu výroby a dodávek piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade, na jedné straně a lucemburských trhů velkoobchodní distribuce nápojů (včetně piva) prostřednictvím tohoto kanálu, jakož i užšího trhu omezeného na velkoobchodní distribuci piva v Lucembursku prostřednictvím uvedeného kanálu na straně druhé (bod 84 napadeného rozhodnutí).
25
Komise z toho vyvodila, že hrozilo, že dotčené spojení zásadně naruší hospodářskou soutěž na předcházejícím trhu výroby a dodávek piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, jakož i na navazujících trzích velkoobchodní distribuce všech nápojů týmž kanálem v Lucembursku (body 88 a 89 napadeného rozhodnutí).
26
Zapáté Komise zdůraznila svou posuzovací pravomoc pro účely přijetí žádosti o postoupení případu a měla za to, že, je dotčené spojení vhodné pro postoupení případu. Komise totiž uvedla, že na prvním místě mohlo uvedené spojení podniků ovlivnit obchod mezi členskými státy a hrozilo, že zásadně naruší hospodářskou soutěž na lucemburském území (bod 91 napadeného rozhodnutí), na druhém místě Lucembursko nemá režim kontroly spojování podniků a toto spojení podniků a jeho účinky nepodléhají žádnému jinému režimu kontroly spojování podniků (bod 92 napadeného rozhodnutí), na třetím místě Komise měla dobré předpoklady k posouzení relevantních trhů s ohledem na nástroje a zkušenosti, které má v odvětví výroby a dodávek nápojů (bod 93 napadeného rozhodnutí), a na čtvrtém místě žádost o postoupení případu byla podána jen několik dnů po uskutečnění tohoto spojení (bod 94 napadeného rozhodnutí).
Návrhová žádání účastnic řízení
27
Žalobkyně v podstatě navrhují, aby Tribunál zrušil napadené rozhodnutí.
28
Komise, podporovaná Anheuser-Busch InBev (dále jen „AB InBev“) a ACL, navrhuje, aby Tribunál:
–
žalobu zamítl,
–
uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
29
Na podporu své žaloby uplatňují žalobkyně osm žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení jazykového režimu použitelného na základě nařízení Rady č. 1 ze dne 15. dubna 1958 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. 1958, 17, s. 385; Zvl. vyd. 01/01, s. 3), druhý z nedodržení lhůty 15 pracovních dnů stanovené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004, třetí z porušení lhůty stanovené v čl. 22 odst. 2 prvním pododstavci uvedeného nařízení, čtvrtý z opožděného oznámení napadeného rozhodnutí, pátý z porušení práva na obhajobu, jakož i zásad rovnosti zbraní, loajality řízení a legitimního očekávání, šestý z neovlivnění obchodu mezi členskými státy, sedmý z neexistence hrozby zásadního narušení hospodářské soutěže na území Lucemburska a osmý z irelevantnosti úvah týkajících se vhodnosti postoupení případu.
K zastupování žalobkyň nezávislým advokátem
30
Je třeba připomenout, že otázka zastupování žalobkyň je nepominutelnou podmínkou řízení a může být z tohoto důvodu zkoumána Tribunálem kdykoliv i bez návrhu [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 5. září 2013, ClientEarth v. Rada, C‑573/11 P, nezveřejněné, EU:C:2013:564, bod 20, a ze dne 30. května 2018, PJ v. EUIPO – Erdmann & Rossi (Erdmann & Rossi), T‑664/16, EU:T:2018:517, bod 47].
31
Článek 19 třetí pododstavec statutu Soudního dvora Evropské unie, který se použije na řízení před Tribunálem v souladu s článkem 53 tohoto statutu, stanoví, že účastníci řízení neuvedení v prvních dvou pododstavcích uvedeného článku musí být zastoupeni advokátem.
32
Cílem zastoupení účastníků řízení, kteří nejsou uvedeni v čl. 19 prvním a druhém pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, advokátem je zaprvé zabránit tomu, aby soukromé strany samy vystupovaly před soudem bez využití prostředníka, a zadruhé zajistit, aby na obranu právnických osob vystupoval zástupce, jenž má od právnické osoby, kterou zastupuje, dostatečný odstup (rozsudky ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA,C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 61; ze dne 24. března 2022, PJ a PC v. EUIPO, C‑529/18 P a C‑531/18 P, EU:C:2022:218, bod 63, a ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA,C‑110/21 P, EU:C:2022:555, bod 46).
33
Pojetí úlohy advokáta v unijním právním řádu, které vychází ze společných právních tradic členských států, na nichž je založen článek 19 statutu Soudního dvora Evropské unie, je pojetí advokáta jako spolupracovníka v justiční oblasti, jenž je povolán poskytnout zcela nezávisle a ve vyšším zájmu spravedlnosti právní pomoc, kterou jeho klient potřebuje (viz usnesení ze dne 3. června 2024, Trasta Komercbanka v. ECB, C‑103/23 P, nezveřejněné, EU:C:2024:483, bod 31 a citovaná judikatura).
34
V projednávaném případě Jean-Louis Schiltz, který žalobu podepsal, na jednání v odpovědi na ústní otázku Tribunálu potvrdil, že předsedá představenstvu Brasserie Nationale, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání. Takové postavení však není slučitelné se zastupováním této společnosti před unijními soudy (usnesení ze dne 4. prosince 2014, ADR Center v. Komise, C‑259/14 P, nezveřejněné, EU:C:2014:2417, bod 27; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 4. února 2020, Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA, C‑515/17 P a C‑561/17 P, EU:C:2020:73, bod 65). Totéž platí pro zastupování Munhowen, která je 100% dceřinou společností Brasserie Nationale (viz bod 3 výše), a jejíž zájmy se tedy do značné míry překrývají se zájmy společnosti Brasserie Nationale. Existuje totiž riziko, že profesní názor tohoto advokáta bude alespoň částečně ovlivněn jeho postavením předsedy představenstva Brasserie Nationale (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 6. září 2012, Prezes Urzędu Komunikacji Elektronicznej a Polsko v. Komise, C‑422/11 P a C‑423/11 P, EU:C:2012:553, bod 25).
35
Vzhledem k tomu, že pan Schiltz nesplňoval podmínky stanovené v čl. 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, jak je vykládán judikaturou, nemohl žalobkyně zastupovat před Tribunálem. Tato okolnost však nemá vliv na projednávaný spor, jelikož žalobkyně byly v průběhu celého řízení zastoupeny rovněž jiným advokátem splňujícím uvedené podmínky.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení jazykového režimu použitelného na základě nařízení č. 1
36
Žalobkyně kritizují, že informační dopis týkající se žádosti o postoupení případu byl vyhotoven v anglickém jazyce, což je podle nich v rozporu s nařízením č. 1 a způsobuje vadu řízení ab initio. Žalobkyně se domnívají, že skutečnost, že Komise od určitého okamžiku souhlasila s tím, aby řízení probíhalo ve francouzštině, a poskytla neoficiální překlad uvedeného informačního dopisu, nemůže tuto vadu zhojit, ale naopak ji posiluje. Žalobkyně mají za to, že to platí tím spíše, že Komise dne 14. května 2024 znovu použila anglický jazyk k potvrzení přijetí pozměněné plné moci advokáta. Kromě toho Soudní dvůr podle nich zdůraznil význam otázky jazyka, který je třeba použít, v rozsudku ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise (C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677, bod 209).
37
Komise odpovídá, že vzhledem k tomu, že ACL přijal angličtinu jako jednací jazyk, první kontakty se žalobkyněmi se uskutečnily v tomto jazyce. Komise uvádí, že od videokonference konané dne 12. února 2024, během níž jej žalobkyně informovaly o svém přání, aby se komunikace uskutečnila ve francouzštině, probíhalo řízení o postoupení případu výhradně ve francouzštině. Komise tvrdí, že dne 14. února 2024 zaslala tedy žalobkyním překlad informačního dopisu do francouzského jazyka. Komise zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí je vyhotoveno ve francouzštině. Má za to, že i kdyby mohlo být prokázáno porušení článku 3 nařízení č. 1, nemělo by to za následek vadu řízení.
38
Je třeba připomenout, že článek 3 nařízení č. 1 stanoví, že „[t]exty zasílané orgánem členskému státu nebo osobě podléhající jurisdikci členského státu se sepisují v jazyce tohoto členského státu“.
39
Podle čl. 22 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004 je Komise povinna informovat příslušné orgány členského státu a dotčené soutěžitele o jakékoliv žádosti obdržené podle odstavce 1 tohoto článku.
40
Takové informování v písemné podobě představuje „text“ ve smyslu článku 3 nařízení č. 1. Proto musí Komise dotčeným soutěžitelům zaslat v jazyce členského státu, jehož jurisdikci podléhají, a to i v případě, že se orgán pro hospodářskou soutěž tohoto členského státu vzdal práva obdržet dokumenty týkající se řízení v uvedeném jazyce.
41
V projednávaném případě přitom byl informační dopis, kterým Komise informovala Brasserie Nationale o žádosti o postoupení případu (viz bod 13 výše) sepsán v angličtině, která není úředním jazykem Lucemburského velkovévodství, kde má tato společnost sídlo.
42
Komise tudíž porušila článek 3 nařízení č. 1 tím, že zaslala Brasserie Nationale informační dopis v angličtině.
43
Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že použití jazyka uvedeného v článku 3 nařízení č. 1 není podstatnou formální náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU, jejíž porušení se nutně dotýká bezvadnosti jakéhokoli dokumentu určeného dotyčné osobě v jiném jazyce. Podle této judikatury platí, že pokud orgán zašle osobě podléhající jurisdikci některého členského státu text, který není sepsán v jazyce tohoto státu, řízení je v důsledku tohoto postupu stiženo vadou pouze tehdy, když z tohoto postupu plynou pro danou osobu nepříznivé následky v rámci správního řízení (rozsudek ze dne 9. června 2016, CEPSA v. Komise,C‑608/13 P, EU:C:2016:414, bod 36).
44
Proto na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, může být bezvadnost zaslání tohoto dopisu, a tudíž i bezvadnost správního řízení, zpochybněna pouze v případě, že použití angličtiny v informačním dopise mělo pro ně nepříznivé následky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2016, CEPSA v. Komise, C‑263/13 P, EU:C:2016:414, bod 37).
45
Pokud jde o tyto nepříznivé následky, žalobkyně se na jednání omezily na tvrzení, že jejich újma spočívala v tom, že jakožto malé a střední podniky, které nepracují v angličtině, čelily řízení, které probíhalo v tomto jazyce, což údajně mělo za následek nedodržení lhůt stanovených v článku 22 nařízení č. 139/2004.
46
Nicméně od okamžiku, kdy žalobkyně informovaly Komisi o svém přání, aby se komunikace uskutečňovala ve francouzštině, bylo tomuto přání vyhověno téměř po celou dobu správního řízení, které vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí. Konkrétně videokonference konaná dne 12. února 2024, jejímž účelem bylo informovat žalobkyně o žádosti o postoupení případu, proběhla ve francouzštině. Komise dne 14. února 2024, tedy méně než týden po zaslání informačního dopisu a 15 dnů před uplynutím lhůty stanovené v čl. 22 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 139/2004, zaslala žalobkyním překlad tohoto dopisu do francouzského jazyka (viz bod 15 výše). Kromě toho dne 22. a 29. února 2024 předložila Brasserie Nationale připomínky ve francouzštině, což jí umožnilo užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko v průběhu uvedeného správního řízení. V tomto ohledu je jedinou výjimkou potvrzení o přijetí ze dne 14. května 2024, které bylo vyhotoveno v angličtině, ale ze své povahy neobsahuje žádnou podstatnou informaci.
47
Za těchto okolností žalobkyně neprokázaly, že by jim v projednávané věci použití jiného jazyka, než je jazyk členského státu, jehož jurisdikci podléhají, Komisí v průběhu správního řízení způsobilo újmu ve smyslu judikatury citované v bodech 43 a 44 výše.
48
Skutečnost, že informační dopis a potvrzení o přijetí ze dne 14. května 2024 byly sepsány v angličtině, tudíž neodůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí.
49
První žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedodržení lhůty 15 pracovních dnů stanovené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004
50
Žalobkyně tvrdí, že žádost o postoupení případu nebyla podána ve lhůtě 15 pracovních dnů od dání na vědomí dotčeného spojení, což je v rozporu s čl. 22 odst. 1 druhým pododstavcem nařízení č. 139/2004. V podstatě tvrdí, že zaprvé je pojem „dání na vědomí“ vykládán Komisí a ACL příliš široce, zadruhé posledně uvedený úřad byl o dotčeném spojení dostatečně informován před datem uvedeným v napadeném rozhodnutí, zatřetí Komise s přiměřenou péčí neověřila dodržení této lhůty uvedeným úřadem a začtvrté přijetí žádosti o postoupení případu porušuje zásady legitimního očekávání a právní jistoty a je v rozporu s vůlí unijního normotvůrce.
51
Komise, AB InBev a ACL tyto argumenty vyvracejí.
52
Článek 22 odst. 1 druhý pododstavec nařízení č. 139/2004 stanoví, že „[žádost o postoupení případu] musí být předložena nejpozději ve lhůtě 15 pracovních dnů od data, kdy bylo spojení oznámeno, nebo pokud se žádné oznámení nepožaduje, jinak dáno na vědomí dotčenému členskému státu“.
53
Článek 22 odst. 1 druhý pododstavec nařízení č. 139/2004 tedy jako počátek běhu lhůty 15 pracovních dnů stanoví datum, kdy bylo spojení, které je předmětem žádosti o postoupení případu, oznámeno, nebo pokud se takové oznámení nepožaduje, datum, kdy bylo toto spojení „jinak dáno na vědomí“ dotčenému členskému státu.
54
Je třeba uvést, že vzhledem k neexistenci režimu kontroly spojování podniků v Lucembursku nebylo v tomto členském státě vyžadováno oznámení dotčeného spojení. Počátkem běhu lhůty 15 pracovních dnů je tudíž v projednávaném případě datum, kdy bylo dotčené spojení jinak dáno na vědomí dotčenému členskému státu.
K výkladu pojmu „dání na vědomí“
55
Žalobkyně tvrdí, že znění čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004 vyžaduje v případě, kdy se nepožaduje žádné oznámení, pouze „dání na vědomí“ spojení, a nikoli „oznámení“, ani poskytnutí dodatečných nebo doplňujících informací. Široký výklad pojmu „dání na vědomí“ provedený Komisí a ACL by ve věci samé vedl k právu vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž na pasivitu.
56
Žalobkyně konkrétně zpochybňují výklad, že „dání na vědomí“ spojení ve smyslu čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004 předpokládá aktivní předání relevantních informací, aby vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž mohl předběžně posoudit, zda jsou splněny podmínky pro podání žádosti o postoupení případu. Žalobkyně mají za to, že tento výklad znamená, že i když v dotčeném členském státě není požadováno žádné oznámení, musí dotčené podniky z opatrnosti vždy podniknout aktivní kroky, aby vnitrostátnímu úřadu umožnily provést tuto předběžnou analýzu. Žalobkyně mají za to, že se jedná o ekvivalent oznamovací povinnosti, který jde nad rámec požadavků čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004. Podle žalobkyň by uvedenému úřadu příslušelo provést předběžné posouzení. Tento úřad, který je informován o spojení, by nemohl zůstat nečinný a čekat na to, až mu strany zašlou všechny nezbytné a užitečné údaje.
57
Komise, AB InBev a ACL tyto argumenty zpochybňují.
58
Pro výklad pojmu „dání na vědomí“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004 je třeba v souladu s ustálenou judikaturou provést doslovný, kontextuální, teleologický a historický výklad čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004 [viz rozsudek ze dne 25. června 2020, A a další (Větrné elektrárny v Aalter a Nevele), C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 37 a citovaná judikatura]. V tomto kontextu je třeba zohlednit skutečnost, že unijní právní předpisy jsou sepsány v několika jazycích a všechna jazyková znění jsou závazná, což může vyžadovat srovnání těchto znění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. ledna 2021, Hessischer Rundfunk,C‑422/19 a C‑423/19, EU:C:2021:63, bod 65, a ze dne 14. července 2016, Lotyšsko v. Komise,T‑661/14, EU:T:2016:412, bod 39 a citovaná judikatura).
59
Zaprvé, pokud jde o doslovný výklad, jednotlivá jazyková znění čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004 se neshodují. Zatímco zejména z výrazů použitých v německé, anglické, chorvatské, španělské, francouzské, maďarské, italské, nizozemské a portugalské verzi tohoto ustanovení vyplývá, že výraz „dání na vědomí“ musí spočívat v „činnosti“, zejména v „předání“, bulharské znění tohoto ustanovení naznačuje, že postačuje jakékoli obeznámení s dotčeným spojením. Tento rozdíl mezi jednotlivými jazykovými zněními znamená, že čl. 22 odst. 1 druhý pododstavec nařízení č. 139/2004 musí být vykládán v závislosti na kontextu a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. dubna 2016, Borealis Polyolefine a další, C‑191/14, C‑192/14, C‑295/14, C‑389/14 a C‑391/14 až C‑393/14, EU:C:2016:311, bod 90, a ze dne 26. ledna 2021, Hessischer Rundfunk,C‑422/19 a C‑423/19, EU:C:2021:63, bod 65 a citovaná judikatura).
60
Zadruhé, pokud jde o historický výklad, je třeba připomenout, že použití pojmu „dát na vědomí“ v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004 bylo nezbytné právě proto, aby bylo členským státům, které nemají vnitrostátní právní předpisy v oblasti kontroly spojování podniků, umožněno požádat Komisi o kontrolu spojení podniků, která mohou mít negativní účinky na jejich území, pokud tato spojení ovlivňují rovněž obchod mezi členskými státy (rozsudek ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise, C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677, bod 164).
61
Uvedený výklad sice zasazuje čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004 do historického kontextu, neumožňuje však objasnit jeho znění. Výraz „sděleno členskému státu“, jak je použit v čl. 22 odst. 4 původního znění nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. 1989, L 395, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 31), totiž odpovídá výrazu „dáno na vědomí“, který je uveden v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004. Kromě toho výraz „oznámeno [předmětem sdělení] členskému státu“, který byl vložen nařízením Rady (ES) č. 1310/97 ze dne 30. června 1997, kterým se mění nařízení č. 4064/89 (Úř. věst. 1997, L 180, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 164) do čl. 22 odst. 4 nařízení č. 4064/89, byl stejně nepřesný a nejednoznačný jako výraz „dáno na vědomí dotčenému členskému státu“ použitý v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004. Mimoto sdělení Komise o postupování případů spojování podniků (Úř. věst. 2005, C 56, s. 2; dále jen „sdělení o postupování případu“, jehož poznámka pod čarou 43 obsahuje výklad pojmu „dáno na vědomí, který žalobkyně zpochybňují, není pro účely historického výkladu relevantní, jelikož toto sdělení bylo přijato po přijetí nařízení č. 139/2004, a nemohlo být tedy unijním normotvůrcem zohledněno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise, C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677, bod 144).
62
Zatřetí, pokud jde o kontextuální výklad, je třeba uvést, že čl. 22 odst. 1 druhý pododstavec nařízení č. 139/2004 obsahuje v první části věty odkaz na „žádost [o postoupení případu]“. Toto ustanovení tedy musí být vykládáno ve světle čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004, který stanoví podmínky, za kterých může být taková žádost podána. To znamená, že „dání na vědomí“ spojení musí umožnit dotčenému členskému státu provést předběžné posouzení uvedených podmínek a posoudit vhodnost předložení žádosti o postoupení případu. Skutečnost, že oznámení a „dání na vědomí“ spojení představují alternativy, které mají podle čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004 stejné právní důsledky, a sice počátek běhu lhůty 15 pracovních dnů (viz bod 53 výše) tento výklad potvrzuje. Totéž platí pro ostatní mechanismy postoupení případu uvedené v čl. 4 odst. 4 a 5, jakož i v článku 9 nařízení č. 139/2004, které pro zahájení běhu příslušných lhůt stanoví předání buď kopie oznámení, nebo odůvodněného podání, a tedy aktivní předání informací umožňující posoudit podmínky jejich použití. Uvedený výklad je rovněž potvrzen skutečností, že počátek běhu lhůty 15 pracovních dnů pro podání žádosti o připojení závisí rovněž na aktivním předání informací příslušným orgánům členských států v souladu s čl. 22 odst. 2 druhým pododstavcem nařízení č. 139/2004 a dále že unijní režim kontroly spojování podniků je obecně založen na zásadě aktivního předávání relevantních informací, jak vyplývá zejména z čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004.
63
S ohledem na tyto skutečnosti musí „dání na vědomí“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004 spočívat v aktivním předání informací příslušnému orgánu dotčeného členského státu, které mu umožní provést předběžné posouzení podmínek stanovených v prvním pododstavci tohoto odstavce.
64
Začtvrté toto posouzení potvrzuje i teleologický výklad čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004.
65
Z bodů 11 a 14 odůvodnění tohoto nařízení totiž vyplývá, že postoupení případů spojování musí probíhat účinným způsobem, což vylučuje výklad čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce uvedeného nařízení v tom smyslu, že příslušné orgány členských států by byly povinny aktivně vyhledávat informace týkající se spojení, která mohou být v rámci tohoto režimu přezkoumána. Tento cíl účinnosti by byl rovněž ohrožen, kdyby uvedené orgány byly za účelem dodržení lhůty 15 pracovních dnů nuceny preventivně podat žádost o postoupení případu, i kdyby nebylo jisté, zda byly splněny podmínky čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce téhož nařízení. Výklad uvedený v bodě 63 výše zohledňuje skutečnost, že unijní normotvůrce chtěl zajistit kontrolu spojování podniků ve lhůtách slučitelných jak s požadavky řádné správy, tak s požadavky obchodního styku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise, C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677, bod 204 a citovaná judikatura).
66
Zapáté výklad uvedený v bodě 63 výše je jediný možný rovněž ve světle zásady právní jistoty, jak je uplatňována žalobkyněmi, která vyžaduje, aby právní úprava umožnila dotčeným osobám přesně se seznámit s rozsahem povinností, které jim ukládá, a aby tyto osoby měly možnost jednoznačně zjistit svá práva a povinnosti a postupovat podle toho (viz rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft,C‑573/12, EU:C:2014:2037, body 127 a 128 a citovaná judikatura).
67
Tento výklad totiž zajišťuje, že počátek běhu lhůty stanovené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004 bude jasně definován. Tím, že spojující se strany předají příslušným orgánům informace, které jim umožní předběžné posouzení podmínek stanovených v prvním pododstavci uvedeného odstavce, mohou mít jistotu, že tato lhůta začala běžet a po jejím uplynutí již není možné podat žádost o postoupení případu. Je tak zaručeno, že uvedená lhůta nezávisí na nepředvídatelných a nejistých okolnostech, jako jsou dostupné veřejné informace o daném spojení podniků.
68
Na rozdíl od názoru žalobkyň nemají vnitrostátní orgány, které nejsou autory, ale adresáty dání na vědomí stanoveného v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004, kontrolu nad lhůtou stanovenou tímto ustanovením. Naproti tomu spojující se strany mohou prostřednictvím dání na vědomí splňujícího požadavky uvedené v bodě 63 výše vyvolat počátek běhu této lhůty. V případě, že tyto orgány uvedenou lhůtu nedodrží, mohou se uvedené strany dovolávat této okolnosti v rámci připomínek k žádosti o postoupení případu Komisi, a pokud Komise uvedené žádosti vyhoví, před unijním soudem v rámci žaloby na neplatnost podané proti rozhodnutí, kterým bylo této žádosti vyhověno. Uvedené orgány tedy nemohou stanovit počátek běhu lhůty na základě volného uvážení, ale podléhají objektivním kritériím, která jsou předmětem soudního přezkumu.
69
Z toho v souladu s výkladem uvedeným v bodě 63 výše vyplývá, že „dání na vědomí“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004 musí svou formou spočívat v aktivním předání relevantních informací příslušnému orgánu dotčeného členského státu a obsahem musí obsahovat dostatečné informace k tomu, aby tento orgán mohl provést předběžné posouzení podmínek stanovených v prvním pododstavci tohoto odstavce.
70
V důsledku toho, jak správně tvrdí Komise, lhůta 15 pracovních dnů stanovená v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004 začíná běžet od okamžiku, kdy byly předány všechny tyto informace. V tomto kontextu není relevantní, že uvedené informace byly předány dotčenými podniky nebo třetími osobami nebo jakýmkoliv jiným zdrojem.
71
Ačkoli žalobkyně tvrdí opak, nemohou tedy informace týkající se pouhé existence spojení podniků vést k počátku běhu uvedené lhůty, jelikož pouhé obeznámení se se spojením podniků neumožňuje příslušnému orgánu provést předběžné posouzení podmínek použití čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004.
72
Kromě toho, v rozsahu, v němž žalobkyně vyžadují tím, že kritizují údajné právo na nečinnost, pozitivní kroky ze strany dotčených příslušných orgánů od okamžiku, kdy byly tyto orgány informovány o existenci spojení podniků, odkazují, jak vyplývá z bodu 62 výše, na prvek, který obecně není součástí režimu kontroly spojování podniků a konkrétně jeho mechanismů postupování případů, v nichž Komise ani vnitrostátní orgány nejsou nuceny aktivně vyhledávat informace týkající se spojení podniků, která mohou být přezkoumána podle tohoto režimu. Takový výklad by byl z důvodu značné administrativní zátěže rovněž v rozporu s cílem účinnosti uvedeným v bodě 65 výše a zbavil by mechanismus postoupení případu uvedený v článku 22 nařízení č. 139/2004 užitečného účinku.
73
Konečně je třeba odmítnout argument žalobkyň, že výklad čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004, jak je uveden v bodě 63 výše, odpovídá oznamovací povinnosti.
74
Na rozdíl od toho, co je v čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 stanoveno pro neoznámení, není nedání na vědomí sankcionováno. Kromě toho, jak poznamenává Komise, neexistuje žádný požadavek na formu, kterou musí takové dání na vědomí mít. Může například spočívat v jednoduché zprávě a omezit se na stručné uvedení skutečností umožňujících analýzu podmínek stanovených v čl. 22 odst. 1 prvním pododstavci nařízení č. 139/2004, jako jsou dotčené spojení podniků, spojující se strany, dotčené trhy, vliv na obchod mezi členskými státy a dopad na hospodářskou soutěž na území dotčeného členského státu.
75
Dání na vědomí tedy svou formou, obsahem ani předmětem neodpovídá povinnému oznámení, které v souladu s článkem 4 prováděcího nařízení Komise (EU) 2023/914 ze dne 20. dubna 2023, kterým se provádí nařízení č. 139/2004 a zrušuje nařízení Komise (ES) č. 802/2004 (Úř. věst. 2023, L 119, s. 22), vyžaduje poskytnutí úplných informací, jak jsou stanoveny ve formuláři CO a v zkráceném formuláři CO obsaženém v přílohách I a II uvedeného nařízení, aby Komise mohla provést konečné posouzení slučitelnosti spojení podniků s vnitřním trhem.
76
Kromě toho se pojem „dát na vědomí“ uvedený v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004 týká především spojení podniků, která mohou mít nepříznivé účinky na území členského státu, jenž nemá vnitrostátní právní úpravu v oblasti kontroly spojování podniků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise, C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677, bod 164), což je v současné době pouze případ Lucemburského velkovévodství. Je tudíž třeba konstatovat, že působnost tohoto pojmu zůstává omezená.
K počátku běhu lhůty 15 pracovních dnů v projednávaném případě
77
Žalobkyně mají za to, že ACL byl o dotčeném spojení dostatečně informován před 17. lednem 2024, což je datum uvedené v napadeném rozhodnutí. Tvrdí, že ve skutečnosti byl ACL o uvedeném spojení informován od 10. ledna 2024 a mohl provést předběžné posouzení.
78
Žalobkyně mají totiž zaprvé za to, že toto spojení podniků je velmi jednoduché. Zadruhé podle nich ACL od roku 2015 vyšetřoval odvětví velkodistribuce v Lucembursku, od roku 2017 odvětví pivovarnictví a prodejen nápojů, jakož i od roku 2019 vztahy mezi pivovary a osobami působícími v odvětví hotelnictví, stravovacích zařízení a pohostinství (dále jen „Horeca“), přičemž se specificky zaměřil na žalobkyně a dceřinou společnost společnosti AB InBev a obdržel od žalobkyň a dalších subjektů v rámci šetření vedených od roku 2015 řadu užitečných informací. Podle žalobkyň tyto informace umožnily tomuto úřadu provést předběžné posouzení dotčeného spojení na začátku roku 2024. Žalobkyně zatřetí uvádějí, že ACL uznává, že byl o uvedeném spojení informován již dne 22. prosince 2023. Začtvrté články v tisku byly podle žalobkyň zveřejněny již dne 9. ledna 2024. Žalobkyně mají zapáté za to, že Brasserie Nationale během rozhovoru organizovaného s ACL dne 10. ledna 2024 tento úřad informovala, že její dceřiná společnost Munhowen získá Boissons Heintz.
79
Žalobkyně upřesňují, že na této schůzce byl ACL informován, že dotčené spojení bude ukončeno na konci ledna roku 2024. Kritizují skutečnost, že tento úřad nekladl otázky ohledně uvedeného spojení a neoznámil žádné konkrétní kroky, ale omezil se na odpověď, že „bude v kontaktu“ s advokáty společnosti Munhowen. Žalobkyně uvádějí, že vzhledem k tomu, že uvedený úřad nereagoval, přistoupily strany dotčeného spojení o tři týdny později, a sice dne 31. ledna 2024, k uskutečnění tohoto spojení s převodem podílů a zaplacením ceny. Podle žalobkyň by bylo jednoduché, smysluplné a v souladu se zásadami právní jistoty a účinnosti, kdyby ACL kontaktoval advokáty společnosti Munhowen v období od 10. do 30. ledna 2024 za účelem pokračování v komunikaci nebo vysvětlení obtíží.
80
Žalobkyně uvádějí, že ACL zůstal nečinný a neučinil žádný pozitivní krok, ani neučinil žádnou výzvu směřující k získání doplňujících informací ve vztahu k informacím, které již měl, ale čekal na to, až se ozvou třetí osoby. Podle žalobkyň z údajů ACL vyplývá, že podnět konkurenčního podniku Brasserie Nationale byl rozhodující pro žádost o postoupení případu. ACL tedy podle žalobkyň nechal uplynout lhůtu 15 pracovních dnů stanovenou v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004, aniž reagoval.
81
Komise, AB InBev a ACL tyto argumenty zpochybňují.
82
Zaprvé z bodu 22 napadeného rozhodnutí a z bodu 16 žádosti o postoupení případu vyplývá, že Brasserie Nationale informovala ACL dne 22. prosince 2023 a poté dne 10. ledna 2024, že její dceřiná společnost Munhowen zamýšlí nabýt společnost Boissons Heintz. Žalobkyně však neprokazují, že k těmto datům informace sdělené společností Brasserie Nationale ACL o existenci dotčeného spojení obsahovaly v souladu s výkladem uvedeným v bodě 69 výše dostatečné skutečnosti umožňující předběžně posoudit, zda byly splněny podmínky pro podání žádosti o postoupení případu podle čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004. Ze zápisu ze schůzky konané dne 10. ledna 2024 předloženého v příloze B.8 žalobní odpovědi Komise naopak vyplývá, že zástupce žalobkyň neuvedl žádné podrobnosti o dotčeném spojení podniků a ACL mu sdělil, že nemá k dispozici dostatečné informace k tomu, aby se vyjádřil k žádosti o postoupení případu podle článku 22 nařízení č. 139/2004 ani k použití článku 102 SFEU.
83
Zadruhé žalobkyně neprokazují ani to, že ACL před 17. lednem 2024 získal od třetích osob nebo z jiného zdroje informace umožňující předběžné posouzení podmínek, které je třeba splnit pro podání žádosti o postoupení případu podle čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004. Argumentace žalobkyň spočívá spíše v nesprávném předpokladu, že ACL příslušelo provést šetření, aby měl k dispozici informace nezbytné pro takové předběžné posouzení. Jak je přitom uvedeno v bodech 71 a 72 výše, tak tomu nebylo.
84
Vzhledem k tomu, že ACL byl pouze informován o existenci spojení a nebyl povinen aktivně vyhledávat informace o dotčeném spojení a o dotčených podnicích, žalobkyně nemohou tomuto úřadu vytýkat, že neměl „pozitivní přístup“. Za těchto podmínek nejsou články v tisku, kterých se dovolávají žalobkyně, a údajná jednoduchost uvedeného spojení podniků relevantní.
85
Kromě toho, i když zprávy z odvětvových šetření ACL v odvětví velkodistribuce a v odvětví pivovarnictví a prodejen nápojů mohly být zajisté užitečné pro posouzení některých potenciálních účinků dotčeného spojení podniků na hospodářskou soutěž v Lucembursku, je třeba poznamenat, že tyto zprávy pocházely z roku 2019, a měly tedy omezenou aktuálnost a nepokrývaly všechny relevantní trhy, jak je uvedeno v bodě 21 výše, zejména trh velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku. Posledně uvedený trh byl přitom zvláště relevantní pro předběžnou analýzu uvedeného spojení podniků, jelikož Munhowen a Boissons Heintz působí v oblasti velkoobchodní distribuce nápojů v Lucembursku (viz body 3 a 4 výše). Stejně tak informace, které získal ACL v rámci jiných šetření vedených od roku 2015, jako například těch, které se týkaly vztahů mezi pivovary a zařízeními Horeca v Lucembursku, nebyly zcela aktuální a týkaly se tohoto trhu pouze v omezené míře. V každém případě je třeba uvést, že jelikož se uvedená odvětvová vyšetřování a šetření netýkala tohoto spojení podniků, nebyla by bez vyhledání dodatečných informací dostatečná k předběžné analýze podmínek, které je třeba splnit pro podání žádosti o postoupení případu podle čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004.
86
Vzhledem k tomu, že tudíž neexistuje důkaz o aktivním předání všech informací relevantních pro předběžné posouzení podmínek čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004 společnosti ACL před 17. lednem 2024, nelze Komisi vytýkat, že v bodě 28 napadeného rozhodnutí použila toto datum jako počátek běhu lhůty 15 pracovních dnů, jak je stanovena ve druhém pododstavci uvedeného odstavce.
K ověření dodržení lhůty 15 pracovních dnů Komisí
87
Žalobkyně tvrdí, že Komise vyhověla žádosti o postoupení případu, aniž s přiměřenou péčí ověřila dodržení lhůty 15 pracovních dnů stanovené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004 ze strany ACL.
88
Komise s touto argumentací nesouhlasí.
89
Je třeba uvést, že Komise v bodech 20 až 30 napadeného rozhodnutí zkoumala otázku, zda byla žádost o postoupení případu podána ve lhůtě 15 pracovních dnů stanovené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004.
90
Konkrétně Komise zohlednila připomínky Brasserie Nationale (bod 23 napadeného rozhodnutí) a zkoumala, zda důkazy potvrzují, že tato společnost poskytla ACL dne 10. ledna 2024 relevantní a dostatečné informace, které by mu umožnily předběžné posouzení podmínek, jež je třeba splnit pro podání žádosti o postoupení případu podle čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004 (bod 24 napadeného rozhodnutí). Komise rovněž kontaktovala tento úřad kvůli informacím sděleným stranami dotčeného spojení. Konstatovala, že žalobkyně neposkytly konkrétní informace umožňující posoudit dotčené spojení a jeho účinky na území Lucemburska (bod 25 a poznámka pod čarou 23 napadeného rozhodnutí). Komise uvedla, že takové informace poskytly dne 17. a 25. ledna 2024 třetí osoby (bod 27 napadeného rozhodnutí). Z toho vyvodila závěr, že toto spojení bylo dáno na vědomí ACL nejdříve dne 17. ledna 2024 (bod 28 napadeného rozhodnutí), takže žádost o postoupení případu ze dne 7. února 2024 byla podána ve lhůtě 15 pracovních dnů stanovené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004 (bod 29 napadeného rozhodnutí).
91
V každém případě tedy na rozdíl od tvrzení žalobkyň Komise skutečně ověřila, zda ACL předložil žádost o postoupení případu ve lhůtě 15 pracovních dnů stanovené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004, aniž bylo nezbytné určit přesné datum, od kterého začala lhůta běžet.
K údajnému porušení zásad legitimního očekávání a právní jistoty
92
Podle žalobkyň je vyhovění žádosti o postoupení případu v rozporu se zásadami legitimního očekávání a právní jistoty a je v rozporu s vůlí unijního normotvůrce, který stanovil krátkou lhůtu pro podání žádosti o postoupení případů, aby tato žádost byla rychle vyřízena. Žádost o postoupení případu podle žalobkyň následně zpochybňuje platnost dotčeného spojení podniků. Žalobkyně mají za to, že v souladu s rozsudkem ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise (C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677, body 206 a 207), musí být jakýkoli výklad článku 22 nařízení č. 139/2004 v souladu se zásadami účinnosti, předvídatelnosti a právní jistoty a nedodržení lhůty stanovené tímto ustanovením porušuje zásady účinnosti a právní jistoty.
93
Komise zpochybňuje tuto argumentaci.
94
Úvodem je třeba poznamenat, že článek 22 nařízení č. 139/2004 umožňuje, jak vyplývá z jeho odst. 4 prvního pododstavce, postoupení spojení podniků Komisi po jeho uskutečnění. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepodaly námitku protiprávnosti proti uvedenému ustanovení, nemohou tedy Komisi vytýkat jeho použití na dotčené spojení z důvodu, že toto spojení již bylo uskutečněno a podle vnitrostátního práva již nemůže být zpochybněno.
95
V rozsahu, v němž se žalobkyně dovolávají zásady právní jistoty a vůle unijního normotvůrce, z bodů 65 až 68 a 72 výše vyplývá, že výklad přijatý v napadeném rozhodnutí, jakož i v bodě 69 výše je jediný možný výklad ve světle uvedené zásady, jakož i cíle účinnosti a užitečného účinku článku 22 nařízení č. 139/2004, a dále zajišťuje kontrolu spojování podniků ve lhůtách slučitelných jak s požadavky řádné správy, tak s požadavky obchodního života.
96
Pokud jde o ochranu legitimního očekávání, stačí připomenout, že k tomu, aby bylo konstatováno porušení této zásady, je třeba, aby unijní orgán tím, že poskytl adresátovi veřejné správy konkrétní ujištění, u něj vyvolal podloženou naději. Taková ujištění jsou bez ohledu na formu, ve které jsou sdělována, tvořena přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi (viz rozsudek ze dne 16. září 2021, FVE Holýšov I a další v. Komise, C‑850/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:740, bod 34 a citovaná judikatura). Žalobkyně přitom neprokázaly existenci jakéhokoliv ujištění, které by jim Komise poskytla. Skutečnost, že Komise vyhověla žádosti o postoupení případu napadeným rozhodnutím, tedy nemůže uvedenou zásadu porušit.
97
Argumenty vycházející z údajného porušení zásad legitimního očekávání a právní jistoty, jakož i z vůle unijního normotvůrce a následné kontroly platnosti dotčeného spojení je tedy třeba odmítnout.
98
S ohledem na předcházející úvahy je třeba druhý žalobní důvod zamítnout v plném rozsahu.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení lhůty stanovené v čl. 22 odst. 2 prvním pododstavci nařízení č. 139/2004
99
Žalobkyně mají za to, že skutečnost, že dotčené podniky byly informovány ve francouzštině o žádosti o postoupení případu až dne 14. února 2024 a že jim tato žádost byla sdělena až 26. února 2024 je v rozporu s čl. 22 odst. 2 nařízení č. 139/2004. Domnívají se, že k informování o uvedené žádosti mělo dojít již 7. února 2024 nebo následujícího dne. Užitečným a platným sdělením by podle nich bylo pouze informování ve francouzštině o žádosti o postoupení případu.
100
Komise s touto argumentací nesouhlasí.
101
Je třeba uvést, že čl. 22 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 139/2004 stanoví, že „Komise neprodleně informuje příslušné orgány členského státu a dotčené soutěžitele o jakékoliv žádosti [o postoupení případu] obdržené podle odstavce 1 [uvedeného článku]“.
102
Za účelem pochopení přesného rozsahu této povinnosti je třeba si položit otázku ohledně obsahu a formy informací, které musí Komise zaslat příslušným orgánům členských států a dotčeným soutěžitelům, jakož i ohledně požadavku, aby tyto informace byly poskytnuty „neprodleně“.
103
Zaprvé, pokud jde o obsah informací, je třeba zohlednit kontext, jehož je uvedená povinnost součástí, a to z hlediska analýzy souvislosti mezi prvním a druhým pododstavcem čl. 22 odst. 2 nařízení č. 139/2004. Tento druhý pododstavec stanoví, že „[j]akýkoliv další členský stát má právo připojit se k původní žádosti ve lhůtě 15 pracovních dnů ode dne, kdy byl Komisí informován o počáteční žádosti“. Účelem informování stanoveného v prvním pododstavci uvedeného odstavce je tedy umožnit příslušným orgánům dalších členských států podat žádost o připojení. Pro podání takové žádosti musí být tyto orgány stejně jako orgány žádajícího členského státu v návaznosti na dání na vědomí podle čl. 22 odst. 1 druhého pododstavce tohoto nařízení (viz bod 69 výše) schopny provést předběžné posouzení podmínek použití čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce uvedeného nařízení, pro které mají stejně jako orgány žádajícího členského státu lhůtu 15 pracovních dnů. Z toho vyplývá, že informování uvedené v čl. 22 odst. 2 prvním pododstavci téhož nařízení musí obsahovat všechny podstatné náležitosti žádosti o postoupení případu, aby příslušné orgány dalších členských států mohly posoudit vhodnost podání žádosti o připojení.
104
Vzhledem k tomu, že čl. 22 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 139/2004 staví „dotčené soutěžitele“ na stejnou úroveň jako „příslušné orgány [dalších] členských států“, musí Komise těmto podnikům sdělit stejné informace, aby jim umožnila předložit připomínky.
105
Zadruhé, pokud jde o formu informování o žádosti o postoupení případu, je třeba poznamenat, že čl. 22 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 139/2004 nestanoví pro takové informování žádný zvláštní formální požadavek. Jak tvrdí Komise, toto ustanovení tedy nevyžaduje, aby Komise předala kopii žádosti o postoupení případu vnitrostátním orgánům nebo dotčeným soutěžitelům, i když jí takové předání může umožnit splnit informační povinnost podle uvedeného ustanovení.
106
Zatřetí, pokud jde o časový požadavek stanovený v čl. 22 odst. 2 prvním pododstavci nařízení č. 139/2004, výraz „neprodleně“ znamená „okamžitě“, „rychle“ a „bez zbytečného odkladu“ (rozsudek ze dne 28. září 2022, Grieger v. Komise, T‑517/21, nezveřejněný, EU:T:2022:588, bod 39).
107
V projednávaném případě zaslala Komise informační dopis Brasserie Nationale dne 8. února 2024, tedy následující den po obdržení žádosti o postoupení případu ze dne 7. února 2024 (viz body 12 a 13 výše). Tento dopis, předložený jako příloha A.6 žaloby, obsahuje shrnutí důvodů, proč měl ACL za to, že dotčené spojení ovlivňuje obchod mezi členskými státy a hrozí, že zásadně ovlivní hospodářskou soutěž na lucemburském území, a v důsledku toho splňuje podmínky pro použití čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004.
108
Jedná se o neprodleně zaslanou informaci o žádosti o postoupení případu, která jak formou, tak obsahem splňuje požadavky čl. 22 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004, jak jsou uvedeny v bodech 103 až 106 výše.
109
Jak tvrdí Komise, není tedy relevantní, že žádost o postoupení případu, jejíž předání není nezbytné ke splnění těchto požadavků (viz bod 105 výše), byla Brasserie Nationale zaslána až 26. února 2024. Není ani nutné zkoumat, zda videokonference konaná dne 12. února 2024 (viz bod 14 výše) ve spojení s navázáním kontaktu dne 8. a 9. února 2024 (viz bod 13 výše) umožňuje splnit uvedené požadavky.
110
Informační dopis byl zajisté sepsán v angličtině, což je v rozporu s článkem 3 nařízení č. 1. (viz body 39 a 42 výše). Podle judikatury citované v bodech 43 a 44 výše však může být bezvadnost zaslání tohoto dopisu, a tudíž i správního řízení, zpochybněna pouze v případě, že použití angličtiny v informačním dopise mělo pro žalobkyně nepříznivé následky. Jak přitom vyplývá z bodů 45 až 47 výše, žalobkyně neprokázaly, že by jim toto použití angličtiny v rámci správního řízení způsobilo újmu.
111
Třetí žalobní důvod musí být tedy zamítnut.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z opožděného sdělení napadeného rozhodnutí
112
Žalobkyně tvrdí, že sdělení napadeného rozhodnutí společnosti Brasserie Nationale dne 12. dubna 2024 bylo opožděné.
113
Mají za to, že tím nebyl dodržen požadavek rychlosti vyplývající z článku 22 nařízení č. 139/2004, aby sdělení bylo užitečné k tomu, aby dotčení soutěžitelé mohli zaujmout stanovisko a jednat. Dále je toto sdělení téměř měsíc po posledním možném datu pro přijetí napadeného rozhodnutí podle nich v rozporu s tímto ustanovením, zejména jeho odstavcem 3, který stanoví lhůty 15 a 10 pracovních dnů. Podle žalobkyň nemůže Komise opožděným sdělením napadeného rozhodnutí prodloužit tyto lhůty o dalších 20 pracovních dnů.
114
Komise s touto argumentací nesouhlasí.
115
Zaprvé je třeba uvést, že čl. 22 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 139/2004 stanoví, že „Komise informuje všechny členské státy a dotčené podniky o svém rozhodnutí [o žádosti o postoupení případu].“ Uvedené ustanovení stanoví, že „Komise může požádat o předložení oznámení podle článku 4 [uvedeného nařízení]“.
116
S ohledem na toto ustanovení byla Komise, jak právem tvrdí, pouze povinna informovat strany dotčeného spojení o přijetí napadeného rozhodnutí. Bod 79 sdělení o postupování případů, kterým se Komise sama omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci (viz rozsudek ze dne 16. února 2017, H&R ChemPharm v. Komise, C‑95/15 P, nezveřejněný, EU:C:2017:125, bod 57), uvádí, že tyto informace „budou předány formou dopisu adresovaného dotčeným podnikům“.
117
V projednávané věci Komise informovala žalobkyně o napadeném rozhodnutí dopisem ze dne 14. března 2024, tedy v den jeho přijetí (viz bod 19 výše). Vzhledem k tomuto okamžitému informování Komise dodržela povinnost, která pro ni vyplývá z čl. 22 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004.
118
Zadruhé je třeba poznamenat, že napadené rozhodnutí je určeno ACL a žalobkyně nejsou adresáty tohoto rozhodnutí.
119
Důvodem je skutečnost, že řízení o postoupení případů podle článku 22 nařízení č. 139/2004 je řízením mezi členskými státy a Komisí. Na rozdíl od mechanismů postoupení případů stanovených v čl. 4 odst. 4 a 5 uvedeného nařízení totiž právě členské státy, a nikoli dotčené podniky, zahájí zasláním žádosti o postoupení případu podle čl. 22 odst. 1 tohoto nařízení uvedené řízení, které končí, je-li této žádosti vyhověno, rozhodnutím podle odstavce 3 uvedeného článku, což vede k přenesení pravomoci k přezkumu spojení, které je předmětem uvedené žádosti, na Komisi.
120
V tomto ohledu je třeba upřesnit, že se pojem žádost „členského státu“ ve smyslu čl. 22 odst. 1 nařízení č. 139/2004 neomezuje na žádosti vlády nebo ministerstva, ale zahrnuje rovněž žádosti vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise,T‑22/97, EU:T:1999:327, bod 86).
121
Podle čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU se rozhodnutí, ve kterých je uvedeno, komu jsou určena, oznamují těm, jimž jsou určena, a nabývají účinku tímto oznámením.
122
S ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo určeno výlučně ACL, a nikoli stranám dotčeného spojení, tedy Komise nebyla povinna jim napadené rozhodnutí oznámit.
123
Vzhledem k tomu, že žalobkyně byly okamžitě informovány o přijetí napadeného rozhodnutí a toto rozhodnutí jim nebylo určeno, nemohou tvrdit, že jim Komise byla povinna uvedené rozhodnutí sdělit před 12. dubnem 2024.
124
Čtvrtý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, jakož i zásad rovnosti zbraní, loajality řízení a legitimního očekávání
125
Žalobkyně mají za to, že skutečnosti uplatňované v rámci prvního až čtvrtého žalobního důvodu porušují rovněž právo na obhajobu, jakož i zásady rovnosti zbraní, loajality řízení a legitimního očekávání. Konkrétně s odkazem na stanovisko generálního advokáta N. Emilioua ve spojených věcech Illumina a Grail v. Komise (C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:264, bod 210) tvrdí, že ACL je od 10. ledna 2024 mohl a měl znovu vyslechnout, zejména poté, co na schůzce téhož dne prohlásil, že je k dispozici pro další komunikaci v budoucnu. Kromě toho žalobkyně uvádějí, že ACL mohl mezi 10. a 31. lednem 2024 zabránit uskutečnění dotčeného spojení nebo varovat Brasserie Nationale.
126
Komise s touto argumentací nesouhlasí.
127
Úvodem je třeba poznamenat, že výtky, kterými žalobkyně vytýkají ACL, že je nekontaktoval a znovu nevyslechl, a nezabránil uskutečnění dotčeného spojení před podáním žádosti o postoupení případu, směřují proti jednání ACL v rámci přijetí této žádosti, a nikoli proti jednání Komise.
128
Podle článku 263 SFEU přitom unijní soud nemá pravomoc rozhodovat o legalitě aktu přijatého vnitrostátním orgánem (rozsudky ze dne 3. prosince 1992, Oleificio Borelli v. Komise,C‑97/91, EU:C:1992:491, bod 9, a ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise,T‑22/97, EU:T:1999:327, bod 83).
129
Je třeba rovněž připomenout, že pokud je Komisi předložena žádost o postoupení případu podle čl. 22 odst. 1 nařízení č. 139/2004, přísluší jí pouze ověřit, zda je tato žádost prima facie žádostí o postoupení případu ve smyslu tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise,T‑22/97, EU:T:1999:327, bod 84). Komise je tedy povinna se zabývat jen žádostí členského státu o postoupení případu a nepřísluší jí ověřovat, zda tato žádost byla podána v souladu s uplatnitelnými procesními právy, jejichž porušení musí být napadeno před vnitrostátními soudy.
130
Za těchto okolností nemůže být legalita napadeného rozhodnutí dotčena případnými protiprávními jednáními, kterých se dopustil ACL v rámci postupu vedoucího k podání žádosti o postoupení případu. Proto je argumentace žalobkyň neúčinná v rozsahu, v němž se týká takových protiprávností.
131
Kromě toho je třeba uvést, podobně jak učinila Komise, že článek 22 nařízení č. 139/2004 neukládal ACL povinnost vyslechnout ani informovat žalobkyně před podáním žádosti o postoupení případu a taková povinnost nevyplývá ani ze stanoviska generálního advokáta N. Emilioua ve spojených věcech Illumina a Grail v. Komise (C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:264, bod 210), kterého se dovolávají žalobkyně.
132
Naproti tomu, jelikož dotčení soutěžitelé musí být v souladu s čl. 22 odst. 2 prvním pododstavcem nařízení č. 139/2004 informováni o žádosti o postoupení případu podle odstavce 1 tohoto článku, mají právo být vyslechnuti v průběhu správního řízení vedoucího k přijetí rozhodnutí o uvedené žádosti podle čl. 22 odst. 3 prvního pododstavce uvedeného nařízení.
133
V projednávané věci je nesporné, že Brasserie Nationale byla o žádosti o postoupení případu informována dne 8. února 2024 (viz bod 13 výše) a předložila připomínky dne 22. a 29. února 2024 (viz body 16 a 17 výše). Brasserie Nationale byla tedy informována před přijetím napadeného rozhodnutí, k němuž došlo dne 14. března 2024, a měla několik příležitostí vyjádřit své stanovisko v průběhu správního řízení, které vedlo k přijetí uvedeného rozhodnutí.
134
Pokud jde o výtku, že ACL mohl zabránit uskutečnění dotčeného spojení, je třeba připomenout, že tato výtka není relevantní (viz body 127 a 129 výše). Pokud by však měla být chápána v tom smyslu, že touto výtkou žalobkyně tvrdí, že ACL měl podat žádost o postoupení případu dříve, aby v souladu s čl. 22 odst. 4 nařízení č. 139/2004 založil povinnost odkladu uskutečnění spojení stanovenou v článku 7 uvedeného nařízení, stačí uvést, že lhůta 15 pracovních dnů stanovená v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004 začala běžet nejdříve 17. ledna 2024, a ACL byl tedy oprávněn podat tuto žádost dne 7. února 2024 (viz bod 86 výše).
135
Pokud jde o zásadu legitimního očekávání, z bodu 96 výše vyplývá, že žalobkyně neprokázaly, že jim Komise poskytla konkrétní ujištění, která u nich vyvolala podloženou naději. Co se týče prohlášení ACL, tato prohlášení každopádně nemohou ovlivnit legalitu napadeného rozhodnutí (viz bod 129 výše).
136
Pokud jde o ostatní výtky, žalobkyně nevysvětlují, v čem jsou argumenty uplatněné v rámci prvního až čtvrtého žalobního důvodu relevantní pro pátý žalobní důvod. Vzhledem k těmto vágním a nepodloženým tvrzením je třeba tyto výtky zamítnout.
137
Žalobkyně tudíž neprokázaly porušení práva na obhajobu ani zásad rovnosti zbraní, loajality řízení nebo legitimního očekávání.
138
Pátý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neovlivnění obchodu mezi členskými státy
139
Žalobkyně vytýkají Komisi, že nepřezkoumala, zda dotčené spojení může vést k ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Mají za to, že Komise vycházela pouze ze situace hospodářské soutěže ex ante, a nikoli z potenciálně nepříznivých účinků tohoto spojení. Podle judikatury musí být analýza těchto účinků možná a založená na nejpravděpodobnějším hospodářském vývoji přičitatelném spojení. Analýza této příčinné souvislosti byla podle žalobkyň rovněž vyžadována pokyny Komise k používání mechanismu postoupení případu stanoveného v článku 22 nařízení [č. 139/2004] na určité kategorie případů (Úř. věst. 2021, C 113, s. 1, dále jen „pokyny k článku 22“).
140
Žalobkyně konkrétně kritizují, pokud jde zejména o body 58 až 61 napadeného rozhodnutí, že nelze vyžadovat, aby spojení vedlo ke zlepšení neuspokojivé situace hospodářské soutěže. Mají za to, že bod 60 napadeného rozhodnutí není relevantní, jelikož pouze uvádí aktuální statistické údaje, aniž je z něj vyvozen důsledek. Pokud jde o bod 62 napadeného rozhodnutí, žalobkyně se domnívají, že část dovozu znamená pouze to, že zeměpisný trh, který má být zohledněn, je „Velký region“, a dále, že Komise neodůvodnila své tvrzení týkající se příliš vysokého podílu na trhu nového subjektu vzniklého dotčeným spojením. Vytýkají Komisi, že v napadeném rozhodnutí neodlišila minulost od budoucnosti. V bodech 64 až 66 napadeného rozhodnutí je podle žalobkyň vysoký podíl dovozu opakován, aniž jsou z toho vyvozeny důsledky. Žalobkyně mají za to, že tvrzení obsažené v bodě 67 napadeného rozhodnutí, že mezinárodní výrobci jsou velmi závislí na síti a místních aktivech velkoobchodních distributorů, aby dodali do všech prodejen v kanálu CHR/in-trade v Lucembursku, není správné a bylo vyvráceno. Žalobkyně tvrdí, že Komise neodpověděla na argument Brasserie Nationale, že neexistovala žádná překážka vstupu mezinárodních výrobců na místní trh Horeca v Lucembursku. Podle žalobkyň to potvrzuje skutečnost, že od uskutečnění uvedeného spojení mohla AB InBev vypovědět obchodní dohody uzavřené s Boissons Heintz, aby bez obtíží získala účinný přístup na tento trh. Uvádějí, že Komise, která se již dlouho zabývá distribucí nápojů a piv, měla povinnost odpovědět na argumenty uplatněné dotčenými podniky. Konečně žalobkyně uvádějí, že body 68 a 69 napadeného rozhodnutí odkazují pouze na stávající situaci v oblasti hospodářské soutěže.
141
V odpovědi na otázku Tribunálu ze dne 6. září 2024 žalobkyně tvrdí, že z rozsudku ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise (C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677) vyplývá, že k tomu, aby spojení spadalo do působnosti článku 22 nařízení č. 139/2004, musí mít význam pro celou Unii.
142
Komise a AB InBev zpochybňují argumenty žalobkyň.
143
Předně je třeba uvést, že k tomu, aby jeden nebo více členských států mohly postoupit případ spojení podniků Komisi a aby Komise mohla souhlasit s jeho přezkumem, musí být splněny dvě hmotněprávní podmínky. V souladu s čl. 22 odst. 1 a 3 nařízení č. 139/2004 totiž musí dotčené spojení „ovliv[nit] obchod mezi členskými státy“ a „hrozit zásadním narušením účinné hospodářské soutěže na území členského státu nebo států, které [o postoupení případu] žádají“.
144
Naproti tomu, na rozdíl od toho, co se domnívají žalobkyně, k tomu, aby spojení spadalo do působnosti tohoto ustanovení, nemusí mít význam pro celou Unii. Podle čl. 22 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004 totiž může být předmětem žádosti o postoupení případu „[jakékoliv] spojení definované[…] v článku 3 [tohoto nařízení], které nemá význam pro cel[ou] [Unii] ve smyslu článku 1 [uvedeného nařízení]“.
145
Pokud jde o první hmotněprávní podmínku uvedenou v bodě 143 výše, jejíž použití Komisí v napadeném rozhodnutí je předmětem tohoto žalobního důvodu, je třeba tuto podmínku vykládat soudržně s jejím výkladem podaným v rámci článků 101 a 102 SFEU (rozsudek ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise,T‑22/97, EU:T:1999:327, bod 106).
146
Jak je uvedeno v bodě 43 sdělení o postupování případů a rovněž v bodě 14 pokynů k článku 22 zrušených sdělením Komise ze dne 2. prosince 2024 (Úř. věst. C, C/2024/7190, s. 1) v návaznosti na rozsudek ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise (C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677), spojení podniků splňuje podmínku týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy, pokud pravděpodobně může mít určitý zjistitelný vliv na strukturu obchodování mezi členskými státy.
147
Podle judikatury je Komise vzhledem k povaze kontroly spojování podniků zavedené nařízením č. 139/2004 povinna provést výhledovou analýzu účinků dotčeného spojení, a tedy v rámci článku 22 uvedeného nařízení budoucích účinků na obchod mezi členskými státy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise,T‑22/97, EU:T:1999:327, bod 107).
148
Konkrétně, aby spojení mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy, musí na základě souhrnu objektivních skutkových a právních okolností umožnit předpokládat s dostatečnou pravděpodobností, že může přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně ovlivnit obchodní toky mezi členskými státy takovým způsobem, který může ohrozit dosažení cílů jednotného trhu mezi členskými státy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise,T‑22/97, EU:T:1999:327, bod 103 a citovaná judikatura).
149
Podle judikatury platí, že spojení ovlivňuje zejména obchod mezi členskými státy tehdy, když ztěžuje působení nebo proniknutí výrobců nebo prodejců z jiných členských států na vnitrostátní trh nebo brání soutěžitelům z jiných členských států vstoupit na relevantní trh. Pokud držitel dominantního postavení brání soutěžitelům v přístupu na trh, není důležité, že k tomuto chování dochází pouze na území jediného členského státu, pokud to může mít dopad na obchodní toky a hospodářskou soutěž na vnitřním trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 1999, Kesko v. Komise,T‑22/97, EU:T:1999:327, body 104 a 105 a citovaná judikatura).
150
V rámci výkonu této kontroly spojování podniků ex ante má Komise pro účely použití hmotněprávních pravidel nařízení č. 139/2004, určitý prostor pro uvážení v hospodářské oblasti, jelikož provádí výhledové hospodářské analýzy, jejichž cílem je určit pravděpodobnost určitého vývoje relevantního trhu v předvídatelném časovém úseku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2023, Komise v. CK Telecoms UK Investments,C‑376/20 P, EU:C:2023:561, bod 82 a citovaná judikatura).
151
Tato analýza předpokládaného vývoje nezbytná v oblasti kontroly spojování podniků spadá pod určitý prostor pro uvážení v hospodářské oblasti, který má Komise pro účely použití hmotněprávních pravidel nařízení č. 139/2004, což odůvodňuje, že soudní přezkum je omezen na ověření věcné správnosti skutkových zjištění a skutečnosti, že nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2023, Komise v. CK Telecoms UK Investments,C‑376/20 P, EU:C:2023:561, bod 84 a citovaná judikatura). Obzvláště není věcí Tribunálu, aby nahradil ekonomické posouzení Komise svým posouzením (viz rozsudek ze dne 23. května 2019, KPN v. Komise,T‑370/17, EU:T:2019:354, bod 107 a citovaná judikatura).
152
Pokud jde o analýzu hmotněprávních podmínek stanovených v čl. 22 odst. 3 nařízení č. 139/2004, je třeba uvést, že výraz „v případě, že má za to“ obsažený v tomto ustanovení, který ještě nebyl uveden v čl. 22 odst. 3 nařízení č. 4064/89, rovněž naznačuje, že Komise má prostor pro uvážení v rámci uvedené analýzy, kterou musí provést v omezené lhůtě 10 pracovních dnů na základě dostupných informací. Článek 22 odst. 3 nařízení č. 139/2004 totiž stanoví, že pokud Komise v této lhůtě nerozhodne, má se za to, že přijala rozhodnutí o přezkoumání spojení. Dále vzhledem k tomu, že není povinna aktivně vyhledávat informace týkající se dotčeného spojení (viz bod 72 výše) musí Komise založit svou analýzu především na dostupných informacích, a sice na informacích poskytnutých v žádosti o postoupení případu založené na předběžném posouzení provedeném žádajícím členským státem (viz bod 69 výše) a případně v žádostech jiných členských států o připojení podle čl. 22 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 139/2004, jakož i v případných připomínkách předložených dotčenými podniky.
153
Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat argumenty vznesené žalobkyněmi a ověřit, zda prokazují zjevně nesprávné posouzení, kterého se Komise dopustila v rámci analýzy podmínky týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy, jak je stanovena v čl. 22 odst. 1 a 3 nařízení č. 139/2004.
154
Zaprvé, pokud jde o argumenty vycházející z údajného neprovedení výhledové analýzy budoucích účinků dotčeného spojení na obchod mezi členskými státy, je třeba uvést, že Komise poté, co v bodech 57 až 62 napadeného rozhodnutí uvedla zjištění ACL a připomínky Brasserie Nationale vztahující se k podmínce týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy, jak je stanovena v čl. 22 odst. 1 a 3 nařízení č. 139/2004, provedla v bodech 63 až 69 napadeného rozhodnutí vlastní přezkum této podmínky.
155
Komise nejprve přezkoumala strukturu a charakteristiky relevantních trhů. V bodě 64 napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k informacím poskytnutým ACL měla za to, že dovoz z jiných členských států představuje významnou část velkoobchodní distribuce nápojů prodávaných v Lucembursku, zejména prostřednictvím kanálu CHR/on-trade a piva. Dále v bodech 65 a 66 napadeného rozhodnutí měla za to, že význam dovozu prostřednictvím tohoto kanálu přinejmenším u piva vyplývá rovněž ze skutečnosti, že strany dotčeného spojení distribuují v Lucembursku mezinárodní a evropské značky piva. Komise poté analyzovala tržní sílu uvedených stran. V bodě 67 napadeného rozhodnutí poznamenala, že společný podíl těchto stran na trhu velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím uvedeného kanálu činil přibližně 80 %, a pokud jde konkrétně o velkoobchodní distribuci piva prostřednictvím téhož kanálu, překročil 70 %. Rovněž v témže bodě 67 napadeného rozhodnutí dodala, že Brasserie Nationale byla vertikálně integrována v počátečních fázích výroby a dodávek piva do té míry, že měla podíl na trhu přibližně 40 až 50 %. Komise z toho v uvedeném bodě 67 napadeného rozhodnutí vyvodila, že tržní síla, která z toho vyplývá na vertikálně vázaném trhu, může vyvolat problémy s uzavřením, zejména pokud jde o přístup výrobců nápojů usazených mimo Lucembursko bez distribuční kapacity v tomto členském státě, kteří jsou závislí na síti a místních aktivech velkoobchodních distributorů. Konečně Komise v bodech 63 a 69 napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že dotčené spojení mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy, jelikož zbavilo výrobce nápojů, zejména piva, usazené v jiných členských státech, kteří nemají distribuční síť prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, přístupu na lucemburský trh.
156
Z toho vyplývá, že Komise provedla výhledovou analýzu potenciálních budoucích účinků dotčeného spojení na obchod mezi členskými státy v souladu s judikaturou citovanou v bodech 147 a 148 výše. Tyto účinky jsou zdůrazněny výrazy „mohlo by vyvolat“ a „může“, které jsou použity v bodech 67 a 69 napadeného rozhodnutí. Jak je vysvětleno v uvedených bodech, týkají se problémů uzavření, zejména pokud jde o přístup na lucemburský trh vyznačující se rozsáhlým dovozem výrobců nápojů z jiných členských států, kteří nemají distribuční kapacitu prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, a vyplývají z významné kumulované tržní síly stran dotčeného spojení na trhu velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím tohoto kanálu, jakož i z jejich vertikální integrace v rámci výroby a dodávek piva.
157
Zadruhé je třeba přezkoumat argumenty, kterými se žalobkyně snaží zpochybnit opodstatněnost analýzy Komise týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy, jak je uvedena v bodě 155 výše.
158
Na prvním místě je třeba poznamenat, že na rozdíl od tvrzení žalobkyň, Komise v bodech 58 až 61 napadeného rozhodnutí nevyžadovala, aby dotčené spojení zlepšilo situaci existující v oblasti hospodářské soutěže ex ante, ale omezila se na uvedení zjištění ACL ohledně struktury a charakteristik relevantních trhů.
159
Na druhém místě, jestliže žalobkyně vytýkají Komisi, že nevyvodila důsledky z vysokého podílu dovozu uvedeného v bodech 64 až 66 napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že tato okolnost, která se týká struktury a charakteristik trhu velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, byla implicitně, ale nutně zohledněna, jakož i kumulovaná tržní síla stran dotčeného spojení na tomto trhu a jejich vertikální integrace při konstatování problémů s uzavřením přístupu na uvedený trh pro výrobce nápojů z jiných členských států, kteří nemají distribuční kapacitu prostřednictvím tohoto kanálu, v bodě 67 napadeného rozhodnutí. Uvedená okolnost byla rovněž zohledněna v rámci celkového posouzení Komise v bodě 69 napadeného rozhodnutí, což potvrzuje první část věty posledně uvedeného bodu, která zní „S ohledem na výše uvedené“.
160
Na třetím místě na rozdíl od toho, co se domnívají žalobkyně, Komise správně odlišila situaci existující v oblasti hospodářské soutěže ex ante od budoucnosti, jelikož výrazy „mohlo by vyvolat“ a „může“, jak jsou použity v bodech 67 a 69 napadeného rozhodnutí, popisují potenciální budoucí účinky, které podle Komise vyplývají z dotčeného spojení (viz bod 156 výše).
161
Na čtvrtém místě, i když žalobkyně tvrdí, že závěr uvedený v bodě 67 napadeného rozhodnutí, že mezinárodní výrobci jsou silně závislí na síti a místních aktivech velkoobchodních distributorů, aby dosáhli každého prodejního místa v kanálu CHR/in-trade v Lucembursku, je nesprávný a byl vyvrácen, jedná se o pouhé nepodložené tvrzení. Pokud jde o dopis ze dne 22. února 2024, který zaslala Brasserie Nationale Komisi a na který žalobkyně odkazují, tento dopis se v bodě III.1 omezuje na zpochybnění „jakékoli možnosti [společnost] Munhowen nebo [skupiny Brasserie Nationale], jakkoli nepřímé, uzavřít trh“, avšak neupřesňuje konkrétní důvody, na základě kterých se Brasserie Nationale domnívá, že riziko uzavření trhu neexistuje. Žalobkyně tedy nemohou Komisi vytýkat, že neodpověděla na všechny argumenty Brasserie Nationale. V každém případě Komise nebyla povinna odpovědět na každý argument vznesený Komisí v uvedeném dopise, jelikož k tomu, aby splnila povinnost uvést odůvodnění podle článku 296 SFEU, může postačovat souhrnná odpověď (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2022, Feralpi v. Komise,T‑657/19, EU:T:2022:691, bod 533 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].
162
Na pátém místě argument, že AB InBev mohla nahradit své obchodní vztahy s Boissons Heintz po uskutečnění dotčeného spojení, nic nevypovídá o obtížích, které může uvedené spojení způsobit jiným výrobcům, kteří si přejí vstoupit na trh velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, zejména pokud jde o pivo.
163
Na šestém místě vzhledem k tomu, že Komise v bodě 67 napadeného rozhodnutí uvedla, že společný tržní podíl stran dotčeného spojení v Lucembursku na trhu velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade činil přibližně 80 % a překročil 70 % velkoobchodní distribuce piva prostřednictvím téhož kanálu, žalobkyně jí nemohou vytýkat, že neodůvodnila své závěry ohledně tržní síly subjektu vytvořeného tímto spojením. Kromě toho je třeba uvést, podobně jak učinila Komise, že posledně uvedená netvrdila, že by uvedený subjekt měl „příliš vysoké“ tržní podíly.
164
Na sedmém místě, pokud jde o argument, že vysoký podíl dovozu naznačuje, že relevantním zeměpisným trhem je „Velký region“, tj. Lucembursko a sousední německé, belgické a francouzské regiony, v bodě 42 sdělení Komise o vymezení relevantního trhu pro účely práva Unie v oblasti hospodářské soutěže ze dne 22. února 2024 (Úř. věst. C, C/2024/1645, s. 1), na které se odvolává Komise, je uvedeno, že „pouhá existence dovozu nebo možnost přechodu na dovoz v dané zeměpisné oblasti nemusí nutně vést k rozšíření zeměpisného trhu o oblast, odkud zboží bylo nebo by mohlo být vyváženo. Zákazníci nacházející se na území, ze kterého zboží bylo nebo mohlo být vyvezeno, mohou čelit podmínkám hospodářské soutěže odlišným od podmínek, kterým čelí zákazníci nacházející se na území, kam je zboží dodáváno. Pokud by za těchto okolností byly zeměpisné trhy vymezeny široce tak, že zahrnují oblasti vývozu i dodávek dováženého zboží, mohlo by to chybně zahrnout do relevantního trhu i oblasti, kde by zákazníci pravděpodobně byli relevantním jednáním nebo spojením ovlivněni jinak“.
165
Komise prokázala existenci odlišných podmínek hospodářské soutěže v rozsahu, když v bodě 68 napadeného rozhodnutí konstatovala, že struktura nabídky v Lucembursku se liší od sousedních zemí a poptávka má v Lucembursku odlišné vlastnosti ve srovnání se sousedními zeměmi. Žalobkyně nemohou toto zjištění zpochybnit tím, že se omezí na nepodložené tvrzení, že toto zjištění neodpovídá skutečnosti.
166
Pokud by argumentace žalobkyň měla být chápána v tom smyslu, že směřuje ke zpochybnění možného ovlivnění obchodu mezi členskými státy v případě, že relevantní zeměpisný trh měl vnitrostátní rozměr, jak bylo konstatováno v projednávané věci, stačí připomenout, že v souladu s judikaturou citovanou v bodě 149 výše může spojení podniků ovlivnit obchod mezi členskými státy i tehdy, když ztěžuje působení nebo proniknutí výrobců nebo prodejců z jiných členských států na tento vnitrostátní trh nebo brání soutěžitelům z jiných členských států vstoupit na tento trh.
167
Brasserie Nationale mimoto sama v bodě III.2 svého dopisu zaslaného Komisi ze dne 22. února 2024 uznává, že „[dotčené spojení] může ovlivnit obchod mezi členskými státy“ z důvodu, že relevantním zeměpisným trhem je trh Velkého regionu. Jak vyplývá z bodu III.1 tohoto dopisu, Brasserie Nationale má tedy pouze za to, že ovlivnění obchodu mezi členskými státy spočívá na jiných důvodech, než které uvedl ACL v žádosti o postoupení případu.
168
Z toho vyplývá, že argumenty uplatněné žalobkyněmi nemohou prokázat zjevně nesprávné posouzení v analýze Komise týkající se ovlivnění obchodu mezi členskými státy, jak je uvedena v bodě 155 výše.
169
Konkrétně se žalobkyním nepodařilo zpochybnit zjištění, že dovoz představoval významnou část velkoobchodní distribuce nápojů prodávaných v Lucembursku, zejména prostřednictvím kanálu CHR/on-trade, a konkrétně, pokud jde o pivo (body 64 až 66 napadeného rozhodnutí), a dále že společný tržní podíl stran dotčeného spojení na trhu velkoobchodní distribuce nápojů tímto kanálem v Lucembursku činil přibližně 80 %, a pokud jde konkrétně o velkoobchodní distribuci piva prostřednictvím uvedeného kanálu, překročil 70 %. Mimoto žalobkyně nezpochybňují, že Brasserie Nationale byla vertikálně integrována v počátečních fázích výroby a dodávek piva, kde měla podíl na trhu přibližně 40 až 50 % (bod 67 napadeného rozhodnutí).
170
Vzhledem k těmto okolnostem, zejména významné kumulované tržní síle stran dotčeného spojení, jakož i jejich vertikální integraci v oblasti výroby a dodávek piva, se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla v bodě 67 napadeného rozhodnutí za to, že by dotčené spojení mohlo ztížit přístup na trh velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, zejména pokud jde o pivo, pro výrobce z jiných členských států, kteří nemají distribuční síť prostřednictvím tohoto kanálu v Lucembursku. S ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 149 výše se tudíž Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když v bodě 69 napadeného rozhodnutí dospěla k závěru, že uvedené spojení podniků může ovlivnit obchod mezi členskými státy.
171
Šestý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neexistence hrozby zásadního narušení hospodářské soutěže na území Lucemburska
172
Žalobkyně tvrdí, že analýza Komise týkající se hrozby zásadního narušení hospodářské soutěže na území Lucemburska není věrohodná.
173
Zaprvé, pokud jde o horizontální účinky týkající se trhu velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, žalobkyně, které uznávají, že nový subjekt vytvořený dotčeným spojením má značný podíl na trhu, tvrdí, že relevantní otázkou je, zda tento podíl na trhu může mít nekoordinované účinky. Žalobkyně mají za to, že vzhledem k tomu, že mezinárodní velkoobchodní distributoři nepůsobí v Lucembursku, dotčené spojení tuto situaci nezmění, jelikož nevytvoří žádnou novou překážku vstupu na trh. I když zajisté existují určité výhradní vztahy mezi zařízeními Horeca a výrobci piva, podle žalobkyň mohla AB InBev od uskutečnění uvedeného spojení bez obtíží obcházet tento nový subjekt. Žalobkyně tvrdí, že překrývání portfolií značek stran dotčeného spojení není relevantní, jelikož k tomu, aby mohl působit na trhu, musí být každý jiný distributor schopen tyto značky distribuovat. Pokud jde o neexistenci vyrovnávací kupní síly zařízení Horeca, žalobkyně se domnívají, že dotčené spojení nezhoršuje stávající situaci. Tvrdí, že Komise neprokázala, že cena 500000 amerických dolarů (USD) (přibližně 435248 eur) za sklad představuje překážku vstupu pro velkoobchodního distributora nápojů. Žalobkyně mají za to, že Komise neprovedla analýzu ziskovosti, ani nezohlednila možnost dodávek ze skladů nacházejících se v Belgii nebo ve Francii.
174
Zadruhé, pokud jde o horizontální účinky týkající se trhu distribuce piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, Brasserie Nationale zpochybňuje vymezení uvedeného trhu, přičemž má za to, že Komise je a priori oprávněna přijmout toto vymezení v rámci předběžné analýzy. V návaznosti na své předchozí výtky žalobkyně tvrdí, že v rámci kontroly spojování podniků není relevantní otázkou, zda lze situaci v oblasti hospodářské soutěže zlepšit, ale zda dotčené spojení nepříznivě ovlivňuje hospodářskou soutěž v Lucembursku. Uvedená kontrola tedy nemůže podle žalobkyň napravit situaci v oblasti hospodářské soutěže, která panovala na trhu před tímto spojením.
175
Zatřetí, pokud jde o nehorizontální účinky, žalobkyně zpochybňují zjištění Komise, že dotčené spojení může uzavřít významné odbytiště pro výrobce a dodavatele. Mají za to, že Komise nezohlednila existující alternativy, možnost nového distributora usadit se v Lucembursku a schopnost distributorů z Velkého regionu dodávat přímo do Lucemburska ze skladů nacházejících se v blízkosti hranic. To je podle žalobkyň potvrzeno skutečností, že AB InBev mohla najít náhradní kanál po ukončení svých obchodních dohod s Boissons Heintz. Žalobkyně uvádějí, že AB InBev má tržní sílu a zásadně narušit hospodářskou soutěž může její chování, a nikoliv hypotetické zvýšení výroby Brasserie Nationale, která je malým a středním podnikem. Podle nich není pravděpodobné, že by posledně uvedená mohla zvýšit ceny bez ohledu na soutěžitele nacházející se na předcházejícím trhu dodávek piva, a sice takové mezinárodní skupiny, jako jsou AB InBev, Heineken a Carlsberg Group. Kromě toho žalobkyně tvrdí, že si AB InBev nemůže stěžovat na obtíže s přístupem k distributorům, jelikož díky předkupnímu právu mohla převzít 100% podíl ve společnosti Boissons Heintz, v níž vlastnila 10 % kapitálu do 7. února 2024.
176
Komise a AB InBev zpochybňují argumenty žalobkyň.
177
Tento žalobní důvod se týká druhé hmotněprávní podmínky stanovené v čl. 22 odst. 1 a 3 nařízení č. 139/2004, podle níž musí spojení „hrozi[t] zásadním narušením hospodářské soutěže na území členského státu nebo států, které [o postoupení případu] žádají“ (viz bod 143 výše).
178
V tomto ohledu je třeba poznamenat, že tato hmotněprávní podmínka se svým zněním liší od kritéria relevantního pro prohlášení neslučitelnosti spojení podniků s vnitřním trhem, jak je stanoveno v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 139/2004. Konkrétně na rozdíl od posledně uvedeného ustanovení uvedená hmotněprávní podmínka nespočívá na zásadním narušení účinné hospodářské soutěže, ale pouze na „hrozbě“ zásadního narušení hospodářské soutěže.
179
Tento rozdíl lze vysvětlit tím, že cílem rozhodnutí podle článku 22 nařízení č. 139/2004 je pouze rozhodnout na základě dostupných informací a v omezené lhůtě 10 pracovních dnů o postoupení případu spojení podniků Komisi (viz bod 152 výše). Není tedy srovnatelné s rozhodnutím, kterým se na základě čl. 2 odst. 2 a 3 nařízení č. 139/2004 rozhoduje o slučitelnosti spojení s vnitřním trhem, ani takové rozhodnutí nepředjímá.
180
Jak vyplývá z bodu 44 sdělení o postupování případů, spojení splňuje druhou hmotněprávní podmínku čl. 22 odst. 1 a 3 nařízení č. 139/2004, pokud z předběžné analýzy vyplývá skutečné riziko, že toto spojení by mohlo mít významný záporný dopad na hospodářskou soutěž na území členského státu nebo členských států, které podávají žádost o postoupení případů, a proto si zasluhuje bližší kontrolu. Jak je rovněž uvedeno ve zmíněném bodě 44, takové předběžné údaje mohou být v podstatě evidentním důkazem o možném významném záporném dopadu, ale nemají vliv na výsledek celkového šetření.
181
Podle ustálené judikatury uvedené v bodech 150 a 151 výše platí, že Komise má pro účely použití hmotněprávních pravidel nařízení č. 139/2004 určitý prostor pro uvážení v hospodářské oblasti, když provádí výhledové hospodářské analýzy, jejichž cílem je určit pravděpodobnost určitého vývoje relevantního trhu v předvídatelném časovém úseku. Přezkum unijním soudem se tedy omezuje na ověření věcné správnosti skutkových zjištění a neexistence zjevně nesprávného posouzení. Není věcí Tribunálu, aby nahradil hospodářské posouzení Komise svým posouzením.
182
Jak je uvedeno v bodě 152 výše, Komise má v rámci analýzy hmotněprávních podmínek stanovených v čl. 22 odst. 3 nařízení č. 139/2004 prostor pro uvážení, když musí tuto analýzu provést v omezené lhůtě 10 pracovních dnů na základě dostupných informací.
183
Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat argumenty, kterými se žalobkyně snaží zpochybnit analýzu Komise týkající se podmínky vztahující se k hrozbě zásadního narušení hospodářské soutěže, a ověřit, zda prokazují existenci zjevně nesprávného posouzení.
K analýze horizontálních účinků
184
Úvodem z bodu 12 pokynů pro posuzování horizontálních spojování podle nařízení Rady o kontrole spojování podniků (Úř. věst. 2004, C 31, s. 5, dále jen „pokyny pro horizontální spojování“), kterými je Komise vázána, pokud se neodchylují od ustanovení Smlouvy a nařízení č. 139/2004 (viz rozsudek ze dne 7. června 2013, Spar Österreichische Warenhandels v. Komise, T‑405/08, nezveřejněný, EU:T:2013:306, bod 58 a citovaná judikatura), vyplývá, že aby posoudila předvídatelný dopad spojení na relevantní trhy, analyzuje Komise jeho možné škodlivé účinky na hospodářskou soutěž, jako jsou koordinované a nekoordinované účinky, a příslušné vyrovnávací faktory, jako je kupní síla, velikost vstupních bariér a možné účinky předložené k úvaze účastníky.
185
Zaprvé, pokud jde o trh velkoobchodní distribuce nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, Komise dospěla v bodě 73 napadeného rozhodnutí k závěru, že hrozí, že dotčené spojení vyvolá nekoordinované účinky vyplývající z horizontálního překrytí na tomto trhu.
186
Na prvním místě Komise v bodě 74 napadeného rozhodnutí uvedla, že dotčené spojení patrně povede k velkému společnému podílu stran tohoto spojení, který se bude pohybovat mezi 70 a 80 %. I když žalobkyně připouštějí, že subjekt vzniklý uvedeným spojením má zjevný významný tržní podíl, domnívají se, že je třeba si položit otázku, zda tento tržní podíl může mít nekoordinované účinky. Jak přitom vyplývá z bodů 26 a 27 pokynů pro horizontální spojování, společné tržní podíly jsou důležitým faktorem pro prokázání pravděpodobnosti, že spojení povede k takovým účinkům. Mimoto z bodu 17 těchto pokynů vyplývá, že velké podíly na trhu – 50 % nebo vyšší – jsou samy o sobě důkazem existence dominantního postavení na trhu.
187
Na druhém místě žalobkyně nezpochybňují závěr obsažený v bodě 75 napadeného rozhodnutí, že jejich soutěžitelé, kteří měli omezené tržní podíly, z nichž každý je nižší než 5 %, nejsou patrně schopni vykonávat konkurenční tlak na subjekt vzniklý dotčeným spojením a pravděpodobně by trh postupně opustili. Žalobkyně rovněž nezpochybňují, jak uvedla Komise ve zmíněném bodě, že mezinárodní subjekty v Lucembursku nepůsobí. Tyto závěry naznačují, že uvedený subjekt má výrazně větší podíl na trhu než jeho blízký soutěžitel a existuje riziko vyloučení konkurenčních sil. Podle bodu 25 pokynů pro horizontální spojování se jedná o faktory, které je třeba vzít v úvahu a nemohou být zpochybněny tvrzením, že skutečnost, že mezinárodní subjekty nepůsobí v Lucembursku, představuje situaci, která se po uskutečnění tohoto spojení nezmění.
188
Na třetím místě je ve vztahu ke konstatování Komise v bodech 76 a 77 napadeného rozhodnutí, že strany dotčeného spojení jsou blízkými soutěžiteli, kteří mají významnou tržní sílu a jejichž portfolia značek se značně překrývají, třeba uvést, že se jedná o prvek, který je třeba zohlednit v souladu s bodem 28 pokynů pro horizontální spojování. Je pravda, jak rovněž vyplývá z uvedeného bodu 28, že je méně pravděpodobné, že spojení významně naruší účinnou hospodářskou soutěž, existuje-li vysoký stupeň nahraditelnosti mezi výrobky spojujících se podniků a výrobky dodávanými soupeřícími výrobci. Vágní a nepodložené tvrzení žalobkyň, že všichni distributoři jsou schopni distribuovat velké mezinárodní značky nápojů, však nestačí k prokázání takového vysokého stupně nahraditelnosti ani ke zpochybnění překrývání portfolií společností Boissons Heintz a Munhowen, které je uvedeno v bodě 76 napadeného rozhodnutí a týká se 31 značek, zejména lucemburských značek piva a minerální vody.
189
Na čtvrtém místě Komise v bodě 78 napadeného rozhodnutí poznamenala, že se nezdá, že by zákazníci, kteří zahrnují přibližně 2700 barů, hotelů a restaurací měli vyrovnávací kupní sílu dostatečnou k tomu, aby čelili tržní síle subjektu vzniklého dotčeným spojením. Žalobkyně nemohou toto zjištění zpochybnit tvrzením, že tato situace není nová a nebude uvedeným spojením zhoršena. Komise totiž byla podle bodu 65 pokynů pro horizontální spojování povinna posoudit, do jaké míry budou zákazníci schopni klást odpor posilování tržního postavení, které toto spojení pravděpodobně vytvoří, což ostatně žalobkyně nezpochybňují (viz bod 186 výše). Podle tohoto bodu 65 je pravděpodobnější, že tento druh vyrovnávací kupní síly budou mít spíše velcí a sofistikovaní zákazníci než menší podniky v roztříštěném průmyslovém odvětví. Bod 67 těchto pokynů upřesňuje, že spojení dvou dodavatelů může oslabit kupní sílu, pokud takto odstraní věrohodnou alternativu. Tak by tomu mohlo být v projednávané věci, jelikož z napadeného rozhodnutí vyplývá, že toto spojení kumuluje tržní podíly dvou nejvýznamnějších distributorů na relevantním trhu (body 73 a 74 napadeného rozhodnutí), kteří byli dříve blízkými soutěžiteli s portfoliem značek, které se překrývají (body 76 a 77 napadeného rozhodnutí).
190
Na pátém místě Komise měla v bodě 79 napadeného rozhodnutí za to, že se zdá, že potenciálně nové subjekty na trhu čelí značným překážkám vstupu na trh velkoobchodní distribuce v Lucembursku z důvodu nutnosti významných investic, zejména do skladovacích prostor ve skladech, které jsou v Lucembursku velmi omezené a jejichž výstavba může stát až 500000 USD (přibližně 435248 eur) ročně pro kapacitu přibližně 17000 hektolitrů, a dále do nezbytného vozového parku nákladních vozidel.
191
V tomto ohledu Tribunál poznamenává, že žalobkyně připouštějí, že je možné, že náklady na skladovací prostory činí 500000 USD (přibližně 435248 eur). V rozsahu, v němž se domnívají, že Komise měla přezkoumat, zda tato částka představuje sama o sobě překážku, stačí uvést, že nezpochybňují nezbytnost dalších investic, včetně vozového parku nákladních vozidel. Vzhledem k těmto nezbytným nákladům se jeví, že distributoři usazení v Lucembursku mají výhody ve srovnání se svými potenciálními soutěžiteli, které mohou v souladu s bodem 70 pokynů pro horizontální spojování představovat překážky vstupu na trh.
192
Je zajisté pravda, jak uvádějí žalobkyně, že sklady nacházející se ve Velkém regionu mohou být potenciálně použity pro vstup na trh. Jak však Komise konstatovala v bodě 79 napadeného rozhodnutí, žádný nový soutěžitel v nedávné době nevstoupil na trh, což podle uvedeného bodu 70 těchto pokynů rovněž může prokázat existenci překážek vstupu na trh.
193
V každém případě je třeba připomenout, že podle bodu 68 uvedených pokynů k tomu, aby bylo možné považovat vstup na trh za dostatečné konkurenční omezení spojujících se stran, se musí projevit jako vhodný, včasný a dostatečný prostředek pro potlačení nebo znemožnění jakýchkoli možných škodlivých účinků spojení na hospodářskou soutěž. Žalobkyně však takové skutečnosti nepředložily. Naopak dokonce připouštějí, že existují výhradní vztahy mezi zařízeními Horeca s výrobci piva, což může ztížit vstup nového soutěžitele, jak vyplývá z bodu 69 těchto pokynů. To není zpochybněno skutečností, že AB InBev mohla své obchodní vztahy nahradit, jelikož tato skutečnost neprokazuje ani vstup nových soutěžitelů, ani existenci dostatečného konkurenčního omezení pro strany dotčeného spojení.
194
Zadruhé, pokud jde o trh velkoobchodní distribuce piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, Komise dospěla v bodě 80 napadeného rozhodnutí k závěru, že hrozí, že dotčené spojení vyvolá nekoordinované účinky vyplývající z horizontálního překrytí na tomto trhu.
195
Konkrétně měla za to, že dotčené spojení by mohlo vést k velkým společným tržním podílům (bod 81 napadeného rozhodnutí) a úvahy týkající se velkoobchodní distribuce všech nápojů prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku se použijí mutatis mutandis na relevantní trh, zejména úvahy týkající se omezeného počtu soutěžitelů, kteří měli pouze okrajové tržní podíly, skutečnosti, že strany tohoto spojení jsou blízkými soutěžiteli, neexistence vyrovnávací kupní síly zákazníků a existence velkých překážek vstupu na trh (bod 83 napadeného rozhodnutí).
196
Žalobkyně kritizují vymezení trhu distribuce piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade. V tomto ohledu Komise v bodě 52 napadeného rozhodnutí uvedla, že v předběžné fázi řízení nemohla vyloučit, že tento trh představuje odlišný trh, přičemž poznamenala, že její analýzou nebyl dotčen výsledek důkladného šetření slučitelnosti dotčeného spojení s vnitřním trhem, které provedla po přijetí žádosti o postoupení případu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně samy uznávají, že Komise je a priori oprávněna použít toto vymezení relevantního trhu v předběžné analýze a k tomu, že se nedovolávají skutečností ve prospěch alternativního vymezení uvedeného trhu, nemůže jejich kritika obstát.
197
Dále mají žalobkyně za to, že napadené rozhodnutí popisuje pouze situaci, která existovala před dotčeným spojením a neanalyzuje, zda toto spojení nepříznivě ovlivňuje hospodářskou soutěž v Lucembursku. Je zajisté pravda, že pokud jedna ze stran tohoto spojení měla na relevantním trhu dominantní postavení již před uvedeným spojením, toto postavení není předmětem analýzy účinků spojení na hospodářskou soutěž. To však neplatí v případě, když dominantní postavení na relevantním trhu vyplývá ze spojení nebo je jím posíleno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. května 2019, KPN v. Komise,T‑370/17, EU:T:2019:354, bod 113 a citovaná judikatura). V projednávané věci se Komise zabývala zejména posledně uvedeným případem. Budoucí a potenciální účinky uvedené hospodářské soutěže jsou zdůrazněny slovním spojením „podle všeho vedou k velkým společným podílům [s]tran“, jak je použito v bodě 81 napadeného rozhodnutí. Kromě toho, jak je uvedeno v bodě 186 výše, společné tržní podíly představují důležitý faktor pro pravděpodobnost, že spojení podniků může vyvolat nekoordinované účinky.
198
Z toho vyplývá, že argumenty uplatněné žalobkyněmi nemohou prokázat existenci zjevně nesprávného posouzení Komise v analýze horizontálních účinků dotčeného spojení.
199
Konkrétně je nesporné, že dotčené spojení vede k velkému společnému podílu stran tohoto spojení na lucemburském trhu velkoobchodní distribuce nápojů a piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade (viz body 186 a 195 výše) a dále že soutěžitelé těchto stran mají velmi omezené tržní podíly (viz body 187 a 195 výše). Existence značně velkých tržních podílů je přitom velmi významná a poměr mezi tržními podíly stran spojení a jejich soutěžitelů, zejména těch, kteří se umisťují bezprostředně za nimi, je platným důkazem existence dominantního postavení nebo významného narušení účinné hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2023, Naturstrom v. Komise, T‑60/21, nezveřejněný, EU:T:2023:839, bod 342).
200
Navíc strany dotčeného spojení jsou blízkými soutěžiteli, jejichž portfolia značek se značně překrývají (viz body 188 a 195 výše) a jejichž zákazníci nemají dostatečnou vyrovnávací kupní sílu (viz body 189 a 195 výše). Mimoto nebylo prokázáno, že vstup nových soutěžitelů na trh je pravděpodobný (body 190 až 193 a 195 výše).
201
Vzhledem k těmto okolnostem se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla v bodech 73 a 80 napadeného rozhodnutí za to, že hrozí, že dotčené spojení vyvolá nekoordinované účinky vyplývající z horizontálního překrytí na lucemburských trzích velkoobchodní distribuce nápojů a piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade.
K analýze horizontálních účinků
202
Komise dospěla v bodě 84 napadeného rozhodnutí k závěru, že hrozí, že dotčené spojení může vyvolat riziko uzamčení zákazníků vyplývající z nehorizontálního překrývání mezi trhem výroby a dodávek piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade na jedné straně a lucemburskými trhy velkoobchodní distribuce nápojů (včetně piva) a užším trhem omezeným pouze na velkoobchodní distribuci piva prostřednictvím téhož kanálu na straně druhé.
203
V souladu s bodem 59 pokynů pro posuzování nehorizontálních spojování podle nařízení Rady o kontrole spojování podniků (Úř. věst. 2008, C 265, s. 6, dále jen „pokyny pro nehorizontální spojování“), kterými je Komise vázána na základě judikatury citované v bodě 184 výše při posuzování pravděpodobnosti scénáře protisoutěžního uzamčení zákazníků, Komise zaprvé zkoumá, zda by subjekt vzniklý spojením mohl uzavřít přístup na navazující trhy, zadruhé, zda by měl zájem tak učinit, a zatřetí, zda by strategie uzavření trhu měla významný nepříznivý dopad na spotřebitele na navazujícím trhu.
204
Z bodů 85 až 87 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise v projednávaném případě přezkoumala tyto tři podmínky, aniž žalobkyně tento přístup kritizovaly.
205
Zaprvé měla Komise v bodě 85 napadeného rozhodnutí za to, že subjekt vzniklý dotčeným spojením by mohl být schopen uzavřít přístup svých soutěžitelů na předcházejícím trhu výroby a dodávek piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade k dostatečnému počtu zákazníků v Lucembursku. V tomto ohledu žalobkyně nezpochybňují skutečnost, že společný tržní podíl stran tohoto spojení se nachází mezi 70 a 80 %, pokud jde o navazující trhy, a sice lucemburské trhy velkoobchodní distribuce všech nápojů a velkoobchodní distribuce piva prostřednictvím tohoto kanálu. Nezpochybňují ani to, že se výrobci a dodavatelé piva usazení v Lucembursku a jiných členských státech spoléhají na tyto strany jakožto na distribuční kanál. Tyto faktory naznačují, že uvedený subjekt má významnou tržní sílu na navazujících trzích, jak je popsána v bodě 61 pokynů pro nehorizontální spojování, a představuje, jak Komise uvedla v bodě 85 napadeného rozhodnutí, pro uvedené výrobce a dodavatele významné odbytiště.
206
V rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že Komise nezohlednila alternativy existující v Lucembursku, z bodu 85 napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, aniž to bylo zpochybněno žalobkyněmi, že žádný z konkurenčních distributorů a velkoobchodníků nemá tržní podíl větší než 5 %, a tito distributoři a velkooobchodnící tedy nepředstavují věrohodnou alternativu z důvodu své relativně omezené velikosti. Z důvodů uvedených v bodech 192 a 193 výše nemohou být distributoři Velkého regionu na rozdíl od toho, co se domnívají žalobkyně, považováni za dostatečné konkurenční omezení. Skutečnost, že AB InBev mohla nahradit své obchodní vztahy, tedy není relevantní. Rovněž není relevantní, že AB InBev sama nenabyla Boissons Heintz uplatněním předkupního práva, jelikož se jedná o samostatné hospodářské rozhodnutí tohoto podniku. Hospodářský subjekt na předcházejícím trhu totiž nemůže být nucen, aby sám vstoupil na navazující trh za účelem zlepšení podmínek přístupu na tento trh.
207
Zadruhé měla Komise v bodě 86 napadeného rozhodnutí za to, že subjekt vzniklý dotčeným spojením by mohl být schopen uzavřít přístup svých soutěžitelů na předcházejícím trhu výroby a dodávek piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade k dostatečnému počtu zákazníků v Lucembursku. V uvedeném bodě uvedla, že Brasserie Nationale má tržní podíl mezi 40 a 50 % a roční výrobní kapacitu 240000 hektolitrů, zatímco její výroba piva v roce 2022 činila pouze 155000 hektolitrů. Žalobkyně toto zjištění zpochybňují a tvrdí, že zvýšení jejich produkce o 100 % je vzhledem k velkým mezinárodním skupinám nerealistické a zvýšení produkce Brasserie Nationale není pro hospodářskou soutěž nepříznivé. Dodávají, že Brasserie Nationale je pouze malým a středním podnikem a AB InBev má veškerou tržní sílu.
208
V tomto ohledu je třeba uvést, že se Komise nedomnívala, že by Brasserie Nationale mohla zdvojnásobit svou výrobu, přičemž v bodě 86 napadeného rozhodnutí porovnala výrobu tohoto podniku v roce 2022, která činila 155000 hektolitrů, s její potenciální roční výrobní kapacitou 240000 hektolitrů. Vzhledem k tomu, že tato čísla nebyla žalobkyněmi zpochybněna, vyplývá z toho, že Brasserie Nationale disponovala nevyužitou dodatečnou výrobní kapacitou 85000 hektolitrů, která jí umožnila zvýšit výrobu o toto množství.
209
Kromě toho je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodě 68 pokynů pro nehorizontální spojování, že motiv k omezení přístupu k zákazníkům na navazujících trzích závisí na tom, nakolik je takové omezení prospěšné, jelikož subjekt vzniklý spojením musí porovnat ztráty spojené s uzavřením přístupu na navazující trh svých soutěžitelů nacházejících se na předcházejícím trhu, s možnými zisky, jež to přináší. Ostatní argumenty, kterými žalobkyně zpochybňují závěry Komise uvedené v bodě 86 napadeného rozhodnutí týkající se motivu k zamezení přístupu k zákazníkům na navazujících trzích, se přitom netýkají ziskovosti takové strategie zamezení přístupu, ale pouze jejích účinků na hospodářskou soutěž. Budou tedy přezkoumány v rámci posouzení dopadů strategie omezení hospodářské soutěže v bodech 211 a 212 níže.
210
Za těchto podmínek s ohledem na dodatečnou výrobní kapacitu uvedenou v bodě 208 výše a na tržní podíl Brasserie Nationale uvedený v bodě 207, který není žalobkyněmi zpochybněn, posledně uvedené nemohou Komisi vytýkat, že měla v bodě 86 napadeného rozhodnutí za to, že nelze vyloučit, že subjekt vzniklý dotčeným spojením by podněcoval k upřednostňování distribuce vlastní výroby piva a ke zvýšení zisků plynoucích ze zvýšení svého podílu na navazujícím trhu na úkor vyloučených soutěžitelů.
211
Zatřetí měla Komise v bodě 87 napadeného rozhodnutí za to, že jakákoli strategie uzamčení zákazníků by mohla mít významný dopad na předcházející trh výroby a dodávek piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade a na odvětví piva obecně. Konkrétně měla za to, že s ohledem na její významné postavení na tomto trhu nelze vyloučit, že Brasserie Nationale může získat dodatečné objemy vyplývající z vyloučení soutěžitelů nacházejících se na předcházejícím trhu a jakákoli strategie uzamčení zákazníků by se mohla projevit vyššími cenami nebo omezenější volbou pro konečné zákazníky, zejména z důvodu neexistence přístupu na navazující trh soutěžitelů působících na předcházejícím trhu nebo zvýšení nákladů soutěžitelů na navazujícím trhu. Žalobkyně tuto úvahu zpochybňují tvrzením, že jelikož soutěžitelé na předcházejícím trhu jsou velké mezinárodní skupiny, jako jsou AB InBev, Carlsberg Group nebo Heineken, není pravděpodobné, že by Brasserie Nationale mohla zvýšit ceny, aniž by její zákazníci přešli ke konkurentům.
212
Není přitom zpochybňováno, že Brasserie Nationale má, jak Komise uvedla v bodě 87 napadeného rozhodnutí, tržní podíl v odhadované výši mezi 40 a 50 % na předcházejícím trhu výroby a dodávek piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, a dále, že se společný podíl stran dotčeného spojení na lucemburském trhu velkoobchodní distribuce všech nápojů a velkoobchodní distribuce piva prostřednictvím tohoto kanálu nachází přibližně mezi 70 a 80 %, jak vyplývá z bodu 85 napadeného rozhodnutí. Vzhledem k významnému postavení subjektu vzniklého tímto spojením na uvedených trzích není možné bez dalších důkazů konstatovat, že hospodářská soutěž uskutečňovaná mezinárodními skupinami může představovat pro tento subjekt dostatečné omezení. Jak tvrdí Komise, i kdyby bylo možné vyloučit, že by zvýšení výroby ze strany Brasserie Nationale mělo nepříznivé důsledky pro tyto mezinárodní subjekty, nebylo by tomu tak v případě jiných menších soutěžitelů na předcházejícím trhu.
213
Z toho vyplývá, že argumenty uplatněné žalobkyněmi nemohou prokázat existenci zjevně nesprávného posouzení Komise při analýze horizontálních účinků dotčeného spojení.
214
Konkrétně vzhledem k významné tržní síle a významné úloze stran dotčeného spojení jakožto distribučního kanálu na navazujících trzích (viz body 205 a 206 výše) a velkému tržnímu podílu Brasserie Nationale na předcházejícím trhu (viz body 207 a 208 výše) se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla v bodech 85 a 86 napadeného rozhodnutí za to, že subjekt vzniklý dotčeným spojením měl jak schopnost zamezit přístupu svých soutěžitelů na předcházejícím trhu k dostatečnému počtu zákazníků v Lucembursku, tak zájem tak učinit. Komise se rovněž nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla v bodě 87 napadeného rozhodnutí za to, že taková strategie uzamčení zákazníků by mohla zásadně narušit účinnou hospodářskou soutěž na předcházejícím trhu a na trhu piva obecně, zejména z důvodu nepříznivých důsledků vyplývajících z neexistence přístupu soutěžitelů působících na předcházejícím trhu na navazující trh (viz bod 211 výše).
215
Ve světle výše uvedeného je třeba dospět k závěru, že se žalobkyním nepodařilo zpochybnit předběžné analýzy týkající se horizontálních a nehorizontálních účinků dotčeného spojení a Komise mohla mít v bodě 88 napadeného rozhodnutí za to, aniž se dopustila zjevně nesprávného posouzení, že toto spojení mohlo „zásadně narušit hospodářskou soutěž na předcházejícím trhu výroby a dodávek piva prostřednictvím kanálu CHR/on-trade v Lucembursku, jakož i na navazujících trzích velkoobchodní distribuce všech nápojů prostřednictvím tohoto kanálu v Lucembursku a velkoobchodní distribuce piva prostřednictvím uvedeného kanálu v Lucembursku“.
216
Sedmý žalobní důvod musí být tudíž zamítnut.
K osmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že úvahy týkající se vhodnosti postoupení případu nejsou relevantní
217
Žalobkyně zpochybňují úvahu Komise, že vzhledem k tomu, že v Lucembursku neexistuje vnitrostátní režim kontroly spojování podniků, je vyhovění žádosti o postoupení případu vhodné a v souladu s její posuzovací pravomocí. Zdůrazňují, že článek 22 nařízení č. 139/2004 je právním režimem, jehož podmínky použití jsou stanoveny v odstavci 3 tohoto článku. Úvahy o vhodnosti nemají podle žalobkyň v takovém režimu žádný prostor, takže otázka vhodnosti uvedeného vyhovění nevyvstává. To platí podle nich tím spíše, že tento režim je režimem výjimky.
218
Žalobkyně mají za to, že i když uvedený článek mohl v minulosti zhojit neexistenci kontroly spojování podniků v některých členských státech, jako je Lucembursko, nelze to již z právního hlediska připustit 20 let po přijetí nařízení č. 139/2004. Žalobkyně tvrdí, že pokud by Rada Evropské unie, Komise a Evropský parlament chtěly učinit kontrolu spojování podniků povinnou v každém členském státě, měly na to 20 let. V odpovědi na ústní otázku položenou Tribunálem na jednání žalobkyně upřesnily, že svou argumentací nesměřují ke zpochybnění obecné možnosti Lucemburského velkovévodství podat žádost o postoupení případu podle čl. 22 odst. 1 uvedeného nařízení jako takové.
219
Komise a AB InBev zpochybňují argumenty žalobkyň.
220
Úvodem je třeba připomenout, že článek 22 nařízení č. 139/2004 umožňuje členským státům, které nemají vnitrostátní právní předpisy v oblasti kontroly spojování podniků, aby požádaly Komisi o kontrolu spojení podniků, která mohou mít negativní účinky na jejich území, pokud tato spojení ovlivňují rovněž obchod mezi členskými státy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise, C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677, body 147, 164 a 199).
221
Článek 22 nařízení č. 139/2004 Lucemburskému velkovévodství umožňuje postoupit přezkum spojení podniků Komisi, a to navzdory skutečnosti, že tento členský stát nemá vnitrostátní právní úpravu v oblasti kontroly spojování podniků.
222
V souladu s čl. 22 odst. 3 nařízení č. 139/2004 „může“ Komise rozhodnout o přezkoumání spojení, které je předmětem žádosti o postoupení případu, pokud jsou splněny formální a hmotněprávní podmínky stanovené v tomto ustanovení.
223
I když z toho vyplývá, že tyto podmínky musí být splněny pro přijetí žádosti o postoupení případu, výraz „může“ naznačuje, že Komise není povinna jí vyhovět, ale má v tomto ohledu prostor pro uvážení. Jak je uvedeno v bodě 7 sdělení o postupování případů, Komise si ponechává značnou volnost při rozhodování, zda souhlasit s tím, že se bude zabývat v souladu s článkem 22 nařízení č. 139/2004 případy, jež nespadají do její původní pravomoci podle uvedeného nařízení.
224
Komise tedy byla oprávněna posoudit vhodnost postoupení dotčeného spojení s přihlédnutím ke skutečnostem charakterizujícím situaci v projednávané věci. Konkrétně žalobkyně nemohou Komisi vytýkat, že v bodě 92 napadeného rozhodnutí zohlednila skutečnost, že Lucemburské velkovévodství nemá režim kontroly spojování podniků a v případě nevyhovění žádosti o postoupení případu by se na dotčené spojení a jeho účinky nevztahoval žádný jiný režim kontroly spojování podniků.
225
Osmý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
K nákladům řízení
226
Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé Komisi.
227
Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu ponesou AB InBev a ACL vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1)
Žaloba se zamítá.
2)
Brasserie Nationale (dříve Brasseries Funck-Bricher et Bofferding) a Munhowen SA ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené Evropskou komisí.
3)
Anheuser-Busch InBev a Autorité de concurrence du Grand-Duché de Luxembourg ponesou vlastní náklady řízení.
Costeira
Kančeva
Öberg
Zilgalvis
Tichy-Fisslberger
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 2. července 2025.
Podpisy
Obsah
Skutečnosti předcházející sporu
K dotčeným subjektům
K dotčenému spojení podniků
K žádosti o postoupení případu Komisi
K napadenému rozhodnutí
Návrhová žádání účastnic řízení
Právní otázky
K zastupování žalobkyň nezávislým advokátem
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení jazykového režimu použitelného na základě nařízení č. 1
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedodržení lhůty 15 pracovních dnů stanovené v čl. 22 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 139/2004
K výkladu pojmu „dání na vědomí“
K počátku běhu lhůty 15 pracovních dnů v projednávaném případě
K ověření dodržení lhůty 15 pracovních dnů Komisí
K údajnému porušení zásad legitimního očekávání a právní jistoty
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení lhůty stanovené v čl. 22 odst. 2 prvním pododstavci nařízení č. 139/2004
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z opožděného sdělení napadeného rozhodnutí
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, jakož i zásad rovnosti zbraní, loajality řízení a legitimního očekávání
K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neovlivnění obchodu mezi členskými státy
K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neexistence hrozby zásadního narušení hospodářské soutěže na území Lucemburska
K analýze horizontálních účinků
K analýze horizontálních účinků
K osmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že úvahy týkající se vhodnosti postoupení případu nejsou relevantní
K nákladům řízení
( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.
Amtliche Sprachfassungen
Diese Entscheidung liegt in folgenden Amtssprachen der Union vor — alle gleichermaßen verbindlich.
ČeštinaΕλληνικάEnglishEspañolFrançaisItalianoNederlandsPolskiPortuguêsRomână