Zum Inhalt springen
Ansicht Kontext.

ra.de Urteile

EU-Rechtsprechung · Gericht der Europäischen Union

Mimosmluvní odpovědnost – Finanční předpisy Unie – Plnění rozpočtu Unie v rámci nepřímého řízení mezinárodní organizací – Rozhodnutí, kterým se právnické osobě odmítá přiznat postavení mezinárodní organizace – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Povinnost řádné péče – Majetková újma – Ztráta příležitosti uzavřít s Komisí smlouvy o nepřímém řízení v postavení mezinárodní organizace a získat odpovídající administrativní náklady – Příčinná souvislost – Požadavek přímé a jednoznačné příčinné souvislosti – Neexistence dopadu zjištěné protiprávnosti na postavení mezinárodní organizace nezbytné pro odškodnění – Událost, jež nastala po protiprávním aktu, která může být zohledněna unijním soudem – Retroaktivní rozhodnutí určující neexistenci postavení mezinárodní organizace nezbytného pro náhradu škody v daném období

ECLI: ECLI:EU:T:2024:589Entscheidung vom: 04.09.2024

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého rozšířeného senátu) 4. září 2024 ( *1 ) „Mimosmluvní odpovědnost – Finanční předpisy Unie – Plnění rozpočtu Unie v rámci nepřímého řízení mezinárodní organizací – Rozhodnutí, kterým se právnické osobě odmítá přiznat postavení mezinárodní organizace – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům – Povinnost řádné péče – Majetková újma – Ztráta příležitosti uzavřít s Komisí smlouvy o nepřímém řízení v postavení mezinárodní organizace a získat odpovídající administrativní náklady – Příčinná souvislost – Požadavek přímé a jednoznačné příčinné souvislosti – Neexistence dopadu zjištěné protiprávnosti na postavení mezinárodní organizace nezbytné pro odškodnění – Událost, jež nastala po protiprávním aktu, která může být zohledněna unijním soudem – Retroaktivní rozhodnutí určující neexistenci postavení mezinárodní organizace nezbytného pro náhradu škody v daném období“ Ve věci T‑381/15 RENV II, International Management Group (IMG), se sídlem v Bruselu (Belgie), zástupci: L. Levi a J.-Y. de Cara, advokáti, žalobkyně, proti Evropské komisi, zástupci: J. Baquero Cruz a J. Norris, jako zmocněnci, žalované, TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát), ve složení: L. Truchot (zpravodaj), předseda, H. Kanninen, R. Frendo, M. Sampol Pucurull a T. Perišin, soudci, za soudní kancelář: L. Ramette, rada, s ohledem na rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise (C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722), s přihlédnutím k písemné části řízení, po jednání konaném dne 22. listopadu 2023, vydává tento Rozsudek 1 Žalobou podanou na základě článku 268 SFEU se žalobkyně, International Management Group (IMG), domáhá náhrady finanční újmy, která jí údajně vznikla v důsledku rozhodnutí Evropské komise ze dne 8. května 2015 již s ní neuzavřít novou pověřovací dohodu podle způsobu nepřímého řízení stanoveného finančními předpisy Evropské unie ve prospěch mezinárodních organizací, dokud nebude s konečnou platností vyjasněno její právní postavení (dále jen „rozhodnutí ze dne 8. května 2015“). Skutečnosti předcházející sporu Předcházející správní postup 2 Žalobkyně, původně nazývaná International Management Group – Infrastruktura for Bosnia a Herzegovina (IMG-IBH), jejíž hlavní sídlo se nyní nachází v Bělehradě (Srbsko), byla zřízena dne 25. listopadu 1994 s cílem umožnit státům a mezinárodním organizacím podílejícím se na obnově Bosny a Hercegoviny mít k tomuto účelu určený subjekt. Od té doby postupně rozšiřovala svou činnost v oblasti rekonstrukce a rozvoje. 3 Dne 7. listopadu 2013 přijala Komise prováděcí rozhodnutí C(2013) 7682 final o ročním akčním programu na rok 2013 pro Myanmar (Barmu), který má být financován ze souhrnného rozpočtu Unie, na základě článku 84 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1). Toto rozhodnutí stanovilo zejména program na rozvoj obchodu, jehož náklady odhadované na 10 milionů eur měly být financovány Unií a jehož provádění mělo být zajištěno společným řízením s žalobkyní. 4 Dne 17. února 2014 informoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) Komisi o zahájení vyšetřování postavení žalobkyně. 5 Dne 15. prosince 2014 obdržela Komise zprávu OLAF vypracovanou po provedení vyšetřování, společně s řadou doporučení. V této zprávě měl OLAF v podstatě za to, že žalobkyně není mezinárodní organizací ve smyslu nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74) a nařízení č. 966/2012. OLAF mimoto doporučil Komisi, aby žalobkyni uložila sankce a získala zpět částky, které jí byly z tohoto titulu vyplaceny. 6 Dne 16. prosince 2014 se Komise rozhodla svěřit provádění programu na rozvoj obchodu stanoveného v prováděcím rozhodnutí C(2013) 7682 final, zmíněného v bodě 3 výše, v rámci nepřímého řízení jiné organizaci než žalobkyni (dále jen „rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014“). 7 Konečně Komise přijala rozhodnutí ze dne 8. května 2015, kterým rozhodla, že dokud nenastane absolutní jistota ohledně postavení žalobkyně jako mezinárodní organizace, její útvary s ní již neuzavřou novou pověřovací dohodu podle způsobu nepřímého řízení stanoveného nařízením č. 966/2012. Skutečnosti předcházející soudnímu řízení 8 Prvním podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 21. ledna 2015 a zapsaným do rejstříku pod číslem T‑29/15 a poté druhým podáním došlým dne 14. července 2015 a zapsaným do rejstříku pod číslem T‑381/15 podala žalobkyně žaloby znějící zaprvé na zrušení rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014 a zadruhé na zrušení rozhodnutí ze dne 8. května 2015 a na náhradu škody vzniklé v důsledku tohoto rozhodnutí. 9 Rozsudky ze dne 2. února 2017, International Management Group v. Komise (T‑29/15, nezveřejněný, EU:T:2017:56), a ze dne 2. února 2017, IMG v. Komise (T‑381/15, nezveřejněný, EU:T:2017:57), Tribunál žaloby proti rozhodnutím ze dnů 16. prosince 2014 a 8. května 2015 zamítl. 10 Dvěma kasačními opravnými prostředky podanými dne 11. dubna 2017 a zapsanými do rejstříku pod čísly C‑183/17 P a C‑184/17 P se žalobkyně domáhala zrušení obou rozsudků uvedených v bodě 9 výše. 11 Rozsudkem ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78), Soudní dvůr zaprvé zrušil oba rozsudky uvedené v bodě 9 výše, zadruhé zrušil rozhodnutí ze dnů 16. prosince 2014 a 8. května 2015, zatřetí vrátil věc T‑381/15 Tribunálu, aby rozhodl o návrhu žalobkyně na náhradu škody údajně způsobené rozhodnutím ze dne 8. května 2015. 12 Návrhem došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 10. ledna 2020 žalobkyně požádala Soudní dvůr o výklad bodů 1 až 3 výroku rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78). Usnesením ze dne 9. června 2020, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P-INT, EU:C:2020:507), Soudní dvůr tuto žádost o výklad odmítl jako zjevně nepřípustnou. Administrativní důsledky rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P) 13 Dopisem ze dne 6. května 2019 vyzvala Komise v rámci plnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78), žalobkyni, aby předložila určité dokumenty k prokázání, že skutečně splňuje požadavky vyžadované k tomu, aby s ní bylo možno pracovat způsobem nepřímého řízení. 14 Dopisem ze dne 25. června 2019 žalobkyně v podstatě požádala Komisi, aby přestala zpochybňovat její postavení mezinárodní organizace. 15 V dopise ze dne 18. července 2019 (dále jen „dopis ze dne 18. července 2019“) Komise tvrdila, že splnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78), nevyžaduje „automatické uznání [žalobkyně] za mezinárodní organizaci, ale nové posouzení jejího právního postavení s ohledem na dostupné informace a použitelná finanční pravidla“. Komise žalobkyni opětovně požádala o předložení dokumentů uvedených v dopise ze dne 6. května 2019, jak je uvedeno v bodě 13 výše, a upřesnila, že v případě odmítnutí ze strany žalobkyně se obrátí přímo na státy, které žalobkyně považovala za své členy. 16 Dne 26. listopadu 2019 se Komise dotázala Belgie, Dánska, Německa, Řecka, Španělska, Francie, Itálie, Nizozemska, Rakouska, Portugalska, Finska, Švédska, Spojeného království, Kanady, Norska, Ruska, Švýcarska a Turecka, zda považovaly žalobkyni za mezinárodní organizaci, zda byly členy této organizace a zda podepsaly mezinárodní nebo mezivládní dohodu o zřízení žalobkyně jako mezinárodní organizace. V případě kladné odpovědi Komise požádala uvedené státy, aby jí zaslaly ověřenou kopii této dohody a důkaz, že její signatáři mají plnou pravomoc ji podepsat, nebo kopii ratifikační listiny k této dohodě. 17 Dopisem ze dne 19. února 2021 informovala Komise žalobkyni, že má v úmyslu přijmout rozhodnutí, kterým bude odmítnuto uznat její postavení mezinárodní organizace, a vyzvala ji k předložení vyjádření. 18 Ve dnech 5. a 30. března 2021 předložila žalobkyně písemné vyjádření v odpověď na dopis Komise ze dne 19. února 2021 uvedený v bodě 17 výše. 19 Dne 8. června 2021 přijala Komise rozhodnutí, kterým žalobkyni odmítla přiznat, se zpětným účinkem ke dni 16. prosince 2014, postavení mezinárodní organizace stanovené unijními finančními předpisy pro provádění finančních prostředků Unie podle způsobu nepřímého řízení (dále jen „rozhodnutí ze dne 8. června 2021“). Soudní důsledky rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P) 20 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 26. září 2019 a zapsaným do rejstříku pod číslem T‑645/19 podala žalobkyně žalobu znějící jednak na zrušení dopisu ze dne 18. července 2019 a jednak na náhradu majetkové a nemajetkové újmy údajně způsobené tímto dopisem. 21 Usnesením ze dne 9. září 2020, IMG v. Komise (T‑645/19, nezveřejněné, EU:T:2020:388), Tribunál tuto žalobu odmítl jako nepřípustnou. 22 Kromě toho rozsudkem ze dne 9. září 2020, IMG v. Komise (T‑381/15 RENV, dále jen „původní rozsudek“, EU:T:2020:406), Tribunál zamítl návrh žalobkyně na náhradu újmy údajně způsobené rozhodnutím ze dne 8. května 2015. 23 Dne 19. listopadu 2020 podala žalobkyně dva kasační opravné prostředky, zapsané do rejstříku pod čísly C‑619/20 P a C‑620/20 P, znějící na zrušení usnesení uvedeného v bodě 21 výše a původního rozsudku. 24 Rozsudkem ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise (C‑619/20 P a C‑620/20 P, dále jen „rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, EU:C:2022:722), Soudní dvůr zaprvé zamítl kasační opravný prostředek ve věci C‑619/20 P, zadruhé částečně zrušil původní rozsudek a zatřetí vrátil věc T‑381/15 RENV Tribunálu, aby rozhodl o návrhu žalobkyně na náhradu majetkové újmy údajně způsobené rozhodnutím ze dne 8. května 2015. Návrhová žádání účastnic řízení po vrácení věci 25 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – uložil Komisi, aby jí zaplatila náhradu škody ve výši 4,8 milionu eur navýšenou o úroky z prodlení ve výši sazby Evropské centrální banky (ECB) navýšené o tři procentní body jako náhradu finanční újmy údajně způsobené rozhodnutím ze dne 8. května 2015, – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 26 Komise navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky 27 Úvodem je třeba připomenout, že v návaznosti na zrušení rozhodnutí Tribunálu Soudním dvorem a vrácení věci Tribunálu je řízení před posledně uvedeným podle článku 215 jednacího řádu Tribunálu zahájeno rozsudkem Soudního dvora a Tribunál musí rozhodnout o všech návrhových žádáních předložených žalobkyní s výjimkou těch, kterým odpovídají ty části výroku původního rozhodnutí Tribunálu, jež nebyly Soudním dvorem zrušeny, jakož i odůvodnění, na němž jsou tyto nezrušené části nutně založeny, jelikož již nabyly právní moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. prosince 2021, Česká republika v. Komise, T‑627/16 RENV, nezveřejněný, EU:T:2021:894, bod 105 a citovaná judikatura). 28 Podle čl. 61 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že je-li věc vrácena Tribunálu, je Tribunál vázán právním názorem obsaženým v rozhodnutí Soudního dvora (viz rozsudek ze dne 1. října 2020, CC v. Parlament, C‑612/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:776, bod 24 a citovaná judikatura). 29 V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že Soudní dvůr v rozsudku vydaném v rámci kasačního opravného prostředku určil existenci dostatečně závažného porušení povinnosti řádné péče, kterou měla Komise při přijímání rozhodnutí ze dne 8. května 2015, a že v důsledku toho Tribunálu přísluší, aby znovu přezkoumal její návrh na náhradu škody v rozsahu, v němž se týká její finanční újmy. 30 V tomto rámci žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí ze dne 8. května 2015 jí způsobilo újmu spočívající ve ztrátě příležitosti, že bude Komisí pověřena úkoly souvisejícími s plněním rozpočtu v období od 8. května 2015 do 8. června 2021, a tudíž získá „obálku nepřímých nákladů“, která je započtena do rozpočtů pověřovacích dohod v rámci nepřímého řízení a které jí umožňují financovat její režijní náklady. 31 Žalobkyně poukazuje na finanční ztrátu, která odpovídá obálce nepřímých nákladů, kterou by obdržela, kdyby objem její činnosti s Komisí zůstal po přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015 nezměněn. V tomto ohledu uvádí, že objem její činnosti související s financováním Unií klesl z průměrných 10 milionů eur ročně na 5 milionů eur v roce 2015, na 0,5 milionu eur v letech 2016 a 2017 a poté na nulu od roku 2018. 32 Žalobkyně má dále za to, že rozhodnutí ze dne 8. května 2015 vedlo ke ztrátě naděje, že se objem činnosti související s financováním Unií bude zvyšovat stejným tempem jako v období od roku 2010 do roku 2014. 33 Žalobkyně tvrdí, že ztráta příležitosti získat vyšší objem činnosti, než byl objem činnosti v období od roku 2010 do roku 2014, nebo přinejmenším rovnocenný objemu v tomto období, byla velmi vážná, o čemž svědčí zaprvé nárůst objemu její činnosti související s financováním Unií o 4,5 milionu eur mezi roky 2010 a 2014 a zadruhé skutečnost, že Komise nezpochybnila kvalitu jejího plnění a jejího postavení jako „důvěryhodného partnera“. 34 Žalobkyně tvrdí, že materiální vady, kterými je stiženo rozhodnutí ze dne 8. května 2015, ovlivnily po přijetí tohoto rozhodnutí její naději dosáhnout zadání úkolů souvisejících s plněním rozpočtu jakožto mezinárodní organizace. 35 Kromě toho tvrdí, že přijetí rozhodnutí ze dne 8. června 2021 nemá vliv na přímou příčinnou souvislost mezi protiprávnostmi, kterými je stiženo rozhodnutí ze dne 8. května 2015, a následnou ztrátou příležitosti získat nové unijní financování podle způsobu nepřímého řízení. V tomto ohledu se dovolává bodu 89 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku. 36 Komise zpochybňuje opodstatněnost tvrzení žalobkyně. 37 Na úvod je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám (viz rozsudek ze dne 27. dubna 2023, Fondazione Cassa di Risparmio di Pesaro a další v. Komise, C‑549/21 P, nezveřejněný, EU:C:2023:340, bod 113 a citovaná judikatura). 38 Zaprvé, pokud jde o podmínku týkající se existence dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, je třeba upřesnit, že Komise má širokou posuzovací pravomoc při výkonu své odpovědnosti za plnění rozpočtu Unie způsobem nepřímého řízení, která tomuto orgánu umožňuje svěřit úkoly plnění rozpočtu mezinárodním organizacím v souladu s čl. 58 odst. 1 písm. c) nařízení č. 966/2012 a článku 62 finančního nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1) (v tomto smyslu viz rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, bod 148). 39 Kromě toho je třeba rovněž zdůraznit, že povinnost řádné péče, která je inherentní právu na řádnou správu zakotvenému v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie a která se obecně vztahuje na činnost správy Unie v jejích vztazích s veřejností, ukládá unijním orgánům povinnost jednat s péčí a opatrností při zkoumání všech relevantních okolností daného případu (v tomto smyslu viz rozsudek vydaný v rámci kasačního opravného prostředku, bod 168 a citovaná judikatura). 40 V projednávané věci přitom z bodů 189 až 194 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku vyplývá, že Soudní dvůr určil existenci dostatečně závažného porušení povinnosti řádné péče, kterou měla Komise při přijímání rozhodnutí ze dne 8. května 2015. 41 Konkrétně v bodě 192 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku Soudní dvůr určil, že Komise zjevně nepostupovala s řádnou péčí v rámci přezkumu, který měla provést ohledně situace žalobkyně, tím, že neprošetřila otázky, které byly jádrem tohoto přezkumu, nebo tím, že z uvedeného přezkumu vyvodila jasně nevhodné, nedostatečné, nepřiměřené nebo nepodložené závěry. 42 Kromě toho v bodě 193 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku Soudní dvůr rozhodl, že rozhodnutí ze dne 8. května 2015 zjevně postrádá právní a skutkové opodstatnění, jelikož neobsahuje žádnou právní analýzu pojmu „mezinárodní organizace“ ve smyslu unijních finančních předpisů a skutečnosti a důkazy uplatněné na jeho podporu byly nezpůsobilé k tomu, aby zpochybnily postavení žalobkyně jako mezinárodní organizace, jak Soudní dvůr s konečnou platností určil v rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78). 43 V souladu se zásadami uvedenými v bodech 27 a 28 výše je tedy třeba konstatovat, že Komise přijetím rozhodnutí ze dne 8. května 2015 porušila povinnost řádné péče, která jí přísluší, a dopustila se tak dostatečně závažného porušení unijního práva, které může založit její odpovědnost. 44 Zadruhé podle ustálené judikatury musí být každá škoda, jejíž náhrada se požaduje v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU, skutečná a určitá. Kromě toho pro založení mimosmluvní odpovědnosti Unie musí škoda vyplývat dostatečně přímým způsobem z protiprávního jednání orgánů (viz rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada,C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 61 a citovaná judikatura). 45 Je každopádně na účastníku řízení, který se dovolává mimosmluvní odpovědnosti Unie, aby předložil přesvědčivé důkazy jak o existenci, tak o rozsahu škody, kterou uplatňuje, jakož i o existenci dostatečně přímého vztahu příčiny a následku mezi jednáním dotčeného orgánu a tvrzenou škodou (viz rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada,C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 62 a citovaná judikatura). 46 Kromě toho existenci skutečné a určité škody nemůže unijní soud zkoumat obecně, ale musí ji posoudit podle konkrétních skutkových okolností, jimiž se vyznačují jednotlivé případy, o nichž má rozhodnout (viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2021, Mahmoudian v. Rada, C‑681/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:933, bod 32 a citovaná judikatura). 47 Zejména je třeba konstatovat, že pokud Komise protiprávně odmítne uzavřít pověřovací dohodu podle způsobu nepřímého řízení s mezinárodní organizací, je možné, že dotyčná organizace z tohoto důvodu utrpí újmu odpovídající ztracené příležitosti získat toto pověření. 48 Úplné vyloučení ztráty příležitosti uzavřít pověřovací dohodu podle způsobu nepřímého řízení z titulu nahraditelné újmy přitom nelze připustit v případě porušení unijního práva, jelikož pokud jde konkrétně o spor hospodářské povahy, takové úplné vyloučení této ztráty příležitosti by ve skutečnosti znemožnilo náhradu škody (obdobně viz rozsudky ze dne 5. března 1996,Brasserie du pêcheur a Factortame, C‑46/93 a C‑48/93, EU:C:1996:79, bod 87; ze dne 13. července 2006, Manfredi a další, C‑295/04 až C‑298/04, EU:C:2006:461, bod 96 a citovaná judikatura, a ze dne 17. dubna 2007, AGM-COS.MET, C‑470/03, EU:C:2007:213, bod 95). 49 V projednávané věci je třeba připomenout, že článek 14.4 dokumentu nazvaného „Obecné podmínky pro dohody o příspěvku Unie s mezinárodními organizacemi“ upřesňuje, že dotyčná mezinárodní organizace může požadovat určitý procentní podíl způsobilých přímých nákladů nepřesahující 7 % z titulu nepřímých nákladů k pokrytí režijních nákladů spojených s prováděním projektu způsobem nepřímého řízení a že k vyplacení těchto nepřímých nákladů dochází, aniž by tato organizace musela předkládat účetní doklady. 50 Z bodů 47 a 48 výše vyplývá, že za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, pokud Komise protiprávně odmítne uzavřít pověřovací dohodu podle způsobu nepřímého řízení s mezinárodní organizací, může se dotyčná organizace domáhat náhrady škody odpovídající nikoliv finanční náhradě nepřímých nákladů, které by vznikly při provádění takové dohody, ale ztrátě příležitosti získat takovou náhradu. 51 Pokud jde konkrétně o okolnosti projednávané věci, z informací poskytnutých žalobkyní, které Komise nezpochybnila, vyplývá, že Komise s ní po přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015 neuzavřela pověřovací dohody podle způsobu nepřímého řízení, takže podíl finančních prostředků Unie na objemu činnosti žalobkyně klesl z 13,5 milionu eur v roce 2014 na 5,3 milionu eur v roce 2015 a poté na nulu v roce 2018. 52 Podle tabulky obsažené v příloze S.1 poskytnuté žalobkyní se podíl finančních prostředků Unie na objemu její činnosti zvýšil ze 40 % v letech 2010 a 2011 na 50 % v roce 2014, v roce 2015 se snížil na 32 % a od roku 2018 je nulový. 53 Z téže tabulky mimoto vyplývá, že i když byl čistý výsledek žalobkyně ztrátový již v letech 2012 a 2014, tento schodek se v letech 2015 až 2018 ještě zvýšil, jelikož od přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015 nedošlo k financování ze strany Unie v její prospěch. 54 Kromě toho z písemností ve spise nevyplývá, že by žalobkyně mohla zachovat objem činnosti díky poskytovateli finančních prostředků, který by měl stejnou finanční kapacitu jako Unie. 55 Je tedy nesporné, že od přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015 a neuzavření pověřovacích dohod v rámci nepřímého řízení mezi Komisí a žalobkyní se objem její činnosti podstatně snížil a že neobdržení částek, které měly vyrovnat nepřímé náklady uvedené v bodě 49 výše, mohlo její finanční situaci jen zhoršit. 56 Nicméně pouhé snížení obratu žalobkyně v důsledku rozhodnutí ze dne 8. května 2015 nestačí k prokázání existence finanční újmy odpovídající ztrátě příležitosti získat pověřovací dohodu v rámci nepřímého řízení a přičitatelnosti této újmy protiprávnosti, kterou je stiženo toto rozhodnutí. 57 V souladu s body 44 a 45 výše je tedy na Tribunálu, aby přezkoumal, zda finanční situace žalobkyně od 8. května 2015 přímo a jednoznačně vyplývá z protiprávnosti, kterou je stiženo rozhodnutí ze dne 8. května 2015, a zda žalobkyně prokáže, že měla k tomuto datu – jak tvrdí – reálnou naději na pokračování v plnění rozpočtu Unie způsobem nepřímého řízení, a tudíž získat částky uvedené v bodě 49 výše z titulu náhrady nepřímých nákladů. 58 Zaprvé, pokud jde o otázku existence dostatečně přímé příčinné souvislosti mezi protiprávností, kterou je stiženo rozhodnutí ze dne 8. května 2015, a ztrátou příležitosti uplatňovanou žalobkyní, je třeba připomenout, že tato protiprávnost spočívá v porušení povinnosti řádné péče, kterou měla Komise při výkonu své posuzovací pravomoci. 59 Protiprávnost vyplývající při přijetí rozhodnutí unijním orgánem z porušení povinnosti řádné péče se přitom nutně nedotýká opodstatněnosti dotčeného rozhodnutí. 60 Tak je tomu v případě protiprávnosti, kterou je stiženo rozhodnutí ze dne 8. května 2015. 61 Z bodů 92 až 96 a 104 rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78), totiž vyplývá, že Soudní dvůr tímto rozsudkem určil protiprávnost rozhodnutí ze dne 8. května 2015 v rozsahu, v němž skutečnosti uplatněné Komisí na podporu tohoto rozhodnutí nemohly zpochybnit postavení žalobkyně jako mezinárodní organizace ve smyslu unijních finančních předpisů. 62 Soudní dvůr tímto pouze rozhodl, že pochybnosti vyjádřené Komisí o postavení žalobkyně jako mezinárodní organizace, které Komise vyjádřila na základě řady skutečností, jsou z právního hlediska nesprávné. Naproti tomu v žádném případě nerozhodoval o otázce, zda na základě analýzy, která nebyla stižena nesprávným právním posouzením, a všech relevantních skutečností, bylo třeba dovodit, nebo naopak vyloučit, že žalobkyně měla takové postavení ke dni přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015 (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 9. června 2020, International Management Group v. Komise, C‑183/17 P-INT, EU:C:2020:507, bod 23). 63 Z bodu 113 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku tedy vyplývá, že po vyhlášení rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78), nebyla Komise povinna se zpětnou účinností uznat postavení žalobkyně jako mezinárodní organizace, které si žalobkyně nárokovala, ale mohla splnit povinnost vyhovět rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78), tím, že by přijala procesní opatření, která jí umožní napravit protiprávnost určenou Soudním dvorem, a případně přijmout nový akt, který nahradí rozhodnutí zrušená Soudním dvorem, poté, co získala informace, které považovala za nezbytné k právnímu a skutkovému odůvodnění tohoto nového aktu. 64 Soudní dvůr konkrétně v bodě 156 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku rozhodl, že i když zrušil rozhodnutí ze dne 8. května 2015 z důvodu, že není z právního ani faktického hlediska odůvodněné, v rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78) v žádném případě nerozhodl o otázce, která se netýkala sporů, jež mu byly předloženy, zda na základě analýzy, která nebyla stižena nesprávným právním posouzením a zohledňovala všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, mělo být dovozeno, nebo naopak vyloučeno, že žalobkyně měla postavení mezinárodní organizace. 65 Z výše uvedeného vyplývá, že určení protiprávnosti, jíž je stiženo rozhodnutí ze dne 8. května 2015, nezakládalo žádnou povinnost Komise uznat, že žalobkyně měla postavení mezinárodní organizace, které si nárokovala, přestože toto uznání podle unijních finančních předpisů a v případě žalobkyně představovalo povinnou podmínku k tomu, aby mohla pokračovat v plnění rozpočtu Unie podle způsobu nepřímého řízení, a aby Tribunál mohl v rámci projednávané žaloby na náhradu škody určit, že žalobkyně odůvodňuje ztrátu příležitosti uzavřít s Komisí nové dohody o řízení podle tohoto způsobu. 66 Z toho důvodu nelze porušení povinnosti řádné péče, kterým je stiženo rozhodnutí ze dne 8. května 2015, považovat za přímou a jednoznačnou příčinu finanční újmy, které se dovolává, a sice ztrátu příležitosti uzavřít po tomto datu jako mezinárodní organizace nové pověřovací dohody pro řízení rozpočtu Unie v rámci nepřímého řízení a získat částky uvedené v bodě 49 výše. 67 Zadruhé, pokud jde o otázku, zda je újma uplatňovaná žalobkyní skutečná a jistá, z rozhodnutí ze dne 8. června 2021, jehož legalitu Tribunál potvrdil rozsudkem z dnešního dne, IMG v. Komise (T‑509/21), když zamítl jako neopodstatněnou žalobu podanou žalobkyní proti tomuto rozhodnutí, vyplývá, že si žalobkyně nemůže nárokovat postavení mezinárodní organizace od 16. prosince 2014. 68 Vzhledem k tomu, že v souladu s rozhodnutím ze dne 8. června 2021 žalobkyně ke dni přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015 a později nesplňovala podmínku postavení mezinárodní organizace stanovenou unijními finančními předpisy, neměla sebemenší naději na pokračování v plnění rozpočtu Unie podle způsobu nepřímého řízení, a v důsledku na získání částek uvedených v bodě 49 výše z titulu náhrady nepřímých nákladů. 69 S ohledem na výše uvedené úvahy nemůže projednávaná žaloba na náhradu škody, která je založena na předpokladu, že žalobkyně byla mezinárodní organizací ve smyslu unijních finančních předpisů a z tohoto důvodu měla reálnou naději na pokračování v plnění rozpočtu Unie podle způsobu nepřímého řízení, obstát. 70 Zatřetí námitky vznesené žalobkyní nemohou závěr uvedený v bodě 69 výše zpochybnit. 71 Žalobkyně se nejprve dovolává bodu 89 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku, v němž Soudní dvůr určil, že otázka, zda rozhodnutí ze dne 8. května 2015 mohlo způsobit nemajetkovou a majetkovou újmu, jejíž nápravy je žalobkyně oprávněna se domáhat, nemůže být dotčena okolností, že Komise v rozhodnutí ze dne 8. června 2021, které bylo přijato o šest let později a bylo založeno na odlišném právním a skutkovém posouzení, dospěla k závěru, že na žalobkyni nelze nahlížet jako na mezinárodní organizaci. 72 Soudní dvůr tímto rozhodl o námitce nepřípustnosti vznesené Komisí, vycházející ze zániku žalobního zájmu žalobkyně v rámci kasačního opravného prostředku podaného proti původnímu rozsudku, jakož i ze zániku předmětu uvedeného kasačního opravného prostředku. 73 Soudní dvůr se tedy nevyslovil k odlišné otázce dopadu rozhodnutí ze dne 8. června 2021 na opodstatněnost nároků žalobkyně na náhradu škody, zejména k existenci přímé a jednoznačné příčinné souvislosti mezi rozhodnutím ze dne 8. května 2015 a finanční újmou, které se dovolávala, ani ke skutečné a určité povaze této újmy, kterou údajně byla ztráta reálné naděje na pokračování v plnění rozpočtu Unie podle způsobu nepřímého řízení. 74 Kromě toho ani odkaz v bodě 89 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného na bod 39 rozsudku ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, EU:C:2019:694), nemůže podpořit argumentaci žalobkyně, jelikož tímto odkazem Soudní dvůr pouze připomněl, že protiprávnost aktu nebo jednání, která může založit mimosmluvní odpovědnost Unie, musí být Tribunálem posuzována v závislosti na právních a skutkových okolnostech existujících v okamžiku přijetí uvedeného aktu nebo jednání. 75 Judikatura citovaná v bodě 89 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku definuje skutečnosti, které musí unijní soud vzít v úvahu při posuzování existence dostatečně závažného porušení unijního práva dotčeným orgánem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, body 37 až 39). 76 Naproti tomu judikatura citovaná v bodě 89 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku neurčuje skutečnosti, které musí unijní soud zohlednit při posuzování existence škody a příčinné souvislosti mezi zjištěnou protiprávností a tvrzenou škodou, a tudíž mu nezakazuje zohlednit pro účely takového posouzení skutkové nebo právní okolnosti, které nastaly po přijetí protiprávního aktu nebo jednání. 77 Naopak s ohledem na skutečnost, že škoda, která nutně nastala po události vedoucí ke vzniku škody, se může časem změnit, musí mít účastník řízení, který má za to, že mu v důsledku jednání orgánu vznikla škoda, možnost dovolávat se skutečností, k nimž došlo až po škodné události, k prokázání existence uvedené škody (v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ve věci HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:173, bod 26). 78 Podle zásady rovnosti zbraní musí mít žalovaný rovněž možnost dovolávat se skutkových nebo právních okolností, které nastaly po přijetí protiprávního aktu, o němž se tvrdí, že je určující příčinou škody, za účelem snížení této škody, či dokonce zpochybnit jakýkoliv nárok na náhradu škody z důvodu, že uvedené skutečnosti vedou k vyloučení jakékoli přímé příčinné souvislosti mezi protiprávností tohoto aktu a uplatňovanou škodou. 79 Ostatně výklad, podle kterého by právo žalobkyně na náhradu škody mělo bránit tomu, aby Tribunál v rámci projednávané žaloby zohlednil zpětnou účinnost rozhodnutí ze dne 8. června 2021, by byl v rozporu s odůvodněním uvedeným v bodě 113 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku, který ilustruje zásadu, podle níž orgán, který vydal rozhodnutí, jež bylo zrušeno, může přijmout nové rozhodnutí se zpětnou účinností za účelem dodržení překážky věci rozsouzené spojené se zrušujícím rozsudkem. 80 Zrušení rozhodnutí unijním soudem nezakládá nárok na náhradu finanční újmy, které se dovolává osoba, které je toto rozhodnutí určeno, pokud po vydání zrušujícího rozsudku dotyčný orgán přijme rozhodnutí se zpětnou účinností, jehož výrok je totožný, a pokud má unijní soud za to, že výrok tohoto nového rozhodnutí je v souladu s právem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. června 2019, Barnett v. EHSV, C‑503/18 P, nezveřejněný, EU:C:2019:474, bod 78, a ze dne 14. října 2021, KF v. SatCen, C‑464/20 P, nezveřejněný, EU:C:2021:848, body 38 až 40). 81 Kromě toho žalobkyně tvrdí, že úvahy spočívající v zohlednění rozhodnutí ze dne 8. června 2021 v rámci projednávané žaloby na náhradu škody ji zbavují veškerého nároku na náhradu škody. 82 Tato námitka je přitom nepodložená, jelikož v tomto řízení je Tribunálu předložen návrh směřující pouze k náhradě finanční újmy odpovídající ztrátě příležitosti žalobkyně uzavřít s Komisí nové pověřovací dohody v rámci nepřímého řízení po přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015, a tudíž získat částky uvedené v bodě 49 výše z titulu náhrady nepřímých nákladů. 83 Přijetí rozhodnutí ze dne 8. června 2021 nemá vliv na možnost žalobkyně podat návrh na náhradu nemajetkové újmy vyplývající z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 8. května 2015, o němž ostatně Soudní dvůr s konečnou platností rozhodl v bodech 197 až 200 rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku. 84 Z výše uvedeného vyplývá, že návrhová žádání žalobkyně znějící na náhradu škody musí být zamítnuta jako neopodstatněná. K nákladům řízení 85 Podle článku 219 tohoto jednacího řádu Tribunálu přísluší v případě, že rozhoduje po zrušení a vrácení věci Soudním dvorem, rozhodnout o nákladech souvisejících s řízeními zahájenými před ním a s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem. Kromě toho podle čl. 134 odst. 1 a 3 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, jenž měl ve věci úspěch, požadoval, a každý účastník řízení ponese vlastní náklady, pokud měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. A konečně čl. 135 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že v souladu s požadavky ekvity může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení a nahradí pouze část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží. 86 V projednávané věci je třeba připomenout, že v bodě 6 výroku rozsudku ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, EU:C:2019:78), Soudní dvůr uložil Komisi náhradu nákladů řízení ve věcech C‑183/17 P a C‑184/17 P, jakož i ve věci T‑29/15, zatímco v bodě 7 výroku uvedeného rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že o nákladech řízení ve věci T‑381/15 bude rozhodnuto později. 87 Kromě toho v bodech 7 a 8 výroku rozsudku vydaného v rámci kasačního opravného prostředku Soudní dvůr uložil žalobkyni v uvedeném pořadí náhradu nákladů řízení ve věci C‑619/20 P a rozhodl, že o nákladech řízení ve věcech C‑620/20 P a T‑381/15 RENV bude rozhodnuto později. 88 V důsledku toho přísluší Tribunálu v tomto stupni řízení rozhodnout o nákladech souvisejících s řízeními T‑381/15 a T‑381/15 RENV, s řízením C‑620/20 P a s tímto řízením po vrácení věci. 89 Pokud jde o náklady řízení vynaložené v souvislosti s řízeními T‑381/15, T‑381/15 RENV a C‑620/20 P, je třeba uvést, že na konci těchto řízení neměla Komise v podstatné části ve věci úspěch. 90 Kromě toho, pokud jde o náklady řízení vynaložené v souvislosti s tímto řízením, je sice pravda, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, avšak bylo určeno, že rozhodnutí Komise ze dne 8. května 2015 bylo stiženo protiprávností, a Komise se tudíž dopustila dostatečně závažného porušení unijního práva, které mohlo vést žalobkyni k tomu, aby setrvala na svých nárocích na náhradu škody. 91 Za těchto okolností považuje Tribunál jak pro řízení T‑381/15, T‑381/15 RENV a C‑620/20 P, tak pro účely tohoto řízení za spravedlivé rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobkyní. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (devátý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Ve věcech zapsaných do rejstříku pod čísly T‑381/15, T‑381/15 RENV, C‑620/20 P a T‑381/15 RENV II ponese Komise vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených International Management Group (IMG). Truchot Kanninen Frendo Sampol Pucurull Perišin Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 4. září 2024. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

Amtliche Sprachfassungen

Diese Entscheidung liegt in folgenden Amtssprachen der Union vor — alle gleichermaßen verbindlich.

ČeštinaΕλληνικάEnglishEspañolFrançaisItalianoNederlandsPolskiPortuguêsRomână