Veřejná služba – Úředníci – Invalidní důchod – Článek 78 pátý pododstavec služebního řádu – Odmítnutí uznat, že invalidita byla způsobena povoláním

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (prvního senátu) 7. května 2013 (*) „Veřejná služba – Úředníci – Invalidní důchod – Článek 78 pátý pododstavec služebního řádu – Odmítnutí uznat, že invalidita žalobce má původ v povolání“ Ve věci F‑86/11, jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, Robert McCoy, bývalý úředník Výboru regionů Evropské unie, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupený L. Levi, advokátkou, žalobce, proti Výboru regionů Evropské unie, zastoupenému J. C. Cañotem Argüellesem, jako zmocněncem, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, advokátem, žalovanému, SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU(první senát), ve složení H. Kreppel, předseda, E. Perillo (zpravodaj) a R. Barents, soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Tomac, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. října 2012, vydává tento Rozsudek 1        Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 8. září 2011 podal R. McCoy projednávanou žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí předsednictva Výboru regionů Evropské unie ze dne 10. září 2010, jímž bylo odmítnuto uznání nemoci R. McCoye, která způsobila jeho invaliditu, jako nemoci z povolání ve smyslu čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu Evropské unie (dále jen „služební řád“), a dále toho, aby bylo Výboru regionů uloženo zaplatit částku 10 000 eur jako náhradu za nemajetkovou újmu, která žalobci údajně vznikla, a nahradit veškeré náklady řízení vynaložené žalobcem v řízení ve věci jeho invalidity. Právní rámec 2        Článek 53 služebního řádu stanoví: „Úředník, na něhož se podle zjištění výboru pro otázky invalidity vztahují ustanovení článku 78, odchází automaticky do důchodu v poslední den měsíce, ve kterém orgán oprávněný ke jmenování zjistí jeho trvalou neschopnost plnit služební povinnosti.“ 3        Článek 59 odst. 4 služebního řádu stanoví: „Orgán oprávněný ke jmenování může předložit výboru pro otázky invalidity případ úředníka, jehož volno z důvodů nemoci celkově přesáhne v průběhu tří let dvanáct měsíců.“ 4        Článek 73 služebního řádu stanoví: „1. Počínaje dnem vstupu do služby je úředník pojištěn pro případ nemoci z povolání nebo úrazu způsobem stanoveným v pravidlech vypracovaných společnou dohodou orgánů [Evropské unie] po projednání s výborem pro služební řád. […] 2. Zaručené dávky jsou následující: […] b) [v] případě celkové trvalé invalidity: [v]ýplata úředníkovi jednorázové částky rovnající se osminásobku ročního základního platu vypočtená na základě výše platu pobíraného během dvanácti měsíců před úrazem; c) [v] případě částečné trvalé invalidity: [v]ýplata úředníkovi části částky stanovené v [písm.] b) vypočtené na základě tabulky stanovené v pravidlech uvedených v odstavci 1. Za podmínek stanovených těmito pravidly výše uvedené platby mohou být nahrazeny doživotním důchodem. Výše uvedené dávky mohou být vypláceny navíc k dávkám uvedeným v kapitole 3. 3. Kromě toho se za podmínek stanovených pravidly uvedenými v odstavci 1 nahrazují výdaje na lékařské ošetření, léky, pobyt v nemocnici, chirurgické zákroky, protetické pomůcky, radiologické snímky, masáže, ortopedické a klinické ošetření a dopravní výdaje a jakékoli jiné podobné výdaje vzniklé v důsledku úrazu nebo nemoci z povolání. K náhradě však dojde pouze v případě, kdy částka vyplacená úředníkům podle článku 72 nepokryje v plném rozsahu vzniklé výdaje.“ 5        Článek 78 služebního řádu stanoví: „Za podmínek stanovených v článcích 13 až 16 přílohy VIII má úředník nárok na příspěvek v invaliditě, pokud je v trvalé pracovní neschopnosti a z toho důvodu nemůže plnit služební povinnosti odpovídající pracovnímu místu v jeho funkční skupině. […] Výše příspěvku v invaliditě se rovná 70 % konečného základního platu úředníka. Nesmí však být nižší než částka životního minima. Z příspěvku v invaliditě se odvádí příspěvky do důchodového systému, které se vypočtou z výše uvedeného příspěvku v invaliditě. Pokud invalidita nastala následkem úrazu během výkonu nebo v souvislosti s výkonem funkce, následkem nemoci z povolání nebo veřejně prospěšné činnosti nebo při nasazování vlastního života pro záchranu jiného lidského života, nesmí být výše příspěvku v invaliditě nižší než 120 % částky životního minima. V uvedených případech se navíc příspěvky do důchodového systému platí v plné výši z rozpočtu orgánu nebo subjektu uvedeného v článku 1b [služebního řádu].“ 6        Článek 7 přílohy II služebního řádu stanoví: „Výbor pro otázky invalidity se skládá ze tří lékařů: –        jednoho jmenovaného orgánem, ke kterému přísluší dotyčný úředník, –        jednoho jmenovaného dotyčným úředníkem, – –        jednoho jmenovaného společnou dohodou dvou předchozích lékařů. Pokud by dotyčný úředník lékaře nejmenoval, jmenuje ho předseda Soudního dvora [Evropské unie]. Nebude-li do dvou měsíců po jmenování druhého lékaře dosaženo shody v otázce jmenování lékaře třetího, jmenuje jej na žádost některé ze zúčastněných stran předseda Soudního dvora [Evropské unie].“ 7        Článek 8 přílohy II služebního řádu stanoví: „Výdaje vzniklé v souvislosti s jednáním výboru pro otázky invalidity nese úředníkův orgán. Pokud má lékař, kterého jmenoval dotyčný úředník, bydliště v jiném místě, než ve kterém je úředník zaměstnán, nese takto vzniklé dodatečné výdaje úředník, s výjimkou cestovních výdajů pro první třídu, které hradí orgán. “ 8        Článek 9 přílohy II služebního řádu stanoví: „Úředník může výboru pro otázky invalidity předložit jakoukoli zprávu nebo potvrzení od svého ošetřujícího lékaře nebo od kteréhokoli jiného praktického lékaře, kterého konzultoval. Závěry výboru pro otázky invalidity jsou předány orgánu oprávněnému ke jmenování a dotyčnému úředníkovi. Jednání výboru jsou tajná.“ 9        Článek 3 společných pravidel týkajících se pojištění pro případ úrazu a nemoci z povolání, jež jsou uvedena v čl. 73 odst. 1 služebního řádu (dále jen „pravidla týkající se pojištění“), který nese název „Nemoci z povolání“, stanoví: „1. Za nemoci z povolání jsou považovány nemoci uvedené na ‚evropském seznamu nemocí z povolání‘, který tvoří přílohu doporučení [Evropské] Komise [2003/670/ES] ze dne 19. září 2003 [(Úř. věst. L 238, s. 28)], a jeho případných doplňcích, pokud byl pojištěnec při výkonu svého povolání u [Evropské unie] vystaven riziku onemocnění těmito nemocemi. 2. Za nemoc z povolání se považuje rovněž každá nemoc či zhoršení předcházející nemoci, jež nejsou uvedeny na seznamu uvedeném v odstavci 1, pokud je dostatečně prokázáno, že má svůj původ ve výkonu služby [u Evropské unie] nebo v okolnostech souvisejících s jejím výkonem.“ 10      Článek 16 pravidel týkajících se pojištění, který nese název „Prohlášení o nemocech z povolání“, stanoví: „1. Pojištěnec, který navrhuje uplatnění [pravidel týkajících se pojištění] z důvodu nemoci z povolání, musí učinit prohlášení před administrativním odborem orgánu, v jehož působnosti se nachází, a to v přiměřené lhůtě po vzniku nemoci nebo po prvním lékařském zjištění. […] V prohlášení se uvede druh nemoci a přiloží se k němu zdravotní osvědčení a veškerá další dokumentace. V případě uznané nemoci z povolání se dávky zaručené v čl. 73 odst. 2 služebního řádu vypočítají na základě měsíční výše platu pobíraného během dvanácti měsíců přede dnem první diagnózy nemoci, a nelze-li tento den stanovit, přede dnem první pracovní neschopnosti související s touto nemocí, nebo, nelze-li tento den stanovit, přede dnem, kdy bylo učiněno prohlášení. Pokud jde o pojištěnce, kteří již nepůsobí u dotčených orgánů, vypočtou se dávky na základě platu pobíraného během posledního roku činnosti. Tento plat se aktualizuje ke dni stanovenému v třetím pododstavci. 2. Administrativní odbor provede šetření za účelem shromáždění veškerých skutečností umožňujících prokázat povahu nemoci, skutečnosti, že se jedná o nemoc z povolání, jakož i okolností, za nichž k onemocnění došlo. […] Pokud jde o zprávu z šetření, vydají lékař či lékaři určení stanovenými orgány závěry uvedené v článku 18.“ 11      Článek 18 pravidel týkajících se pojištění stanoví: „Rozhodnutí týkající se uznání události jakožto nehody, ať už v důsledku pracovního rizika, či rizika v soukromém životě, a rozhodnutí, jež s tímto rozhodnutím souvisejí a jež se týkají uznání nemoci jako nemoci z povolání a stanovení stupně trvalé invalidity, přijímá orgán oprávněný ke jmenování postupem stanoveným v článku 20: –        na základě nálezů lékařů jmenovaných orgány a –        na žádost pojištěnce, po konzultaci lékařské komise uvedené v článku 22.“ 12      Článek 22 odst. 3 pravidel týkajících se pojištění, který se týká lékařské komise, stanoví: „Lékařská komise přezkoumá kolektivně všechny dostupné podklady, které může při svém hodnocení použít, a veškerá rozhodnutí přijímá většinou hlasů. […] Třetí lékař vede sekretariát a vypracovává návrh zprávy. Lékařská komise může požádat o doplňující posouzení a konzultovat znalce za účelem doplnění spisu či získání stanovisek, jež mohou posloužit k úspěšnému dokončení jejího úkolu. Lékařská komise může vydat lékařská stanoviska pouze ke skutečnostem, které jí byly předloženy k prozkoumání nebo na které byla upozorněna. Pokud se lékařská komise, jejíž úkol je omezen na čistě lékařské aspekty případu, domnívá, že podstata sporu je právní povahy, prohlásí, že jí nepřísluší zabývat se touto záležitostí. Po skončení své činnosti uvede lékařská komise své stanovisko ve zprávě pro orgán oprávněný ke jmenování. Na základě této zprávy oznámí orgán oprávněný ke jmenování pojištěnci nebo osobám oprávněným z jeho pojištění rozhodnutí společně se závěry lékařské komise. Pojištěnec nebo osoby oprávněné z jeho pojištění mohou požádat, aby celá zpráva komise byla předána jim nebo lékaři, kterého si zvolí.“ 13      Článek 25 pravidel týkajících se pojištění, který nese název „Samostatná povaha článku 73“, stanoví: „Uznání částečné či úplné trvalé invalidity na základě článku 73 služebního řádu a [pravidel týkajících se pojištění] nemá žádný vliv na uplatnění článku 78 služebního řádu a obráceně.“ Skutkový základ sporu 14      Žalobce vykonával u Výboru regionů nejprve od 1. ledna 2000 do 31. prosince 2002 funkci finančního kontrolora a následně od 1. ledna 2003 funkci interního auditora. 15      V rámci výkonu těchto funkcí poukazoval na nesrovnalosti při rozpočtovém hospodaření Výboru regionů. O těchto nesrovnalostech informoval jednak administrativní odbor a generálního tajemníka Výboru regionů a jednak Výbor pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu (dále jen „COCOBU“), před nímž vystoupil dne 19. března 2003. 16      Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) provedl na základě podnětu poslance Parlamentu a člena COCOBU šetření ohledně nesrovnalostí oznámených žalobcem a dne 8. října 2003 vydal zprávu o šetření (dále jen „zpráva úřadu OLAF“). Úřad OLAF v rámci svého šetření žalobce vyslechl. 17      Ve zprávě úřadu OLAF bylo konstatováno, že byly zjištěny různé nesrovnalosti při rozpočtovém hospodaření Výboru regionů, a bylo zejména doporučeno zahájení disciplinárního šetření s některými členy personálu, především s panem X a paní Y. Úřad OLAF rovněž zdůraznil, že pan X upozornil žalobce, že pokud bude nadále vystupovat způsobem, jako by byl stále finančním kontrolorem Výboru regionů, povede to k zahájení správního šetření proti němu, a že žalobce pociťoval ze strany nadřízených stále větší averzi vůči své osobě. 18      V závěrech zprávy úřadu OLAF je obecně zdůrazněno, že se Výbor regionů pokusil „odradit a znejistit“ žalobce při výkonu jeho funkce finančního kontrolora a následně interního auditora a že, jak se zdá, ignoroval čl. 2 odst. 3 rozhodnutí předsednictva Výboru č. 294/99 ze dne 17. listopadu 1999, týkající se požadavků a podmínek vnitřních šetření, pokud jde o předcházení podvodům, korupci a jiným protiprávním činnostem poškozujícím finanční zájmy, podle něhož „úředníci nebo zaměstnanci generálního sekretariátu nesmějí být vystaveni nespravedlivému nebo diskriminačnímu zacházení v důsledku toho, že informovali o skutečnostech podle prvního a druhého pododstavce“. 19      Dne 6. listopadu 2003 žalobce zaslal Výboru regionů jakožto orgánu oprávněnému ke jmenování žádost o pomoc na základě článku 24 služebního řádu, v níž uvedl, že se z důvodu výkonu svých kontrolních funkcí stal terčem psychického obtěžování, nátlaku, pokusů o zastrašování a hrozeb disciplinárním řízením ze strany svých nadřízených. V této žádosti požadoval přijetí „přiměřených opatření k [urychlenému] ukončení těchto útoků“, jichž se cítil být obětí, jakož i zahájení správního šetření a náhradu újmy, která mu podle jeho názoru vznikla. 20      Dne 22. prosince 2003 předložil COCOBU svou zprávu o udělení absolutoria za plnění souhrnného rozpočtu Evropské unie na rozpočtový rok 2001, jejíž oddíl VII se týká právě Výboru regionů (dále jen „zpráva COCOBU“). COCOBU na základě zprávy úřadu OLAF nejenže konstatoval „existenci oficiálních obstrukcí, [jejichž] […] obětí ze strany správy Výboru [regionů] byli finanční kontrolor/interní auditor a jeho personál“, avšak rovněž uvedl, že úřad OLAF „doufá, že nápravná opatření [zvažovaná Výborem regionů] umožní ohlašovat podvody a nesrovnalosti, aniž by docházelo k obtěžování jednotlivců či orgánů, jak tomu bylo v minulosti“. 21      S ohledem na zprávu úřadu OLAF a zprávu COCOBU přijal Parlament dne 29. ledna 2004 v rámci pravomocí, které mu byly přiznány v článcích 275 a 276 ES pro účely udělení absolutoria za plnění souhrnného rozpočtu Unie, usnesení „obsahující doprovodné připomínky k rozhodnutí o udělení absolutoria s ohledem na plnění souhrnného rozpočtu Evropské unie na rozpočtový rok 2001 – Oddíl VII – Výbor regionů“ (dále jen „usnesení Parlamentu o udělení absolutoria“). Parlament zejména v bodech 14, 22 a 24 tohoto usnesení „[konstatoval] existenci oficiálních obstrukcí, jejichž obětí byl interní auditor a jeho personál, a to aniž by byl dotčen výsledek postupu zahájeného interním auditorem na základě článku 24 služebního řádu“, jakož i „obtěžování ze strany jednotlivce či orgánu“, jehož terčem byl žalobce, a „[požadoval], aby Výbor regionů vyjádřil internímu auditorovi oficiální omluvu“. 22      Dopisy ze dne 17. února a 9. března 2004 předsednictvo Výboru regionů zamítlo žádost žalobce o pomoc s odůvodněním, že jím předložené dokumenty neprokazují existenci údajného obtěžování a zastrašování. Žalobce nepodal proti zamítnutí žádosti o pomoc stížnost. 23      Generální tajemník Výboru regionů informoval dopisem ze dne 26. dubna 2004 žalobce, že předsednictvo Výboru regionů rozhodlo o tom, že „[vůči němu] nezahájí disciplinární řízení“. 24      Žalobce, který trpěl úzkostí a depresemi a u něhož se objevily příznaky posttraumatického syndromu, nastoupil dne 28. dubna 2004 na nemocenskou dovolenou. Tato dovolená byla prodloužena do 31. prosince 2006 a následně trvala od 22. února do 30. června 2007, kdy žalobce automaticky odešel do důchodu z důvodu invalidity. 25      Žalobce uvádí, že ačkoli byl na nemocenské dovolené, dostavil se dne 31. srpna 2005 do budovy Výboru regionů, aby si vyzvedl osobní věci, a že následkem špatného přijetí omdlel a byl dopraven k ošetření. 26      Poté, co generální tajemník Výboru regionů zjistil, že žalobce byl během tří posledních let na nemocenské dovolené dohromady po dobu přesahující dvanáct měsíců, rozhodl dne 22. února 2006 o zahájení řízení podle čl. 59 odst. 4 služebního řádu o odchodu žalobce do invalidního důchodu a požádal jej, aby určil lékaře za účelem ustavení výboru pro otázky invalidity. 27      Tento výbor zpočátku tvořili dr. T., jmenovaný Výborem regionů, dr. Ra., jmenovaný žalobcem, a dr. Gr., jmenovaný na základě společné dohody prvních dvou lékařů. V lednu 2007 žalobce odvolal mandát, který udělil dr. Ra. Vzhledem k další nečinnosti žalobce v této otázce jmenoval předseda Soudního dvora Evropské unie dr. Go jako lékaře zastupujícího žalobce. Dr. Gr. následně ze své funkce člena výboru pro otázky invalidity odstoupil a byl nahrazen dr. O., jmenovaným na základě společné dohody dr. T. a dr. Go. 28      Žalobce se vrátil do práce dne 1. ledna 2007. Uvádí, že mu byla přidělena nová funkce, a to funkce poradce generálního tajemníka Výboru regionů. Jeho nová kancelář byla údajně izolována, jeho úkoly nebyly vymezeny a byla mu vydána hodnoticí zpráva obsahující negativní hodnocení zahrnující období, kdy byl na nemocenské dovolené. Žalobce pracoval do 21. února 2007, tedy přibližně šest týdnů, a poté znovu odešel na nemocenskou dovolenou. 29      Dne 27. února 2007 zaslal žalobce generálnímu tajemníkovi Výboru regionů žádost na základě článku 73 služebního řádu a článku 16 pravidel týkajících se pojištění, jíž usiloval o uznání své nemoci jako nemoci z povolání. Žalobce generálního tajemníka Výboru regionů rovněž upozornil, že jelikož byl výbor pro otázky invalidity již jmenován pro účely rozhodnutí o jeho pracovní neschopnosti ve smyslu článku 78 služebního řádu, požádal tento výbor, aby provedl nejen posouzení jeho neschopnosti, ale také případné souvislosti mezi touto nemocí a výkonem povolání. 30      Dopisem ze dne 10. dubna 2007 informoval generální tajemník Výboru regionů žalobce, že jeho žádost podle článku 73 jednacího řádu byla předána Evropské komisi jakožto orgánu oprávněnému ke jmenování ad hoc pro účely uplatnění článku 73 jednacího řádu a že jeho žádost, aby výbor pro otázky invalidity, který již byl ustanoven, rozhodl také o tom, zda jeho případná invalidita nemá původ v povolání, byla tomuto výboru řádně předána. 31      Na schůzi konané dne 23. května 2007 dospěl výbor pro otázky invalidity po dvojím vyšetření žalobce k názoru, že se žalobce stal trvale a plně invalidním, a že tudíž není schopen plnit své funkce (dále jen „závěry ze dne 23. května 2007 o invaliditě“). Pokud jde na druhou stranu o původ invalidity, výbor pro otázky invalidity prohlásil, že nemá dostatečné důkazy, aby se vyjádřil k tomu, zda má invalidita původ v povolání, a že čeká, až mu příslušný administrativní odbor dodá „hodnověrné důkazy“ umožňující v této věci rozhodnout. 32      Z protokolu ze schůze výboru pro invaliditu konané dne 23. května 2007 (dále jen „protokol ze dne 23. května 2007“) vyplývá, že ačkoli závěry ze dne 23. května 2007 o invaliditě byly přijaty jednomyslně, nebyli na druhou stranu lékaři zajedno, pokud jde o diagnózu, neboť lékař jmenovaný Výborem regionů, dr. T., a třetí lékař, dr. O., se domnívali, že žalobce je postižen paranoidní poruchou osobnosti, zatímco lékař jmenovaný předsedou Soudního dvora, aby zastupoval žalobce, dr. Go., s touto diagnózou na základě zprávy ošetřujícího lékaře, dr. V. A. a zprávy dr. Ra., jakož i o psychotestů provedených profesorem D. M., nesouhlasil. 33      V protokolu ze dne 23. května 2007 se kromě toho uvádí, že výbor pro otázky invalidity měl v úmyslu vyslovit se k původu invalidity „poté, co obdrží odpověď na otázky, jež každý [z jeho členů] položil příslušnému administrativnímu odboru“, a že výbor „potřebuje mít k dispozici také sdělení o šetření útvaru Evropské komise, o které požádal na žádost [žalobce] generální tajemník [Výboru regionů]“. Jinými slovy je třeba se domnívat, jak to již bylo konstatováno na jednání, že výbor pro otázky invalidity čekal na dokončení a výsledky řízení zahájeného na základě článku 73 služebního řádu, než přijme v rámci článku 78 služebního řádu rozhodnutí o tom, zda má invalidita žalobce původ v povolání. 34      Rozhodnutím ze dne 11. června 2007 rozhodlo předsednictvo Výboru regionů na základě článku 53 služebního řádu o odchodu žalobce do invalidního důchodu, a to od 30. června 2007. 35      V lednu 2008 usoudilo oddělení Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků, že není zapotřebí provádět správní šetření, neboť „dokumenty ve spisu obsahují dostatek správních zjištění k tomu, aby lékař [tohoto úřadu] mohl provést svou analýzu“. 36      Úřad Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků rozhodnutím ze dne 9. ledna 2009 uznal, že nemoc žalobce je nemocí z povolání podle článku 73 jednacího řádu, a to na základě lékařských zpráv vypracovaných nebo vyžádaných lékařem tohoto úřadu, dr. J., a sice jeho zprávy ze dne 8. května 2008 a jeho závěrů ze dne 20. listopadu 2008, a zprávy dr. Ra. ze dne 18. září 2008. Ve zprávě lékaře Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ze dne 8. května 2008 bylo kromě toho uvedeno šest dalších lékařských zpráv vypracovaných dr. V. A. a jinými ošetřujícími lékaři, jež předložil žalobce, jakož i několik nelékařských dokumentů, mimo jiné usnesení Parlamentu o udělení absolutoria. Ve zprávě dr. Ra. ze dne 18. září 2008 byly mimo jiné zmíněny psychologicko-diagnostické testy vypracované profesorem D. M. dne 3. září 2008. 37      Lékař Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ve své zprávě ze dne 8. května 2008 s ohledem na skutečnosti vyplývající ze spisu uvádí, že úřad OLAF konstatoval jednak, že ve Výboru regionů došlo ke zpronevěře a k pokusům o odstavení žalobce s cílem zabránit mu v náležitém výkonu jeho práce finančního kontrolora, a jednak, že mezi žalobcem a jeho nadřízenými nastaly závažné osobní spory. Podle lékaře tohoto úřadu je s výhradou psychiatrického stanoviska vyžádaného od dr. Ra. namístě konstatovat zejména „postupný rozvoj syndromu […] spojeného se zavrženíhodným profesním přístupem některých úředníků Výboru regionů“. 38      V závěrech ze dne 20. listopadu 2008 došel lékař Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků k závěru, že žalobce „není schopen vykonávat žádnou pracovní činnost v rámci Evropských společenství, a to tím spíše, že jeho psychický zdravotní stav souvisí s psychickým obtěžováním v práci a vyhořením, které z něj vyplývá“, a že „psychoafektivní porucha [, kterou trpí,] vykazuje přímou a nepochybnou příčinnou souvislost s výkonem [jeho] povolání“. 39      Dne 8. prosince 2008 informoval Úřad Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků výbor pro otázky invalidity o svém rozhodnutí uznat nemoc žalobce za nemoc z povolání podle článku 73 jednacího řádu. Ze spisu vyplývá, že zpráva a závěry lékaře tohoto úřadu ze dne 8. května 2008 resp. ze dne 20. listopadu 2008, jakož i zpráva dr. Ra. ze dne 18. září 2008, byly předány výboru pro otázky invalidity. 40      Dr. Go., který je členem výboru pro otázky invalidity na základě jmenování Soudním dvorem za žalobce, požádal dopisem ze dne 13. února 2009 dr. T., jmenovaného Výborem regionů, o obnovení činnosti výboru pro otázky invalidity. 41      Třetí lékař, dr. O., jmenovaný na základě společné dohody dr. T. a dr. Go., zaslal dne 20. dubna 2009 dr. T. sérii otázek, jež chtěl předložit Výboru regionů a které se týkaly zejména obsahu zprávy úřadu OLAF a existence usnesení Evropského parlamentu požadujícího, aby se Výbor regionů žalobci omluvil. Dr. T. tyto otázky předal generálnímu tajemníkovi Výboru regionů. 42      Výbor regionů v odpovědi na otázky výboru pro otázky invalidity poukázal na zprávu úřadu OLAF a na zprávu ze správního šetření, k jehož provedení vyzval Výbor regionů v důsledku zprávy úřadu OLAF (dále jen „zpráva o správním šetření“). Konstatoval rovněž, že Parlament ve svém usnesení o udělení absolutoria skutečně požadoval, aby se Výbor regionů žalobci oficiálně omluvil. 43      Úřad Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků rozhodl dne 2. března 2010 na základě článku 73 služebního řádu o stanovení míry invalidity žalobce způsobené nemocí uznanou jako nemoc z povolání na 10 %. Toto rozhodnutí bylo přijato na základě několika doplňujících lékařských zpráv, jež si tento úřad vyžádal: zprávy o psychologickém vyšetření vypracované dne 12. srpna 2009 dr. D., neuropsychologicko-diagnostických testů provedených dne 17. října 2009 dr. Me., „zprávy o psychiatrickém vyšetření“ vypracované dne 3. listopadu 2009 dr. Re. a závěrů lékaře tohoto úřadu ze dne 11. února 2010, v nichž je rovněž konstatována existence poruchy v důsledku sporů na pracovišti. V návaznosti na zprávu vypracovanou dr. Re. ze dne 3. listopadu 2009 popsal lékař tohoto úřadu nemoc z povolání žalobce jako „úzkostně depresivní poruchu související s výrazně konfliktní situací na pracovišti, která dosahuje rozměrů psychického obtěžování“, a stanovil míru z toho plynoucí invalidity na 10 %. O veškerých těchto závěrech a lékařských zprávách byl informován výbor pro otázky invalidity. 44      V dopisu ze dne 1. června 2010 určeném generálnímu tajemníkovi Výboru regionů dr. T., jmenovaný Výborem regionů, uvedl, že schůze výboru pro otázky invalidity se konala téhož dne, a požádal o poskytnutí zprávy úřadu OLAF a zprávy o správním šetření, s tím, že výbor obnoví svou činnost poté, co se s těmito dokumenty seznámí. 45      Tři členové výboru pro otázky invalidity se znovu setkali dne 2. července 2010. Tento výbor dospěl většinou svých hlasů – podpis připojili pouze dr. T. a dr. O. – k závěru, že invalidita žalobce nebyla způsobena nemocí z povolání (dále jen „závěry ze dne 2. července 2010 o původu invalidity“). Dr. Go., který byl jmenován za žalobce Soudním dvorem, podepsal – rovněž 2. července 2010 – samostatné závěry, v nichž konstatoval, že invalidita žalobce nemocí z povolání způsobena byla. 46      Předsednictvo Výboru regionů na schůzi konané dne 10. září 2010 jakožto orgán oprávněný ke jmenování „schválilo [závěry ze dne 2. července 2010 o původu invalidity], podle [nichž] invalidita [žalobce] nebyla způsobena nemocí z povolání ve smyslu čl. 78 [odst. 5] služebního řádu“. Toto rozhodnutí (dále také „rozhodnutí ze dne 10. září 2010“ nebo „napadené rozhodnutí“) bylo žalobci oznámeno dopisem ze dne 12. října 2010, který obdržel dne 22. října 2010. 47      V souhrnné lékařské zprávě týkající se otázky povahy nemoci, jíž byla způsobena invalidita žalobce, kterou dr. T. postoupil doktoru Go. dopisem ze dne 16. září 2010 (dále jen „zpráva výboru pro otázky invalidity“), uvedli dr. T. a dr. O., že se výbor pro otázky invalidity na schůzi konané dne 1. června 2010 seznámil s odpověďmi na otázky položené Výboru regionů a se závěry lékaře Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků vydanými dne 20. listopadu 2008 a 11. února 2010 a že „při přezkumu [těchto] dokumentů [vyšlo najevo], že skutečnost, že [Úřad Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků] uznal předmětnou nemoc za nemoc z povolání, vycházela pouze z vyjádření pacienta“. Ve zprávě výboru pro otázky invalidity se kromě toho uvádí, že „při provádění psychotestů [formou] testu odhalujícího příznaky převýšily všechny klinické výsledky výrazně běžné hodnoty, [že] se jedná o zvýšení, které vyvolává podezření z nepravdivosti, a [že] psychopatologické příznaky se [u žalobce] objevily dlouho před tím, než se ujal funkce interního auditora“. Ve zprávě výboru pro otázky invalidity se rovněž uvádí, že tento výbor přezkoumal na schůzi konané dne 2. července 2010 zprávu úřadu OLAF a dospěl k závěru, že neobsahuje „žádný popis hrozeb, aktu či aktů zastrašování nebo obtěžování, které by byly namířeny vůči [žalobci]“. Konečně, podle zprávy výboru pro otázky invalidity „[žalobce] v rámci interního správního šetření vedeného [Výborem regionů] neuvedl žádný příklad skutků, jejichž obětí údajně byl […]“. 48      V posledním odstavci zprávy výboru pro otázky invalidity se závěrem uvádí, že „ačkoli [dr. Go.] vyjádřil přesvědčení, že invalidita má původ v povolání, nenacházejí [dr. T. a dr. O.] i přes úsilí, které vynaložili za účelem zjištění pravdy, důkazy jdoucí tímtéž směrem, s výhradou skutečností, jež by mohly vyjít najevo v rámci pozdější diskuse“. 49      Dr. Go., který byl jmenován Soudním dvorem, aby zastupoval žalobce v rámci výboru pro otázky invalidity, již ve zprávě ze dne 13. září 2010 (dále jen „zpráva dr. Go.“), která byla dr. T. a dr. O. předána v průběhu následujícího měsíce října, vyjádřil názor, že invalidita žalobce má původ v povolání. Dr. Go. v této zprávě zejména upozornil, že „článek 78 [služebního řádu] zajišťuje takové zabezpečení úředníka, které má povahu sociálního zabezpečení, [a dotčený úředník] nemusí prokazovat odpovědnost svého zaměstnavatele, aby mohl tohoto zabezpečení požívat“, a citoval zejména výňatky zprávy úřadu OLAF a usnesení Parlamentu o udělení absolutoria, jakož i řadu lékařských zpráv, jež jsou součástí spisu, přičemž usoudil, že ačkoli tyto lékařské zprávy „nemají závaznou povahu“, mají „nespornou [hodnotu] orientační“. Všechna tato lékařské stanoviska, jimiž bylo třeba se řídit, podle dr. Go. poukazovala na to, že zdravotní problémy žalobce byly způsobeny psychickým obtěžováním a nátlakem při výkonu povolání. 50      Dopisem ze dne 21. ledna 2011 žalobce podal stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutí ze dne 10. září 2010. V rámci této stížnosti žalobce na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu rovněž požadoval přiznání částky 10 000 eur jako náhrady nemajetkové újmy a náhradu veškerých nákladů řízení jím vynaložených v řízení ve věci invalidity. 51      Rozhodnutím ze dne 20. května 2011, které žalobce obdržel dne 1. června 2011, orgán oprávněný ke jmenování tuto stížnost zamítl (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“). Řízení a návrhová žádání účastníků řízení 52      V dopisu ze dne 26. července 2012 kancelář Soudu žalobci oznámila, že Soud zvažuje, že mu přizná anonymitu. Žalobce odpověděl dne 16. srpna 2012, že si přiznání anonymity nepřeje. 53      Žalobce navrhuje, aby Soud: –        zrušil rozhodnutí ze dne 10. září 2010 v rozsahu, v jakém orgán oprávněný ke jmenování odmítl uznat na základě čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu nemoc, jíž byla způsobena invalidita žalobce, za nemoc z povolání; –        v potřebném rozsahu zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti; –        uložil Výboru regionů zaplatit částku 10 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy; –        uložil Výboru regionů, aby mu uhradil veškeré jeho náklady související s řízením ve věci invalidity, a to od jeho zahájení, včetně nákladů souvisejících se stížností; –        uložil Výboru regionů náhradu nákladů řízení. 54      Výbor regionů navrhuje, aby Soud: –        zamítl žalobu jako neopodstatněnou; –        uložil žalobci náhradu nákladů řízení. Právní posouzení 1.     K předmětu žaloby 55      Podle ustálené judikatury platí, že návrhová žádání směřující ke zrušení, která formálně míří proti rozhodnutí zamítajícímu stížnost, mají v případě, že toto rozhodnutí nemá samostatný obsah, za následek předložení aktu, proti němuž byla stížnost podána, Soudu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, bod 8). 56      V projednávané věci rozhodnutí o zamítnutí stížnosti potvrzuje rozhodnutí stížností napadené a upřesňuje důvody na jeho podporu. V takovém případě je nutno posoudit legalitu původního aktu, který je napadán, a to při zohlednění odůvodnění uvedeného v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, přičemž se má za to, že toto odůvodnění je zároveň odůvodněním tohoto původního aktu (rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 18. dubna 2012, Buxton v. Parlament, F‑50/11, bod 21 a citovaná judikatura). 57      Návrhová žádání namířená proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti jsou v důsledku toho zbavena svého samostatného obsahu a u žaloby je nutno mít za to, že směřuje proti napadenému rozhodnutí, jehož odůvodnění je upřesněno rozhodnutím o zamítnutí stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 10. června 2004, Eveillard v. Komise, T‑258/01, body 31 a 32). 2.     K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení 58      Žalobce na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení uvádí tři žalobní důvody: –        první vychází z nerespektování postupu a porušení kolegiality; –        druhý vychází z porušení povinnosti odůvodnění, zjevně nesprávného posouzení, porušení čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu, porušení mandátu výboru pro otázky invalidity a porušení pojmu nemoci z povolání; –        třetí vychází z porušení povinnosti náležité péče, zneužití pravomoci a procesního pochybení. K prvnímu žalobnímu důvodu, který vychází z nerespektování postupu a porušení kolektivního postupu Argumenty účastníků řízení 59      Žalobce tvrdí, že orgán oprávněný ke jmenování se k původu invalidity vyjádřil dne 10. září 2010 na základě závěrů ze dne 2. července 2010, jež údajně nebyly konečné a správné, neboť byly vypracovány dříve, než byla vypracována zpráva výboru pro otázky invalidity i zpráva dr. Go. Dotčené zprávy byly vypracovány, podepsány a následně postupně oznámeny počínaje 16. zářím 2010 a dále v průběhu měsíce října 2010, tedy po přijetí napadeného rozhodnutí dne 10. září 2010. Z toho plyne narušení kolegiality při práci výboru pro otázky invalidity. 60      Výbor regionů se domnívá, že výbor pro otázky invalidity se své úlohy zhostil kolegiálně, neboť všichni jeho členové měli možnost účelně uplatnit svůj postoj. Žalobce ostatně nezpochybnil skutečnost, že na schůzích výboru pro otázky invalidity konaných dne 1. června a dne 2. července 2010 došlo k diskusi mezi dotčenými třemi lékaři. Žádný právní předpis kromě toho neodporuje tomu, aby lékaři svou zprávu případně vypracovali poté, co své závěry postoupí orgánu oprávněnému k jmenování. Závěry Soudu 61      Z ustálené judikatury vyplývá, že výbor pro otázky invalidity musí své úkoly plnit kolegiálně, přičemž každý z jeho členů musí mít možnost účelně uplatnit své stanovisko (v tomto smyslu viz rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 22. listopadu 1990, V. v. Parlament, T‑54/89, bod 34, a ze dne 27. února 2003, Camacho-Fernandes v. Komise, T‑20/00, body 45 a násl.). 62      V projednávané věci z písemností ve spise vyplývá, že tři členové výboru pro otázky invalidity, dr. T., dr. Go. a dr. O., se setkali dne 1. června a dne 2. července 2010 a že vedli diskusi a vyměnili si svá stanoviska ohledně původu invalidity žalobce. Dr. Go., zastupující žalobce, ostatně ve své zprávě konstatoval, že měl možnost vyjádřit své stanovisko na schůzích výboru pro otázky invalidity, a uvedl, že „zůstal pevný ve svém kladném názoru“. 63      Členové výboru pro otázky invalidity tak mohli účelně uplatnit svůj názor na původ invalidity žalobce poté, co získali přístup ke všem lékařským i nelékařským dokumentům ze spisu žalobce, zejména ke zprávě úřadu OLAF a k usnesení Parlamentu o udělení absolutoria, a výbor pro otázky invalidity tudíž plnil své úkoly kolegiálně. 64      Toto zjištění není mimoto zpochybněno ani na základě skutečnosti, že zpráva výboru pro otázky invalidity a zpráva dr. Go. byly vypracovány a vzájemně sděleny až poté, co výbor pro otázky invalidity přijal dne 2. července 2010 své závěry týkající se původu invalidity. Lékaři výboru pro otázky invalidity totiž mohou ke svým závěrům velmi dobře dospět po ústní společné poradě, a svou zprávu případně vypracovat následně, přičemž tato zpráva není nezbytnou podmínkou platnosti porad tohoto výboru (obdobně viz rozsudky Soudního dvora ze dne 10. prosince 1987, Jänsch v. Komise, 277/84, a ze dne 19. června 1992, V. v. Parlament, C‑18/91 P, bod 20). 65      Z článku 9 přílohy II služebního řádu kromě toho vyplývá, že závěry výboru pro otázky invalidity musí být předány orgánu oprávněnému ke jmenování a dotčenému úředníkovi. Naproti tomu činnost výboru pro otázky invalidity je vzhledem ke své povaze, obsahu a dopadům důvěrná a nelze o ní informovat ani orgán oprávněný ke jmenování, ani dotčeného úředníka (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 3. června 1997, H v. Komise, T‑196/95, bod 95, a rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 6. listopadu 2012, Marcuccio v. Komise, F‑41/06 RENV, bod 151, který je předmětem probíhajícího řízení u Tribunálu Evropské unie, věc T‑20/13 P). V souhrnné lékařské zprávě, kterou vypracuje výbor pro otázky invalidity na podporu svých závěrů, se vychází z „prací“ tohoto výboru, a tato zpráva tudíž není postoupena ani orgánu oprávněnému ke jmenování, ani přímo dotyčnému úředníkovi. Tato lékařská zpráva je zařazena do lékařského spisu dotyčného úředníka, k němuž má tento úředník přístup v souladu s článkem 26a služebního řádu. 66      Je tudíž namístě rozlišovat mezi závěry výboru pro otázky invalidity, jež musí být orgánu oprávněnému ke jmenování nutně sděleny dříve, než tento orgán přijme své rozhodnutí, a lékařskými analýzami a úvahami, které jsou případně obsaženy v souhrnné lékařské zprávě či zprávách výboru pro otázky invalidity nebo některých jeho členů a jež jsou obsaženy v lékařském spise dotčeného úředníka, avšak nejsou sdělovány orgánu oprávněnému ke jmenování. 67      Z těchto skutečností vyplývá, že výbor pro otázky invalidity, který se schází v rámci řízení, jehož předmětem je uznání původu invalidity, jež dotčenou osobu postihla, v povolání na základě čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu, není povinen vypracovat pro orgán oprávněný ke jmenování před přijetím jeho správního rozhodnutí souhrnnou lékařskou zprávu o svých pracích, neboť orgán oprávněný ke jmenování v každém případě nemůže mít přístup k těmto zprávám vzhledem k důvěrné povaze prací výboru pro otázky invalidity. 68      V projednávané věci podepsali na závěr druhé schůze konané v Bruselu (Belgie) dne 2. července 2010 za přítomnosti tří členů výboru pro otázky invalidity závěry týkající se původu invalidity, v nichž se konstatuje, že invalidita žalobce není způsobena nemocí z povolání, pouze dr. T. a dr. O. Dr. Go. zastupující žalobce, který se s těmito závěry neztotožnil, podepsal následně téhož dne, tedy 2. července 2010, samostatné závěry (viz bod 45 tohoto rozsudku). Je nesporné, že závěry ze dne 2. července 2010 o původu invalidity byly předány orgánu oprávněnému ke jmenování, který je schválil rozhodnutím ze dne 10. září 2010. Skutečnost, že pak – až po přijetí rozhodnutí ze dne 10. září 2010 – byla vypracována zpráva výboru pro otázky invalidity, která byla sdělena doktoru Go., a zpráva dr. Go., která byla sdělena oběma dalším členům výboru pro otázky invalidity, neznamená pochybení z důvodu porušení zásady kolegiality, jež by toto rozhodnutí zatěžovalo. Jak je uvedeno v bodě 63 tohoto rozsudku, měli členové výboru pro otázky invalidity možnost uplatnit svůj názor po celou dobu řízení v tomto výboru, a v každém případě na jeho poslední schůzi dne 2. července 2010, na níž přijali dr. T. a dr. O. většinou dvou hlasů ze tří závěry ze dne 2. července 2010 o původu invalidity, které měly být jako jediné sděleny orgánu oprávněnému ke jmenování. 69      Je tudíž třeba zamítnout první žalobní důvod jako neopodstatněný. Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení povinnosti odůvodnění, zjevně nesprávného posouzení, porušení čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu, porušení mandátu výboru pro otázky invalidity a porušení pojmu nemoci z povolání 70      Druhý žalobní důvod v podstatě zahrnuje čtyři odlišné části. V rámci první části žalobního důvodu žalobce poukazuje na porušení povinnosti odůvodnění. Ve druhé části žalobního důvodu žalobce vytýká lékařskému výboru, že zjevně ignoroval informace ze správního a lékařského spisu. Ve třetí části žalobce uplatňuje porušení mandátu výboru pro otázky invalidity. Ve čtvrté části žalobce výboru pro otázky invalidity vytýká, že porušil pojem nemoci z povolání. K první části druhého žalobního důvodu, která vychází z porušení povinnosti odůvodnění –       Argumenty účastníků řízení 71      Žalobce tvrdí, že výbor pro otázky invalidity je povinen v rámci své posuzovací pravomoci ve zdravotnické oblasti odůvodnit své stanovisko tak, aby bylo možné ověřit, že existuje srozumitelná souvislost mezi jeho lékařskými zjištěními a jeho závěry. Tato povinnost odůvodnění je podle něho zvlášť důležitá v případě, že existují rozdíly ve stanovisku výboru pro otázky invalidity a některými dřívějšími lékařskými zprávami. 72      Výbor pro otázky invalidity měl v projednávané věci povinnost vysvětlit, z jakých důvodů se odchýlil od závěrů lékařských znalců, kteří byli konzultováni na žádost Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků v rámci řízení, který tento úřad zahájil na základě článku 73 služebního řádu, a to tím spíše, že čekal na dokončení tohoto řízení, aby se konkrétně vyslovil k původu invalidity žalobce. 73      Podle žalobce neobsahuje zpráva výboru pro otázky invalidity žádné odůvodnění ani vysvětlení důvodů – a fortiori v situaci, kdy výbor sám neprovedl žádnou skutečnou klinickou studii jeho případu –, které tento výbor vedly k tomu, že se odchýlil od rozhodnutí Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ze dne 9. ledna 2009, které na základě článku 73 služebního řádu uznalo nemoc žalobce za nemoc z povolání, nebo od dalších lékařských zpráv, z nichž vyplývá existence jednotného lékařského názoru ohledně původu invalidity žalobce v povolání. 74      Zmínka ve zprávě výboru pro otázky invalidity o tom, že uznání původu invalidity v povolání v rámci uznání nemoci za nemoc z povolání podle článku 73 služebního řádu vychází pouze z vyjádření pacienta, není údajně dostatečná k tomu, aby odůvodnila závěry ze dne 2. července 2010 o původu invalidity, jež vylučují původ invalidity žalobce v povolání. Stanovisko vydané výborem pro otázky invalidity, podle něhož invalidita žalobce není způsobena nemocí z povolání, je tak nesrozumitelné. 75      Výbor regionů uplatňuje, že není nutné, aby byla zpráva výboru pro otázky invalidity po formální stránce vypracována podle jednotného vzoru. Je postačující, pokud srozumitelně uvádí do souvislosti lékařská zjištění a závěry, k nimž výbor pro otázky invalidity dospěje. 76      Uznání trvalé invalidity, dokonce úplné, na základě článku 73 služebního řádu, žádným způsobem nepředjímá uplatnění článku 78 služebního řádu, a v úvahu tudíž nepřichází jakýkoli rozpor mezi závěry přijatými v rámci řízení podle článku 73 služebního řádu a závěry přijatými v rámci článku 78 služebního řádu. 77      Konečně, výbor pro otázky invalidity podle Výboru regionů v každém případě vysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od rozhodnutí Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ze dne 2. ledna 2009, které na základě článku 73 služebního řádu uznalo předmětnou nemoc za nemoc z povolání, a to uvedením, že příčiny invalidity byly jiné než pracovní podmínky žalobce. Výbor regionů poukazuje na výňatky z několika lékařských zpráv a na zprávu výboru pro otázky invalidity, která odkazuje na strukturu osobnosti žalobce a v níž se uvádí, že „při provádění psychotestů [formou] testu odhalujícího příznaky převýšily všechny klinické výsledky výrazně běžné hodnoty [a] že se jedná o zvýšení, které vyvolává podezření z nepravdivosti“. Posouzení obsažená v jednotlivých výňatcích údajně nastiňují srozumitelnou souvislost mezi lékařskými zjištěními a závěry výboru pro otázky invalidity. –       Závěry Soudu 78      Úvodem je třeba připomenout, že cíl sledovaný ustanoveními služebního řádu, jež se týkají výboru pro otázky invalidity, je svěřit lékařským znalcům konečné posouzení veškerých otázek lékařské povahy, jež nemůže vzhledem k internímu správnímu složení provést žádný orgán oprávněný ke jmenování. V této souvislosti nelze soudní přezkum rozšiřovat na vlastní lékařská posouzení, jimiž je nutno se řídit, pokud byla provedena za řádných podmínek. Soudnímu přezkumu lze na druhou stranu podrobit řádnost ustavení a fungování výboru pro otázky invalidity a řádnost stanovisek, které tento výbor vydá. Takto nahlíženo je v pravomoci Soudu přezkum, zda stanovisko obsahuje odůvodnění umožňující posoudit úvahy, z nichž vycházejí závěry, které toto stanovisko obsahuje, a zda srozumitelně uvádí do souvislosti v sobě obsažená lékařská zjištění a závěry, k nimž dotyčný výbor pro otázky invalidity dochází (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 27. února 1992, Plug v. Komise, T‑165/89, bod 75, a ze dne 23. listopadu 2004, O v. Komise, T‑376/02, bod 29 a citovaná judikatura). 79      Na základě této ustálené judikatury je zapotřebí ohledně projednávané věci nejprve konstatovat, že závěry ze dne 2. července 2010 o původu invalidity, jež orgán oprávněný ke jmenování potvrdil v rozhodnutí ze dne 10. září 2010, se omezují na konstatování, že invalidita žalobce „není způsobena nemocí z povolání“, aniž by bylo uvedeno jakékoli vysvětlení odůvodňující toto konstatování. 80      Podle judikatury však platí, že pokud správní orgán ve své odpovědi na stížnost uvedl výslovné důvody pro odůvodnění svého rozhodnutí týkajícího se jednotlivého případu, má se za to, že tyto důvody jsou zároveň důvody zamítavého rozhodnutí a je nutno je považovat za relevantní informace pro posouzení legality tohoto rozhodnutí (rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 9. prosince 2009, Komise v. Birkhoff, T‑377/08, body 55 a 56 a citovaná judikatura). 81      V projednávané věci uvádí orgán oprávněný ke jmenování v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti v první řadě to, že „je povinen respektovat zjištění lékařské povahy […], pokud ovšem [nemůže] odhalit vady týkající se formy či nesrozumitelnosti ohledně souvislosti mezi závěry výboru a lékařskými údaji, jež k těmto závěrům vedly“. Orgán oprávněný ke jmenování má dále za to, že „dostatečnost odůvodnění musí být posouzena s ohledem na okolnosti projednávané věci, tedy nejen s ohledem na jeho znění, ale také pokud jde o skutkové a právní okolnosti, za nichž byl akt přijat, obsah aktu a povahu uvedených důvodů“. Orgán oprávněný ke jmenování se zatřetí domnívá, že „otázka, zda původ nemoci [která byla příčinou invalidity] spočívá spíše v jedné skutečnosti než v druhé, je věcí vědeckého, a nikoli správního či právního posouzení“. 82      Za takto stanovených předpokladů orgán oprávněný ke jmenování v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti uvádí, že požádal dr. T., aby „potvrdil, že závěry výboru pro otázky invalidity byly skutečně podepřeny lékařskými a správními údaji, jež [jsou] součástí lékařského spisu“. Z těchto důvodů měl orgán oprávněný ke jmenování za to – jak plyne rovněž ze znění rozhodnutí o zamítnutí stížnosti –, že „se ujistil […], že výbor pro otázky invalidity ve své zprávě náležitě vysvětlil důvody, na jejichž základě se domnívá, že z lékařského hlediska není možné uznat původ invalidity [žalobce] v povolání podle čl. 78 [pododstavce] 5, a to ani částečně“. V rozhodnutí o zamítnutí stížnosti se dále uvádí, že dr. T. orgánu oprávněnému ke jmenování v blíže neurčený den odpověděl, že „závěry výboru pro otázky invalidity, [podle nichž invalidita] není způsobena nemocí z povolání, [jsou] podepřeny lékařskými a správními údaji, jež [jsou] součástí lékařského spisu dotyčné osoby, tedy: klinickou studií případu a zdravotními příznaky [žalobce], osobními lékařskými závěry lékařů, studiem lékařských zpráv, výsledků odborných posudků a specializovaných testů a analýzou úřední správní dokumentace“. 83      I přes odpověď, kterou orgánu oprávněnému ke jmenování poskytl dr. T. – a která je, jak bylo právě připomenuto, uvedena v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti – je však nutno konstatovat, že veškeré lékařské údaje a – až na jedinou výjimku – veškeré správní dokumenty uvedené dr. T. svým obsahem nasvědčují závěrům v opačném smyslu, tedy že k invaliditě žalobce vedla nemoc z povolání. 84      V tomto ohledu jsou zjištěné skutečnosti, jež umožňují takové závěry podložit, celkem tři. 85      Především je zapotřebí připomenout, že jelikož byly výboru pro otázky invalidity předloženy složité lékařské otázky týkající se příčinného vztahu mezi nemocí, jíž je postižena dotčená osoba, a výkonem jejího povolání u jednoho z orgánů, je jeho úkolem uvést zejména informace ze spisu, o něž se opírá, a v případě významného odchýlení uvést důvody, kvůli nimž se odchýlil od některých předcházejících relevantních lékařských zpráv, jež byly pro dotčenou osobu příznivější (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 1999, Latino v. Komise, T‑300/97, body 77 a 78; rozsudek Soudu ze dne 11. května 2011, J v. Komise, F‑53/09, bod 92 a citovaná judikatura). 86      Kromě toho, ačkoli výbor pro otázky invalidity zasedající na základě článku 78 služebního řádu může dospět k závěrům odlišným od závěrů lékařské komise zasedající na základě článku 73 služebního řádu (výše uvedený rozsudek J v. Komise, body 56 až 61), platí nicméně, že pokud – jako je tomu v projednávané věci – výbor pro otázky invalidity, jemuž byl předložen případ dotčené osoby, chce počkat na výsledky řízení vedeného na základě článku 73 služebního řádu, musí uvést důvody, jež ho vedly k tomu, že se odchýlil od posouzení uvedených v lékařských zprávách, jež umožnily uznat nemoc na základě článku 73 služebního řádu jako nemoc z povolání, a uvést tyto důvody jasným a srozumitelným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu ze dne 14. září 2010, AE v. Komise, F‑79/09, body 66, 67 a 72), a to buď ve svých závěrech sdělených orgánu oprávněnému ke jmenování, nebo v souhrnné lékařské zprávě. 87      V projednávané věci – a zde se jedná o první ze tří skutkových zjištění umožňujících tvrdit, že lékařské údaje a správní dokumenty uvedené dr. T. podporují závěr, že nemoc, která vedla k invaliditě žalobce, je nemocí z povolání – ze spisu předloženého Soudu vyplývá, že v lékařských zprávách posuzovaných v rámci řízení zahájeného na základě článku 73 služebního řádu, jež měl výbor pro otázky invalidity k dispozici v době, kdy přijímal své závěry ze dne 2. července 2010 o původu invalidity, tedy nejméně v deseti lékařských zprávách (tedy lékařské zprávy ze dne 16. ledna 2006, zpráva profesora D. M. ze dne 16. října 2006, zpráva dr. Ra. ze dne 26. října 2006, zpráva lékaře Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ze dne 8. května 2008, zpráva dr. Ra. ze dne 18. září 2008, závěry lékaře Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ze dne 20. listopadu 2008, zpráva dr. D. ze dne 12. srpna 2009, zpráva dr. Me. ze dne 17. října 2009, zpráva dr. Re. ze dne 3. listopadu 2009 a závěry lékaře Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ze dne 11. února 2010), bylo například uvedeno, že žalobce je předmětem záměrného a organizovaného opomíjení, špatného zacházení, sporů na pracovišti vedoucích k vyhoření, psychicky zatěžujících pracovních podmínek, frustrací a výrazně konfliktní situace na pracovišti, která dosahuje rozměrů psychického obtěžování. 88      Pokud jde o zjištění obsažená v lékařských zprávách uvedených v předchozím bodě, je namístě zdůraznit, že výbor pro otázky invalidity ve své zprávě konstatoval jednak, že závěry lékaře Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ze dne 20. listopadu 2008 a ze dne 11. února 2010 „se opírají při uznání předmětné nemoci za nemoc z povolání“ na základě článku 73 služebního řádu pouze o „vyjádření pacienta“, a jednak, že „při provádění psychotestů [formou] testu odhalujícího příznaky převýšily všechny klinické výsledky výrazně běžné hodnoty [a] že se jedná o zvýšení, které vyvolá podezření z nepravdivosti“. 89      Konstatování, že se uznání nemoci žalobce za nemoc z povolání Úřadem Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků opíralo o „vyjádření pacienta“, však – byť bychom je považovali za opodstatněné – neumožňuje porozumět tomu, proč se výbor pro otázky invalidity odchýlil od deseti předchozích lékařských zpráv, ani tomu, z jakých skutečností tento výbor vycházel při konstatování – odchylném od lékařských a správních zpráv, které měl k dispozici –, že invalidita žalobce neměla původ v povolání (v tomto smyslu viz rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 1999, Nardone v. Komise, T‑27/98, body 95 až 98, a ze dne 27. června 2000, Plug v. Komise, T‑47/97, body 117 a 118). 90      Tvrzení, že „při provádění psychotestů [formou] testu odhalujícího příznaky převýšily všechny klinické výsledky výrazně běžné hodnoty [a] že se jedná o zvýšení, které vyvolá podezření z nepravdivosti“, se mimoto jeví jako nejasné a obtížně srozumitelné. 91      Pokud by z něj bylo nutno dovodit, že podle autorů zprávy výboru pro otázky invalidity žalobce lhal či nadsadil své příznaky, a že se mu tím podařilo oklamat ostražitost několika znalců a ovlivnit výsledky několika psychotestů, pak by bylo třeba konstatovat, že takové tvrzení nicméně stále nevysvětluje, proč výbor pro otázky invalidity dospěl k závěru, že invalidita nemohla mít původ v povolání, a to ani částečně (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky ze dne 27. února 1992, Plug v. Komise, bod 81, a O v. Komise, body 70 a 73, a výše uvedený rozsudek J v. Komise, bod 93). Pokud by byl v každém případě smysl této věty takovýto, byla by v rozporu s protokolem ze dne 23. května 2007, podle něhož „podrobné aspekty [osobnosti žalobce] jsou zjišťovány při provádění psychotestů [formou] testu odhalujícího příznaky[;] všechny stupnice příznaků vykazují velmi vysoké hodnoty a jsou zvláště vypovídající v oblasti psychózy“. 92      Pokud by bylo z výše uvedeného tvrzení naproti tomu nutno dovodit, že podle výboru pro otázky invalidity nejsou výsledky psychotestu, jemuž byl žalobce podroben, důvěryhodné, bylo by pak třeba zdůraznit, že při existenci deseti předchozích lékařských zpráv a několika shodujících se úředních dokumentů, které si mimochodem výbor pro otázky invalidity výslovně vyžádal, aby se mohl vyjádřit k tomu, zda invalidita žalobce byla způsobena nemocí z povolání, je věcí výboru pro otázky invalidity, aby se ujistil, že má k dispozici veškeré údaje nezbytné pro splnění svého úkolu, a zejména aby požádal o provedení nového psychotestu (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Latino v. Komise, bod 70). Výbor pro otázky invalidity však o provedení žádného dodatečného psychotestu nepožádal. 93      Tvrzení výboru pro otázky invalidity, podle něhož „se jedná o zvýšení, které vyvolá podezření z nepravdivosti“, je tak nadále nejasné, obtížně srozumitelné a sporné, a neumožňuje tudíž Soudu ověřit existenci srozumitelné souvislosti mezi lékařskými zjištěními výboru pro otázky invalidity a jeho závěry, ani posoudit úvahy, z nichž tyto závěry vycházejí. 94      Kromě toho, pokud jde o údaj uvedený ve zprávě výboru pro otázky invalidity, že „se psychopatologické příznaky [u žalobce] objevily dlouho před tím, než se ujal funkce interního auditora“, je nutno konstatovat – a zde se jedná o druhé ze tří skutkových zjištění umožňujících tvrdit, že lékařské údaje a správní dokumenty uvedené dr. T. v odpovědi určené orgánu oprávněnému ke jmenování podporují závěr, že nemoc, která vedla k invaliditě žalobce, je nemocí z povolání –, že tento údaj byl uveden, aniž by jej následovala jakákoli analýza či závěr, a že v každém případě nestačí pro vysvětlení toho, z jakých důvodů nebyla řada lékařských analýz a skutečností uvedených v lékařských a správních zprávách způsobilá k podpoře závěru svědčícího pro celkový či částečný původ invalidity v povolání. 95      Pokud bylo dále zapotřebí chápat tuto větu v tom smyslu, že žalobce byl již nemocí postižen před tím, než se ujal funkce interního auditora, nepostačovalo by toto pouhé konstatování k tomu, aby při přezkumu původu invalidity žalobce nebyl zohledněn původ předmětné nemoci v povolání ve smyslu článku 78 služebního řádu, neboť nemoc z povolání mohla spočívat ve zhoršení již dříve existující nemoci, která má původ jinde (výše uvedený rozsudek O v. Komise, body 67 a 68). 96      Pokud jde konečně o třetí skutkové zjištění, cituje výbor pro otázky invalidity výňatek z usnesení Parlamentu o udělení absolutoria, v němž se výslovně hovoří o „obtěžování jednotlivců či orgánů“, jehož předmětem byl žalobce, avšak neuvádí žádnou analýzu a nevyvozuje z této skutečnosti žádné důsledky. V případě, jaký nastal v projednávané věci, kdy je konstatována existence sporů na pracovišti mezi žalobcem a jeho nadřízenými, jakož i pracovní prostředí vůči žalobci nepřátelské, a to nejen v deseti lékařských zprávách, ale také ve třech úředních dokumentech pocházejících od institucí či orgánů vnější kontroly, jakým jsou usnesení Parlamentu o udělení absolutoria, zpráva COCOBU a zpráva úřadu OLAF – byť je obecně obtížné předložit písemné důkazy prokazující existenci špatného zacházení ze strany nadřízených –, bylo úkolem výboru pro otázky invalidity, aby jasně a přesně odůvodnil své rozhodnutí nezohlednit výše uvedené skutečnosti, což se v projednávané věci nestalo. 97      Z výše uvedených skutečností nakonec vyplývá jednak, že výbor pro otázky invalidity nepodal právně postačující vysvětlení důvodů, jež ho vedly k tomu, že se odchýlil od dřívějších lékařských zpráv, které jednoznačně potvrzovaly, že nemoc žalobce je nemocí z povolání, a jednak, že ani dostatečně nevysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné uznat původ invalidity žalobce v povolání, a to ani zčásti. V tomto ohledu výbor pro otázky invalidity zejména nepodal žádné vysvětlení skutečnosti, že nevzal v úvahu usnesení Parlamentu o udělení absolutoria, v němž je však jasně konstatována existence závažných sporů na pracovišti a „obtěžování“ žalobce. 98      Jelikož tudíž nebylo srozumitelně uvedeno, jakou souvislost mají lékařská tvrzení výboru pro otázky invalidity a závěry ze dne 2. července 2010 o původu invalidity, neobsahuje v tomto ohledu zpráva výboru pro otázky invalidity dostatečné odůvodnění, což má dopad na výše uvedené závěry, jež byly sděleny orgánu oprávněnému ke jmenování, jakož i na napadené rozhodnutí. Je tudíž namístě uznat první část druhého žalobního důvodu jako opodstatněnou. Ke druhé části druhého žalobního důvodu, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení –       Argumenty účastníků řízení 99      Žalobce se domnívá, že posouzení uvedené ve zprávě výboru pro otázky invalidity v tom smyslu, že „uznání původu invalidity v povolání [v rámci uznání nemoci z povolání podle článku 73 služebního řádu] vychází pouze z vyjádření pacienta“, je zjevně chybné. Závěry lékaře Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků se naopak opírají o lékařské zprávy a úřední dokumenty. 100    Kromě toho je vyjádření výboru pro otázky invalidity, podle nichž žalobce „nebyl schopen úřadu OLAF jasně vysvětlit, jakému druhu nátlaku se cítil být vystaven“, zjevně chybné. Stejně tak tvrzení výboru pro otázky invalidity, podle nichž „členové výboru pro otázky invalidity po přečtení zprávy úřadu OLAF […] [konstatovali], že tato zpráva neobsahovala žádný popis hrozeb, aktu či aktů zastrašování nebo obtěžování, které by byly namířeny vůči [žalobci]“, a že „[žalobce] v rámci interního správního šetření […] neuvedl žádný příklad skutků, jejichž obětí údajně byl, ačkoli na tom vyšetřovatelé výslovně trvali“, zjevně ignorovala informace ze správního a lékařského spisu. Zpráva úřadu OLAF nezůstává u převzetí tvrzení žalobce, nýbrž konstatuje existenci aktů zastrašování a obtěžování namířených proti němu. V usnesení Evropského parlamentu o udělení absolutoria, které je aktem se závaznými právními účinky, bylo požadováno, aby Výbor regionů vyslovil žalobci omluvu a poskytl mu ochranu před akty obtěžování. Parlament totiž údajně provedl vlastní šetření s využitím činnosti COCOBU a případ prošetřil. Žalobce zdůrazňuje, že takové usnesení je přinejmenším jedním z důkazů o jeho špatných pracovních podmínkách a výrazných sporech na pracovišti. 101    Výbor regionů uplatňuje, že předmětem zprávy úřadu OLAF nebylo konstatování existence aktů psychického obtěžování namířeného proti žalobci, nýbrž vyšetření případných finančních nesrovnalostí poškozujících rozpočet Unie. Citace ze zprávy úřadu OLAF, jež žalobce uvádí, neprokazují existenci aktů zastrašování a obtěžování namířených proti němu. Jedná se údajně o kritiku obecné povahy týkající se přístupu Výboru regionů k plnění úkolů finančního kontrolora a chybějící podpory žalobce ze strany Výboru regionů. 102    Výbor regionů tvrdí, že usnesení Evropského parlamentu o udělení absolutoria nemá závaznou povahu a není způsobilé ke konkrétnímu, přesnému a souhlasnému vyjasnění, pokud jde o souvislost mezi nemocí z povolání a invaliditou. Výbor regionů nicméně připouští, že usnesení Parlamentu o udělení absolutoria obsahuje výslovnou kritiku nerespektování institucionální úlohy finančního kontrolora. –       Závěry Soudu 103    Nejprve je třeba připomenout, že vzhledem k omezenému soudnímu přezkumu, který může Soud vykonávat, pokud jde o vlastní lékařská posouzení, nemůže uspět kritika vycházející z údajně zjevně nesprávného posouzení ve stanovisku výboru pro otázky invalidity (rozsudek Soudu ze dne 14. září 2011, Hecq v. Komise, F‑47/10, bod 45 a citovaná judikatura). 104    Ze zprávy výboru pro otázky invalidity vyplývá, že poté, co se výbor pro otázky invalidity „seznámil se závěry dr. J., který je lékařem Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků, ze dne 20. listopadu 2008 a ze dne 11. [února] 2010, v nichž dospěl na základě článku 73 služebního řádu k názoru, že míra invalidity žalobce způsobené nemocí uznanou jako nemoc z povolání činí 10 %“, usoudil, že „z přezkumu uvedených dokumentů vyplývá, že uznání nemoci za nemoc z povolání vychází pouze z vyjádření pacienta“, v němž „jsou skutečnosti vylíčeny subjektivním způsobem s cílem příznivě vykreslit jeho situaci“. 105    Úvaha, podle níž uznání předmětné nemoci za nemoc z povolání ze strany Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků „vychází pouze z vyjádření pacienta“, však není podle judikatury vlastním lékařským posouzením, a může být tudíž podrobena soudnímu přezkumu, pokud jde o její správní dosah (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Hecq v. Komise, body 96, 99 a 112). 106    V tomto ohledu je nesporné, že závěry lékaře Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ze dne 20. listopadu 2008 a ze dne 11. února 2010 neopírají uznání předmětné nemoci za nemoc z povolání na základě článku 73 služebního řádu pouze o výroky žalobce. Tyto závěry se při uznání této nemoci za nemoc z povolání naopak opírají jednak o celou řadu lékařských zpráv a jednak o úřední dokumenty uvedené ve spisu žalobce. 107    Závěry lékaře Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ze dne 20. listopadu 2008, v nichž je uznána existence nemoci z povolání, byly přijaty na základě zprávy tohoto lékaře ze dne 8. května 2008 a psychiatrického stanoviska vypracovaného na jeho žádost dr. Ra. dne 18. září 2008 s konkrétním cílem „objektivně posoudit […] psychologický stav“ žalobce a „potvrdit, zda stávající situace vykazuje příčinnou souvislost s výkonem povolání“. Lékař Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků kromě toho ve své zprávě ze dne 8. května 2008 poukazuje na šest dalších lékařských zpráv uvedených ve spisu žalobce. Pokud jde o závěry tohoto lékaře ze dne 11. února 2010, tyto vycházejí ze zprávy o psychologickém vyšetření vypracované dne 12. srpna 2009 dr. D., z neuropsychologicko-diagnostických testů provedených dne 17. října 2009 dr. Me. a ze „zprávy o psychiatrickém vyšetření“ vypracované dne 3. listopadu 2009 dr. Re., v nichž je konstatována existence poruchy v důsledku sporů na pracovišti. 108    Pokud jde o posledně zmíněný bod, odkazuje lékař Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků ve své zprávě ze dne 8. května 2008 také na usnesení Parlamentu o udělení absolutoria, z něhož cituje řadu výňatků, jež se týkají závažných sporů na pracovišti a chování Výboru regionů vůči žalobci. Ve zprávě o psychologickém vyšetření ze dne 12. srpna 2009 dr. D. zejména uvádí, že se pro účely vypracování své zprávy seznámil s výňatky z usnesení Parlamentu o udělení absolutoria a se zprávou úřadu OLAF. 109    Ačkoli je řízení zahájené podle článku 73 služebního řádu, jehož cílem je stanovit, zda je nemoc žalobce nemocí z povolání, právně odlišné od řízení zahájeného podle článku 78 služebního řádu, jehož cílem je stanovit, zda má invalidita žalobce původ v jeho povolání, jsou skutkové okolnosti obou řízení stejné, nebo přinejmenším platí, že skutkové okolnosti týkající se původu nemoci jsou nutnou součástí skutkových okolností týkajících se původu případné invalidity. 110    Tvrzením, o něž se opírá zpráva výboru pro otázky invalidity, podle něhož uznání nemoci za nemoc z povolání podle článku 73 služebního řádu vychází „pouze z vyjádření pacienta“, dochází ke zjevně nesprávnému posouzení. 111    Mimoto, pokud jde o nelékařskou dokumentaci, která je součástí spisu, tedy o zprávu úřadu OLAF, usnesení Parlamentu o udělení absolutoria a zprávu COCOBU, neobsahuje konstatování o konfliktních vztazích mezi žalobcem a jeho nadřízenými ani o skutečnostech, na jejichž základě se lze domnívat, že žalobce byl obětí špatného zacházení či dokonce psychického obtěžování, pouze zpráva o správním šetření. Cílem správního šetření, jehož závěrečnou zprávu cituje výbor pro otázky invalidity ve vlastní zprávě, bylo přezkoumat na doporučení úřadu OLAF znějící v tomto smyslu, zda byly splněny podmínky pro zahájení disciplinárního řízení proti několika členům personálu Výboru regionů, především proti bývalému generálnímu tajemníkovi. Účelem tohoto šetření tedy nebylo zjistit, zda byl žalobce obětí psychického obtěžování ve smyslu služebního řádu. 112    Je rovněž zapotřebí zdůraznit, že pro odmítnutí zprávy úřadu OLAF výbor pro otázky invalidity konstatuje, že „po jejím prostudování vychází najevo, že [žalobce] nebyl schopen úřadu OLAF jasně vysvětlit, jakému druhu nátlaku se cítil být vystaven“. Toto tvrzení však s drobným rozdílem ve formulaci figuruje ve zprávě o správním šetření, v níž se uvádí, že „[žalobce] nebyl schopen jasně vysvětlit, jakému druhu nátlaku byl případně vystaven“, a nikoli ve zprávě úřadu OLAF. Toto tvrzení odkazuje na pohovor, který měl nový generální tajemník Výboru regionů s žalobcem dne 28. ledna 2004 v rámci správního šetření. Žalobce ostatně odmítl podepsat protokol z tohoto pohovoru, který považoval za nicotný a od počátku neplatný, a podotkl, že závěry zprávy o správním šetření týkající se skutkových okolností v tomto ohledu nebyly v souladu se závěry zprávy úřadu OLAF. 113    Výbor pro otázky invalidity tudíž nemohl – pokud se ve své zprávě nechtěl dopustit zjevně nesprávného posouzení – konstatovat, že „[žalobce] nebyl schopen úřadu OLAF jasně vysvětlit, jakému druhu nátlaku byl vystaven“ a že „[žalobce] v rámci interního správního šetření neuvedl žádný příklad skutků, jejichž obětí údajně byl, ačkoli na tom vyšetřovatelé výslovně trvali“, ačkoli je nesporné, že úřad OLAF ve své zprávě konstatoval, že Výbor regionů se pokusil žalobce odradit či znejistit a že Parlament ve svém usnesení o udělení absolutoria sáhl až k tomu, že požádal Výbor regionů, aby se žalobci omluvil za své chování vůči němu. 114    Zpráva výboru pro otázky invalidity je tudíž, pokud jde o zohlednění usnesení Parlamentu o udělení absolutoria a zprávy úřadu OLAF, jejíž postoupení si tento výbor sám vyžádal u orgánu oprávněného ke jmenování, než zaujme konečné stanovisko k původu invalidity žalobce, stižena zjevně nesprávným posouzením. 115    Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je tudíž namístě uznat i druhou část druhého žalobního důvodu jako opodstatněnou. Ke třetí části druhého žalobního důvodu, která vychází z porušení mandátu výboru pro otázky invalidity –       Argumenty účastníků řízení 116    Žalobce tvrdí, že výbor pro otázky invalidity měl přezkoumat veškeré jeho pracovní podmínky, včetně těch, jež mohly vést k obtěžování ve zdravotním smyslu slova, aniž by tedy byl nucen zjišťovat existenci psychického obtěžování ve smyslu právním a za podmínek stanovených v čl. 12a odst. 3 služebního řádu. 117    Žalobce rovněž uvádí, že jelikož má činnost výboru pro otázky invalidity lékařskou povahu, přísluší tomuto výboru vyslovit se k existenci přímé souvislosti mezi výkonem funkcí a zdravotním stavem úředníka. Lékařští znalci mají výhradní posuzovací pravomoc, kterou nelze omezit výsledky správního šetření podle článku 24 služebního řádu. Zpráva o správním šetření představuje jeden z dokumentů, jež lékaři mohli vzít při výkonu své posuzovací pravomoci v úvahu, aniž by jejich pravomoc byla na základě této skutečnosti omezena. 118    Výbor regionů připomíná, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc podané na základě článku 24 služebního řádu se stalo konečným poté, co nebylo napadeno. Výbor regionů tudíž tvrdí, že žalobce se nemůže dovolávat kvalifikace obtěžování v rámci řízení o uznání původu invalidity v povolání podle čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu, neboť obtěžování nebylo nikdy právně uznáno. –       Závěry Soudu 119    Pokud lze třetí část druhého žalobního důvodu chápat tak, že vychází ze skutečnosti, že výbor pro otázky invalidity nerespektoval podmínky svého mandátu ohledně posouzení původu invalidity žalobce, je třeba nejprve připomenout, že úkolem výboru pro otázky invalidity je provést v rámci svého mandátu v otázce původu invalidity v povolání lékařská, nikoli právní posouzení. Výboru pro otázky invalidity tudíž přísluší prošetřit z lékařského hlediska, zda byla invalidita žalobce způsobena nemocí z povolání, jejíž původ je nutno hledat v pracovních podmínkách žalobce (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 1987, Rienzi v. Komise, 76/84, body 9 a 12). Takto nahlíženo je tudíž namístě konstatovat, že výbor pro otázky invalidity přísně vzato provedl úkol, který mu byl svěřen, neboť v závěrech ze dne 2. července 2010 o původu invalidity konstatoval – ač bez dalšího upřesnění –, že invalidita žalobce „nebyla způsobena nemocí z povolání“ (viz bod 45 tohoto rozsudku). 120    Kromě toho žádné informace ve spisu neprokazují, že by výbor pro otázky invalidity provedl posouzení skutkových okolností či okolností souvisejících s původem invalidity žalobce, jež by měla právní povahu. 121    Je tudíž třeba třetí část druhého žalobního důvodu zamítnout. Ke čtvrté části druhého žalobního důvodu vycházejícího z porušení pojmu nemoci z povolání a porušení čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu –       Argumenty účastníků řízení 122    Žalobce tvrdí, že ačkoli jsou řízení a cíle podle článků 73 a 78 služebního řádu rozdílné a lékařští znalci mohou dospět k rozdílným závěrům, neboť se jedná o samostatná řízení, zejména pokud jde o otázku, zda je předmětná nemoc nemocí z povolání, je nicméně pojem „nemoci z povolání“ definován v rámci obou ustanovení stejným způsobem. Z toho vyplývá, že výbor pro otázky invalidity byl touto definicí vázán. 123    Výbor regionů uvádí, že nezpochybňuje, že podle judikatury je definice pojmu „nemoci z povolání“ pro účely řízení podle článku 73 služebního řádu stejná jako pro účely článku 78 služebního řádu. Žalobce však neprokázal, že by žalovaný tuto totožnost definic nerespektoval. Vzhledem k tomu, že jsou kromě toho podle Výboru regionů obě řízení odlišná, mohla by vést k rozdílným rozhodnutím, jež jsou na sebe nezávislá. –       Závěry Soudu 124    Je třeba připomenout jednak, že pojem „nemoci z povolání“, který je použit v článcích 73 a 78 služebního řádu, je stejný jako v článku 3 pravidel týkajících se pojištění, a jednak, že tento pojem nemůže mít rozdílný obsah podle toho, zda se jedná o uplatnění článku 73, či článku 78 služebního řádu, i když se každé z těchto ustanovení týká režimu, který má svá specifika. To však neznamená, že by lékařská komise uvedená v pravidlech týkajících se pojištění byla vázána posouzením výboru pro otázky invalidity vytvořeného v souladu s článkem 78 služebního řádu, a obráceně. Obě řízení mohou legitimně vést k rozdílným lékařským závěrům ohledně stejného skutkového stavu, zejména pokud jde o otázku, zda se v případě nemoci, jež postihla téhož úředníka, jedná o nemoc z povolání (výše uvedený rozsudek J v. Komise, body 54 až 56). 125    Pouhé poukázání na rozdíl mezi závěry přijatými na základě článku 73 služebního řádu a závěry výboru pro otázky invalidity proto nestačí k prokázání porušení pojmu nemoci z povolání (výše uvedený rozsudek J v. Komise, bod 61). 126    Jelikož žalobce v podstatě na podporu výtky vycházející z porušení pojmu nemoci z povolání uplatňoval pouze rozdíl mezi závěry přijatými na základě článku 73 služebního řádu a závěry výboru pro otázky invalidity, je namístě čtvrtou část druhého žalobního důvodu zamítnout. Ke třetímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení povinnosti náležité péče, zneužití pravomoci a procesního pochybení Argumenty účastníků řízení 127    Žalobce tvrdí, že postup, jenž vedl k přijetí napadeného rozhodnutí, byl chybný, a to zaprvé z důvodu nerespektování přiměřené lhůty mezi přijetím závěrů výboru pro otázky invalidity o invaliditě dne 23. května 2007 a přijetím napadeného rozhodnutí orgánem oprávněným ke jmenování dne 10. září 2010. Výbor pro otázky invalidity údajně neměl žádný důvod čekat na rozhodnutí týkající se míry invalidity na základě článku 73 služebního řádu, jež přijal Úřad Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků dne 2. března 2010, zatímco rozhodnutí na základě článku 73 služebního řádu týkající se toho, zda se v případě předmětné nemoci jedná o nemoc z povolání, přijal tento úřad dne 9. ledna 2009. 128    Zadruhé byl postup vedený výborem pro otázky invalidity chybný z důvodu zásahů dr. T. v rámci řízení podle článku 73 služebního řádu o uznání nemoci jako nemoci z povolání, jejichž cílem bylo údajně neuznat předmětnou nemoc žalobce za nemoc z povolání. Z takového chování vyplývá, že dr. T. nebyl v rámci práce výboru pro otázky invalidity nestranný. 129    Zatřetí, třetí lékař dr. O. údajně doktoru T. zaslal otázky pro Výbor regionů, jež se týkaly aspektů spisu, které měl žalobce v úmyslu podepřít dokumenty vzniklými od jejich prvního setkání a s nimiž se dr. O. odmítl seznámit. Položené otázky byly kromě toho zavádějící. 130    Žalobce konečně tvrdí, že se mu ze strany orgánu oprávněného ke jmenování nedostalo žádné péče. Ačkoli orgán oprávněný ke jmenování věděl o procesních pochybeních výboru pro otázky invalidity, jak jsou uvedena v bodech 127 až 129 tohoto rozsudku, nijak nezasáhl, a dokonce ještě k těmto vadám přispěl. 131    Z těchto důvodů se orgán oprávněný ke jmenování dopustil zneužití pravomoci. 132    Výbor regionů se domnívá, že k délce řízení, která v každém případě nebyla nepřiměřená, přispěl zásadním způsobem žalobce. Výbor pro otázky invalidity mohl oprávněně čekat na skončení řízení zahájeného na základě článku 73 služebního řádu, jehož cílem bylo stanovit míru invalidity, k čemuž došlo v březnu 2010. Případné nadměrné průtahy kromě toho nemohou mít vliv na obsah stanoviska výboru pro otázky invalidity. 133    Výbor regionů se navíc domnívá, že postup řízení o uznání nemoci za nemoc z povolání podle článku 73 služebního řádu není z hlediska projednávaného sporu relevantní a že žádné skutečnosti neprokazují, že by se dr. T. dopustil pochybení v rámci práce výboru pro otázky invalidity. 134    A konečně, dr. O. pouze využil práva všech členů výboru pro otázky invalidity požádat o doplňující informace. Závěry Soudu 135    Je třeba nejprve připomenout, že povinnost dodržet přiměřenou lhůtu správního řízení je obecnou zásadou práva Unie, jejíž dodržování soud zajišťuje a která je převzata jakožto součást práva na řádnou správu zaručeného v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03, bod 162, a Tribunálu Evropské unie ze dne 6. prosince 2012, Füller-Tomlinson v. Parlament, T‑390/10 P, bod 115). 136    Porušení zásady dodržení přiměřené lhůty by však v případě jeho prokázání neodůvodňovalo zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu procesního pochybení. Případné nadměrné průtahy při vyřizování žádosti předložené žalobcem o uznání jeho nemoci za nemoc z povolání na základě článku 78 služebního řádu totiž nemohou mít v zásadě dopad na samotný obsah stanoviska výboru pro otázky invalidity, ani na obsah konečného rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování. Takové průtahy totiž nemohou – s výjimkou mimořádné situace – ovlivnit posouzení výboru pro otázky invalidity ohledně původu invalidity v nemoci na základě článku 78 služebního řádu (výše uvedený rozsudek J v. Komise, body 113 až 106 a citovaná judikatura). Ačkoli je pravda, že délka lékařského šetření může mít dopad na posouzení závažnosti a důsledků nemoci a ztížit zjištění jejích příčin (výše uvedený rozsudek AE v. Komise, bod 102), nebylo v projednávané věci prokázáno, a ani tvrzeno, že by nepřiměřená délka řízení ovlivnila základní skutečnosti, z nichž výbor pro otázky invalidity vycházel při vydání svých závěrů. Nepřiměřená délka řízení tedy ani v případě, že je konstatována, nemůže ovlivnit legalitu závěrů výboru pro otázky invalidity, a tudíž ani napadeného rozhodnutí. 137    Výtku vycházející z nerespektování přiměřené lhůty, jež byla vznesena pouze na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení, je proto nutno zamítnout. 138    Zadruhé, žádné informace ve spisu neprokazují, že by cílem zásahů dr. T. bylo to, aby předmětná nemoc žalobce nebyla uznána za nemoc z povolání na základě článku 73 služebního řádu. 139    Zatřetí, ačkoli je pravda, že z písemností ve spise vyplývá, že se dr. O. při svém prvním setkání se žalobcem odmítl seznámit s některými úředními dokumenty, jež měl žalobce v úmyslu předložit výboru pro otázky invalidity, zejména se zprávou úřadu OLAF a usnesením Parlamentu o udělení absolutoria, není tato okolnost sama o sobě postačující ke konstatování procesního pochybení. Stačí zdůraznit, že ze zprávy výboru pro otázky invalidity vyplývá, že se tento lékař nakonec se zprávou úřadu OLAF a usnesením Parlamentu o udělení absolutoria seznámil. Pokud jde o otázky, které dr. O. položil Výboru regionů, není nic, co by svědčilo o tom, že byly zavádějící. 140    Nakonec je zapotřebí konstatovat, že výtky vycházející jednak z porušení povinnosti náležité péče a jednak ze zneužití pravomoci se opírají o tytéž argumenty, jako jsou ty, jež byly zamítnuty v rámci přezkumu první výtky tohoto žalobního důvodu i v rámci přezkumu prvního žalobního důvodu, a je tudíž nutno je zamítnout jako neopodstatněné. 141    Třetí žalobní důvod, který vychází z porušení povinnosti náležité péče, zneužití pravomoci a procesního pochybení, je tudíž nutno zamítnout jako neopodstatněný. 142    Z výše uvedeného vyplývá, že první a druhé části druhého žalobního důvodu bylo vyhověno. Je tudíž třeba napadené rozhodnutí zrušit. 3.     K návrhovému žádání, jehož předmětem je získání náhrady nemajetkové újmy Argumenty účastníků řízení 143    Žalobce má za to, že tvrzená protiprávnost představuje pochybení ze strany Výboru regionů a že vzhledem k výjimečným okolnostem projednávané věci nelze takto způsobenou újmu napravit zrušením napadeného rozhodnutí. Kariéra žalobce byla totiž údajně příkře ukončena z důvodu pracovních podmínek, jimž byl Výborem regionů vystaven, přičemž Výbor regionů se pevně rozhodl, že neuzná původ jeho invalidity v povolání. Zpráva výboru pro otázky invalidity nebyla nestranná a dr. T., který byl do tohoto výboru jmenován Výborem regionů, nepostupoval správně. 144    Výbor regionů připomíná, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc podané na základě článku 24 služebního řádu nebylo ve stanovené lhůtě napadeno, a stalo se konečným. Kromě toho výbor pro otázky invalidity jednal nestranně a jeho práce probíhala řádně. Závěry Soudu 145    Podle ustálené judikatury může být zrušení protiprávního aktu samo o sobě vhodnou a v zásadě dostatečnou nápravou za veškerou nemajetkovou újmu, kterou mohl tento akt způsobit, ledaže by žalující strana prokázala, že jí vznikla nemajetková újma, která je oddělitelná od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen, a která nemůže být jeho zrušením zcela napravena (rozsudek Soudu ze dne 14. července 2011, Petrilli v. Komise, F‑98/07, bod 28 a citovaná judikatura). 146    Jelikož žalobce v projednávané věci neprokázal, že by mu vznikla nemajetková újma, která je oddělitelná od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen, je třeba jeho žádost o náhradu škody zamítnout. 4.     K návrhovému žádání, jehož cílem je uhrazení nákladů souvisejících s řízením ve věci invalidity a se stížností Argumenty účastníků řízení 147    Žalobce požaduje náhradu nákladů souvisejících s řízením ve věci invalidity, včetně nákladů souvisejících se stížností, jež nejsou na základě služebního řádu propláceny. Jedná se údajně o náklady na kancelářské potřeby, kopie, telefonní náklady, náklady na poštovní zásilky a fax, jakož i cestovní výdaje v souvislosti s hospitalizací v Anglii. Žalobce odhadl tyto náklady na částku 5 000 eur. 148    Výbor regionů se domnívá, že tyto náklady nelze hradit. Závěry Soudu 149    Je třeba zdůraznit, že existence tvrzených nákladů nebyla prokázána a že nebylo tvrzeno, a tím méně pak prokázáno, že by takové náklady byly způsobeny protiprávností napadeného rozhodnutí. 150    Za předpokladu, pro potřeby posouzení, že by cílem této části návrhového žádání bylo zpochybnit rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování o zamítnutí náhrady nákladů souvisejících s řízením ve věci invalidity a se stížností, které je uvedeno v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, je zapotřebí zdůraznit, že toto rozhodnutí o zamítnutí nebylo předmětem stížnosti ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu. 151    Z toho vyplývá, že tuto část návrhového žádání je nutno zamítnout. K nákladům řízení 152    Článek 87 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení hlavy II kapitoly 8 uvedeného jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží. 153    Z výše uvedených důvodů vyplývá, že Výbor regionů je v podstatě účastníkem řízení, který neměl ve věci úspěch. Kromě toho žalobce ve svých návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla Výboru regionů uložena náhrada nákladů řízení. Jelikož okolnosti v projednávané věci neodůvodňují uplatnění ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, ponese Výbor regionů vlastní náklady a ukládá se mu nahradit náklady řízení vynaložené žalobcem. Z těchto důvodů SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát) rozhodl takto: 1)      Rozhodnutí předsednictva Výboru regionů Evropské unie ze dne 10. září 2010, jímž bylo odmítnuto uznání nemoci R. McCoye, která způsobila jeho invaliditu, jako nemoci z povolání ve smyslu čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu, se zrušuje. 2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3)      Výbor regionů Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené R. McCoyem. Kreppel Perillo Barents Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. května 2013. Vedoucí soudní kanceláře Předseda W. Hakenberg H. Kreppel * Jednací jazyk: francouzština.